V domácích národních dějinách tohoto starého stylu, v tom velkovyprávění, které si o sobě stvořil český národ měla Velká Morava podobně vágní postavení. Promítnout český národ zpět do 9. století a slavně ho tam najít (to byl trik všech národních dějin) nebylo dost dobře možné, Moravané nebyli chápáni jako předkové těchto Čechů 19. století, také proto, že se právě v 19. století sami nemohli dlouho rozhodnout zda Čechy jsou či ne. Šlo zase o cyrilometodějství, které bylo v jeho austrokatolické podobě, pěstované tehdy na Moravě, jen těžko možné smířit s liberalisujícícmi tendencemi českého národního hnutí. Čechy byly od Palackého demokraticko-husitské a od Masaryka husitsko-bratrské, pro cyrilometodějství (které se mezi tím stalo z pravoslavného římsko-ekumenickým) tu nebylo místa. Generální útok tu odstartovali slavisté, zejména Roman Jakobson, kteří cílevědomě vytvářeli nové velkovyprávění o českých dějinách jakožto zakotvených všemi svými podstatnými kořeny právě ve slovanském dědictví Cyrila a Metoděje. Již ve třicátých letech slavili úspěch a více či méně oficiálním se jejich toto velkovyprávění stalo za války a zejména po ní, kdy otevřeně sloužilo zhoubné Benešově politice sbližování se Stalinem pod heslem "ani Západ, ani východ " či "budování mostů" mezi Západem a Východem. Jestliže Václav Černý obviňoval neoslavisty z podílu na únoru 1948 a všem co po něm následovalo, nebyl daleko od pravdy. Neoslavismus se dobře snášel s Nejedlého pokrokovými tradicemi a ve spojení s podivnou tezí o Velké Moravě jako "prvním společném státu Čechů a Slováků" se stal ideologickým základem chápání Velké Moravy (a také oporou pro velkorysé financování rozsáhlých archeologických výzkumů). Z toho všeho ale v posledních deseti letech zbylo jen velice málo. Společný stát Čechů a Slováků se nám rozpadl, neoslavismus se stal jednou z ideologií extrémní postkomunistické levice, archeologické výzkumy byly zastaveny, ne snad pro nedostatek peněz, ale proto, že byly metodicky neúnosné. Velká Morava se pro slovenské nacionalisty stala fantastickou Velkoslovenskou říší a v prostředí nacionalistů moravistických je také něčím podobným, ovšem spíše fantasmagoricko-proutkařským, než nestoudně nacionalistickým. Ožilo jen cyrilometodějství, ovšem pouze ve své "velehradské", lokálně moravské a tradičně katolické (tedy také menšinové) podobě.

Před nedávnem se sešlo asi třicet českých a slovenských archeologů a historiků, aby si o této situaci promluvili. Shodli jsme se na tom, že zvolená strategie omezení a zároveň metodického prohloubení velkomoravského archeologického výzkumu byla správná, že se však současně ukazují zcela zásadní problémy, které je třeba řešit. Jsou to především dva: co udělat se starými výzkumy, které jsou povětšině nezpracovány a jen obtížně je lze rekonstruovat a jak dospět nějakou racionální cestou co nejrychleji alespoň k nějaké provisorní chronologii velkomoravské hmotné kultury, protože stará se ukazuje být do značné míry nevyhovující (a naše historické soudy, založené na dosavadní chronologii archeologického materiálu, tedy často plavou ve vzduchu). Diskutovali jsme ale nejenom tyto více či méně technické, byť zásadně důležité, otázky, nýbrž i samotný problém postavení Velké Moravy v dějinách, jak národních, tak evropských. K nějakému jednoznačnému závěru jsme samozřejmě nedospěli, konstatovali jsme pouze, že nyní, po deseti letech, nemůžeme dost dobře stavět na jakémkoliv z dosavadních pojetí Velké Moravy, že si musíme vytvořit nové, adekvátní nové situaci v historickém a archeologickém bádání vůbec ale také ve společnosti, nejenom v situaci proměňujícího se národa, nýbrž i sjednocující se Evropy a globalizujícího se světa.

