Náboženství
Křesťanství - Teologie a paleoantropologie
Ctirad Václav Pospíšil
   
 
V tomto příspěvku nemíním procházet dějinami postoje teologie k paleoantropologii a k různým teoriím vzniku člověka. Chtěl bych v první řadě upozornit na jeden velmi zajímavý text, který se mi shodou okolností dostal do rukou. Jedná se o tuto učebnici: Bedřich Augustin, Základní náboženská nauka — apologetika, Praha 1946, první vydání 1939; kniha byla určena středoškolským profesorům a studentům. Následně se pak zamyslím nad tím, na jaké úrovni se dnes také dá prezentovat poměr mezi teologií a paleoantropologií.

V uvedeném svazečku jsem na stranách 27—37 nalezl pasáž o stvoření člověka. Pro někoho bude možná značným překvapením, že autor po prezentaci základního nadčasového obsahu prvních kapitol Geneze předkládá poměrně podrobnou informaci o dobovém stavu paleoantropologie a vývojové teorie. Je pochopitelné, že profesor Bedřich Augustin poukazuje na určitou nejednotnost mezi paleoantropology v hodnocení kosterních nálezů prehistorických lidí a na různé podoby tehdejších pokusů vypracovat vývojový rodokmen člověka. Nicméně v samém závěru nacházíme následující text:

„Pokud vývojová teorie, aplikovaná na člověka, nepopírá Boha stvořitele a podstatný rozdíl mezi duší lidskou a duší zvířecí, není v rozporu s náboženskou pravdou obsaženou v Písmu svatém. Písmo sv. o tělesném vývoji člověka nemluví, ale také jej nevylučuje. Poučuje pouze lidovým způsobem, že člověk jest dílem Božím a že se svou Bohem přímo stvořenou duší podstatně liší od ostatního tvorstva.“ (s. 36—37)1

Jedná se v zásadě o tutéž pozici, kterou v roce 1950 vyjádřil Pius XII. v encyklice Humani generis.2 Je třeba si uvědomit, že stanovisko nejvyššího magisteria obvykle nepadá takříkajíc „z nebe“, ale že v zásadě bývá završením dlouholetého vývoje a stvrzením určité pozice, kterou v daném okamžiku již většina odborníků v oboru teologie zastává. Uvedené stanovisko, které i dnes představuje oficiální postoj církve, bylo v Čechách a na Moravě již v roce 1939 obsaženo v obyčejném školním textu.3 Takže žádné „hony na čarodějnice“, nýbrž klidný a uvážlivý dialog s přínosy a hypotézami přírodních věd a paleoantropologie.

Mělo by být pochopitelné, že v prvních desetiletích po objevu kosterních pozůstatků předvěkých lidí v Neanderově údolí bylo jen velmi málo faktických dokladů vývoje člověka a že ti, kdo vytvářeli určité hypotézy v daném směru, je někdy interpretovali silně antibiblicky a antikřesťansky, čímž zcela evidentně jako přírodovědci a paleoantropologové překračovali meze své vlastní kompetence. Není tedy divu, že teologie se k těmto názorovým proudům zpočátku stavěla kriticky a někdy i odmítavě. S přibývajícími doklady, tedy kosterními nálezy, se postoj teologů pochopitelně měnil. Text, který jsem uvedl, dokládá, že již ve třicátých letech dvacátého století česká teologie nebyla nic dlužna dobovému stavu bádání. Není také pravda, že všechno by se v dané oblasti měnilo až s Chardinem. Je však také třeba přiznat, že vedle osvícených a kritických teologů se v církvi vždy vyskytovali také lidé inklinující k určité formě fundamentalismu, kteří pochopitelně nadělali velké škody.

Teologie rozhodně není tmářstvím, jak se nám dříve snažili namluvit odpůrci křesťanství, a dnes dokonce někteří jedinci vydávající se za teology. Následující výroky pocházejí z jedné popularizační knížky, která vyšla v Brně roku 2005 a která také „informuje“ čtenáře o poměru mezi teologií a přírodními vědami, mezi nimi také paleoantropologií. Nechci čtenáře ovlivňovat, ale podle mého soudu se úroveň dílka příliš neliší od bulvárních tiskovin, a proto nemíním uvádět titul ani autora. Nejedná se tudíž o citace, které by si mohl autor příslušného svazečku uvádět ve své „vědecké“ bibliografii.

„My teologové nepochopitelně předpokládáme, že již od starověku všechno o světě víme a že nás nikdo nemusí poučovat.“ (s. 90)

Mohu uvést desítky příkladů z dějin teologie, že tomu tak není. Například II. část Bonaventurova Breviloquia4 ukazuje na úpornou snahu autora sladit biblický popis stvoření s dobovým obrazem světa, který pocházel především z děl antických filosofů. Bizarnost uvedeného textu není dlužna Bibli, ale právě onomu dobovému obrazu světa.

