|
Začíná
globální válka o suroviny a energie?
S růstem Čínské spotřeby ropy se svět ocitá na pokraji ekonomické (?) války
o suroviny. Čínská spotřeba této suroviny je dnes už tak vysoká, že by ji
nebyl schopen uspokojit ani ropovod, který by ji spojil přímo se Saudskou
Arábií. USA a Japonsko, první a druhý z největších světových odběratelů,
jsou v pohotovosti, protože čím víc energie Čína spotřebuje, tím méně jí
zbude pro ně. Ostatní velcí spotřebitelé usilují o upevňování svých vztahů s
dodavateli ropy. Analytici ropných firem se patrně právem domnívají, že se
dodávky ropy brzy stanou závažným faktorem národní bezpečnosti jednotlivých
států.
Čína, která do roku 1992 ropu ještě sama vyvážela, se od roku 1993 stala
jejím dovozcem. Měřeno mírou růstu spotřeby, která je sama o sobě
šestinásobkem globálního průměru, je dnešní Čína druhým největším
"konzumentem", druhým největším dovozcem a třetím největším spotřebitelem
ropy na světě s průměrnou denní spotřebou 19,7 milionů barelů ropy v roce
2002. Vypustíme-li domácí čínskou těžbu 7,69 milionu barelů je zřejmé, že i
kdyby odebírala celou průměrnou denní těžbu Saudské Arábie (10,15 milionů
barelů), stále by to nebylo dost.
Jestliže čínská ekonomika poroste průměrně o 6 % ročně, stoupne její
spotřeba fosilních paliv z 850 milionů tun v roce 1999 na 2,4 miliardy tun
do roku 2030. Tuna fosilních paliv odpovídá 7,33 barelům ropy. Problémy s
dodávkami energie už dnes má 21 z 31 čínských provincií, regionů a
municipalit.
Čína vyvíjí v úsilí o zajištění nezbytných dodávek energetických surovin z
celého světa maximální snahu. Letos v lednu uzavřela se Saudskou Arábií
kontrakt na společný projekt vyhledávání a vytěžování ložisek zemního plynu.
Čína a státem vlastněná saudská firma Aramco za tímto účelem vytvořily joint-venture,
podložený třemi miliardami dolarů. Všechny tyto kroky postupně vyvolávají
vrásky na čele USA, závislých na Saudské Arábii a Egyptě, jež pro ně
představují klíčové partnery pro kontrolu celé oblasti. Americká vládní
agentura pro ropnou problematiku odhaduje, že zatímco v roce 1985 byly
Spojené státy závislé na ropném dovozu z 30%, v roce 2003 to bylo již 50% a
tato hodnota může ještě k roku 2020 dosáhnout 75 %! USA proto čínské snahy o
zajištění stálých stabilních dodávek ropy považují za hlavní hrozbu americké
globální dominanci. K tomu se navíc řadí i problematika volného obchodu,
soupeření ve vojenské oblasti a konkurence v dobývání kosmu. [1]
Co znamená pojem „vyvrcholení ropné křivky“?
Veškerá produkce ropy, ať už na jednotlivých polích či v celoplanetárním
měřítku, následuje zvonovou křivku. Dokud stoupá, jsou výrobní náklady
významně nižší než když klesá; kdy je k získání ropy z vyprazdňujícího se
ložiska třeba vynakládat dodatečné úsilí (náklady).
Hojnost levné ropy je k dispozici jen když tato křivka stoupá, klesá-li
stává se vzácnou a drahou surovinou.
V uplynulých 150 letech ukazovala křivka globálního ropného výnosu vzhůru.
Průmyslový termín pro dosažení vrcholu těžby je „vyvrcholení produkce“.
Často se na tento bod poukazuje jako na „Hubbertovo vyvrcholení“, podle
geologa Kinga Hubberta, který zjistil, že se výnos ropného ložiska pohybuje
po zvonové křivce.
Jakmile jednou překonáme tento vrchol pojedeme dolů po velmi srázném svahu.
Čím níže budeme, tím nákladnější bude produkce ropy a jejího bratrance,
zemního plynu.
