Sídla
Pšov				200 m.n.m.
		Pšov se stal sídlem Vratislava, který byl synem Bořivojovým a otcem knížete Václava. I sama kněžna Ludmila, Vratislavova matka, jíž byli - jak vypráví Kristián - dáni do výchovy její vnukové Boleslav a Václav, prý na Pšově pobývala. Podle tradice dala Ludmila, patrně v souvislosti s tím, že spolu se svým manželem knížetem Bořivojem přijala v r. 869 na Moravě od biskupa Metoděje křest, přenést z Moravy vinné sazenice a vysázet je u Nedomic nedaleko svého rodného hradiště.
Popis:
Historie:
	Pšov - Mělník Mělník je zajímavý tím, že se zde udržela sídelní kontinuita od dob původního hradiště, které snad neslo jméno Pšov. Původní Pšov sice ležel jinde, ale pak byl přenesen do dnešního Mělníka a brzy došlo ke změně jména od "nového" Pšova na Mělník. Z původního Pšova bylo do Mělníka přeneseno hradiště v 9. nebo na poč. 10. století, tj. v době, kdy zde měla bydlet i kněžna Ludmila, manželka prvního historicky známého knížete Bořivoje. Sídlištní areál zůstává v podstatě stejný někdy od roku 900, tj. po průchodu vstupní branou se dostáváme do vlastního areálu hradiště. To je výjimečná situace, kdy raně středověká lokalita přerostla ve středověké město. Města se ve velké části (zejména ve 13. stol.) zakládala "na zeleném drnu" podle přesných pravidel a podle zásad, které byly přebírány ze západní Evropy, kde města (evropského typu) vznikala již o 2. století dříve. Dalšími výjimkami jsou Pražský hrad a Vyšehrad. V místě dnešní baziliky (trojlodní kapitulní bazilika, pův. z 11. stol., ve své době jedna z největších a nejstarších románských bazilik této velikosti -  vedle Pražského hradu zde byla postavena jedna z největších a nejstarších trojlodních románských bazilik). Vlastní akropole měla "čočkovitý tvar" a zaujímala celý vršek ostrožny. Dodnes ji vymezují stavby za kostelem. Za nimi terén spadá strmě dolů. Vymezují tedy chrámové návrší. Dispozice je podobná jako v Olomouci.  Vedle kapitulního kostela stojí dnešní zámek, předtím gotický a raně gotický hrad, ještě předtím zde stál románský palác. To je další výjimka, že hned vedle románské baziliky byl postaven zděný románský palác - už v 11. nebo 12. stol. U nás jsou známé tři lokality, kde stával románský palác falcového typu: Pražský hrad, Vyšehrad a Mělník. Původní románský palác měl sdružená okna, ve zbytcích se zdivo zachovalo ve zdech až dodnes. Akropole byla obehnána kamennou hradbou jako Pražský hrad. To je další rarita. Nikoliv tedy valem. V této době to měly pouze Pražský hrad, Vyšehrad, Mělník a Stará Boleslav. Od 10. stol. byl Mělník věnným sídlem českých kněžen. Sídlila tu kněžna Emma, manželka Boleslava II., která tu dokonce razila vlastní minci - těsne před rokem 1000. V 11. století Mělník nezanikl, jako to bylo v řadě jiných případů, ale byl přestavěn do kamene. Akropole pak byla opevněna a byl postaven již zmíněný kapitulní kostel, který v té době tvořil součást hradu. 1274 Přemysl Otakar II. zakládá město Mělník (resp. spíše legalizuje, protože osídlení existuje už dávno), dává stavět nové hradby, uděluje privilegia. V té době byl mezi hradem a kostelem vybudován příkop a kostel byl oddělen od hradu. Kostel pak byl přístupný jak z panovnického hradu, tak z města.