To je asi jedinečná dějinná situace, srovnatelná snad jen se situací na přelomu 18. a 19. století, při zrodu moderního světa. Tehdy jsme vytvářeli národy tím, že jsme jim dělali dějiny, dělili jsme Evropu starého segmentovaného (tj. do nějakého celku složitelného) světa ancien régimu na fragmentární (nesložitelné) kousky národních států. Dnes nám národní státy zanikají tím, že ztrácejí stále větší díly své suverenity a národy se proměňují z jednotných, protože jednotnou vůlí manipulovaných mas poddaných státu v pluralitní a sebevědomé občanské společnosti (nebo také - v horším případě - v beztvarý dav manipulovaný beztvarými medii. O ten se ale nestarají historikové, nýbrž fantasmagorikové "astrálně" proutkařící okolo nějaké té rotundy nebo Svatoplukova hrobu). Potřebujeme pro ně (pro ten stále ještě nemalý zbytek, který si zachoval zdravý rozum) nové dějiny, vztažené na tyto nové státy a národy a hlavně jinak udělané, navzájem segmentované, ne fragmentované. Pokouším se o něco takového právě na základě těchto předpokladů. Nebudu to zde opakovat, připomenu jen hlavní myšlenky.

Význam Velké Moravy nelze spatřovat v kulturním odkazu cyrilometodějské misie, prostě proto, že toto dědictví v této části Evropy (nebo v Evropě vůbec, to záleží na tom jak ji vymezíme) žádnou svébytnou kulturu nezaložilo. Skutečný význam Velké Moravy spočívá ve státu, v prvním experimentu nově příchozích Slovanů se státem (a tím i křesťanstvím) vůbec. Proti tomu lze namítnout, že tento pokus se nepodařil, protože Velká Morava přece zanikla, žádný ze středoevropských států nebyl jejím přímým následníkem. Totéž platí i o národech, žádný současný národ nemá svého předchůdce v Moravanech 9. století. Dějiny jsou dějinami vítězů a Velká Morava prohrála, byla roku 906 roznesena na kopytech malých maďarských koníků, nemůže proto mít nějaké smysluplné dějiny. Smyslu přece věci nabývají v zřetězení, v tom, že jsou součástí nějakého širšího příběhu, který je přesahuje. Mohli bychom se s tím spokojit (a měl jsem dojem, že na naší nedávné diskusi to mnohým docela vyhovovalo), tím bychom ale resignovali na vlastní úkol historiků vyprávět něco říkající příběhy.

Jestliže význam či smysl Velké Moravy není v ní samotné, je třeba ho hledat v té stopě, kterou v dějinách zanechala. Podle mne je dvojí, jednak v tom, že tento první pokus barbarů, či lépe řečeno jejich bohaté a sebevědomé aristokracie se státem, uskutečněný na Velké Moravě, vytvořil takový model uspořádání státu, který sice byl v zásadě adaptací pozdněanticko-karlovského modelu, přesto ale byl tak vhodně přizpůsoben domácím podmínkám, že se v 10. století stal vzorem pro všechny nové státy střední Evropy. Ty se totiž zcela nesporně opíraly o jeden společný vzor, kterým ale nemohla být současná otónská říše, nýbrž říše karlovská z 9. století. Jediným možným zprostředkujícím článkem tu proto mohla být Velká Morava.

To je jeden aspekt, druhý byl ale snad ještě důležitější. Vybudovat stát bylo totiž poměrně snadné, konec konců to záviselo na počtu a kvalitě těžké obrněné jízdy, vše ostatní byly už odvozené, i když veliké problémy. Jejich řešení ale bylo v domácích silách, pro ně byly vytvořeny ty instituce, které se pak staly tolik typickými pro středoevropské státy, tj. hradská a služebnická organizace, tvořící hospodářský základ státu. Na co ale meče bojovníků nestačily, bylo dosažení toho, co bychom dnes nazývali mezinárodním uznáním, tedy něčeho, bez čeho stát nemůže nyní a nemohl ani v raném středověku plně a legitimně existovat.

