Geomorfologicky leží město v Chrudimské pánvi (240 m n. m.), která je součástí České křídové tabule. Jihozápadně (10 km) se zvedá pohoří Železné hory, patřící do kategorie hornatin, s nejvyšší horou 668 m n. m. (Vestec). Městem protéká řeka Chrudimka, která pramení v chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy (20 km J - JV). Celková délka řeky je 108 km a v ústí je průměrný průtok 6,01 m3/s. U obce Seč je na ní postavena údolní přehradní nádrž, která je velmi intenzivně využívána občany města pro rekreaci a vodní sporty (18 km). Průměrná teplota ve městě je 7°C. Nejteplejší měsíc červenec má teplotu 17,5°C.
Po ukončení slovanského osídlování za Přemyslovců tvoří další etapu příchod německého kolonizačního proudu, přivolaného sem králem Přemyslem Otakarem II. Hradní osada se zásadně mění na pevně hrazené město s vtipně promyšlenou stavební koncepcí, užívající již svého znaku s černou jednohlavou orlicí na stříbrném štítě. Dodnes se divíme umění zakladatelů, s jakým přehledem a smyslem pro místo, krajinu a ostroh dokázali vytvořit harmonický prostor nové Chrudimě. Jak důmyslně vybudovali Přemyslovci pevný opěrný bod své správy a moci! I když v zakládací listině města není uvedeno přesné datum, proběhly v r. 1963 oslavy 700 let jeho vzniku. Chrudim dostala novou kamennou podobu a městský funkční smysl. Rostou nové domy, chráněné korunou pevných hradeb s parkány, baštami, věžemi a branami. Dominujícím středem uvnitř městské fortifikace se stává hradní objekt s přilehlým kostelem. Přichází 14. století, město hospodářsky vzkvétá, stává se vrchností některých okolních vesnic a věnným městem českých královen. Gotická koncepce výstavby je z převážné části dovršena za vlády Karla IV. dokončením hlavního kostela, školy, špitálů a lázní. Rozvíjejí se cechy, s pomocí dominikánského kláštera v severní části hradeb i církevní život. Uvnitř dosud převážně německého obyvatelstva se diferencuje český živel, který vrcholí v mohutné vlně husitské revoluce, jejímž mezníkem pro Chrudim se stává 28. duben roku 1421. Toho dne se město vzdává Žižkovi a pražanům a zůstává zde české obyvatelstvo hlásící se k víře podobojí.
Nastává čas mohutného opravného hnutí, aby, po nelítostných odvetách v čase husitských válek, vrcholících upalováním husitů na jedné straně a bořením klášterů a upalováním katolických mnichů na straně druhé, jak tomu bylo v Chrudimi a okolí, došlo k uklidnění a oddanosti husitským myšlenkám, vycházejícím z pražské univerzity. Město je pevnou oporou Jiřího z Poděbrad v boji s uherskými vojsky, chrání národní čest a českou důstojnost, rozvíjí duch národního humanismu, kterým prorůstá zdejší renesanční společnost. Je to slavná doba, charakterizovaná duchovním a hospodářským rozkvětem, založeným na vědomí síly české země a na husitských ideálech. Majetek obce a cechů umožňuje stavbu vodovodu, cihelny, rozšiřování podměstí, vyrůstá kostel sv. Michala, přestavuje se sv. Kateřina, zakládají se vinice, rozvíjí se nebývalou měrou vzdělanost. Kvetoucí Chrudim se též účastní v r. 1547 protihabsburského odboje proti Ferdinandovi I., končícího nezdarem, prožívá krizi, konfiskaci statků s pokutou, která však nezadrží přestavbu školy a radnice. Vzápětí přichází další těžká a bolestivá událost v podobě moru, který si zde v r. 1562 vyžádá skoro dva tisíce obětí. Město nedbá prvního protihabsburského nezdaru, zvedá znovu svůj hlas odporu, reprezentovaný osobností jeho primátora Samuela Fontina Klatovského, zřejmě zúčastněného na pražském defenestračním aktu v r. 1618.