	Ludmila a Pšov  Není známo, zda někdy Ludmila sídlila opravdu na Mělníku (resp. Pšovu), protože v nejstarších pramenech se uvádí, že byla dcerou knížete Slavibora, knížete pšovského. Není jasno, zda Mělník je opravdu původním Pšovem, protože jediný jiný pramen uvádí, že Ludmila byla dcerou knížete pšovanského, 'která se nyní nazývá mělnicko'. Archeologicky se spíš ukazuje, že tu mohlo dojít k přesunu sídel. Mělník je doložen v 10. stol., není známo, jaká forma osídlení (a zda vůbec nějaká) byla na konci 9. stol. Platí, že starší hradiště (do 9. stol.) jsou spíše na okraji osídleného území, tj. nesloužila patrně jako správní střediska, ale jako zemské pevnosti, kam se lid mohl stáhnout v případě ohrožení. Teprve v 9. stol. začínají růst hradiště menších rozměrů, důkladněji opevněná, snad jako centra místní správní nobility - dochází k rozvoji místní aristokracie. Lze tedy předpokládat více knížat.  Lze tedy v české kotlině předpokládat skupinu více knížat, která začala usilovat o moc, a proto se vymanila z "dozoru" zemského sněmu, který si volil knížete jednoho. Snad už té době byl z dynastie Přemyslovců, ale ještě volený, nikoli tedy "bohem vyvolený". Také tomu sněmu se kníže zodpovídal, zemský sněm ho mohl dosadit nebo sesadit, kdežto knížata už ne. Víc a více si knížata upevňovala svoje postavení. Až potom kníže Bořivoj dosedl na knížecí stolec a změnil poměry. Tento Bořivoj si vzal za manželku Ludmilu, která mohla, ale nemusela pocházet z tohoto Mělníka-Pšova, ale spíše ze "starého" Pšova.
Význam:
Poznámky:
	Kdysi dávno, už za knížete Nezamysla, jak praví stará pověst, byl založen na vysoké hoře hrad Pšov. A bylo to místo s neobyčejně krásným rozhledem do krajiny, v níž pozvedala z hladiny luhů a lesů hora Říp své oblé zamyšlené čelo. A trojí voda obtékala horu s hradem Pšovem. Labe spěchající od východu slunce tu přijímalo Vltavu, pospíchající z jihu, od Prahy, Vyšehradu a Levého Hradce, a třetí vodou na úpatí hory byl potok s teplou, málokdy zamrzající vodou. Ti, kdo stavěli hrad Pšov, dobře věděli, že výška hory je ochrání před nepřáteli, i to, že řeky jsou matky života. Na Pšově sídlili od těch časů mužové, kteří spravovali kmen Pšovanů. Území toho kmene se táhlo podél Labe a vzhůru k severu a sousedilo s českým knížectvím na levém labském břehu a s Litoměřici na západě a s Charváty na východě. Za vlády knížete Hostivíta žil na hradě Pšově moudrý a spravedlivý Slavibor. Dal hrad znovu opevnit a vybudoval z něj pevné, nedobytné sídlo. Slavibor patřil k těm správcům lidu, kteří še starají o jeho blaho. Zakládal nové dědiny a dvorce, dal vypalovat lesy a rozmnožoval úrodnou půdu. Pověst vypráví, že rozkázal také postavit na vysoké pískovcové skále hrad Housku. Nedlouho po tom, co hrad stál a co se do něho nastěhovali obyvatelé, došlo prý k prapodivnému úkazu. Nedaleko hradu Housky pukla v lese skála a z toho otvoru vycházeli do lesa duchové, kteří škodili lidem a úrodě. Za noci nebo za mlhy brali na sebe strašlivé podoby, bloudili kolem hradu a děsili každého, kdo byl na cestě. Lidé se báli pro ty divné úkazy vycházet z hradu, a když řádění zlých duchů neustávalo, opustili hrad, pronásledováni strachem z hrozícího nebezpečí. Hrad Houska potom pustl. Teprve po několika stoletích byl na jeho místě postaven nový hrad pány z Dubé. Manželce knížete Hostivíta se narodil syn a kníže sezval na oslavu předáky spřátelených kmenů zblízka i zdaleka. Přijel také pšovský Slavibor a slavné hodování trvalo tři dny a tři noci. Knížecí synek dostal jméno Bořivoj. Vyšehradskými síněmi zněl hovor a smích, medovina třísnila brady a panovala radostná bezstarostnost. Nikdo z těch, kdo se chodili dívat na novorozeně, netušil, že se s Bořivojem narodila nová doba, která smete starý pořádek, jemuž lid této země uvykl po dlouhá staletí. Ale Bořivoj byl ještě na počátku