|
Jednoho dne roku 1927 pomáhala mladá Anna
Mitchell-Hedgesová svému nevlastnímu otci, britskému cestovateli F.A.
Mitchell-Hedgesovi zvanému Mike při vykopávkách mayského města
Lubantum v Britském Hondurasu (dnešní Belize), když náhle cosi
objevila. Kopali v chrámu a tu si všimla, jak se za oltářem něco
leskne. Ukázalo se, že jde o lebku v životní velikosti, pečlivě
vytesanou z kusu čirého křišťálu. Chyběla spodní čelist, ale tři
měsíce nato byla objevena v zemi asi metr od místa, kde byla nalezena původní
lebka. Taková je oficiální historie předmětu, kterému se říka
Mitchell-Hedgesova křišťálová lebka nebo Lebka zkázy, a který je
považován za nejúžasnější umělecké dílo, jaké kdy lidská ruka
vytvořila. Tento fascinující předmět Anna vlastnila od chvíle, kdy
jej nalezla, není však jediný. Existuje ještě jedna lebka vytesaná z
křišťálu a v životní velikosti. Od roku 1898 je v držení londýnského
Muzea lidstva (součástí britského muzea), které ji koupilo od slavného
newyorského klenotníka Tiffanyho za 120 liber. Mistrovské provedení
obou těchto lebek je skutečně neuvěřitelné. Vynikající britský
antropolog dr. G.M. Morand porovnával v červenci 1936 jejich rozměry se
skutečnou lidskou lebkou a své závěry zveřejnil ve vědeckém časopise
Man: Žádný z těchto rozměrů nebyl ničím zvláštní, až na očnice...,
které se poněkud vzdálily přirozenému tvaru. Ostatní rozměry jsou
ovšem pozoruhodně přesné. Když se však porovnaly obě křiš´tálové
lebky, jisté rozdíli se našly. Zatímo spodní čelist lebky z londýnského
muzea je pevně a nehybně připojena, spodní čelist Mitchell-Hedgesovy
je vytvořena samostatně a lze s ní hýbat nahoru a dolů. Vzhledem k
tomutorozdílu je muzejní exponát mnohem stylizovanější a Mitchell-Hedgesův
nález se více blíží skutečnému anatomickému tvaru.
Tato lebka tak přesně odpovídá skutečnosti, že při prosvícení
slunečními paprsky vypadá, jako by kostěná podstata pravé lidské
lbi zázračně zesklovatěla a změnila se v křišťálový oheň.Nejefektovněji
však působí její duhové oči, které jsou vytvořeny tak obratně, že
dokonale soustřeďují světlo, které se jako tajemná záře šíří
selou lebkou. Avšak ani kousek jejího hladkého povrchu neprozrazuje,
jakým způsobem byl tento udivující předmět vyroben. Jen jeden zub
lebky z londýnského muzea jako by nesl stopy po broušení.
Morant ve svém článku píše, že je "nemožné dospět k závěru,
že oba artefakty mají společný původ... je snadné zjistit, že představují
tutéž lidskou lebku (pravděpodobně ženskou), ačkoli jedna by mohla být
kopií druhé". Za pravděpodobnější považuje, že méně
propracovaná lebka z muzea je kopií detailněji provedené Mitchell-Hedgesovy
lebky.
Snad trochu méně pozoruhodný něž samotné lebky je fakt, že neznáme
jejich původ ani jejich tvůrce ani pravděpodobný účel těchto
hypnoticky zlověstných předmětů. V tomto směru se v řadách vědců
objevilo mnoho pochybností týkajících se okolností nálezu Anny
Mitchell-Hedgesové v Lubantumu. Zdůrazňují, že toho dne, kdy lebku našla,
slavila své sedmnácté narozeniny, a předpokládají, že otec pro ni nález
záměrně nastražil jako narozeninový dárek. Avšak kde ji potom získal
on?