Následuje hluboká pobělohorská společenská a hospodářská krize, ožebračení města, národnostní útlak a silná rekatolizace. S. F. Klatovský dává přednost dobrovolné smrti před hrdelní exekucí, otvírá se období temna a čas vyhnanců, celé řady význačných osobností donucených opustit svou vlast. Chrudimí zřejmě v r. 1624 prochází i Jan Amos Komenský, neboť se o ní zmiňuje ve své knize "O těžkých protivenstvích církve české". Třicetiletá válka má zhoubný vliv na město, které je z velké části v rozvalinách průchody nelítostných loupeživých vojsk. I za těchto nejvýš složitých podmínek si uchovává životodárnou sílu, překonává další morové rány, následky požárů a povodní. Znovu se zde staví rodný krov, oře a osévá země, která jako jediná nemohla být zcizena a která opět vydává lidem své plody. Obnovuje se městské hospodářství, v němž novým zdrojem příjmů se stávají proslulé koňské trhy a mnohatisícová procesí k zázračnému obrazu sv. Salvátora v časech dalších recidiv morových epidemií. V průběhu let 1727-34 vyrůstá na chrudimském náměstí monumentální stavba morového sousoší, spojeného snad též se jménem pražského architekta Santiniho, přivážejí se ostatky sv. Viktorina, prohlášeného patronem města. Hlavní kostel je ozdoben parapetem, zdobeným z obou stran schodiště sochami, které obdivujeme dosud na novoměstské kašně. Působivost baroka je zvýrazněna výstavbou kapucínského kláštera s kostelem sv. Josefa s "Božím hrobem" v jeho sklepení a řadou nových objektů. Probíhající rekatolizaci pomáhají řešit i opakované misie jezuitů se známým Koniášem, který r. 1738 pálí "Na roštině" české evangelické knihy, ničí i "vadné listy" chrudimských kancionálů, používaných literátskými bratrstvy. Bída a drahota provázejí období slezských a pruských válek s ohromnými finančními i naturálními břemeny a v závěru 17. století vleklý, desítky let trvající spor poddaných sedláků městského chrudimského velkostatku.Po určitém uklidnění po vydání tolerančního patentu v r. l781 je přetržen náboženský útlak, nastupuje zemědělský rozvoj, doprovázený čilým řemeslným podnikáním. Chrudim se stává střediskem poněmčených úřadů, buduje komunikační síť a rozvíjí školství. Působením řady místních buditelů a osvícenců v čele s děkanem J.L. Zieglerem se prosazuje český jazyk, národní obrození střídá období temna. Výrazem těchto snah je vznik národní gardy v r. 1848, rozvoj českých spolků Beseda a Slovanská lípa, růst městského kulturního života, spojeného se jménem starosty Martiniho, velkého mecenáše umění a města. Z odkázaného majetku je v r. 1857 založen na kateřinském podměstí špitál a vzápětí - v r. 1860 - i nemocnice. Ze zrušeného kostela sv. Jana na Jánském podměstí se stává r. 1801 divadlo, činné zde až do výstavby nové divadelní budovy v r. 1929. Významná role připadla i chrudimské tiskárně s produkcí řady českých časopisů, založení Sokola r. 1867 a mohutnému rozvoji školství, který vedl Františka Palackého k tomu, že nazval Chrudim "Východočeskými Athénami". Kulturní snahy města dokumentuje výstavba reprezentační budovy Průmyslového muzea s velkým, bohatě štukatérsky zdobeným sálem, dnes známým jako místo konání tradičních "Chrudimských hudebních pátků".
