|
Platón
se narodil roku 427 př.n.l. v jedné z předních aténských
rodin. Bylo mu 20 let, když jeho životní cestu překřížil Sókratés a
rozhodujícím způsobem ho navždy ovlivnil. Platón se vzdal literárních pokusů
a věnoval se filozofii. Osm let byl Sókratovým žákem. Pod otřesným dojmem
Sókratova odsouzení a popravy své rodné město opustil, na přechodnou dobu
odešel do Megary. Později podnikl rozsáhlé cesty, které ho údajně zavedly až
do Egypta, kde se seznámil s tamnějším náboženstvím a učeností egyptských
kněží. Snad pronikl i dále na východ a poznal moudrost Indů, neboť mnohé v
jeho díle to potvrzuje. Delší dobu pobyl v řeckých koloniích, v jižní Itálii
a Sicílii, kde navázal úzké vztahy s pýthagorejskou školou a získal podněty
pro své pozdější myšlení. Nějaký čas se zdržoval v Syrakusách na dvoře
tyrana Dióna, kterého se bezvýsledně snažil získat pro své ideje. Roku 387
př.n.l. otevřel ve své zahradě v Athénách školu, která ještě po staletí měla
existovat jako "platónská Akademie". Zde vyučoval bezplatně okruh žáků,
kteří se kolem něj brzy shromáždili. Žil zcela touto činností, kterou
přerušoval jen příležitostnými ale marnými cestami do Syrakus. Dosáhl věku
80 let a zemřel uprostřed práce.
Platónova díla
Činnost Platónova učitele Sókrata spočívala výlučně v
bezprostředním působení na spoluobčany rozhovorem a řečí, ze které se od
něho nedochovala ani řádka. Stejně tak pro Platóna těžiště jeho působení
spočívalo v ústním výkladu.
Nicméně pro nás jsou Platónovy spisy jediným pramenem
poznání jeho filozofie. Psal je více než pět desetiletí a jednotlivé
problémy jsou v nich probírány tak, jak se Platónovi v příslušné době
jevily. Platónova díla mají vesměs formu dialogu. V prvních dialozích,
sepsaných brzy po Sókratově smrti, vystupuje Sókratés jako hlavní postava.
Je přirozeně obtížné rozlišit, kolik z toho, co Sókratés říká, pochází z
jeho vlastních výroků a nakolik Platón jen použil jeho postavu, aby vyslovil
své vlastní myšlenky. Nejdůležitější Platónovy dialogy jsou následující:
Obrana Sókratova
- Přebásnění Sókratovy obhajoby v soudním procesu
vedenému proti němu.
Kritón
- O úctě k zákonům.
Prótagorás
- Konfrontace se sofistickými názory o zdatnosti
(ctnosti), zejména o její jednotě a učitelnosti.
Výše uvedené dialogy náležejí k Platónovým nejranějším
spisům.
Gorgiás
- Otázka zdatnosti (ctnosti) a zda ji lze učit.
Egoistická morálka sofistů je ukázána jako nedostatečná. Rétorika nestačí
jako prostředek vzdělání. Mravní dobro je nepodmíněné a je metafyzicky
odůvodněno. Politika, umění a básnictví jsou mu podřízeny. Závěr tvoří
výhled na osud duše na onom světě.
Menón
- O podstatě poznání jako "vzpomínce". Význam
matematiky.
Kratylos
- O jazyce.
Výše uvedené tři dialogy jsou pokládány za přechod k další
fázi Platónova díla. Jsou sepsány zřejmě po jeho pobytu v Itálii, protože v
nich lze rozpoznat vliv pýthagorejské nauky.
Symposion -"Hostina"
- Erós jako hnací síla filozofického usilování o
krásno a dobro. Zde se také nalézá Alkibiadova chvalořeč na Sókrata, jenž je
dokonalým ztělesněním Eróta.
Faidón - O nesmrtelnosti
- Nadsmyslovost a věčnost duše. Počátek formování
platónské nauky o idejích.
Políteiá - Ústava
- Nejrozsáhlejší a obsahově nejbohatší Platónovo
dílo. Věnoval mu mnoho let svého zralého věku. Dialog přechází od
problematiky jednotlivce k nauce o společnosti a zahrnuje všechny oblasti
Platónovy filozofie.
