|
Hérakleitos
se narodil v Efesu kolem roku 540 př.n.l. ve vznešené
rodině. Starověké zprávy o jeho životě jsou velmi kusé a často i málo
hodnověrné. Rekonstrukce nějakého byť jen přehledného životopisu je proto
nemožná.
Období, kdy žil Hérakleitos, je charakterizováno hospodářským rozvojem
řeckých maloasijských osad, podrobených perské nadvládě. Tento rozvoj
připravoval půdu pro vzpoury proti Peršanům, zprvu více neúspěšným než
úspěšným, jak je známo zejména z proslulé vzpoury v Milétu v roce 494
př.n.l., kdy jako odvetu toto město Peršané zcela zpustošili. Za
Hérakleitova života vzrůstal nesoulad mezi ekonomickou silou otrokářských
démokratů, kteří tehdy v Efesu vytvořili bohatnoucí průmyslové a obchodní
centrum, a jejich politickou podřízeností rodovým aristokratům. Tento
nesoulad se vyhrotil do otevřeného konfliktu. Stará rodová aristokracie byla
v Efesu poražena a s ní i Hérakleitos, který byl v jistém smyslu jejím
mluvčím.
Hérakleitos byl samotář, tupitel davu a nepřítel demokracie. V životě i v
myšlení hledal své vlastní, dosud neznámé cesty. Své myšlenky uložil ve
spise o přírodě. Spis je napsán vyhroceným svévolným a obrazy a příměry
oplývajícím stylem, který usiloval o co nejsevřenější výraz a aforistickou
stručnost. Spis působí temným dojmem, alespoň podle více než sta zachovaných
zlomků. Ve vysokém věku se prý Hérakleitos zcela odloučil od lidí a žil jako
poustevník v horách.Hérakleitova filozofie
Učenosti ve smyslu pouhé znalosti a vědění si Hérakleitos cenil málo.
Množství vědění neformuje ducha, říkal posměšně na adresu několika před ním
žijících myslitelů, protože jinak by toto vědění osvítilo Hésioda,
Pýthagora i Xenofana. Jde o to nalézt jednu myšlenku, která
otevírá tajemství světa.
Všichni filozofové milétské školy odpovídali na otázku "co je svět?"
odpovědí na otázku "z čeho svět vznikl a vzniká". Raná řecká filozofie
nerozlišovala problém bytí od problému dění. Nerozlišitelnost těchto
problémů se projevovala i tím, že stanovená prapůvodní látka, tedy princip
bytí, musela být zároveň i nositelem proměny, tedy principem dění, pohybu a
vývoje. Tháles považoval za pralátku vodu, Anaximandros
nějakou nevymezenou látku (zřejmě opět vodu) a Anaximenés nevymezený
vzduch. Hérakleitova odpověď, že pralátkou je věčný živý oheň (řec. pýr
aeizóon), je sice co konkrétnosti odmítnutím dřívějších koncepcí Miléťanů,
ale je pokračováním jejich raně filozofické snahy uchopit mnohotvárný svět v
jediné myšlence, v jediném pojmu. Toto hledání myšlenkové abstrakce, tedy
hledání abstraktního pojmu pro svět kolem nás, vedlo k postupnému vytváření
a dotváření stále dokonalejšího filozofického pojmu hmoty, pojmu sebe sama
pohybující látky. V raném období řecké filozofie však šlo spíš o redukci
světa na určitý konkrétní princip, než o filozofickou abstrakci.
Zmíněnou tendenci Hérakleitovy filozofie vytvářet pojem hmoty ukazuje
následující zlomek: "Tento svět, týž pro všechny, nevytvořil žádný z bohů
ani z lidí, ale vždy byl, jest a bude věčně živým ohněm, rozněcujícím se
podle míry a hasnoucím podle míry." Hérakleitos učinil první pokus o
vytvoření pojmu, který později tradiční filozofie nazývá "objektivní
realita", jak je patrno ze zlomku: "Hérakleitos praví, že bdící mají jeden
společný svět, ale spící se obracejí do svého vlastního."