Postupně zaniká cechovní zřízení, tento zánik uvolňuje cestu průmyslovému podnikání. Druhá polovina 19. století - po velkém požáru r. 1850 - přináší stavbu cukrovaru, pivovaru, lihovaru, sladovny, plynárny, továren na obuv, strojírny, mlýnů, tkalcovny, výrobny likérů a závodu na výrobu hudebních nástrojů. Chrudim se stává velkým průmyslovým centrem. Souběžně s tímto vývojem se formují i jednotlivé vrstvy společnosti, dochází k výrobní a podnikatelské specializaci a rozšiřování původních výroben, které nakonec procházejí obdobím protektorátu. Nelze opomenout morálně-vlastenecké tendence městských obyvatel v r. 1938 a v čase násilného dělení republiky, které se vzápětí slévají do boje proti nacismu, v jehož závěru je Chrudim zapojena do partyzánské činnosti až do doby osvobození v r. 1945. Po roce 1945 trvá soukromý rozvoj, přerušený zásadními a násilnými socializačními změnami po únoru roku 1948, prakticky až do dnešních dnů nové privatizace. To je kapitola vývoje města většinou již všem známá, střídaná současnou reformní ekonomickou přestavbou ve složitých politických i hospodářských podmínkách.
Tradice historického a kulturního vývoje Chrudimi je dodnes v mnoha směrech zachována, především v památkách, poskytujících názorný obraz vývoje lidské společnosti. Na nich sledujeme ustavičné proměny hmoty a výtvorů lidských rukou, jimiž do nich vložil tvůrce lidské bolesti i naděje. Chrudimským svědectvím dávného života a času je mluva gotických mázhauzů, renesančních štítů a fasád domů s rozmanitými klenbami a ostěními, barokní a empirová architektura a velké množství movitých uměleckých výtvorů. Při setkání s nimi vnitřně prožíváme vyznívání uměleckých vznětů zachované gotiky na hlavním chrámu Nanebevzetí P.Marie a nákladně restaurovaných částech městského opevnění. Zvlášť cenná a působivá je zdejší renesance, se zaujetím pro pozemský život a bydlení, z něhož se rodí nové honosné měšťanské domy v protikladu ke stavbám řemeslníků, zemědělců a podniků na předměstích. Vychutnáváme šerosvit Dlouhé podsíně, starou radnici na náměstí s nápisem obsahujícím obecné zásady práva a spravedlnosti, dobra a zla, učenosti a cti. Rozmlouváme s náhrobky na zdech Michalského kostela a před pamětní deskou zde pohřbeného děkana J. L. Zieglera, vzdáváme díky jeho, v Chrudimi zatím nedoceněné, buditelské práci. Skláníme se před nejkrásnější a rámec Chrudimě přesahující stavbou, Mydlářovským domem z let 1573-77, dosvědčujícím v arkádách, v bohaté reliéfní výzdobě a v hrdě vztyčeném a zde neobyklém trojvěží veliké umění neznámého vlašského mistra i zámožnost chrudimského měšťana Jana Mydláře, výrobce mýdel a svíček. Tragický osud jeho dcery Dorotky byl rámcově vypůjčený do historických románů Josefa Svátka, který zavedl dům i jeho jméno k obecnému a zcestnému povědomí o vazbě na slavného pražského kata Jana Mydláře. Dnes k nám promlouvají z jeho interiéru nejrůznější tváře a postavy loutek z celého světa, které zde mají svůj krásný, novodobý muzejní domov.
Při setkání s chrudimským barokem můžeme vnímat prudký, omamující jas uměleckých projevů s použitím bohatého zlacení, umělých mramorů a štuk. Z nich čteme obnovenou víru v absolutno, vnímáme stíny skepse a úzkosti z pomíjivosti pozemského života - z prostého kamene, kterému vdechl život v řadě případů neznámý umělec. Uveďme alespoň reprezentativní památky, ke kterým patří morový sloup na náměstí z let 1727-34; ztvárněný oblak připomíná v těchto místech hořící hranici a oběti 15. století a spolu se sochařskou figurální výzdobou je velkolepým projevem kamenických mistrů na provedení se podílejících. Výrazně působí i sedm plastik na novoměstské kašně z první čtvrtiny 18. století, které kdysi zdobily parapet děkanského chrámu na náměstí. Na novoměstské křižovatce zvedáme užaslé oči na vinařský svatováclavský sloup, který od r. 1641 připomíná tak živě chrudimské vinařství. K dalším patří objekt kapucínského kláštera z r. 1656, dům malíře a spisovatele Josefa Ceregettiho, přilehlý k pardubické fortně, dnes silně staticky ohrožený a zchátralý v interiéru, překrásně kdysi vyzdobeném štukami.
