Kalendář svátků
Keltové - Svátky
	Samain
	První měsíc zimního pololetí je v Colignyském kalendáři označen jako "Samon" a můžeme s jistotou soudit, že jeho první den a noc před ním uvítali pevninští stejně jako ostrovní Keltové jedním ze svých největších svátků ročních období. Na britských ostrovech a v Irsku byl 1. listopad včetně předcházející noci slaven jako "samain" (odvozeno od "sam-fuin" = "konec léta".) K tomuto datu musel být dobytek zpátky z letních pastvin, přespočetná zvířata byla poražena jako zásoba na zimu, daně a odvody byly zaplaceny a život v příštích šesti měsících se měl odehrávat především v domě - ale zato začínala sezóna vyprávění příběhů kolem ohně). Z časového hlediska jako by noc před samainem visela ve vzduchu. Léto a rok tímto dnem končily - zima a nový rok začínaly doopravdy až dnem příštím. Dvanáct hodin mezi tím se času vymykalo - byla to doba neurčitá, tedy věčnost: minulost, přítomnost, budoucnost spadaly v jedno. Až dodneška patří v zemích, kde se tento svátek ještě slaví, k němu obyčeje, které mají odhalit budoucnost: odlévání olova a jiné hadačské hříčky. Otázky se týkají stále stejných témat: kdo letos umře? Kdo si koho vezme? Kdo odjede někam pryč nebo - v katolickém prostředí - vstoupí do nějakého řádu? Tradičně se pojídají jablka a ořechy, nejraději lískové. Ale nehroutí se jen obvyklé časové hranice. Na těchto 12 hodin se zvedla fe-fiada ze sídů, takže svět lidí a Jiný svět přestaly být odděleny a nic nestálo v cestě styku mezi žijícími a zvěčnělými/nesmrtelnými. Vzájemné návštěvy neberou konce, například Fand a Lí Ban vyhledají Cúchulainna a příští rok v tutéž dobu ho vezmou k sobě do Jiného světa. Toto setkání bylo přinejmenším ve své první části dvojznačné, Cúchulainn se přece od té chvíle celý rok mučil, kdežto Nerovo seznámení s Jiným světem bylo veskrze přátelské; přestože měl možnost vrátit se k lidem, zůstal raději v sídu. Finna mac Luddu, krále Jižního Munsteru, brala banshee jeho rodiny na okružní procházku pahorkem víl. Na druhé straně podnikali obyvatelé podsvětí v tuto dobu mimořádně rádi výpady do lidského světa, což ten oplácel protiútoky, pustošením a olupováním bezbranných sídů. Spolu s vílami a elfy se vyhrnuly též roty démonů ve zvířecí i lidské podobě, například hnusní ptáci barvy mědi z Cruachanu, pod vedením trojhlavého supa, mrchožrouta. Čeho se dotkl jejich páchnoucí dech, to se zkazí. Dodnes se v Irsku říká, že po samainu se nemá jíst žádné ovoce z volné přírody kromě trnek, protože nemá dobrou chuť, nebo je dokonce jedovaté. Ke škůdcům patří také Ellén, nestvůra, jež o samainu pustošila celé Irsko, nebo Aillén mac Midna, který každoročně vypálil palác v Taře. Není náhodou, že o samainu se tak dbalo na opatření proti ohni. V různých pramenech se o slavnosti v Taře mluví jako o oslavě samainu, která každé tři roky trvala sedm dní a k níž patřily hry, recitace a podobné kratochvíle. Při rituálním banketu chránili velekrále na jeho místě u tabule zleva, zprava, zepředu a zezadu provinční králové, takže tvořili posvátnou pětku. S ostatními bytostmi Jiného světa se zpod pahorků vyrojili i nebožtíci. Většina Irů a Skotů dává ještě dnes přednost tomu, aby strávili noc před samainem, resp. halloween, pod vlastní střechou, v rodinném kruhu, nejinak než cruachanští dvořané za bezpečnými zdmi paláce. Výjimkou je mládež, která se o této noci maskuje a provádí nejrůznější alotria. Můžeme se domnívat, že původně představovali umrlce. Setkání s těmi bylo vždycky ošidné. Leckde na venkově v Irsku, Skotsku, Walesu a v Bretani uklidili v předvečer 1. listopadu, křesťanského svátku Všech svatých, dům jako ze škatulky, zvlášť pečlivě uhasili oheň, křesla s nacpanými dýmkami přistrčili ke krbu a připravili jídlo a pití, než se rodina uložila ke spánku; dveře zůstaly nezamčené. Lidé sice chtěli vzdát zemřelým úctu, ale běda živým, kdyby je náhodou překvapili, a ještě hůř, kdyby je chtěli úmyslně pozorovat - brzy by byli jedni z nich. Z téhož důvodu se té noci nikdo nesměl ohlédnout, kdyby na ulici slyšel kroky. Lidový zvyk hostit mrtvé vznikl zřejmě z obětování předkům. § Dindsenchas a Lebor Gabála Érenn popisují oběti, jaké o samainu přinášela obec. Podle prvního pramene, a to ve dvou verzích, měli "vznešení Galové" obětovat bůžkovi Crom Cruachovi z Mag Slechtu, "roviny svržení", třetinu svých výnosů z mléka, medu a obilí za příští rok a podle druhého byli Nemediané o samainu nuceni odevzdat Fomorianům dvě třetiny svého obilí, mléka a dětí. Všechny známky divoké oslavy samainu vykazuje Mesca Ulad (Opilost ulsterských mužů). Ulsterští se ve svém opojení řítí Irskem tak, že minou svůj cíl, Cúchulainnovu tvrz, a ocitnou se až někde v Munsteru, provincii, která však má všechny rysy Jiného světa. Zajímavé je, že špeh, který je ohlásí u dvora Cú Roie, je druid, jistý Crom Déroil. Není určitě náhoda, že padli právě na tohoto pochybného čaroděje. Jsou sice velkoryse pohoštěni, ale příběh končí tím, že je zavřou do železného domu, kde mají být zaživa usmaženi a uniknou jen díky své zmužilosti. Je nápadné, jak často hrdinové, mj. i Cúchulainn, a jak pravidelně králové jako Muirchertach mac Erca, Diarmaid mac Cerbhál, Conaire Mór o samainu hynou; je víc než pravděpodobné, že život králů končil rituální smrtí, která měla nastat právě v tuto dobu. Na pozadí samainu získává spojení Dagdy s Morrígan novou dimenzi: Tuatha Dé Danannanové potřou Fomoriany, síly chaosu, ve chvíli, kdy ti jsou nejmocnější. Tím, že Dagda získá na svou stranu Morrígan, postará se, aby řešení podpořily i ničivé síly. Tak nakonec zvítězí plodnost a životní síla.
	Zdroj: Sylvia a Paul F. Botheroydovi: Lexikon keltské mytologie