Celý problém tkví v tom, že vědec, který přichází s novým obrazem skutečnosti, musí svou vizi doložit, což byl i případ Galileiho. Nesmí se proto divit, když mu hned všichni nevěří. To, co je dnes jasné nám, nemohlo být ihned jasné lidem před několika staletími. Problém tedy nespočívá v teologii jako takové, ale v proměnlivosti filosofie vědy. Nezapomínejme, že i přírodní věda jako taková je důsledkem kulturního rozvoje společnosti a dostává svůj status od kulturních či humanitních věd. Přijetí takzvaných vědeckých revolucí musí být podložené a jejich funkčnost musí být ověřena, a to všechno vyžaduje čas. Novátoři to přece nikdy neměli a nemají snadné především s kolegy z vlastního vědního oboru. Podobné obtíže pak musejí mít i s kolegy z jiných vědních oborů.

Vraťme se ale k inkriminované publikaci a uveďme další pozoruhodný příklad.

„Jinými slovy — teprve tehdy, když pozitivní, materialistická věda zatlačí církev do beznadějného postavení, pak se zpětně deklaruje, že věci by mohly být i jinak.“ (s. 92)

Každý, kdo má alespoň elementární znalosti z oblasti filosofie vědy, se musí pousmát. Pravá přírodní věda přece není materialistická ani nematerialistická, protože tyto postoje se formují na úplně jiném kompetenčním poli. Doby, kdy každá věda u nás musela být povinně materialistická, naštěstí dávno pominuly. Hovořit dnes o pozitivní vědě je opravdu problém. Žádný pokus totiž není skalou, o niž bychom mohli opřít budovu vědy. Věda je jako domek postavený na kůlech, zabořených do bažiny. Tyto kůly však nikdy nedosáhnou na pevný podklad.5

Člověk se může mýlit, může se dopustit chyb, nemusí vědět všechno, jedné věci se ale autor aspirující na vědeckou důstojnost dopustit nesmí, totiž lži a pomluvy. Následujícími slovy autor charakterizuje můj postoj k otázce poměru mezi biblickou zprávou o stvoření člověka a mezi vývojovou teorií, i když mé jméno přímo neuvádí. Text nebudu komentovat, protože každý, kdo danou přednášku vyslechl a kdo si přečte něco z mých publikací, si o úrovni pisatele následujících slov udělá svůj názor sám:

„Autor těchto řádků nedávno na jisté teologické fakultě vyslechl přednášku nejmenovaného slovutného tuzemského teologa, ve které bylo řečeno, že naší matkou nemohlo být zvíře a že není představitelné lidské tělo, do něhož by Bůh vložil duši — jak prý mylně tvrdí Jan Pavel II. — v jedné chvíli tzv. ontologickým skokem. Jediným možným vysvětlením by bylo, že Bůh Adama a Evu vložil jaksi shora, na padáku, mezi překvapené Homo erectus a další pleistocénní zvířenu. Možná to je pro teology přijatelná představa, biolog se však lehce usmívá.“ (s. 79—80)

Je pochopitelné, že vztah teologie a přírodních věd nebyl a není vždy jednoduchý a pacifický. Každopádně však neplatí, že teologové by byli tmáři, hlupáci a nevzdělanci, jak se nám snaží tu a tam někdo namluvit. Problém má také druhou stranu mince, totiž předporozumění některých přírodovědců ohledně teologie a teologů. Nejen teolog se musí bránit pseudovědeckému bulváru, ale také přírodovědec by si měl dát pozor, aby na základě nekvalitních informací neupadl do vědecky neospravedlnitelných předsudků. Nakonec si dovolím konstatovat, že nejsmutnější na celé záležitosti je srovnání úrovně české teologie třicátých let minulého století s „úrovní“ mladého českého „teologa“ a „přírodovědce“ v jedné osobě.

     
 
1 Dovolil jsem si poněkud upravit dobovou ortografii.

2 Srov. EE 6, č. 736.

3 Uvedené stanovisko ale není bez problémů, protože implikuje určitou míru dualismu mezi tělem a duší. Jednu generaci před humanizací bychom totiž měli lidské tělo bez lidské duše. S těmito teologickými obtížemi se do budoucna bude muset uvedená pozice vyrovnat.

4 Český překlad — Praha 2004, s. 110—137.

5 Srov. K. P. Popper, Logika vědeckého bádání, Praha 1997, s. 102—103.

   
  Zdroj: Telogické texty http://www.teologicketexty.cz