Krásou i klidem působí ostatní, již novodobé projevy historizujících a secesních slohů s řadou objektů, ze kterých vynikají zejména vlastivědné muzeum, Kuchynkovský (Wiesnerův) palác, Divadlo dr. Karla Pippicha. K ozdobám města patří i pomníky: Viktorina Kornela ze Všehrd od Františka Rouse, M. J. Husa od Josefa Mařatky, Kaliopé Bohuslava Schnircha, získaná pro město po požáru Národního divadla, Josefa Ressela od Ladislava Šalouna a další. Uváděná novodobost vychází z vítězství chladného rozumu nad citem vystřídáním šlechtické vrstvy progresívní měšťanskou třídou, z racionalismu, provázejícího rozmach společnosti založené na kapitalismu. V těchto společenských proudech však poklesá cit pro památky, které nevyhovují okamžitým potřebám, a není po ruce umění předchozích řemeslníků a architektů, které by je dokázalo nahradit. Proto mnohé zanikají. Řemeslný um dokládají řady movitých památek, především sakrálních. Vzorek máme v umělecky provedených oltářích, epitafech, obrazech, plastikách světců, kališích, ciboriích, relikviářích. Pravým skvostem, který se podařilo zachránit, je stříbrná monstrance hlavního chrudimského chrámu, zhotovená z bludařských kalichů v r. 1631.
- vynikající husitský kněz Martin Lupáč, rektor škol Jakub Codicillus, vzdělaný soukeník Václav Lípa, právník a univerzitní profesor Gabriel Svěchyn z Paumberku - narodil se zde veliký humanista a právník Viktorin Kornel ze Všehrd, vynálezce lodního šroubu Josef Ressel, zakladatel českého dramatického umění Jan Nepomuk Štěpánek
Působili zde kromě již vzpomenutých jmen:
- malíři - Matouš Radouš, Josef Ceregetti, František Müller, Josef Papáček, Gustav Porš a další
- hudebníci - vynikající varhaník Jiří Rychnovský a Pavel Josef Wolf, Alois Hnilička, Zdeněk Fibich, František Škroup, Jaroslav Doubrava, F. A. Tichý. Na slavných koncertních produkcích vystupovali Antonín Dvořák, Bedřich Smetana, Karel Bendl, František Ondříček. Jako pěvci Národního divadla - chrudimští rodáci Bohumil Benoni, Vladimír Tomš a dr. Rudolf Vonásek
- zcela zvláštní pozornost je třeba zaměřit i na působení rodiny Pippichových, která po celé století stála v popředí politického a společenského života ve městě a zásadně ovlivňovala rozvoj divadelního a hudebního života. Na hudební tradici navázal pěvecký spolek Slavoj, působící od r. 1865 dodnes, a "Chrudimské hudební pátky", probíhající formou uměleckých vystoupení různých souborů a těles ve velkém muzejním sále již od roku 1942.
- z literárních osobností defiluje řada jmen, jako Alois a Jaroslav Gallatové, František Vacek, Jan Požár - Filip Cvetler, Čeněk Florián, Miroslav Hanuš, Jaromír John, Petr Jilemnický, Helena Šmahelová, Marie Kornelová, J. Ch. Novotný (Kuzma) a další.