Faidros
- Nauka o idejích, zejména pro Platónovu nauku "o
třech částech duše".
Theaitésos
- Noetický rozbor podstaty vědění.
Výše uvedené spisy vznikly v Platónově zralém věku.
Timaios
- Platónova přírodní filozofie. Vznik přírodních
jevů od vesmírných těles až po pozemské živočichy.
Kritiás
- Nedokončený spis. Obsahuje slavné vylíčení
zániku bájné ostrovní říše Atlantidy, k němuž došlo asi 10 000 let před
dobou Platónova života. Tato říše je stále předmětem nových dohadů.
Polítikos - Státník
- Obsahuje politické názory starého Platóna a je
přechodem k poslednímu významnému dílu.
Zákony
- Poslední velké dílo pozdního Platóna, které sám
již nedokončil a které vydal jeden z jeho žáků po jeho smrti. Z tohoto
dialogu, věnovaného opět politice, je zřejmé, že vlastním cílem Platónova
myšlení bylo od počátku do konce mravní založení státu a odpovídající
výchova jeho občanů. "Zákony" jsou hlavním pramenem pro poznání Platónovy
pozdní filozofie.
Dějinné východisko Platónovy filozofie
Platónovo myšlení souvisí s myšlenkami jeho doby. Některé
přijímá, některé utváří, jiné potírá a překonává.
Platón se snažil překonat sofistiku. V jeho dialozích
vystupují sofisté, kteří nejprve mohou otevřeně vyložit své názory, aby pak
byli poraženi. Jako základní omyl se Platónovi jeví Prótagorova věta, že
člověk je mírou všech věcí a že nemůže existovat žádná všeobecná míra.
Stejně jako podle Hérakleita každá věc potřebuje svůj
protiklad, tak filozof potřebuje protivníka. Platón ve své snaze distancovat
se od sofistů nevidí, jak dalece na nich sám závisí. Platón má kromě
společné metody - dialektiky - se sofisty společné především dvě věci. Za
prvé, ani on nedůvěřuje běžnému vědění. Předvádí, že smyslové vnímání
neukazuje věci tak, jak jsou, ale pouze jejich projev, který se neustále
mění. Ikdyž shrnutím velkého počtu vjemů vytvoříme obecnější představu,
dosáhneme sice většího stupně věrohodnosti své představy, ale i tato
představa spočívá jen více na určitém druhu přemlouvání a přesvědčování (ze
strany smyslů) než na jasném vědomí důvodů. Za druhé, Platón nedůvěřuje
obvyklé představě o zdatnosti (ctnosti), za niž bylo pokládáno nevědomé
lpění na mravech předků nebo velký oslavovaný čin státníka. Oběma ctnostem
totiž, stejně jako běžnému vědění, chybí jasné vědomí důvodů, proč je toto
jednání dobré a správné.
Až potud Platón se sofisty souhlasí. O to výrazněji se od
nich odlišuje, pokud jde o důsledky, které je třeba vyvodit z poznání
nedostatečnosti vlastního poznání a z celé dosavadní nauky o ctnosti. Podle
sofistů neexistovala žádná obecná měřítka pro myšlení a jednání. Pro Platóna
teprve tady začíná vlastní úloha filozofie - je třeba ukázat, že takové
měřítko existuje a je třeba k němu najít cestu. Všechno ostatní je pouze
příprava (propedeutika). Platón zde navazuje na dílo Sókratovo a vrací se i
ke starším naukám. Platón však jde mnohem dále než Sókratés. Sókratův výrok
"vím, že nic nevím" Platón nahrazuje naukou, že v našem myšlení a jednání je
ve věčných idejích dána míra, kterou lze vytušit a myšlenkově uchopit. Na
rozdíl od Démokrita vidí svět jako svědectví a výtvor světového rozumu.
Temný základ světa je potlačen, jeho filozofie je "metafyzikou světla".
Nauka o idejích
K poznání se může povznést jen ten, kdo má filozofický
pud, nazývaný Platónem "erós". Dává tomuto slovu, které v řečtině znamená
lásku (pud plození) vyšší význam. Erós podle Platóna je snaha přejít od
smyslového k duchovnímu, je to puzení smrtelníka povznést se k nesmrtelnosti
a zároveň touha probudit tento pud i v druhých. Potěšení z krásné postavy je
nejnižším stupněm erótu. Všechno zabývání se krásou tento pud posiluje,
především hudba, která je přípravou pro filozofii, a matematika, která učí
odvracet se od smyslového světa a vidět čisté formy.
