Lidé 
   Filozofové
 
 
Platón
  Platón se narodil roku 427 př.n.l. v jedné z předních aténských rodin. Bylo mu 20 let, když jeho životní cestu překřížil Sókratés a rozhodujícím způsobem ho navždy ovlivnil. Platón se vzdal literárních pokusů a věnoval se filozofii. Osm let byl Sókratovým žákem. Pod otřesným dojmem Sókratova odsouzení a popravy své rodné město opustil, na přechodnou dobu odešel do Megary. Později podnikl rozsáhlé cesty, které ho údajně zavedly až do Egypta, kde se seznámil s tamnějším náboženstvím a učeností egyptských kněží. Snad pronikl i dále na východ a poznal moudrost Indů, neboť mnohé v jeho díle to potvrzuje. Delší dobu pobyl v řeckých koloniích, v jižní Itálii a Sicílii, kde navázal úzké vztahy s pýthagorejskou školou a získal podněty pro své pozdější myšlení. Nějaký čas se zdržoval v Syrakusách na dvoře tyrana Dióna, kterého se bezvýsledně snažil získat pro své ideje. Roku 387 př.n.l. otevřel ve své zahradě v Athénách školu, která ještě po staletí měla existovat jako "platónská Akademie". Zde vyučoval bezplatně okruh žáků, kteří se kolem něj brzy shromáždili. Žil zcela touto činností, kterou přerušoval jen příležitostnými ale marnými cestami do Syrakus. Dosáhl věku 80 let a zemřel uprostřed práce.

Platónova díla
Činnost Platónova učitele Sókrata spočívala výlučně v bezprostředním působení na spoluobčany rozhovorem a řečí, ze které se od něho nedochovala ani řádka. Stejně tak pro Platóna těžiště jeho působení spočívalo v ústním výkladu.
Nicméně pro nás jsou Platónovy spisy jediným pramenem poznání jeho filozofie. Psal je více než pět desetiletí a jednotlivé problémy jsou v nich probírány tak, jak se Platónovi v příslušné době jevily. Platónova díla mají vesměs formu dialogu. V prvních dialozích, sepsaných brzy po Sókratově smrti, vystupuje Sókratés jako hlavní postava. Je přirozeně obtížné rozlišit, kolik z toho, co Sókratés říká, pochází z jeho vlastních výroků a nakolik Platón jen použil jeho postavu, aby vyslovil své vlastní myšlenky. Nejdůležitější Platónovy dialogy jsou následující:

Obrana Sókratova - Přebásnění Sókratovy obhajoby v soudním procesu vedenému proti němu.
Kritón - O úctě k zákonům.
Prótagorás - Konfrontace se sofistickými názory o zdatnosti (ctnosti), zejména o její jednotě a učitelnosti.
Výše uvedené dialogy náležejí k Platónovým nejranějším spisům.

Gorgiás - Otázka zdatnosti (ctnosti) a zda ji lze učit. Egoistická morálka sofistů je ukázána jako nedostatečná. Rétorika nestačí jako prostředek vzdělání. Mravní dobro je nepodmíněné a je metafyzicky odůvodněno. Politika, umění a básnictví jsou mu podřízeny. Závěr tvoří výhled na osud duše na onom světě.
Menón - O podstatě poznání jako "vzpomínce". Význam matematiky.
Kratylos - O jazyce.
Výše uvedené tři dialogy jsou pokládány za přechod k další fázi Platónova díla. Jsou sepsány zřejmě po jeho pobytu v Itálii, protože v nich lze rozpoznat vliv pýthagorejské nauky.

Symposion -"Hostina" - Erós jako hnací síla filozofického usilování o krásno a dobro. Zde se také nalézá Alkibiadova chvalořeč na Sókrata, jenž je dokonalým ztělesněním Eróta.
Faidón - O nesmrtelnosti - Nadsmyslovost a věčnost duše. Počátek formování platónské nauky o idejích.
Políteiá - Ústava - Nejrozsáhlejší a obsahově nejbohatší Platónovo dílo. Věnoval mu mnoho let svého zralého věku. Dialog přechází od problematiky jednotlivce k nauce o společnosti a zahrnuje všechny oblasti Platónovy filozofie.
Faidros - Nauka o idejích, zejména pro Platónovu nauku "o třech částech duše".
Theaitésos - Noetický rozbor podstaty vědění.
Výše uvedené spisy vznikly v Platónově zralém věku.