Výčet těchto osobností - včetně těch, které působily ve školství, muzejnictví, památkové a přírodovědné oblasti a veřejném společenském životě, je mnohem širší a nemohl být v celistvosti zde postižen.
podrobnosti viz. Chrudim - poutní místo
Bezhlavý kapucín - Nejvýznamnějším chrudimským strašidlem a zjevením, dnes bychom řekli, že mezi nimi chrudimskou jedničkou, je beze sporu bezhlavý kapucín. Byl to bratr laik v roce 1656 založeného zdejšího kapucínského kláštera, který při vstupu do řádu přijal klášterní jméno Fortunát, což po latinsku znamená štěstím obdařený. Jak ukázal jeho další osud, jméno si příliš šťastně nevybral. Se složením řeholních slibů pravděpodobně neodložil všechny touhy a přání světského života, a tak se stalo; že se seznámil s paní Voršilou, manželkou zámožného řezníka Petra Myslivečka, bytem kdesi v dnešní Střelecké ulici. Když se jednou pan řeznický mistr vracel domů, zahlédl oknem ze zápraží, že nešťastný Fortunát klečí před sedící paní Voršilou a pravděpodobně jí vyznává city svého srdce. Řezník byl prudké povahy, a poněvadž v jeho domě nebylo pro širočinu daleko, vpadl s ní do místnosti a jedním rázem a rozmachem usekl kapucínovi hlavu. Zatím co poděšené paní Voršile se podařilo zachránit se útěkem, její manžel, již značně zchladlý, zabalil useknutou hlavu do kusu látky a hodil ji do nedaleké řeky. Bezhlavou mrtvolu pak odnesl na blízké "kapucínské" valy a šel se udat. Jaký byl jeho konec, říci nedovedeme, zato víme, že kapucín bez hlavy, pohřbený v klášterní kryptě, nenalezl ani po smrti pokoje a občas se na valech zjevoval, když klášteru nebo celému řádu hrozilo nějaké neštěstí nebo pohroma. Kráčíval prý vzpřímen, s kapucí zdviženou, s krvavým okrajem zohaveného krku - bez hlavy. Tak prý se zjevil roku 1698, načež druhý den klášterní zřízenec spadl do studny, kde se utopil, roku 1746, kdy se zjevil samotnému řediteli městských úřadů, syndiku Josefu Melhardovi, načež vypukl hned další den v klášteře požár a naposledy - na den přesně - zjevil se v sobotu dne 14. května 1827 na valích sekretáři Horreusovi, načež hned druhý den, v neděli večer, se propadlo klenutí klášterního refektáře, bohužel i s přítomnými tam hosty. Ti se tak dostali rychle do klášterního sklepa, odnesli toto dobrodružství však toliko úlekem a několika odřeninami. Zaráží toliko, že si zjevení vybíralo pro svůj výstup osoby ctihodné, a to při jejich odchodu z hostince Na trávníčku, jistě po příslušné pivní posile.
Zjevení zaživa pochovaného - To však nebylo jediné zjevení v kapucínském klášteře. Jeden z řeholníků prý byl pochován zdánlivě mrtvý. Sice obživl, ale nemohl se nikoho dovolat, a tak zemřel, tentokráte doopravdy a definitivně. Ani on nenalezl v kryptě pokoj a zjevoval se na chodbách a v celách kláštera. Když prý takto jednou řádně polekal řeholníka Reginalda, byla cela vyděšeného kapucína vysvěcena a strašení poté ustalo.
Zjevení v kostele - Ani hlavní chrudimský chrám nebyl prost tajemného zjevení. Kdysi zpozoroval chrámový kostelník, že kostel je v noci jasně osvětlen. Když se to opakovalo, upozornil děkana a třetí noci vstoupili oba do zářícího kostela, kde u hlavního oltáře spatřili nepohnutě klečící modlící se bílou postavu. Oba sami poklekli, pomodlili se a odešli. Zjevení - prý duch chrudimského děkana a zakladatele salvatorského kultu, Václava Samuela Hataše - se pak již neopakovalo.