života. Spal a ve spánku zatínal růžovu pěst. I mínili starci, že z něho vyroste udatný bojovník, který spoléhá na sílu svých pěstí. Kdo však ze starců dovede uhodnout, proti komu doroste dětská pěst? Také Slavibor se zaradoval při pohledu na dítě. S Hostivítem ho spojovalo přátelství a Hostivít mu prokazoval pocty, jaké patří hlavě spřáteleného kmene. Než se Slavibor rozloučil s Vyšehradem, požádal Hostivíta, aby ho navštívil na hradě Pšově. Sotva si jaro podalo ruku s létem, vyjel Hostivít s družinou navštívit kmenový hrad Pšovanů. Už z dálky uviděl mocnou horu nad řekou a na jejím temeni hrad. Hlasitě chválil polohu Slaviborova hradu. Slaviborovi služebníci vyjeli knížeti vstříc a ukázali mu brod přes Labe a převedli ho s jeho lidmi mělkou vodou na druhý břeh. Pán Pšova uvítal knížete Hostivíta s velkou slávou a důstojenstvím. Hodovali spolu a pili, a když bylo po hodech, provedl Slavibor Hostivíta hradem. Hostivít se rozhlédl z hradeb a tu se prostíralo jeho knížectví za Labem jako vzácný obraz tepaný do stříbra a zlata, vykládaný zelenými a blankytnými drahokamy, a mezi třpytem a leskem, břitkými světly a lahodným stínem spočíval Říp, ta přílbice zděděná po předcích. Uchvácen hleděl Hostivít na svou zemi. Dokud žil uprostřed ní, nezdála se mu tak krásnou jako nyní, když přestoupil její hranice a hleděl na ni zdálky. Když odtrhl konečně zrak od obrazu, nad kterým se mu rozbušilo srdce, oslovil pšovského Slavibora: "Drahý příteli, kdyby Vyšehrad měl takovou polohu, nesídlila by na něm jen česká knížata, ale sami bohové nesmrtelní". Po čtyři dny žil Hostivít se svou družinou jako host na pšovském hradě a po čtyřech dnech nastala chvíle rozloučení. Slavibor svolal své služebníky a koňmo s nimi doprovázel českeho knížete. Přihodilo se, že Labe přijalo v těch dnech spousty vod z hor a z přítoků a zrádné víry vymlely v řece jámy na místech dříve schůdných. Jezdci vstoupili na koních do vody a strhl je prudký proud a hloubka. Zděšení koně i lidé plynuli bezmocně dolů po řece. Hostivít ztratil pod sebou koně a jen s námahou dosáhl usilovným plaváním protějšího břehu. Také Slavibor pozbyl svého koně a málem pozbyl i života. Několik služebníků z obou družin našlo ve vlnách smrt. Ti, kdo přežili nešťastný přechod řeky, se uchýlili do nedaleké vsi. Teprve po odpočinku a s novými koňmi zamířil kníže Hostivít se Slaviborem k Vyšehradu. Neštěstí, kterým společně prošli, oba vladaře ještě více sblížilo. Po čase povstali Hostivítovi nepřátelé v kraji bílinském a dotírali nepřátelé z kouřimského kraje. Slavibor nikdy knížete Hostivíta neopouštěl a meče a oštěpy Pšovanů stály vždy na straně Čechů. Tak se upevňovalo přátelství obou kmenů bojem proti společným nepřátelům. Hostivít a Slavibor vycházeli z bojů vítězně, jako kdysi vyšli z prudkého proudu rozvodněné řeky. Na hradě Pšově se narodila Slaviborově manželce dcera. Dali jí jméno Ludmila. Slavibor pozval k oslavě narození své dcery hosty zblízka i zdaleka. Na prvním místé svého přítele, českého knížete Hostivíta. Noc zalehla svým tělem celý kraj s řekami a horou Řípem, ale v hodovní síni na hradě Pšově bylo světlo. Veselý hovor a smích poletoval mezi roubenými stěnami. Jen v komoře, kde spalo malé děvčátko, bylo ticho. Tři sudičky ve sněhobílých šatech se sešly u jeho kolébky. Předly dítěti nit života a přeměřovaly ji. První sudička řekla: "Tvůj osud, Ludmilo, se spojí s osudem chlapce, který žije na hradě nad řekou Vltavou. Ten chlapec se jmenuje Bořivoj." Druhá sudička řekla: "V tvém jménu, Ludmilo, je skryta tvoje budoucnost. Budeš milovat svůj lid a tvůj lid bude milovat tebe." Třetí sudička řekla: "Zahyneš, Ludmilo, smutnou smrtí, ale tvoje památka bude žít radostným životem." Tři bílé postavy sudiček se rozplynuly ve tmě a dny a roky, které následovaly, začaly naplňovat Ludmilin a Bořivojův osud.
Fotogalerie: