|
Nejvýznamějším sofistou byl Prótagorás z
Abdéry, který žil přibližně v letech 480 - 410 př.n.l. Putoval po celém
Řecku a jako jeden z prvních učil umění, jak v právnictví a politice
přesvědčivě prosazovat svoji věc. "Člověk je mírou všech věcí, jsoucích, že
jsou, nejsoucích, že nejsou" Tím je řečeno, že neexistuje žádná absolutní
pravda, nýbrž pravda subjektivní, pravda vzhledem k člověku. Jedna a táž
věta může být jednou pravdivá, jindy nepravdivá, podle toho, který člověk ji
pronáší. Prótagorás neušetřil svou skepsí ani náboženství. Jeden jeho spis
podle antických pramenů začíná následující větou: "O bozích nelze vědět, ani
zda jsou, ani zda nejsou. Na to, abychom to mohli zjistit, je věc příliš
temná a život příliš krátký."
Filozofie sofistů
5. a 6.stol. př.n.l. je obdobím vzniku filozofického myšlení v
nejrůznějších částech řeckého světa. Všechny pozdější řecké a evropské
filozofické směry vycházejí z filozofie tohoto období. Stěží lze dnes nalézt
nějaký problém, který nebyl v té době alespoň položen a zkoumán - samozřejmě
s výjimkou existenčních otázek, které se dnes týkají celého lidstva a které
s sebou přinesl evropský průmyslový věk.
Mnohost systémů a rozpory mezi nimi přivodilo další kroky ve filozofickém
vývoji. Čím více se vyskytovalo systémů, tím zřejmější byla možnost a
nutnost je přezkoumávat, srovnávat a studovat jejich rozpory. Z nedůvěry,
kterou mnozí filozofové šířili vůči spolehlivosti smyslového vnímání jako
prostředku poznání, mohla vzniknout všeobecná pochybnost o poznávacích
schopnostech člověka. Právě zde začala činnost sofistů.
Kromě filozofie je nutné vzít v úvahu i velké převraty, které se odehrály
v politickém a společenském životě Řecka. Po úspěšném uhájení svobody ve
válkách proti Peršanům (500 - 499 př.n.l) vznikl v Řecku, především v
Athénách, blahobyt, bohatství a potřeba vyššího vzdělání. Demokratická
ústava měla za následek stále vzrůstající význam řečnictví. Ve shromáždění
lidu a před soudním dvorem měl obvykle výhodu ten, kdo uměl svoji věc uhájit
lepšími argumenty a nejvhodnější formou. Kdo chtěl dělat kariéru, potřeboval
důkladné vzdělání státníka a řečníka.
Této potřebě vycházeli vstříc sofisté. Řecké slovo "sofistai" znamená
"učitelé moudrosti". Sofisté putovali jako potulní učitelé od města k městu
a za příslušnou odměnu vyučovali nejrůznějším uměním a dovednostem, zejména
výmluvnosti. Nebyli to tedy filozofové ve vlastním smyslu, ale praktici. A
jako všichni praktici nepřikládali velký význam teoretickému poznání.
Většina sofistů si brzy osvojila názor, že objektivní poznání není možné.
Tomu dopomáhalo zejména to, že stoupající úroveň vzdělání umožnila širším
vrstvám seznámit se s cizími národy, mravy a náboženstvími, a tím byly
přirozeně rozkolísány dosud neotřesené předsudky. Neexistuje-li žádná
objektivní míra, která by umožnila rozhodnout, kdo má v určité otázce
pravdu, půjde pak právě o to, komu je za pravdu dáno, to jest kdo umí své
stanovisko nejobratněji prosadit.
Tato zprvu teoretická skepse se brzy rozšířila i na oblast mravní. V
lidském jednání - stejně jako v teoretických sporech - rozhoduje konec konců
jedině úspěch. Řečnictví v rukou sofistů se stává spíše prostředkem
přemlouvání než přesvědčování. V etickém ohledu neuznávali žádné všeobecně
závazné právo, nýbrž jen právo silnějšího.
Popření objektivních měřítek pro pravdu a spravedlnost spolu se
skutečností, že sofisté pobírali za své vyučování nemalý plat (zatímco
Řekové prací pro výdělek pohrdali), vedlo záhy k tomu, že jméno "sofista"
získalo poněkud pochybný odstín, který na něm, zejména v důsledku boje
Platóna proti sofistům, lpí dodnes.
Sofisté nikdy nevytvořili žádnou školu, ale vyučovali jako jednotlivci.
|
|