V praxi to znamená, že pokud byl vyvrcholením rok 2000, bude celosvětová
produkce ropy v roce 2020 stejná jako v roce 1980. Avšak v roce 2020 bude
světová populace mnohem větší (přibližně dvojnásobná) a svět bude muset být
mnohem industrializovanější než v roce 1980. V důsledku toho celosvětová
poptávka po ropě významně převýší možnosti celosvětové ropné produkce.
Čím více překročí poptávka těžbu, tím vyšší bude i cena ropy.
Podstatná otázka tedy nezní: „Kdy vyčerpáme veškeré ropné zásoby?“, ale
spíš: „Dokdy vyčerpáme levné zásoby ropy?“
Kdy dojde k takovémuto vyvrcholení těžby?
Úplně nejdivočejším optimismem oplývající odhady naznačují, že k vyvrcholení
celosvětové ropné produkce dojde v roce 2020. Jsou to odhady zpravidla
pocházející z vládních úřadů.
Mnohem realističtější odhady se pohybují mezi rokem 2004 až 2010. Neštěstím
je, že o tom, že jsme překonali tento vrchol nebudeme vědět ještě celé 3-4
následující roky poté, kdy k tomu došlo. Produkce ropy rok od roku poněkud
kolísá i v období, kdy těžební křivka stoupá. Je ale docela možné, že rokem
vyvrcholení ropné produkce byl už rok 2000, protože od té doby výnosy
každoročně klesají.
Energetický průmysl vzal vážnost situace potichu na vědomí. Prezident Exxon
Mobil Exploration Company, Jon Thompson, například nedávno řekl: „Do roku
2015 bude potřeba objevit nová ložiska ropy a zemního plynu a produkovat z
nich objem surovin, který se vyrovná osmi z každých deseti barelů,
produkovaných v současné době. (Méně zastřenými slovy: místo 10 jich musí
být 18…) Nadto se očekává, že náklady spojené s obstaráním tohoto
dodatečného množství ropy a plynu budou značně vyšší než ty, které je
průmysl v současné době schopen strávit.“ [2]
Stejně děsivá je skutečnost, že mnohá z nejslibnějších ložisek se nacházejí
daleko od hlavních trhů - některé navíc v oblastech bez nejzákladnější
infrastruktury. V dalších místech, jako například v Arktidě, vládnou
extrémní klimatické podmínky představující skutečně mimořádnou technickou
výzvu.
Pokud pan Thompson v článku zveřejněném na internetových stránkách Exxon
Mobil hovoří upřímně, bylo by zajímavé vědět, co asi říká za zavřenými
dveřmi, když je řeč o vyčerpaných ropných zásobách. (Poznámka - jestliže
jste si přečetli Thompsonův článek celý, uvažujte nad ním v kontextu s
výpovědí Matthewa Simmonse - viz dále.)
Této situace jsou si vědomí i Saudové, kteří to formulují takto: „Můj otec
jezdil na velbloudu. Já jsem začal jezdit autem. Můj syn létá tryskovým
letadlem. Jeho syn bude jezdit na velbloudu.“
To všechno sice zní dost nepěkně, ale kdyby ceny benzínu vyšplhaly
příliš vysoko, začneme jezdit v autě společně s několika přáteli nebo
veřejnou dopravou. Proč by nás to mělo nějak zvlášť znepokojovat?
Téměř každá současná lidská činnost, doprava, průmyslová výroba, výroba
elektřiny a plastů, ale především produkce potravin a vody je
nevyprostitelně propletena s dodávkami ropy a zemního plynu.
- Výroba potravin
Komerční výroba potravin je přímo závislá na ropě. Většina pesticidů je
získávána z petroleje (nafty), a veškerá průmyslová hnojiva spočívají na
čpavku. Čpavek (amonium) se získává ze zemního plynu.
Na ropě postavené zemědělství je primárně odpovědné za explozi světové
populace z 1 miliardy v polovině 19., na 6,3 miliardy lidí na přelomu 21.
století.
