Problém se začleněním velké Moravy do dějin toho dějinného prostoru, který obyčejně označujeme jako středoevropský, spočívá jak známo v tom, že nezapadá do žádných národních dějin této oblasti. Přisvojit si velkou Moravu se pokoušely mnohé obrazy národních dějin, nikdy to však nebylo úspěšné. "Československá" interpretace Velké Moravy jako "prvního společného státu Čechů a Slováků" ztroskotala spolu s rozdělením Československa, národní slovenská interpretace jako "prvního státu Slováků" na jednoduché, očividné skutečnosti, že v 9. století (a vlastně až do přelomu 18. a 19. století) žádní Slováci neexistovali, a moravistická národní interpretace na skutečnosti, že moravský národ nikdy neexistoval, neexistuje a zřejmě v dohledné době existovat nebude. V českém tradičním obrazu dějin nehrála Velká Morava nikdy žádnou důležitější roli. Tato situace odpovídá skutečnosti přinejmenším v tom, že Velká Morava opravdu nebyla žádným státem žádného ze současných států a národů. Neměla žádného přímého nástupce. To ale neznamená, že byla jen epizodou, která nezanechal v děinách žádnou jasnější stopu. Jde tedy o tuto stopu, je to ona, která dává dějinám Velké Moravy smysl.

Obyčejně je spatřována v cyrilometodějském dědictví. To má něco do sebe pouze pro Balkán a východní Slovany, pro střední Evropu ale nehraje (oproti mínění většiny slavistů) žádnou důležitější roli. Méně znémé je ale, že Velká Morava zanehal zřetelnou stopu právě ve střední Evropě. Na přelomu 60. a 70tých let jsme, současně ve Varšavě, Praze  Bratislavě, zjistili, že středoevropské státy Přemyslovců, Arpádovců a Piastovců jsou všechny "udělány" podle jednoho jediného, navlas stejného vzoru.  Tento model kopíroval v mnohém ohledu karolinský model státu, nemohl tedy být přejat v 10. století od Otónů. Roli zprostředkovatele musela vlastně jedině možně hrát Velká Morava. Považovali jsme  tehdy středoevropský model státu, který neznal žádnou skutečnou šlechtu, byl přísně centralistický a spočíval na "úřednictvu", za originální výtvor na karolinském základu. Od té doby se ale ukázalo, že to vlastně žádná výjimka nebyla, jen nepatrná adaptace modelu pozdněantického úřednického státu. To zvláštní na středoevropském modelu je pouze to, že zde byl tento - Velkou Moravou zprostředkovanyý - model udržován při životě až do 12.-13. století.

Druhé dědictví Velké Moravy spočívá v modelu legitimity "suveréního" státu oproti absolutnímu nároku na legitimitu se strany Imperia Romana Christiana. Je to známá bulla Industriiae tuae, kde bylo roku 880 nalezeno řešení v darování země sv. Petru a zřízení arcibiskupství v přimknutí se k papežství. Tato konstrukce legitimity a "suverenity" hrála pak důležitou roli nejenom ve střední Evropě. Především ji však sehrála při "hnězdenském Masstrichtu" roku 1000.

To byla "státoprávní" legitimita. Důležitá, i když ne úspěšná, byla ale také legitimita kulturní. Všichni barbaři se pokoušeli osvědčit oproti Římanům poukazem na svou totožnost s nimi, např, prostřednictvím svého domnělého trojánského původu.  To mohlo na západě postačovat, ne však na helenisticky určeném východě. Zde neměli barbaři prakticky žádnou šanci se legitimovat, identita východních Romaiů byla totiž křesťansko-helenisticky kulturní (oprproti převážně právní identitě na západě). Proto byla Konstantinova idea rovnosti "národů" tak revoluční (ačkoliv vlastně šlo o staré myšlenky sv. Pavla). Na Svatoplukově Moravě ale to vše hrálo sotva nějakou roli.Zde postačovalo přijmout křesťanství, aby se dosáhlo takové kulturní legitimity. To je ten důvod, proč Konstatinovy myšlenky nepřežily velkou Moravu.

Velká Morava byla prvním experimentem gentes středoevropského prostoru se státem, experimentem, který byl tak úspěšný, že přežil také katastrofu roku 906 a účastnil se jako model a dědictví vlastního zformování se střední Evropy v 10. století. Stopa velké Moravy v dějinách  tedy záleží ve spíše nadnárodní než národní ideji.