Hérakleitos odsunul na čas do pozadí názor Miléťanů, kteří chápali vznik
světa jako jednosměrný děj, který se uzavírá zpětným návratem do
prvopočátečního stavu. Hérakleitovo učení hovoří o opakovatelnosti procesu
vznikání a zanikání. Tato jeho myšlenka je spjata s myšlenkou míry,
pravidelnosti a pořádku, pro kterou používá také běžného pojmu nutnost (řec.
ananké) nebo mytologického pojmu osud (řec. heimarmené) nebo již
filozofického pojmu zákonitost a zákon (řec. logos).
Hérakleitovo neodtrhování pohybu od hmoty však neznamenalo dořešení
problému bytí a dění. Šlo stále pouze o živelně správné pojetí oné doby,
která si ještě vědecky tento problém nepoložila a proto ani na něm nemohla
ztroskotat.
Hérakleitos pronesl výrok "Nelze vstoupit dvakrát do jedné řeky", protože
mezitím přitekla nová voda a my sami jsme již podruhé jiní. Slova "Vše plyne
a nic netrvá" se sice nenacházejí mezi zachovanými fragmenty, ale jsou
Hérakleitovi jak antickými tak novodobými učenci připisována. Hérakleitos za
nepřetržitým tokem spatřuje jednotu, jednotný zákon. Jednotu v mnohosti a
mnohost v jednotě.
Jak již bylo řečeno, základní pralátkou je věčný a živý oheň, dnes bychom
řekli pra-energie. Tento oheň je zároveň božský a lidská duše je jeho částí.
Z pra-energie, z věčného a živého ohně se rozvíjí mnohost podle Velkého
zákona, kterým je jednota protikladů. Veškerý vývoj je výsledkem souhry
protikladných sil. "Bůh je den i noc, zima i léto, boj i mír, nasycení i
hlad." Každá věc potřebuje ke svému bytí svůj protiklad. Pokud pomine tvůrčí
napětí a zavládne věčný mír a klid, nastane smrt. Proto ani pro člověka není
dobré, aby dospěl k cíli svých přání. Neboť nemoc je tím, co činí zdraví
příjemným, jen ve srovnání se zlem se ukáže dobro, jen vzhledem k hladu se
projeví nasycení, jen vzhledem k námaze nalezneme klid.
Naukou o sounáležitosti a spolupůsobení protikladů Hérakleitos vytvořil
model dialektického učení o vývoji, které po více než dvou tisíci letech
ožilo ve spisech Hegela a v dialektickém materialismu marxistů a které
představuje snad nejzdařilejší pokus lidského ducha se myšlenkově přiblížit
tajemství dění. Slovo "dialektika" tak lze použít ve dvojím smyslu. V
původním, řeckém smyslu, jde o umění dokazovat pomocí argumentu a
protiargumentu. V moderním smyslu jde o označení vývojové nauky, kdy zákon
postupujícího proudu dění je spatřován v rozporu protikladných sil, který se
neustále obnovuje na nové rovině.
Hérakleitos poprvé používá slova "logos", tedy slovo, rozumnou řeč nebo
rozum vůbec. Úkolem člověka je poznat logos, světový rozum, který vším
vládne. Je moudré se podrobit jeho zákonům. Naše duše je jen součástí
všemocného logu, do něhož se po smrti navrací. Naším cílem je tedy podřídit
se, dobrovolně se odevzdat a dosáhnout onoho duševního míru, v němž může
člověk jedině nalézt své štěstí. "Pro boha jsou všechny věci krásné, dobré a
spravedlivé. Avšak lidé považují jedno za nespravedlivé, druhé za
spravedlivé."
Učení Hérakleita z Efesu představuje první obsáhlý filozofický systém v
Řecku. Hérakleitos nezkoumá jen látkový svět a jeho domnělé příčiny, ale
obrací svůj pohled do propasti lidské duše - "sebe sama jsem prozkoumal".
Hérakleitův vliv se neomezuje jen na založení filozofické školu, ale trvá
neoslaben dodnes. Pojem logu, který Hérakleitos zavedl, se stal Božím slovem
křesťanské teologie. Nauka o jednotě protikladů se znovu objevila u Hegela,
myšlenka o boji jako otci všech věcí zazněla opět u Nietscheho a Darwina. |
|