Ropa v zemědělství umožnila nasazení náčiní jako traktorů, potravinových
skladovacích systémů, třeba mrazících hal a distribučních systémů, například
nákladních aut.
S růstem produkce ropy výnosy v zemědělské výrobě stoupaly a společně s nimi
i lidnatost. Úměrně s rostoucím počtem obyvatel se zvyšovala poptávka po
potravinách, což si zpětně vyžádalo další zvýšení těžby ropy, atd.
Během několika let po vyvrcholení těžební křivky vyletí cena potravin
nahoru, protože ceny za umělá hnojiva prudce stoupnou. Prudce stoupnou i
ceny za uskladnění (elektřina) a transport (benzín) produkovaných potravin.
- Ropa a vodárenství
Levná ropa je nezbytná k vytváření a udržování impozantní infrastruktury
zajišťující dodávky pitné vody.
- Zdravotnictví
Ropa je převážně odpovědná za pokroky v medicíně dosažené za posledních 150
let. Zemní olej umožnil hromadnou výrobu farmaceutických drog a rozvoj
infrastruktury zdravotní péče jako nemocnic, sanitek, silnic, atd.
- Ropa a všechno ostatní
Ropa je potřebná pro daleko víc věcí, než výrobu potravin, vodárenství,
medicínu a dopravu. Je nezbytná pro výrobu téměř veškerého spotřebního
zboží, při čistění odpadních vod, likvidaci odpadků, udržování ulic a parků,
pro nemocnice a zdravotnické systémy, policii, hasiče a národní obranu.
Nepříznivé důsledky vyvrcholení těžby ropy se protáhnou daleko za obzor
starostí, kolik budeme platit za plyn. Jednoduše řečeno: můžeme očekávat
válku, smrt hladem, ekonomický kolaps a možná dokonce i zánik homo sapiens.
Toto je známé jako „vymírání po ropě“. Je to termín dokonale popisující
noční můru číhající na prahu před našimi dveřmi.
Co myslíte tím „vymíráním“?
Přesně to, co to slovo říká. Odhaduje se, že v období po ropném krachu se
světová populace smrští na pouhých 500 milionů duší. (Současný počet
pozemského obyvatelstva: 6 miliard…) [3]
To snad nemyslíte vážně!? To je přece více než 90% současné populace.
Jak by mohlo zahynout tolik lidi? Odkud pocházejí tyto odhady?
Sestavili je biologové, kteří studovali, co se stane s nějakým živočišným
druhem, který překročí nosnou kapacitu svého životního prostředí v tom či
onom životodárném aspektu.
Baktérií v Petriho misce například exponenciálně přibývá, ale jen dokud
nespotřebují všechny zdroje potravy. Od tohoto bodu se celá jejich populace
zhroutí. Přitom je polovina dostupných zdrojů spotřebována jen jednu jedinou
generaci před tou poslední, která skončí kolapsem. Baktérie nevnímají ani
náznak nastávajícího problému až do okamžiku, kdy je zřejmé, že všechny
vyhladoví.
Ale lidé jsou přece chytřejší než bakterie, ne?
No, někdo si to možná myslí, ale důkazy svědčí o opaku:
První komerční ropný vrt byl vyvrtán roku 1859. Tehdy na světě žilo asi 1,5
miliardy lidí. Za méně než 150 let explodovala populace na 6,3 miliardy. V
tomto období jsme spotřebovali polovinu nenahraditelných celosvětových zásob
ropy. Z poloviny, která tu ještě zbyla, je většina ropy vytěžitelná jen za
cenu velmi vysokých nákladů. Mají-li experti pravdu, pak jsme méně než jednu
generaci před konečným kolapsem. Přesto zde pro většinu z nás není ani
náznak nějakých blízkých problémů.
Abychom mohli předpovědět k čemu na této planetě dojde, nemusíme hledět do
Petriho misky. Stačí se vrátit kousek zpátky do naší vlastní historie.
Vezměme si například proslulý případ „irské bramborové nouze“. [4] Po více
než století byla v Irsku rok po roku rozvíjena Brity podnícená téměř
výhradní závislost na jediné potravině – bramborách. Počet obyvatel ostrova
v tomto období vzrostl ze dvou na více než osm miliónů lidí.