Často používaný termín "platonická láska" ve smyslu čistě
duchovní nebo "přátelské" lásky mezi mužem a ženou, z níž je vyloučena
smyslnost, spočívá na nedorozumění. Na příslušném místě se v Platónově díle
říká: "Špatný je nízký, přízemní milovník, který více než duši miluje tělo."
O vyloučení tělesnosti zde není řeč a navíc se tento text týká náklonnosti
ke stejnému pohlaví, která byla tehdy velmi rozšířena a Platón o ní hovoří
bez jakéhokoliv ostychu.
Nazírání krásy je přípravou k poznání idejí. Nástrojem
poznání je dialektické myšlení. Aby se dosáhlo cíle, musí k erótu přistoupit
správná metoda. Rétorika přemlouvá. Dialektika je umění proniknout společným
hledáním v rozhovoru k tomu, co je obecně platné. Dialektické myšlení jednak
postupuje od jednotlivého k obecnému, od podmíněného k nepodmíněnému a
jednak sestupuje od všeobecného k jednotlivému. Je třeba se přitom vyvarovat
toho, abychom z pouhých slov chtěli získat poučení, které nám může
poskytnout jen pojem věci.
Obraz lidského života a lidského poznání Platón podává ve
svém "podobenství o jeskyni" v Ústavě. Vězení je náš obvyklý způsob života.
Pouhý stín je naše okolí, jak nám je ukazují naše smysly. Pohled na skutečné
věci znázorňuje vzlet duše do světa idejí. Ideu Platón předpokládá tam, kde
řadu věcí označujeme týmž jménem. Ideje (řec. eidos, ideá = obraz) jsou
formy, rody, obecné rysy bytí. Nejsou to však jen jakési zobecněné pojmy,
které si naše myšlení tvoří odhlédnutím od zvláštností a shrnutím společných
znaků věci. Ideje jsou reálné, jedině ony mají pravou (metafyzickou)
realitu. Jednotlivé věci jsou pomíjivé, ale ideje trvají jako jejich
nepomíjivé pravzory.
Zda lze obecnosti přiřknout vyšší realitu než
jednotlivosti, nebo zda jsou naopak skutečné jenom jednotlivosti a všeobecné
ideje existují jen v našich hlavách, to je základní filozofická otázka. Pro
Platóna jsou ideje tou nejvlastnější realitou.
Na rozdíl od Sókrata Platón do svého systému zahrnul i
viditelnou přírodu. Protože jedinou skutečností jsou ideje, přístupné pouze
čistému myšlení, může mít pro Platóna zkoumání tělesného bytí jen druhořadý
význam. Přírodověda, která takové zkoumání provádí, nemůže nikdy poskytnout
jistotu, ale jen pravděpodobnost.
Jak vůbec vzniká svět stínů, tedy náš viditelný svět?
Přírodní věci jsou obrazy nebo jevy idejí, protože i nazírání krásného může
vést k idejím. Proč se však ideje, které existují ve vyšší, duchovní sféře
zjevují, byť nedokonale a oslabeně, v předmětech smyslového světa? Kromě
idejí musí existovat ještě něco druhého, jakýsi "materiál", na kterém se
ideje obrážejí. Platón tento "materiál" v návaznosti na Démokrita popisuje
jako (prázdný) prostor, formu vnějškovosti, což by zahrnovalo nejenom
existenci "vedle sebe" ale i "po sobě". Není vyloučeno, že již Platón tento
druhý princip označil ve zcela obecném smyslu jako "látku", jako později
Aristotelés.
Platónova nauka o přírodě vychází tedy ze dvou principů.
Není však jasné, jaká síla způsobuje, aby se ideje jako pouhé v sobě
spočívající praobrazy v látce obrážely. Platónova filozofie je tedy
dualistická, neuzavřená, protože chybí tento třetí princip, který by mezi
oběma prvními zajišťoval zprostředkování, nebo stál mezi nimi. Ve svém
pozdním díle se Platón stále více klonil k hypotéze božstva nebo světové
duše, která tuto úlohu plní.
Antropologie a etika
Duše člověka má tři části: myšlení, vůli a žádostivost.