Timaios - Platónova přírodní filozofie. Vznik přírodních jevů od vesmírných těles až po pozemské živočichy.
Kritiás - Nedokončený spis. Obsahuje slavné vylíčení zániku bájné ostrovní říše Atlantidy, k němuž došlo asi 10 000 let před dobou Platónova života. Tato říše je stále předmětem nových dohadů.
Polítikos - Státník - Obsahuje politické názory starého Platóna a je přechodem k poslednímu významnému dílu.
Zákony - Poslední velké dílo pozdního Platóna, které sám již nedokončil a které vydal jeden z jeho žáků po jeho smrti. Z tohoto dialogu, věnovaného opět politice, je zřejmé, že vlastním cílem Platónova myšlení bylo od počátku do konce mravní založení státu a odpovídající výchova jeho občanů. "Zákony" jsou hlavním pramenem pro poznání Platónovy pozdní filozofie.

Dějinné východisko Platónovy filozofie
Platónovo myšlení souvisí s myšlenkami jeho doby. Některé přijímá, některé utváří, jiné potírá a překonává.
Platón se snažil překonat sofistiku. V jeho dialozích vystupují sofisté, kteří nejprve mohou otevřeně vyložit své názory, aby pak byli poraženi. Jako základní omyl se Platónovi jeví Prótagorova věta, že člověk je mírou všech věcí a že nemůže existovat žádná všeobecná míra.
Stejně jako podle Hérakleita každá věc potřebuje svůj protiklad, tak filozof potřebuje protivníka. Platón ve své snaze distancovat se od sofistů nevidí, jak dalece na nich sám závisí. Platón má kromě společné metody - dialektiky - se sofisty společné především dvě věci. Za prvé, ani on nedůvěřuje běžnému vědění. Předvádí, že smyslové vnímání neukazuje věci tak, jak jsou, ale pouze jejich projev, který se neustále mění. Ikdyž shrnutím velkého počtu vjemů vytvoříme obecnější představu, dosáhneme sice většího stupně věrohodnosti své představy, ale i tato představa spočívá jen více na určitém druhu přemlouvání a přesvědčování (ze strany smyslů) než na jasném vědomí důvodů. Za druhé, Platón nedůvěřuje obvyklé představě o zdatnosti (ctnosti), za niž bylo pokládáno nevědomé lpění na mravech předků nebo velký oslavovaný čin státníka. Oběma ctnostem totiž, stejně jako běžnému vědění, chybí jasné vědomí důvodů, proč je toto jednání dobré a správné.
Až potud Platón se sofisty souhlasí. O to výrazněji se od nich odlišuje, pokud jde o důsledky, které je třeba vyvodit z poznání nedostatečnosti vlastního poznání a z celé dosavadní nauky o ctnosti. Podle sofistů neexistovala žádná obecná měřítka pro myšlení a jednání. Pro Platóna teprve tady začíná vlastní úloha filozofie - je třeba ukázat, že takové měřítko existuje a je třeba k němu najít cestu. Všechno ostatní je pouze příprava (propedeutika). Platón zde navazuje na dílo Sókratovo a vrací se i ke starším naukám. Platón však jde mnohem dále než Sókratés. Sókratův výrok "vím, že nic nevím" Platón nahrazuje naukou, že v našem myšlení a jednání je ve věčných idejích dána míra, kterou lze vytušit a myšlenkově uchopit. Na rozdíl od Démokrita vidí svět jako svědectví a výtvor světového rozumu. Temný základ světa je potlačen, jeho filozofie je "metafyzikou světla".