Roku 1845 však došlo k neočekávané katastrofě: cizopasná houba změnila
brambory na lepkavé, nepoživatelné slizké hroudy. Irský venkov během jediné
generace zažil úplnou devastaci; více než polovina obyvatelstva zemřela
hlady nebo emigrovala a ti, kteří zůstali, byli odsouzeni k životu v
nesmírné nouzi, jíž začalo ubývat až o sto let později.
Příští budoucnost obyvatel planety Země pravděpodobně bude do jisté míry
horší než osud tehdejších Irů. Krutost bramborového hladomoru nakonec
kompenzovala skutečnost, že mnoho Irů tenkrát mohlo odejít do země
překypující hojností, do Ameriky. To těm, kteří na ostrově zůstali, umožnilo
zužitkovat sporé zdroje, které v zemi zbyly.
Lidstvo však na rozdíl od Irů nemá kam odejít. Zato má spoustu zbraní
hromadného ničení, které si může navzájem naházet na hlavu.
A … mimochodem… … chcete vědět, co dělají baktérie, když se hroutí jejich
populace? Požírají se navzájem.
Pořád ještě si nemohu představit takový počet mrtvých. To je příšerná
představa. Jen 10% z nás to zvládne? To přece nemůže být možné!
Vím jak se cítíte. Zvládnout to všechno emočně i intelektuálně je velmi
obtížné. Jak to nedávno vyjádřil bývalý britský ministr životního prostředí
Michael Meacher: „Představit si dopady radikálně sníženého přísunu dodávek
ropy na moderní ekonomiku nebo společnost je nesnadné. Pomyšlení na tyto
důsledky člověku doslova rozhlodává mysl." [5]
Možná, že vážnost blížící se situace pomůže objasnit následující, i když
značně zjednodušený výklad:
Jak už jsme si vysvětlili, sleduje produkce ropy zvonovou křivku. Tudíž,
pokud byl rokem vyvrcholení produkce rok 2000, bude objem ropné produkce v
roce 2025 asi stejný, jako v roce 1975.
Podle statistických odhadů dosáhne světová populace v roce 2025 zhruba 8
miliard. V roce 1975 nás zde byly zhruba 4 miliardy.
Protože se objem ropné výroby v podstatě rovná potravinovým výnosům znamená
to, že na planetě bude 8 miliard lidí, jenže potraviny vystačí jen pro 4
miliardy, nebo spíš méně. Už od roku 1975 nejsme schopni nakrmit všechny.
Uveďme si malý příklad. Povězme, že vy, já, a šest dalších lidí budeme
zazdění v místnosti, v níž bude dostatek jídla a vody pro čtyři osoby.
Přinejmenším čtyři z nás čeká smrt vyhladověním. Další jeden nebo dva
pravděpodobně zemřou v boji o to málo jídla, které je k dispozici.
Tak by to vypadalo, kdybychom se servali holýma rukama. Dát každému z nás
zbraň, můžete si představit, jak by ta místnost vypadala až bychom spolu
skončili…
Možná se teď v duchu ptáte: „A co kdybychom přešli k obnovitelným zdrojům
energie a udrželi tak výnosy potravin?" Čtěte dál – dostaneme se k tomu za
chvíli.
Odkud máte tyto informace? Kdo se ještě zmiňuje o vyvrcholení ropné
těžby? Jsou tito lidé kompetentní?
Na konci článku najdete množství odkazů na zdroje, které může prostudovat
každý kdo má jen trochu zájem. Jen na internetu najdete více než 50 článků o
vrcholu těžby ropy; všechny pocházejí z velmi renomovaných zdrojů. Z toho,
co se dočtete budete zděšení stejně jako já; všechno, co zde říkám, je
bohužel podloženo tvrdými fakty.