Strašidelný dům - Z městských stavení byl zvlášť zlopověstný dům čp. 127/I v tehdejší Široké ulici (je tam nyní prodejna domácích potřeb a elektrospotřebičů). Budova, dříve prý označovaná jako dům "fišmistrovský“, si své zvlášť špatné renomé vysloužila nikoliv proto, že tam v druhé polovině 19. století dlouho sídlil chrudimský berní úřad, nýbrž že tam skutečně strašilo. V popisu tamních strašidelných rejdů se vypráví o krvavé postavě na chodbě, o ohnivých hlavách, zírajících ze sklepa nahoru, o příšerách, které se proháněly po pokojích. Zvlášť překvapen byl kdysi cizí návštěvník domu, který večer ve vstupu, prý při návratu z hostince, narazil na rakev, kolem níž stály ve dvou řadách hořící svíce. Domníval se, že v domě někdo zemřel, a byl velice překvapen, když nahoře zjistil, že se tam koná domácí ples a rakev že je jen mámením pekla. Také ulice před domem byla občas dějištěm strašidelných dějů: zastavil tam kočár, na jehož kozlíku seděl ohromný kozel ohnivého jazyka a z kočáru do domu si zamířili dva naprosto nefalšovaní pekelníci. Když v druhé polovici 19. století navštívila Chrudim kočovná divadelní společnost ředitele Pavla Švandy ze Semčic, ubytovala se členka společnosti Eliška Pechová s manželem a synem Jaroslavem v tomto domě. Na pobyt tam vzpomínala s hrůzou. Ve dne prý bylo v bytě veselo, ale noci bývaly hrozné. Jednou ji, manžela i syna probudila střelná rána, až všichni s postele vyskočili, jindy bylo slyšet tajemné zvuky, jindy opět jakoby s okna, stolu či skříně skočila kočka, jindy zase bylo slyšet pobíhání po zemi a třepání se, jako by velký pes z vody vyběhl. Polekána vstala, rozžala lampu a nechala ji hořet celou noc, ale pokoj nenastal a cosi neviditelného dále řádilo. Když je jednou opět probudila střelná rána, chystala se u postele rozsvítit svíčku, ale v tom syn Jaroslav zvolal, že je v místnosti dosti světla od měsíce a není třeba rozsvěcovat. On že dobře vidí sedět u matky ženu zahalenou bílým závojem. To už nebyla herecká rodina ochotna snášet a po 9 dnech či spíše nocích se druhého dne z bytu vystěhovala. Pro pořádek musíme konstatovat, že v domě již delší dobu vůbec nestraší, a domníváme se, že je to škoda.
Obcházející Smrt - Z ostatních chrudimských strašidel uvedeme několik dalších, která jsou ve srovnání s předchozími dosti jednoduchá. Tak hrozila-li v Chrudimi epidemie, zjevovala se v uličce kdesi mezi domy smrt.
Procházka po smrti ? - Se záhrobím měl co dělat další, bohudíky jen jednorázový případ. V domě čp.114/I kdosi zemřel a mrtvola byla uložena do rakve v bílých punčochách. V noci bylo na schodišti domu a po půdě slyšet záhadné kroky a druhého dne zjištěno, že chodidla nebožtíkových bílých punčoch jsou zašpiněna, jak zemřelý v noci po domě obcházel. K údivu okolí odložili domácí lidé již určené datum pohřbu o den, aby mohli vyšetřit, zda se bude nebožtíkova procházka opakovat. Ta se však nekonala a mrtvý byl v novém termínu řádné pohřben.
Krvavá čísla - Ďábel se prý zjevoval také v domě čp. 66/I. Jednou tehdejší majitelce ustřihl kratiknotem v noci nos a napsal jim na stěnu krvavá čísla 7, 17, 77 a 87. Když se zohavená nešťastnice ráno probrala z mdlob, zjistila, že má nos celý, ale krvavá čísla na bílé stěně zářila. Byl to zřejmý pokyn osudu, či spíše pekla: sázka na tato čísla přinesla fantastickou výhru 7 000 zl., jež však nebyla pro lutristku žádným požehnáním. Spustila se, utratila brzy nejen vyhrané peníze, nýbrž i kupní cenu za stavení, které v bláhové pýše prodala, a zemřela v naprosté chudobě. Nebo ji odnesl čert?