Pozdněantické Impérium Romanum Christianum, stejně jako obě jejich pokračování, západní karlovská říše a východní Byzanc, samostatné státy "barbarů"neuznávaly. Od dob Konstantina Velikého měli totiž císařové svěřeno do správy božské dílo spasení a z toho logicky plynulo, že mimo říši spasení není a být nemůže. Barbaři měli jen jednu možnost, poddat se a přijmout křesťanství uvnitř říše. Knížata Slovanů potřebovala stát a bez křesťanství to nešlo, jenomže právě ono tento stát zároveň likvidovalo. Rostislav a pak Svatopluk ale připadli na řešení: císař přece není jedinou autoritou křesťanského světa, je tu ještě papež. Církev vždy, z velmi praktických důvodů, trvala na tom, že církevně-správní jednotky se mají krýt s jednotkami politicko-správními. Řešením pro ni bylo arcibiskupství, které podléhalo přímo Římu a bylo je tedy možno přizpůsobit faktické politicko-mocenské situaci, bez ohledu na jedině "správnou" říši a "barbary". Kdo měl své arcibiskupství, měl tedy i "suverenitu", byl legitimní součástí společenství křesťanských států a národů - "křesťanstva", zdaleka ne omezeného na říši. Celá tato akce, jejíž součástí bylo i povolání "učitelů" (ne misionářů a ne biskupů) Cyrila a Metoděje, se podařila teprve roku 880, kdy Svatopluk daroval svou zemi sv. Petru (papeži) a dostal za to pro ni pro Moravu arcibiskupství. Je zásluhou Lubomíra Havlíka, že jako první rozpoznal dějinný význam tohoto počinu, nové bádání (připomínám zejména Charlottu Warnke a Johannese Frieda), však ukazuje, že zcela analogicky, pomocí samostatného arcibiskupství, darování země sv. Petru a nakonec i královského titulu byla konstruována okolo roku 1000 ve známé akci Oty III. suverenita či legitimita nových středoevropských států. Nebyla to ale jen pouhá analogie vyplývající ze situace, domnívám se, že lze dokázat, že zde prostřednictvím sv. Vojtěcha působila přímo stará velkomoravská politická idea. Z jakýchsi těžko pochopitelných důvodů se totiž přechází mlčením nezpochybnitelná skutečnost, že Boleslav I. vyjednával už od konce 60. let 10. stol. v Římě ne o jedno, pražské, ale o dvě biskupství, moravské a pražské (v tomto pořadí důležitosti),. Moravské biskupství totiž právně existovalo od dob Metodějových a stačilo tedy žádat jeho obnovení - samozřejmě s postranní myšlenkou, že by nakonec mělo jít o obnovení arcibiskupství. Nešlo při tom o arcibiskupství jako takové, ale o to, co znamenalo pro "suverenitu" zcela nového státu, který tehdy ještě neměl (podobně jako stát Měškův) ani jméno. Tato česká, svým původem velkomoravská, politická idea s uplatnila již okolo 990 v Měškově Polsku a pak roku 1000 ve Hnězdně a Székesféherváru, ve všech těchto případech s přímou či nepřímou účastí Vojtěchovou, který spolupracoval v tomto ohledu s Otou III.

Politická konstrukce střední Evropy se tak právě před tisíci léty opřela o velkomoravskou politickou ideu, stejně jako se o velkomoravské dědictví opřela vnitřní organizace středoevropských států. Nově se utvářející Evropa nebyla nakonec universalistická, nýbrž pluralistická, nebyla nesena ideou jednotné universální říše, ale ideou christianitas, společenství rovnoprávných křesťanských států a brzy nato i národů. S určitou nadsázkou lze říci, že knížata a velmoži Moravanů probojovávali - vojensky a hlavně ideově-politicky - již v 9. století tu normu soužití pluralistické Evropy, která ji určila jakožto pluralitní společenství vlastně až podnes.