Kvůli stručnosti si uvedeme jen výpovědi dvou vysoce spolehlivých osob. Jak
uvidíte, není to typické volání zvěstovatelů „konce světa"…
< Dr. David Goodstein, profesor fyziky, zástupce rektora Cal Tech
University >
V právě vydané knize „Out of Gas: The End of Oil“ Dr. Goodstein působivě
dokládá, že celosvětová ropná produkce brzy, možná už v této dekádě,
vyvrcholí. Následná klesající dostupnost fosilních paliv může uvrhnout svět
do globálních konfliktů mezi národy, bojujícími o ukořistění svého kusu
zmenšujícího se koláče.
V nedávném rozhovoru na ABC řekl Dr. Goodstein o konci ropy toto:
„Nejhorší možný scénář vypadá takto: Po Hubbertově vyvrcholení, veškerá
úsilí dostatečně rychle produkovat, distribuovat a používat alternativní
paliva, aby bylo možné vyplnit mezeru mezi klesajícími dodávkami a rostoucí
poptávce po ropě, selžou. Prudká inflace a celosvětová deprese neponechá
miliardám lidí jinou možnost, než v obrovských množstvích pro teplo, vaření
a primitivní průmysl spalovat uhlí. To povede k výraznému zhoršení
skleníkového efektu, jehož vlivem se zemské podnebí nakonec odkloní do
nového, životu nepřátelského stavu. Konec příběhu.“ [6]
< Poradce pro energii prezidenta George W. Bushe, Matthew Simmons >
V nedávném rozhovoru Matthew Simmons názorům Dr. Goodsteina do značné míry
přizvukoval. Na otázku, zda tedy není načase, aby se vyvrcholení ropné těžby
stalo součástí veřejné politické debaty, odpověděl:
„Na to je pozdě. Jak už jsem řekl, experti ani politici nemají žádný
´plán B´, k němuž by se mohli uchýlit. Jestliže naše možnosti získávat
energii dosáhly vrcholu i za stavu, při němž 5 z 6,5 miliardy lidí na světě
využívá moderní energii jen málo nebo vůbec, to bude děsivý úder našemu
ekonomickému blahobytu a zdraví – větší, než si vůbec kdo dokáže
představit.“
Když byl tázán, zda je na dohled nějaké řešení, Simmons odpověděl:
„Nemyslím, že tu nějaké je. Zbývají nám jen modlitby. Za nejlepších
okolností, když všechny naše modlitby zůstanou vyslyšeny, nedojde možná v
období dvou let k žádné krizi. Pak to ovšem už je jistota.“
Simmons nedávno udělal prezentaci pro Středisko pro strategická a
mezinárodní studia, ve věci nastávající ropné krize. Můžete si ji
prohlédnout chcete-li. [7]
Zmínil se kromě Simmonse o vyvrcholení těžby ropy, ještě jiný člen
Bushovy administrativy?
Dick Cheney koncem roku 1999 uvedl:
„Podle některých odhadů dojde v průběhu příštích let k průměrnému
dvouprocentnímu každoročnímu globálnímu růstu poptávky po ropě, současně s
mírným, tříprocentním přirozeným poklesem produkce z existujících zdrojů.“
(Jinak řečeno - jde o pětiprocentní schodek narůstající s každým rokem.)
Cheney skončil alarmující poznámkou: „… to znamená, že v roce 2010 budeme
potřebovat o nějakých padesát miliónů barelů denně navíc.“
To je, při současné těžbě, ekvivalent více než šesti Saudských Arábií.
A ve zprávě zveřejněné v dubnu 2001, jejímž sestavením byl Cheney pověřen US
radou pro mezinárodní vztahy:
„Asi nejvýznamnější rozdíl mezi dneškem a situací před 10 lety
představuje mimořádně rychlá eroze volných kapacit v kritických segmentech
energetických řetězců. Toto manko se dnes jeví jako endemické. Mezi
nejvýznačnější mezi těchto ztrátami patří oblast volných ropných kapacit.“
A co lidé mimo Bushovu vládu? Poukazuje někdo na tuto vážnou otázku?
Roku 1980 Jimmy Carter americké veřejnosti sdělil, že se v osmdesátých
letech bude muset začít připravovat na konec ropného věku v roce 2005.