Myšlení je jedinou nesmrtelnou částí duše, která se při vstupu do těla
spojuje s ostatními částmi.
Nesmrtelná duše nemá začátek ani konec a je svou podstatou
stejná jako duše světa. Všechno naše poznání je vzpomínkou na to, co duše
vnímala v předchozích stavech a vtěleních. "Protože tedy duše je nesmrtelná
a mnohokrát se narodila a viděla co je zde a co je v Hádu, i všechny věci,
není nic, co by nebyla poznala. Proto není nic divného, že je schopna si
vzpomenout na to, co již dříve věděla. Protože totiž je celá příroda sourodá
a duše poznala všechny věci, nic nebrání, když si člověk vzpomene toliko na
jednu - což lidé nazývají učením - aby všechno ostatní nalezl sám, je-li
statečný a neúnavný v hledání, neboť hledání a poznávání je tedy vůbec
vzpomínání" [Platón: Menón, přel. F. Novotný].
V říši idejí stojí nejvýše idea nejvyššího dobra. Je v
jistém smyslu ideou idejí. Nejvyšší dobro je nadřazeno všemu ostatnímu jako
nejvyšší cíl, je posledním cílem světa. "O slunci, myslím, řekneš, že
viditelným věcem dává netoliko možnost, aby byly viděny, nýbrž i vznik a
vzrůst a výživu, ač samo není vznikem? Právě tak i předměty poznání mají od
dobra nejen to, že jsou poznávány, nýbrž i bytí a jsoucnost, ačkoli dobro
není jsoucnost, nýbrž vyniká ještě nad jsoucnost důstojností a mocí"
[Platón: Ústava].
Platónova etika je výsledkem spojení ideje nejvyššího
dobra s názorem, že na světě idejí se člověk podílí nesmrtelnou duší. Cílem
člověka je proto si osvojit nejvyšší dobro tím, že se pozdvihne do
nadsmyslového světa. Tělo a smysly jsou pouta, jež mu v tom zabraňují, což
Platón vyjádřil stručně formulí "sóma séma" (tělo (je) hrobem (duše)).
Zdatnost (ctnost) je stav, v němž se duše uvedenému cíli
přibližuje. Viditelné věci jsou obrazy věcí neviditelných, mohou, zvláště v
umění, sloužit jako pomocné prostředky k uchopení idejí.
Zdatnost je skutečnou zdatností jen tehdy, když je
založena na vědění. Lze ji proto učit. Platón jde v nauce o zdatnosti dále
než Sókratés a rozkládá všeobecný pojem zdatnosti ve čtyři základní
zdatnosti: moudrost, statečnost, uměřenost a spravedlnost. Moudrost je
zdatností rozumu, statečnost je zdatností vůle. Uměřenost (řec. sófrosyné)
znamená rovnováhu, schopnost najít pravý střed mezi požitkem a askezí, mezi
přísností a shovívavostí. Ve vnějším vystupování pak znamená zachovávat
ušlechtilou slušnost, která má k neohrabané důvěrnosti stejně daleko jako k
odmítavé chladnosti. Ve spravedlnosti jsou všechny ostatní zdatnosti
zahrnuty.
Stát
Platón byl politik, kterému byla znemožněna politická
činnost. Platón se po celý svůj život vracel k politickému problému
správného uspořádání státu. Správné jednání, zdatnost (ctnost), mravnost a
spravedlnost ukazuje Platón nejprve u jednotlivce, ale teprve ve zvětšeném
měřítku, ve státu, toto vše může být správně pochopeno a může dojít
naplnění. Nejvyšší myslitelná forma mravního života je mravní život
společenství v dobrém státě.
Ústav je tolik druhů, kolik druhů je lidí, protože ústava
se rodí z charakteru lidí, kteří stát tvoří. Platón zkoumá různé formy státu
a lidské typy, jež jim odpovídají.
Oligarchie je ústava, která "se zakládá na oceňování
majetku; vládnou v ní bohatí a chudí jsou z vlády vyloučeni." [Platón:
Ústava, překlad F. Novotného]. Oligarchie má podle Platóna tři velké
nedostatky. První: "Kdyby tak někdo chtěl tímto způsobem vybírat podle výše
majetku kormidelníky pro lodě; a chudým, i kdyby daleko lépe rozuměli
kormidelnictví, by nebylo dovoleno kormidlovat! Ti by měli... špatnou
plavbu... Není tomu tak s vedením každé jiné věci? I s vedením státu?"