Milotovo naříkání - Na hlavním náměstí - na místě barokního sousoší, naříkal v noci dlouho zrádce Milota, který prý po dobytí města Žižkou v roce 1421 prozradil úkryt mnichů - dominikánů, takže ti pak byli, docela prý zatlučení v sudech, v místě sochy upáleni. Je však již zbaven dávno svého prokletí.
„U utopeného“ - Tam, kde se k dnešnímu sportovnímu stadionu sestupuje úzkým stezníkem z Václavské ulice, bývalo dnes již zasypané rameno řeky Chrudimky s jezem zvaným "U utopeného", na památku toho, že se tam den před svatbou nešťastně utopil Vojtěch Komárek, z bývalé hospody Na bumbálce. Den nato ho v smrti následovala nevěsta Marie Konvalinková, dcera krejčího ze Střelecké ulice. Jez, či spíše tůň pod ním, nabyla v Chrudimi na dlouhou dobu nedobré pověsti. Byla prý zvlášť nebezpečná mladým mužům ve věku, kdy se zpravidla uzavírá manželství; při koupání je prý cosi jako ženská ruka nebezpečně stahovalo do vodní hlubiny. Jez nyní zrušen a nebezpečná tůň zavezena, a zřejmě jen tak kouzlo zlomeno.
Prokletí a ohnivý pes - Abychom zůstali dole u řeky. Byla prý v Chrudimi ještě jedna strašidelná nemovitost, kdesi pod Slepičími schody. Tři dcery punčocháře Adama Moučky se nemohly dočkat, až nemocný otec zemře, a napomohly tomu jídlem z otrávených hub. Nemocnému však upadla mísa s pokrmem na zem, odkud ji rychle sežral velký černý pes v domácnosti chovaný a v krátké době zcepeněl. Nešťastný otec poznal, co mu hodné dcerušky chystaly a proklel je s tím, že pes bude hlídat i domek i zahrádku a vyžene odtud každého, kdo by se tam chtěl usadit. Když otec zemřel, dcery rychle prodaly dům a z Chrudimě se odstěhovaly, dříve než se příliš rozkřikne, že se vždy o půlnoci pod okny stavení objeví ohnivý pes, jehož vytí bylo přímo nesnesitelné. Stavení prošlo v krátké době několika rukama a poslední vlastník by se byl rád domku zbavil třeba i darem, ale ani zadarmo jej prý nikdo nechtěl.
Tajná chodba - A konečně - a na konec strašidelných historií - tajná chodba. Vedla prý z domu kdysi Modestinova (dnes zrušené čp.54/I na místě parčíku vedle hlavního kostela) a ústila na Pumberkách kdesi proti Vestci v lukách dnes regulací řeky zaniklých a přeměněných v pole. Luka ta náležela ke Kalousovskému mlýnu, jehož vlastník, mlynář Jan Netřebal, se zadlužil u tehdejšího vlastníka Modestinova domu, bývalého sládka Hyksy. Tomu se krásná luka velmi líbila a podařilo se mu zmocnit se jich na úhradu mlynářova dluhu. Poněvadž mlynář chtěl louku zachovat pro své děti a byl o ni Hyksou připraven, na smrtelné posteli svého věřitele proklel. Hyksa přišel o všechen majetek, jen louka mu zůstala a stala se mu peklem. Po smrti pobíhal po přilehlé stráni (nyní nad železniční tratí) v podobě ďábla a strašně naříkal a křičel. Louka si tak vysloužila jméno "Hyksovo peklo". Kdy byl vysvobozen z těchto muk, nedovedeme říci. Snad to bylo po postavení železniční trati a regulaci řeky, kdy už vlastně žádná louka nebyla.
Z knihy : Charvát, J.: Stará Chrudim. Vlastivědné vyprávění o minulosti českého města. Okresní muzeum Chrudim, Chrudim, 1991, s. 285 – 288