Dále je to například Michael Moore, který pod názvem Oils Well That Ends
Well v knize „Dude, Where's My Country?“ věnoval konci ropného věku a
následnému vymírání celou kapitolu.
Co se bude dít, jakmile produkce jednou vyvrcholí?
Vezmu-li jako vodítko historii domnívám se, že následující časový přehled
rozumně shrnuje to, co lze očekávat u vyvinutých národů, jako jsou Spojené
státy:
1-5 let (po vyvrcholení těžby) - Velká recese, porovnatelná s tou,
již jsme zakusili v období uměle vytvořeného nedostatku ropy v sedmdesátých
letech
5-15 let - Recese přejde do druhé Velké krize.
15-25 let - Společnost se začne hroutit. Podmínky ve Spojených
státech se začnou podobat podmínkám v bývalém SSSR.
25-50 let - Propad společnosti se zhorší. Život ve Spojených státech
se začne podobat životu v současném Iráku: zhroucení elektrické rozvodné
sítě; nedostatek čisté vody; extrémně vysoká nezaměstnanost; vojenský
policejní stát. Mnoho oblastí bude připomínat území v zemích třetího světa,
jako je například Libérie.
50-100 let - Společnost se začne opět stabilizovat, ačkoli se bude
drasticky lišit od čehokoli, co si většina z nás dovede představit.
Chcete-li se hlouběji seznámit s pravděpodobným vývojem, přečtěte si o tom,
když budete mít příležitost.
Je možné, že jsme už nevědomky dosáhli obávaného vrcholu a nyní děláme
první krůčky k ropného krachu?
Ano. Jak už jsem uvedl, to se dozvíme až několik let poté, kdy k tomu dojde.
Globální produkce ropy od roku 2000 rok po roce klesá, takže je docela
možné.
Je tady ovšem i hojnost důkazů svědčících, že se ve skutečnosti už nacházíme
v první fázi ropného krachu. Jak vyplývá z výsledků „odhadu“ zveřejněného v
prosinci 2003, nezaměstnanost, myslitelně úmyslně zkreslená tak, jak jen to
bylo možné, dosud ještě balancuje okolo 6%. Vezmete-li však v úvahu faktor
kvality zaměstnání, dosahují reálná čísla 12% - 15%.
Výpadky proudu testované v Kalifornii na podzim 2000, masivní výpadek proudu
na východním pobřeží v srpnu 2003 a různá další úplná zatemnění, k nimž
docházelo v pozdním létě 2003 po celém světě, jsou prostě předznamenáním
toho, co přijde.
Princetonský profesor Kenneth Deffeyes, autor knihy „Hubbert´s Peak: The
Impending World Oil Shortage“ (Hubbertovo vyvrcholení: Blížící se světový
nedostatek ropy), na pařížské konferenci v květnu 2003 mínil, že obávané
vyvrcholení už bylo v roce 2000, s tím, že produkce od té doby zřetelně
klesá. [8]
Jako další důkaz dosažení vrcholu produkce Deffeyes uvedl, že od roku 2000
došlo k 30% poklesu hodnot akcií, přičemž nepomohly ani škrty v úrokových
sazbách. 2,5 miliónů lidí se stalo nezaměstnanými, a dosud zaměstnaní
nemohli odejít do důchodu. Rozpočtové přebytky se vytratily, střední třída
vymizela a nakonec zmizelo i Světové obchodní centrum.
Pokud k poznání, že už jsme v ropném krachu potřebujete ještě více důkazů,
stačí pozorně sledovat aktuální zpravodajství. [9]
Přibývá článků, v nichž se uvádí, že nově objevených ropných rezerv stále
přibývá.
Takové články nejspíš citují nějakou U.S. vládní agenturu, takovou jako
Geologický výzkum Spojených států (USGS) nebo Energy Information Agency (EIA).
Ačkoli zprávy USGS a EIA o poslední produkci jsou velmi spolehlivé, jsou
předpovědi pro budoucnost převážně propaganda.