Nauka o idejích
K poznání se může povznést jen ten, kdo má filozofický pud, nazývaný Platónem "erós". Dává tomuto slovu, které v řečtině znamená lásku (pud plození) vyšší význam. Erós podle Platóna je snaha přejít od smyslového k duchovnímu, je to puzení smrtelníka povznést se k nesmrtelnosti a zároveň touha probudit tento pud i v druhých. Potěšení z krásné postavy je nejnižším stupněm erótu. Všechno zabývání se krásou tento pud posiluje, především hudba, která je přípravou pro filozofii, a matematika, která učí odvracet se od smyslového světa a vidět čisté formy.
Často používaný termín "platonická láska" ve smyslu čistě duchovní nebo "přátelské" lásky mezi mužem a ženou, z níž je vyloučena smyslnost, spočívá na nedorozumění. Na příslušném místě se v Platónově díle říká: "Špatný je nízký, přízemní milovník, který více než duši miluje tělo." O vyloučení tělesnosti zde není řeč a navíc se tento text týká náklonnosti ke stejnému pohlaví, která byla tehdy velmi rozšířena a Platón o ní hovoří bez jakéhokoliv ostychu.
Nazírání krásy je přípravou k poznání idejí. Nástrojem poznání je dialektické myšlení. Aby se dosáhlo cíle, musí k erótu přistoupit správná metoda. Rétorika přemlouvá. Dialektika je umění proniknout společným hledáním v rozhovoru k tomu, co je obecně platné. Dialektické myšlení jednak postupuje od jednotlivého k obecnému, od podmíněného k nepodmíněnému a jednak sestupuje od všeobecného k jednotlivému. Je třeba se přitom vyvarovat toho, abychom z pouhých slov chtěli získat poučení, které nám může poskytnout jen pojem věci.
Obraz lidského života a lidského poznání Platón podává ve svém "podobenství o jeskyni" v Ústavě. Vězení je náš obvyklý způsob života. Pouhý stín je naše okolí, jak nám je ukazují naše smysly. Pohled na skutečné věci znázorňuje vzlet duše do světa idejí. Ideu Platón předpokládá tam, kde řadu věcí označujeme týmž jménem. Ideje (řec. eidos, ideá = obraz) jsou formy, rody, obecné rysy bytí. Nejsou to však jen jakési zobecněné pojmy, které si naše myšlení tvoří odhlédnutím od zvláštností a shrnutím společných znaků věci. Ideje jsou reálné, jedině ony mají pravou (metafyzickou) realitu. Jednotlivé věci jsou pomíjivé, ale ideje trvají jako jejich nepomíjivé pravzory.
Zda lze obecnosti přiřknout vyšší realitu než jednotlivosti, nebo zda jsou naopak skutečné jenom jednotlivosti a všeobecné ideje existují jen v našich hlavách, to je základní filozofická otázka. Pro Platóna jsou ideje tou nejvlastnější realitou.
Na rozdíl od Sókrata Platón do svého systému zahrnul i viditelnou přírodu. Protože jedinou skutečností jsou ideje, přístupné pouze čistému myšlení, může mít pro Platóna zkoumání tělesného bytí jen druhořadý význam. Přírodověda, která takové zkoumání provádí, nemůže nikdy poskytnout jistotu, ale jen pravděpodobnost.
Jak vůbec vzniká svět stínů, tedy náš viditelný svět? Přírodní věci jsou obrazy nebo jevy idejí, protože i nazírání krásného může vést k idejím. Proč se však ideje, které existují ve vyšší, duchovní sféře zjevují, byť nedokonale a oslabeně, v předmětech smyslového světa? Kromě idejí musí existovat ještě něco druhého, jakýsi "materiál", na kterém se ideje obrážejí. Platón tento "materiál" v návaznosti na Démokrita popisuje jako (prázdný) prostor, formu vnějškovosti, což by zahrnovalo nejenom existenci "vedle sebe" ale i "po sobě". Není vyloučeno, že již Platón tento druhý princip označil ve zcela obecném smyslu jako "látku", jako později Aristotelés.
Platónova nauka o přírodě vychází tedy ze dvou principů. Není však jasné, jaká síla způsobuje, aby se ideje jako pouhé v sobě spočívající praobrazy v látce obrážely. Platónova filozofie je tedy dualistická, neuzavřená, protože chybí tento třetí princip, který by mezi oběma prvními zajišťoval zprostředkování, nebo stál mezi nimi. Ve svém pozdním díle se Platón stále více klonil k hypotéze božstva nebo světové duše, která tuto úlohu plní.