Druhou chybou je, "že takový stát nutně není jeden, nýbrž dva; neboť jeden
tvoří chudí, druhý bohatí, a obě tyto strany se budou, ačkoliv žijí v téže
obci, navzájem ohrožovat". Třetí chybou je, "že existuje možnost promrhat
svůj majetek... a pak přesto nadále bydlet ve státě... jako nemajetný
chudák..." "Ve státě, kde jsou žebráci, se ve stejné míře skrývají též
zloději, kapsáři, chrámoví lupiči a podobní řemeslní zločinci." S nutností
se objevuje lidský typ, který odpovídá této ústavě. Neboť: "Co je u lidí ve
vážnosti, to také dělají, čeho si neváží, to zůstává stranou."
Z třídního boje, který vládne v oligarchii může vzniknout
demokracie. "Demokracie tedy podle mého soudu vzniká, když zvítězí chudí a z
nepřátelské strany nechají jedny popravit, druhé vyženou a ostatním
poskytnou rovný podíl na správě státu a v úřadech..." Heslem demokracie je
svoboda. "Především jsou lidé svobodní a celá obec je plna svobody a
neomezené volnosti projevu a každý tu smí dělat, co se mu zachce..." "A
dokonce tě nikdo nenutí, aby ses v takovém státě podílel na vládě, byť bys k
tomu měl sebelepší předpoklady, ani nemusíš poslouchat, když nemáš chuť, ani
válčit spolu s ostatními, ani dodržovat mír, když ho dodržují ostatní, pokud
ty sám k tomu nemáš chuť,... není to pro tuto chvíli božský a nanejvýš
příjemný způsob života?... Tyto a jim podobné vlastnosti by tedy měla
demokracie, a je proto ústavou příjemnou, bez vlády, pestrou, a rozděluje
údajnou rovnost rovnou mírou rovným i nerovným..." Jak vyhlíží člověk, který
odpovídá této ústavě? Jak vychovávat mládež, když všichni lidé jsou stejní a
stejně svobodní? "Učitel se za těchto poměrů před žáky chvěje a vlichocuje
se jim, žáci si ale ze svých učitelů nic nedělají... A vůbec se mladí staví
starším na roveň a hledí je předstihnout v řečech i činech; staří se drží s
mládeží a snaží se jí vyrovnat bujností vtipu a veselými nápady, aby totiž
nevznikl dojem, že jsou nespokojeni anebo panovační." "Stud nazývají
hloupostí a beztrestně jej zatracují, rozvážnost nazývají nemužností, plísní
ji a vyhánějí, uměřenost a domácí řád předvádějí jako slepou a ubohou bytost
a vypuzují ji za hranice..."
Po demokracii přichází tyranie, vláda násilí. "Co si
oligarchie vytyčila jako největší dobro a z čeho také povstala, to bylo
přece velké bohatství. Avšak nenasytnost touhy po bohatství a zanedbávání
všeho ostatního kvůli zisku vedlo k jejímu zániku... A nevedla i k rozkladu
demokracie nenasytnost v dosahování toho, co prohlašuje za své dobro?...
Svoboda." "Vskutku, kde je něco příliš vyhroceno, tam obvykle následuje
zvrat a opak: tak je tomu u ročních dob, u rostlin, při výživě těla a v
neposlední řadě i u států... A tak se potom, jak se zdá, svoboda vyhnaná do
krajnosti zvrátí pro jednotlivého občana i pro stát právě v odpovídající
otroctví." Cesta vede přes funkci vůdce lidu. "Nestaví si národ obvykle do
čela jednoho muže jako svého vůdce, kterého pak opatruje a chrání a jehož
moc posiluje?" Tento muž však okusí moci, jež jej opojí, jako je zvíře
opojeno krví. "A není tomu tak, když vůdce lidu, podporován masou, která je
mu zcela oddána, necouvne ani před proléváním krve svých spoluobčanů, nýbrž
- jak to s oblibou dělávají - je na základě křivého obvinění pohání před
soud a poskvrní se vraždou, volající po pomstě, protože ničí lidské životy a
... vyslovuje rozsudky smrti a posílá do vyhnanství, přičemž slibně
naznačuje vymazání dluhů a rozdělení půdy. Takový člověk musí pak s
neúprosnou nutností buď zahynout rukou nepřátel, nebo se stát tyranem, to
znamená z člověka vlkem."