Později 15. září 1943, lebku vystavil v londýské aukční síni
Sotheby místní obchodník s uměním Sydney Burney. Nedosáhla však
vyvolané ceny, a otec Anny ji koupil za 400 liber. Později tvrdil, že nějaký
čas před aukcí ji Burneyovi dal jako záruku na půjčku, a tím, že
ji na aukci koupil, pouze vyplatil, co mu již patřilo. Skeptici však
poukazují, že Morantův článek, publikovaný sedm let před aukcí,
hovoří o Buneyově lebce a o Mitchell-Hedgesové se nezmiňuje. Je tedy
možné, že příběh o Annině nálezu v Lubantumu je výmyslem jejího
otce (jehož záliba ve vyprávění byla všeobecně známa) a že lebka
se do vlastnictví Mitchell-Hedgesovi rodiny dostala, teprve když ji
Annin otec koupil od Burneyho na aukci.
Podle gemologa G. F. Kunze, který se zabývá zkoumáním drahých
hornin, druhou lebku do Evropy přivezl z Mexika špaňelský voják někdy
před francouzkou okupací Mexika v polovině 60. let 19. století a
prodal ji nglickému sběrateli. Po jeho smrti lebka několikrát změnila
majitele, až ji koupilo klenotnictví Tiffany a posléze britské muzeum.
V autobiografii Danger my Ally otec Anny píše, že lebka zkázy je
"nejméně 3600 let stará a podle legend ji používal mayský
velekněz při esoterických obřadech. Když prý s pomocí lebky věštil
smrt, pak skutečně úmrtí následovalo. Je popisována jako ztělesnění
ďábla." V knize The Mayan Prophecies vyslivili Adrian G. Gilbert a
Maurice M. Cotterell domněnku, že lebku mohl nejvyšší kněz používat
jako spojnou čočku při mayském obřadu ohně. Uvedli, že pokud kněz
držel dokonle vytesanou lebku v určitém úhlu ke slunci, působila jako
lupa a lom slunečních paprsků dal vzniknout širokému plamennému
jazyku, který vyšlehl z ústního otvoru. Snad to vysvětluje i její
pohyblivou čelist.
Pokus jde o křišťálovou lebku z muzea, antropolog H. J. Braunholtz
v roce 1936 potvrdil, že její stylizovaná podoba s kulatými očnicemi
a nesprávně pojatými zuby je charakteristická pro pozdní aztécké umění.
V poslední době se uvažuje i o dalších možných zdrojích křišťálu
použitého při výrobě lebek, včetně Brazílie, Cavalaveras County v
Kalifornii a Peru. Je totiž skutečně pravděpodobné, že lebky byly
vyrobeny mnohem později, něž se původně předpokládalo, a mnohem dále
od jakéhokoli zdroje křišťálu - v Japonsku, v Číně za dynastie Čching,
nebo dokonce v Evropě za renesance.
Větší pozornosti se Mitchell-Hedgesově lebce dostalo až tehdy, když
odborník na křišťál, Frank Dorland, který ji 6 let zkoumal, prohlásil,
že souvisí s několika zvláštními jevy. V objemném svazku Feats and
Wisdom of the Ansiens Dorland uvádí, že tato lebka:...někdy mění
barvu, někdy se zaplní mlhou, vydává "prchavou vůni" a zvláštní
zvonivé zvuky, zobrazuje horstva, chrámy a řadu dalších objektů, a
jednou za několik minut ji obklopovala svatozář.
Ti, kteří lebku viděli, když ji měl Dorland pújčenou, podobné
jevy potvrzovali. Někteří dokonce říkali, že když se jí upřeně
podívali do očí,zrychlil se jim tep, svaly na rukou a nohou se napjaly
a jejich oči jako by byly vtahovány do prázných očnic lebky. Dorland
se domnívá, že tyto účinky nemají podstatu fyzikální, ale
halucinativní, podnícenou strukturou křišťálu lebky. Opravdu není
divu, že se jí říká lebka zkázy. |
|