Antropologie a etika
Duše člověka má tři části: myšlení, vůli a žádostivost. Myšlení je jedinou nesmrtelnou částí duše, která se při vstupu do těla spojuje s ostatními částmi.
Nesmrtelná duše nemá začátek ani konec a je svou podstatou stejná jako duše světa. Všechno naše poznání je vzpomínkou na to, co duše vnímala v předchozích stavech a vtěleních. "Protože tedy duše je nesmrtelná a mnohokrát se narodila a viděla co je zde a co je v Hádu, i všechny věci, není nic, co by nebyla poznala. Proto není nic divného, že je schopna si vzpomenout na to, co již dříve věděla. Protože totiž je celá příroda sourodá a duše poznala všechny věci, nic nebrání, když si člověk vzpomene toliko na jednu - což lidé nazývají učením - aby všechno ostatní nalezl sám, je-li statečný a neúnavný v hledání, neboť hledání a poznávání je tedy vůbec vzpomínání" [Platón: Menón, přel. F. Novotný].
V říši idejí stojí nejvýše idea nejvyššího dobra. Je v jistém smyslu ideou idejí. Nejvyšší dobro je nadřazeno všemu ostatnímu jako nejvyšší cíl, je posledním cílem světa. "O slunci, myslím, řekneš, že viditelným věcem dává netoliko možnost, aby byly viděny, nýbrž i vznik a vzrůst a výživu, ač samo není vznikem? Právě tak i předměty poznání mají od dobra nejen to, že jsou poznávány, nýbrž i bytí a jsoucnost, ačkoli dobro není jsoucnost, nýbrž vyniká ještě nad jsoucnost důstojností a mocí" [Platón: Ústava].
Platónova etika je výsledkem spojení ideje nejvyššího dobra s názorem, že na světě idejí se člověk podílí nesmrtelnou duší. Cílem člověka je proto si osvojit nejvyšší dobro tím, že se pozdvihne do nadsmyslového světa. Tělo a smysly jsou pouta, jež mu v tom zabraňují, což Platón vyjádřil stručně formulí "sóma séma" (tělo (je) hrobem (duše)).
Zdatnost (ctnost) je stav, v němž se duše uvedenému cíli přibližuje. Viditelné věci jsou obrazy věcí neviditelných, mohou, zvláště v umění, sloužit jako pomocné prostředky k uchopení idejí.
Zdatnost je skutečnou zdatností jen tehdy, když je založena na vědění. Lze ji proto učit. Platón jde v nauce o zdatnosti dále než Sókratés a rozkládá všeobecný pojem zdatnosti ve čtyři základní zdatnosti: moudrost, statečnost, uměřenost a spravedlnost. Moudrost je zdatností rozumu, statečnost je zdatností vůle. Uměřenost (řec. sófrosyné) znamená rovnováhu, schopnost najít pravý střed mezi požitkem a askezí, mezi přísností a shovívavostí. Ve vnějším vystupování pak znamená zachovávat ušlechtilou slušnost, která má k neohrabané důvěrnosti stejně daleko jako k odmítavé chladnosti. Ve spravedlnosti jsou všechny ostatní zdatnosti zahrnuty.

Stát
Platón byl politik, kterému byla znemožněna politická činnost. Platón se po celý svůj život vracel k politickému problému správného uspořádání státu. Správné jednání, zdatnost (ctnost), mravnost a spravedlnost ukazuje Platón nejprve u jednotlivce, ale teprve ve zvětšeném měřítku, ve státu, toto vše může být správně pochopeno a může dojít naplnění. Nejvyšší myslitelná forma mravního života je mravní život společenství v dobrém státě.
Ústav je tolik druhů, kolik druhů je lidí, protože ústava se rodí z charakteru lidí, kteří stát tvoří. Platón zkoumá různé formy státu a lidské typy, jež jim odpovídají.
Oligarchie je ústava, která "se zakládá na oceňování majetku; vládnou v ní bohatí a chudí jsou z vlády vyloučeni." [Platón: Ústava, překlad F. Novotného]. Oligarchie má podle Platóna tři velké nedostatky. První: "Kdyby tak někdo chtěl tímto způsobem vybírat podle výše majetku kormidelníky pro lodě; a chudým, i kdyby daleko lépe rozuměli kormidelnictví, by nebylo dovoleno kormidlovat! Ti by měli... špatnou plavbu... Není tomu tak s vedením každé jiné věci? I s vedením státu?" Druhou chybou je, "že takový stát nutně není jeden, nýbrž dva; neboť jeden tvoří chudí, druhý bohatí, a obě tyto strany se budou, ačkoliv žijí v téže obci, navzájem ohrožovat". Třetí chybou je, "že existuje možnost promrhat svůj majetek... a pak přesto nadále bydlet ve státě... jako nemajetný chudák..." "Ve státě, kde jsou žebráci, se ve stejné míře skrývají též zloději, kapsáři, chrámoví lupiči a podobní řemeslní zločinci." S nutností se objevuje lidský typ, který odpovídá této ústavě. Neboť: "Co je u lidí ve vážnosti, to také dělají, čeho si neváží, to zůstává stranou."
Z třídního boje, který vládne v oligarchii může vzniknout demokracie. "Demokracie tedy podle mého soudu vzniká, když zvítězí chudí a z nepřátelské strany nechají jedny popravit, druhé vyženou a ostatním poskytnou rovný podíl na správě státu a v úřadech..." Heslem demokracie je svoboda. "Především jsou lidé svobodní a celá obec je plna svobody a neomezené volnosti projevu a každý tu smí dělat, co se mu zachce..." "A dokonce tě nikdo nenutí, aby ses v takovém státě podílel na vládě, byť bys k tomu měl sebelepší předpoklady, ani nemusíš poslouchat, když nemáš chuť, ani válčit spolu s ostatními, ani dodržovat mír, když ho dodržují ostatní, pokud ty sám k tomu nemáš chuť,... není to pro tuto chvíli božský a nanejvýš příjemný způsob života?... Tyto a jim podobné vlastnosti by tedy měla demokracie, a je proto ústavou příjemnou, bez vlády, pestrou, a rozděluje údajnou rovnost rovnou mírou rovným i nerovným..." Jak vyhlíží člověk, který odpovídá této ústavě? Jak vychovávat mládež, když všichni lidé jsou stejní a stejně svobodní? "Učitel se za těchto poměrů před žáky chvěje a vlichocuje se jim, žáci si ale ze svých učitelů nic nedělají... A vůbec se mladí staví starším na roveň a hledí je předstihnout v řečech i činech; staří se drží s mládeží a snaží se jí vyrovnat bujností vtipu a veselými nápady, aby totiž nevznikl dojem, že jsou nespokojeni anebo panovační." "Stud nazývají hloupostí a beztrestně jej zatracují, rozvážnost nazývají nemužností, plísní ji a vyhánějí, uměřenost a domácí řád předvádějí jako slepou a ubohou bytost a vypuzují ji za hranice..."
Po demokracii přichází tyranie, vláda násilí. "Co si oligarchie vytyčila jako největší dobro a z čeho také povstala, to bylo přece velké bohatství. Avšak nenasytnost touhy po bohatství a zanedbávání všeho ostatního kvůli zisku vedlo k jejímu zániku... A nevedla i k rozkladu demokracie nenasytnost v dosahování toho, co prohlašuje za své dobro?... Svoboda." "Vskutku, kde je něco příliš vyhroceno, tam obvykle následuje zvrat a opak: tak je tomu u ročních dob, u rostlin, při výživě těla a v neposlední řadě i u států... A tak se potom, jak se zdá, svoboda vyhnaná do krajnosti zvrátí pro jednotlivého občana i pro stát právě v odpovídající otroctví." Cesta vede přes funkci vůdce lidu. "Nestaví si národ obvykle do čela jednoho muže jako svého vůdce, kterého pak opatruje a chrání a jehož moc posiluje?" Tento muž však okusí moci, jež jej opojí, jako je zvíře opojeno krví. "A není tomu tak, když vůdce lidu, podporován masou, která je mu zcela oddána, necouvne ani před proléváním krve svých spoluobčanů, nýbrž - jak to s oblibou dělávají - je na základě křivého obvinění pohání před soud a poskvrní se vraždou, volající po pomstě, protože ničí lidské životy a ... vyslovuje rozsudky smrti a posílá do vyhnanství, přičemž slibně naznačuje vymazání dluhů a rozdělení půdy. Takový člověk musí pak s neúprosnou nutností buď zahynout rukou nepřátel, nebo se stát tyranem, to znamená z člověka vlkem."