Ideální stát
V jednotlivém člověku je spojena žádostivost s vůlí a
rozumem a spravedlnost spočívá v nalezení správného poměru mezi nimi.
Podobně přirozený život státu má tři rozdílné úlohy: výživu a zisk jako
základ, obranu navenek a řízení rozumem. Tomu odpovídají tři přirozené
stavy: "řemeslníci", "strážci" a "vládci". Ve státě musí vládnout rozum,
tedy ztělesnění vládci, které lze nalézt výběrem.
Každému dítěti, lhostejno jakého původu, poskytne stát
stejné možnosti vzdělání. Gymnastika a hudba jsou základní elementy výchovy
dětí, protože gymnastika utváří tělo, učí odvaze a tvrdosti, a hudba formuje
duši, propůjčuje jí mírnost a jemnost. K tomu pak přistupují počty,
matematika a průprava k dialektice, tedy ke správnému myšlení, zvykání si na
bolest a námahu a odříkání si různých svodů, aby se vyzkoušela a upevnila
odolnost vůči nim. Ve dvaceti letech jsou ti, kteří nevyhovují všem
požadavkům, v přísné a nestranné zkoušce vyloučeni z řad čekatelů na
nejvyšší úřad. Ti, kteří obstojí, jsou vychováváni dalších deset let. Pak
následuje další prosévání. Pro ty, kteří zůstanou, následuje pětileté
intelektuální školení ve filozofii. Těmto již nyní pětatřicetiletým mužům,
kteří mají toto vše za sebou, nyní chybí zkušenost a obratnost v praktickém
životě, v boji o život. Musí se nyní po dobu patnácti let zabývat
praktickými věcmi a musí se osvědčit v reálném životě. Potom, jako
padesátiletí muži, střízliví a zocelení, vyzkoušení v životním boji,
nastupují na vedoucí místa. A sice automaticky, aniž by bylo ještě další
volby, neboť nejlepší jsou již nalezeni.
Je nasnadě, že Platón se kvůli svému původu a svému
těsnému vztahu k Sókratovi klonil k aristokratickému státu. Jeho ústava je
aristokracií v doslovném smyslu slova - vládou nejlepších. Je zároveň
dokonalou demokracií, protože neexistují žádné dědičné výsady a všichni mají
stejnou možnost dosáhnout nejvyšších míst.
Takovému státu by však hrozila značná nebezpeční z
vnitřku. Zvolení vládci by jistě byli celí muži, žádní slaboši. Když budou
mít ve státě neomezenou moc, ocitnou se však navzdory výchově zkouškám v
pokušení, aby více než o všeobecné dobro dbali o svůj prospěch. Lákadlem se
mohou stát peníze, majetek nebo žena a rodina.
Pro válečníky (strážce) a budoucí vládce Platón stanovuje
předpis: "Předně ať žádný nemá žádného jmění soukromého, leda co jest
nejnutnější; potom ať žádný nemá takového bytu a hospodářských místností,
kam by nemohl vejít každý, kdo by chtěl. Co se týče životních potřeb, pokud
jsou nezbytné pro střídmé a statečné bojovníky, ať je dostávají v určité
výměře od ostatních občanů jako mzdu za strážní službu a to na rok tolik, že
by jim ani nepřibývalo, aniž by neměli málo; ať chodí ke společnému stolu a
žijí pospolitě jako v poli. Co se týče zlata a stříbra, ať se jim řekne, že
mají stále ve své duši božské zlato a stříbro od bohů dané a nepotřebují
dále žádného lidského zlata... Jim jediným z obyvatelstva obce není dovoleno
obírat se zlatem a stříbrem, ani se ho dotýkat, ani být s ním pod jednou
střechou, ani se jím ověšovat, ani pít ze stříbra nebo zlata. A takto by
jednak sami sebe uchovávali od zkázy, jednak by uchovávali od zkázy obec.
Jakmile však budou mít sami svou vlastní půdu, své domy a peníze, budou
místo strážců hospodáři a rolníky, ostatním občanům se stanou místo spojenců
nepřátelskými pány, po celý život budou jen nenávidět a činit nástrahy,
zatímco jiní budou nenávidět a činit nástrahy jim, a daleko více a silněji
se budou bát nepřátel vnitřních než vnějších, až se pak posléze sami i
ostatní občanstvo octnou na pokraji záhuby." [Platón: Ústava].
