Ze světa - Afrika
Egypt - pyramidy
Šepseskafova mastaba					zpět
					základna mastaby: 99,6 x 74,4 m výšky mastaby: 18,7 m sklon obložení (severní a jižní stěna): 61° sklon obložení (východní a západní stěna): 65°
	Velkou hrobku v jižní Sakkáře, kterou místní lidé nazvali Mastaba faraún, „Faraónova lavice“. Mastaba dodnes patří k nejzáhadnějším stavbám ze Staré říše. Poprvé ji popsal již Perring. Lepsius se jí věnoval jen velmi krátce. Povšiml si však, že hrobka svým tvarem připomíná velký sarkofág. Podzemí stavby začal zkoumat až Mariette v roce 1858. Jeho poznámky se však ztratily, kromě několika kreseb, které později publikoval Maspero. Systematický výzkum hrobky provedl v letech 1924-25. Teprve jemu se podařilo určit Šepseskafa jako majitele hrobky. Hrobka nestojí na skalním podloží, ale na základové plošině. Jak bývá u mastab pravidlem, má obdélníkový, severo-jižně orientovaný půdorys. Jádro tvoří dva stupně z velkých bloků šedožlutého vápence, které pocházejí z lomů ležících západně od pyramid v Dahšúru. Perring, Lepsius, i de Morgan nalezli zbytky cest, po kterých se kamen dopravoval na staveniště. Obložení bylo z jemného bílého vápence, jen nejspodnější vrstva byla obložena z červené žuly. Vchod do podzemí spíše připomíná pyramidu, než mastabu. Leží totiž v ose severní stěny asi 2,5 m nad základnou. Sestupná chodba z červené žuly přechází za malým vestibulem ve vodorovnou. Hned na počátku této části chodby je žulový zátaras ze tří padajících desek. Panovníkův posmrtný příbytek, do něhož chodba ústí, tvoří předsíň, pohřební komora a sklady. Předsíň a pohření komora měly sedlový strop z červené žuly. Sedlo strop komory bal zespodu mírně vybrán, aby napodoboval valenou klenbu. V pohřební byly nalezeny zbytky sarkofágu. Zádušní chrám se od dosavadních královských staveb tohoto druhu výrazně liší. Podobnost by se ostatně hledala marně, protože v Šepseskafově případě se nejedná o pyramidový komplex, ale o mastabu. Přesto zádušní kult musel být zachován. Výsledkem byla improvizace. Chám stál před východní stranou mastaby. Měl téměř čtvercový severo-jižně půdorys. I když byl poměrně malý, byl postaven minimálně ve dvou etapách odlišných podle použitého stavebního materiálu. V okolí Mastabat faraúm nebyly objeveny žádné hrobky členů královské rodiny nebo úředníků. To přidalo další otazníky k zatím ne zcela objasněným okolnostem, za nich hrobka vznikla. O první vysvětlení se jako první vysvětlil Jéquier. Byl přesvědčen, že neobvyklou formu královské hrobky si Šepseskaf zvolil záměrně. Podle jeho názoru to bylo na protest proti vzrůstajícímu vlivu kněžstva slunečního boha Rea z Heliopole odmítl hrobku ve tvaru pyramidy, považovaný za solární symbol, a rozhodl se pro stavbu připomínající velký sarkofág. Rozchod s dosavadní tradicí přispěla i skutečnost, že si hrobku nenechal postavit na tehdejším královském pohřebišti v Gíze, ale na odlehlém místě v dnešní jižní Sakkáře. Dalším důkazem mohlo být i to, že Šepseskafovo jméno neobsahovalo jméno boha Rea. Důvody však mohli být i jiné. Šepseskafovo rozhodnutí opustit pohřebiště v Gíze a postavit si mastabu v Sakkáře však nemuselo být nutně motivováno náboženskými či politickými důvody. V Gíze již totiž nebylo vhodné místo ke stavbě dalšího královského komplexu, navíc jeho situaci dále komplikovala zodpovědnost za dostavbu komplexu jeho předchůdce. Stavba v Sakkáře mohla být také chápána jako projev sounáležitosti s rodem, který založil Snofru jehož pyramidy byly postaveny v nedalekém Dahšúru. Nabízí se také otázka, zda Mastabat faraúm nepředstavovala pouze provizorium, dočasné stavební řešení, než ba eventuálně bylo možné přistoupit ke změně stavby na pyramidu. Šepseskaf ale vládl jen krátce, asi čtyři roky, a tak se případné provizorium nechtěně stalo konečným řešením. Zcela se nadá vyloučit ani možnost, že zvolený tvar Šepseskafovy hrobky byl také odrazem určité krize dynastické legitimity. Mnohé totiž nasvědčuje, že Šepseskaf byl snad jedním z Menkaureových vedlejších synů a nepředstavoval zcela legitimního nástupce slavných faraónů 4. dynastie, za jejichž vlády se právě pyramida stala více než hrobkou, stala se také symbolem božské, věčné a neotřesitelné legitimity faraónovy vlády nad Egyptem a tím i světem.