Ideální stát
V jednotlivém člověku je spojena žádostivost s vůlí a rozumem a spravedlnost spočívá v nalezení správného poměru mezi nimi. Podobně přirozený život státu má tři rozdílné úlohy: výživu a zisk jako základ, obranu navenek a řízení rozumem. Tomu odpovídají tři přirozené stavy: "řemeslníci", "strážci" a "vládci". Ve státě musí vládnout rozum, tedy ztělesnění vládci, které lze nalézt výběrem.
Každému dítěti, lhostejno jakého původu, poskytne stát stejné možnosti vzdělání. Gymnastika a hudba jsou základní elementy výchovy dětí, protože gymnastika utváří tělo, učí odvaze a tvrdosti, a hudba formuje duši, propůjčuje jí mírnost a jemnost. K tomu pak přistupují počty, matematika a průprava k dialektice, tedy ke správnému myšlení, zvykání si na bolest a námahu a odříkání si různých svodů, aby se vyzkoušela a upevnila odolnost vůči nim. Ve dvaceti letech jsou ti, kteří nevyhovují všem požadavkům, v přísné a nestranné zkoušce vyloučeni z řad čekatelů na nejvyšší úřad. Ti, kteří obstojí, jsou vychováváni dalších deset let. Pak následuje další prosévání. Pro ty, kteří zůstanou, následuje pětileté intelektuální školení ve filozofii. Těmto již nyní pětatřicetiletým mužům, kteří mají toto vše za sebou, nyní chybí zkušenost a obratnost v praktickém životě, v boji o život. Musí se nyní po dobu patnácti let zabývat praktickými věcmi a musí se osvědčit v reálném životě. Potom, jako padesátiletí muži, střízliví a zocelení, vyzkoušení v životním boji, nastupují na vedoucí místa. A sice automaticky, aniž by bylo ještě další volby, neboť nejlepší jsou již nalezeni.
Je nasnadě, že Platón se kvůli svému původu a svému těsnému vztahu k Sókratovi klonil k aristokratickému státu. Jeho ústava je aristokracií v doslovném smyslu slova - vládou nejlepších. Je zároveň dokonalou demokracií, protože neexistují žádné dědičné výsady a všichni mají stejnou možnost dosáhnout nejvyšších míst.
Takovému státu by však hrozila značná nebezpeční z vnitřku. Zvolení vládci by jistě byli celí muži, žádní slaboši. Když budou mít ve státě neomezenou moc, ocitnou se však navzdory výchově zkouškám v pokušení, aby více než o všeobecné dobro dbali o svůj prospěch. Lákadlem se mohou stát peníze, majetek nebo žena a rodina.
Pro válečníky (strážce) a budoucí vládce Platón stanovuje předpis: "Předně ať žádný nemá žádného jmění soukromého, leda co jest nejnutnější; potom ať žádný nemá takového bytu a hospodářských místností, kam by nemohl vejít každý, kdo by chtěl. Co se týče životních potřeb, pokud jsou nezbytné pro střídmé a statečné bojovníky, ať je dostávají v určité výměře od ostatních občanů jako mzdu za strážní službu a to na rok tolik, že by jim ani nepřibývalo, aniž by neměli málo; ať chodí ke společnému stolu a žijí pospolitě jako v poli. Co se týče zlata a stříbra, ať se jim řekne, že mají stále ve své duši božské zlato a stříbro od bohů dané a nepotřebují dále žádného lidského zlata... Jim jediným z obyvatelstva obce není dovoleno obírat se zlatem a stříbrem, ani se ho dotýkat, ani být s ním pod jednou střechou, ani se jím ověšovat, ani pít ze stříbra nebo zlata. A takto by jednak sami sebe uchovávali od zkázy, jednak by uchovávali od zkázy obec. Jakmile však budou mít sami svou vlastní půdu, své domy a peníze, budou místo strážců hospodáři a rolníky, ostatním občanům se stanou místo spojenců nepřátelskými pány, po celý život budou jen nenávidět a činit nástrahy, zatímco jiní budou nenávidět a činit nástrahy jim, a daleko více a silněji se budou bát nepřátel vnitřních než vnějších, až se pak posléze sami i ostatní občanstvo octnou na pokraji záhuby." [Platón: Ústava].
Společné vlastnictví bude u strážců zahrnovat i ženy. Strážci nebudou mít žádné manželky. Spíše to bude zařízeno tak, aby "všechny tyto ženy byly společné všem mužům, aby se žádná nestýkala pouze s některým a aby i děti byly společné, takže by ani otec neznal své dítě, ani dítě svého otce." [Platón: Ústava].
Poznamenejme, že v "Zákonech", pozdním díle Platónova stáří, jsou mnohé jednostrannosti jeho dřívější nauky zmírněny a jeho pojetí se více blíží skutečnému životu.