Společné vlastnictví bude u strážců zahrnovat i ženy.
Strážci nebudou mít žádné manželky. Spíše to bude zařízeno tak, aby "všechny
tyto ženy byly společné všem mužům, aby se žádná nestýkala pouze s některým
a aby i děti byly společné, takže by ani otec neznal své dítě, ani dítě
svého otce." [Platón: Ústava].
Poznamenejme, že v "Zákonech", pozdním díle Platónova
stáří, jsou mnohé jednostrannosti jeho dřívější nauky zmírněny a jeho pojetí
se více blíží skutečnému životu.
Kritika Platónovy nauky o státě
Proti Platónově nauce bývá namítáno, že jde o utopii. Již
Platónův žák Aristotelés o ní říkal: "Takové a mnohé další věci byly během
let stále znovu vymýšleny." [Durant, W.: Die grossen Denker. Zurich, 7.vyd.,
1945, str.61]
Především se poukazuje na to, že Platón podcenil
vlastnický pud muže jak ve sféře materiální, tak pokud jde o ženu, když
věří, že jeden stav přijme v oblasti vlastnictví a pohlavního života
konsekventní komunismus. Pokud budou matkám odňaty děti, zanikne mateřský
instinkt a tím i velká část jejich přirozené ženskosti a důstojnosti.
Zničení rodiny by nutně vedlo k rozkladu společnosti.
Zastánci Platóna naopak říkají, že tyto požadavky platí
pouze pro vybranou menšinu a že Platón velmi dobře věděl, že se většina lidí
svého vlastnictví a majetku nikdy nezřekne. Platón sám ve zralém věku stáří
většinou ze svých poněkud přepjatých požadavků ustoupil. Mnohé Platónovy
představy připomínají moderní totalitní státy. Eugenická opatření (šlechtění
rasy a udržení její čistoty) připomínají národní socialismus, způsob
hospodaření připomíná hospodářský komunismus, vláda duchovní elity připomíná
katolickou církev a jezuitský stát v Paraguayi. Konečně i Platónovi bylo
jasné, že načrtl těžko dosažitelný ideál, avšak tento ideál se mu jako
takový zdál nutný a cenný: "Tak stojí v nebesích vzor takové obce, a kdo
chce, může ho vidět a řídit se jím bez ohledu na to, zda taková obec někde
je nebo zda někde bude..., bude chtít zastávat věc této a žádné jiné obce."
[Durant, W.: Die grossen Denker. Zurich, 1.vyd., str.46].
Další závažná námitka se týká toho, že Platón nevzal v
úvahu neoddělitelnost politické a hospodářské moci. Vládci v Platónově státě
by měli v rukou pouze politickou moc bez hospodářské základny a hospodářsky
by tak byli na ostatních stavech závislí.
Platónovo postavení v řeckých duchovních dějinách
Platónovo dílo je vrcholem řecké filozofie. Vše co
předcházelo, se v něm sbíhá jako v ohnisku. Kromě sókratovských a některých
sofistických prvků Platón využívá i starší přírodní filozofii.
V Platónově díle se poprvé sjednotila tradice dosavadní
řecké racionální filozofie s vírou v převtělování, očištění a vykoupení,
která se objevila již u Pýthagora. Základní myšlenkou jeho etických úvah je
toto poznání: "K čemu by člověku bylo, kdyby získal celý svět a uškodil
přitom své duši?"
Platón na jedné straně dosavadní řeckou filozofii shrnuje,
ale na straně druhé ji překračuje a rozchází se s ní. Musel se nutně
ocitnout v konfliktu se základními prvky helénistické kultury. Neuznával
velké athénské státníky za pravé vychovatele národa k mravnosti, zavrhoval
celou uměleckou a literární minulost.
Působení Platónovy filozofie je nedozírné. Prvního
obnovení se dočkala v novoplatónismu, který byl po několik století hlavním
filozofickým systémem pozdní antiky. Ve středověku se stala Platónova
filozofie hlavním spojencem křesťanské filozofie a teologie. Na počátku
zažila opravdovou "renesanci". Také v současnosti se k ní obrací filozofický
zájem. |
|