To nakonec připouštějí sami. Po poslední revizi plánování ropných zásob EIA
například uvedla:
Přizpůsobení předběžných odhadů spočívá na netechnických úvahách,
počítajících s růstem tuzemských dodávek na úrovni nezbytné k souběhu s
hladinou plánované poptávky.
Jinými slovy: „vyprorokují“ kolik si myslí, že budeme potřebovat, a pak nám
řeknou: „Odhadujeme, že máme dost, takže se není čeho obávat!“
Problémy s ropou jsme měli už v sedmdesátých letech. Bylo to tvrdé, ale
ustáli jsme to. V čem je tady rozdíl?
V roce 1973 OPEC zastavil prodej ropy do Spojených států na protest proti
americké podpoře Izraele v „yom kippur“ či „ramadánové“ válce. To se
překrylo s vyvrcholením domácí ropné produkce USA. Bez dodávek levné energie
se US ekonomika ocitla v hluboké recesi.
V sedmdesátých letech zde ovšem byli ještě jiní, „kolísající“ producenti
ropy, jako třeba Venezuela, kteří pomohli poněkud vyplnit zející mezeru.
Jakmile ovšem dojde k celosvětovým vyvrcholení v těžbě ropy (pokud se tak
již nestalo), nebude tady nic, co by takový propad mohlo vyplnit.
Ropný šok ze sedmdesátých let byl jako jemný záchvěv před skutečným
zemětřesením. Nastávající krizi vyvolá vyčerpání zdrojů, ne politika -
ačkoli politikové do ní samozřejmě vstoupí.
Nebude to jen dočasný výpadek, ale počátek nového trvalého stavu. Varovné
signály visí už dlouho ve vzduchu. Vždy byly jasně zřetelné, ale svět před
nimi zavíral oči a nedokázat přečíst tato poselství.
Porovnávat přechodný nedostatek ropy v sedmdesátých letech s nastávajícím
ropným krachem v období 2005-2050 je jako přirovnávat nehodu končící
škrábancem na nárazníku k důsledkům čelní srážky vozidel.
Nepřišel s přesně stejnou prognózou už v sedmdesátých letech Římský
klub?
Ukázalo se, že Římský klub měl bohužel pravdu.
Kdo to říká? Nikdo jiný než Matthew Simmons, který v 2000 řekl
„Ohlédneme-li se zpět je jasné, že předpověď Římského klubu byla správná.
Jednoduše jsme promarnili 30 důležitých let, protože jsme této práci
nevěnovali náležitou pozornost.“ [10]
Opět jednou se hovoří o „konci světa“. Naposledy se o něm hovořilo v
souvislosti s „Y2K“ a ukázalo se, že to bylo jen mnoho povyku pro nic. Je to
teď něco jiného?
Rozdíl je v tom, že toto je realita. Není to výstřel do vzduchu. Není to
paranoidní hysterie. To je náš skutečný osud.
Přirovnávat vyvrcholení ropné těžby k „Y2K“ je naivní. V protikladu k tomu
se v záležitosti Y2K jednalo o „kdyby“, ne o „kdy“. Víme, že k vyvrcholení
ropné produkce dojít musí. Jedinou otázkou je, v kterém bodě mezi 2004 -
2010 se tak stane, pokud už se nestalo.
Y2K byl „proklamován“ už od počátku či od poloviny devadesátých let, tedy
plných 5 až 10 let předtím, než mělo dojít k problémům. K vyvrcholení těžby
dojde za 1 - 5 let a neudělali jsme nic, abychom se mohli vypořádat s
důsledky. Nezbytné přípravy vyžadují kompletní úpravu každého aspektu naší
civilizace. To je mnohem složitější, než fixace chyby v počítači.
Kromě toho - ropa je pro naši existenci podstatnější, než cokoli jiného. I
kdyby se prognózy okolo Y2K vyplnily, byla by naše civilizace v jistých
ohledech vržena zpět do roku 1965. Časem bychom obnovili normální stav.
Ropný krach srazí naši civilizaci zpět do roku 1765. A nebudeme
schopni to napravit, protože už není k objevení žádná hospodárně dostupná
ropa, která by takovou obnovu umožnila.
|
|