Kritika Platónovy nauky o státě
Proti Platónově nauce bývá namítáno, že jde o utopii. Již Platónův žák Aristotelés o ní říkal: "Takové a mnohé další věci byly během let stále znovu vymýšleny." [Durant, W.: Die grossen Denker. Zurich, 7.vyd., 1945, str.61]
Především se poukazuje na to, že Platón podcenil vlastnický pud muže jak ve sféře materiální, tak pokud jde o ženu, když věří, že jeden stav přijme v oblasti vlastnictví a pohlavního života konsekventní komunismus. Pokud budou matkám odňaty děti, zanikne mateřský instinkt a tím i velká část jejich přirozené ženskosti a důstojnosti. Zničení rodiny by nutně vedlo k rozkladu společnosti.
Zastánci Platóna naopak říkají, že tyto požadavky platí pouze pro vybranou menšinu a že Platón velmi dobře věděl, že se většina lidí svého vlastnictví a majetku nikdy nezřekne. Platón sám ve zralém věku stáří většinou ze svých poněkud přepjatých požadavků ustoupil. Mnohé Platónovy představy připomínají moderní totalitní státy. Eugenická opatření (šlechtění rasy a udržení její čistoty) připomínají národní socialismus, způsob hospodaření připomíná hospodářský komunismus, vláda duchovní elity připomíná katolickou církev a jezuitský stát v Paraguayi. Konečně i Platónovi bylo jasné, že načrtl těžko dosažitelný ideál, avšak tento ideál se mu jako takový zdál nutný a cenný: "Tak stojí v nebesích vzor takové obce, a kdo chce, může ho vidět a řídit se jím bez ohledu na to, zda taková obec někde je nebo zda někde bude..., bude chtít zastávat věc této a žádné jiné obce." [Durant, W.: Die grossen Denker. Zurich, 1.vyd., str.46].
Další závažná námitka se týká toho, že Platón nevzal v úvahu neoddělitelnost politické a hospodářské moci. Vládci v Platónově státě by měli v rukou pouze politickou moc bez hospodářské základny a hospodářsky by tak byli na ostatních stavech závislí.

Platónovo postavení v řeckých duchovních dějinách
Platónovo dílo je vrcholem řecké filozofie. Vše co předcházelo, se v něm sbíhá jako v ohnisku. Kromě sókratovských a některých sofistických prvků Platón využívá i starší přírodní filozofii.
V Platónově díle se poprvé sjednotila tradice dosavadní řecké racionální filozofie s vírou v převtělování, očištění a vykoupení, která se objevila již u Pýthagora. Základní myšlenkou jeho etických úvah je toto poznání: "K čemu by člověku bylo, kdyby získal celý svět a uškodil přitom své duši?"
Platón na jedné straně dosavadní řeckou filozofii shrnuje, ale na straně druhé ji překračuje a rozchází se s ní. Musel se nutně ocitnout v konfliktu se základními prvky helénistické kultury. Neuznával velké athénské státníky za pravé vychovatele národa k mravnosti, zavrhoval celou uměleckou a literární minulost.
Působení Platónovy filozofie je nedozírné. Prvního obnovení se dočkala v novoplatónismu, který byl po několik století hlavním filozofickým systémem pozdní antiky. Ve středověku se stala Platónova filozofie hlavním spojencem křesťanské filozofie a teologie. Na počátku zažila opravdovou "renesanci". Také v současnosti se k ní obrací filozofický zájem.

převzato z časopisu Natura Plus (http://natura.baf.cz) - článek Filozové starověkého Řecka, zpracovali: Jiří Svršek a Lenka Ládková