|
1. ZÁKLADNÍ POJMY
1.1. Úvod do Písma sv. jako teologická disciplína
Počátky introdukce sahají do patristické
doby (Origenes), soustavnou formu však dostává mnohem později (19. stol.);
dělí se na všeobecnou (inspirace, kánon, historie textu, hermeneutika) a
speciální (úvod do jednotlivých knih)
1.2. Bible a její vztah ke zjevení
Bible představuje z vnuknutí Božího
Ducha zaznamenaný proces Božího sebesdělení lidem; tento proces se
uskutečňoval vzájemně se osvětlujícími slovy a činy; klíčovou roli v něm
hráli lidé Bohem vyvolení (patriarchové, soudci, králové, proroci) z
izraelského národa až po vrchol, kterým je vtělené
Boží Slovo, Ježíš Kristus
1.3. Písmo sv. a předávání Božího
zjevení
Boží zjevení má být z vůle Zjevujícího
se předáváno všem dalším pokolením - součástí tohoto podání v nejširším
slova smyslu je Písmo sv., ale též mimobiblická tradice vycházející od
apoštolů a zahrnující život a spásonosné působení církve; garantem správného
výkladu Božího slova psaného i podáním tradovaného je učitelský úřad církve,
který ovšem Božímu slovu slouží
1.4. Terminologie a knihy, které
tvoří Bibli
Písmo(a), posvátná (inspirovaná) Písma -
novozákonní označení knih Starého zákona, církevními otci rozšířené i na
zákon Nový; Bible - z řec. pl. neutra se mění v lat. sg. fem. - spíše nežli
soubor knih označuje "Knihu"; Starý a Nový zákon - výstižněji smlouva,
protože ta je vlastním středem, zákon
představuje pouze závazek z ní vyplývající
Bible obsahuje 46 knih SZ a 27 knih NZ -
obojí se v křesťanském prostředí dělí na knihy dějepisné, naučné a prorocké
1.5. Význam Písma svatého
Nutnost soustavně se seznamovat s Písmem
je dána jeho stěžejní důležitostí pro duchovní život, pro kázání a pro
teologii
2. POSVÁTNÝ CHARAKTER BIBLE A JEHO VLASTNOSTI
2.1. Posvátný charakter Bible
Jedinečný ráz Písma vyplývá z jeho
nadpřirozeného původu, obsahu a zaměření
2.1.1. Bůh, hlavní autor Písma svatého
Dei Verbum 11 shrnuje ve 2 větách
tradici sahající až k samotnému Písmu - konstatuje fakt inspirace posvátných
knih podle Božího záměru a na tomto základě vyslovuje přesvědčení o jejich
posvátnosti a kanonicitě
2.1.1.1. Svědectví Starého zákona a
raného judaismu
Uvedené přesvědčení lze najít už ve SZ
(např. v 1 a 2 Mak, Dan) a v židovském prostředí (Filón Alexandrijský,
Josephus Flavius)
2.1.1.2. Svědectví Nového zákona
Ježíšovy výroky v evangeliích, uvozovací
formule prorockých citátů; 2 Tim 3,16 - charakteristický výraz theopneustos;
2 Petr 1,20-21 - Písmo sv. pochází od Ducha sv., inspirace značí Boží
působení ve svatopiscích a skrze ně, pro svůj božský původ vyžaduje Písmo
interpretaci, za níž stojí božská autorita; 2 Petr 3,15-16 - na rozdíl od předchozího
se týká NZ, speciálně Pavlových listů, přiřazených k inspirovaným knihám SZ
2.1.1.3. Učení církevních otců
Církevní otcové prohloubili nauku NZ v
několika klíčových pojmech: Deus Auctor - proti dualistickým herezím, které
stavěly proti sobě SZ a NZ se zdůrazňuje jednota obou; člověk jako nástroj -
proti montanistickému pojetí inspirace jako extáze se zdůrazňuje uvědomělý
charakter nástroje (sv. Jeroným); Boží blahosklonnost - pojem rozvinutý
zvláště sv. Janem Zlatoústým znamená připodobnění se Božího
slova lidem co do způsobu jejich řeči; Boží dopis - Augustinův výraz
vyzvedající osobní komunikaci Boha s lidmi
2.1.1.4. Dokumenty magistéria
Hájí božský původ SZ i NZ (Florentský
koncil 1442 proti dualismu), tutéž božskou inspiraci všech posvátných textů
(Tridentský koncil 1546 proti protestantům)
I. vatikánský koncil 1870 definuje inspiraci (proti teorii "následného
potvrzení" a teorii "negativní asistence") a další dokumenty (encykliky
Providentissimus Deus 1893, Spiritus Paraclitus 1920, Divino
afflante Spiritu 1943 až po dogm. konstituci II. vat. koncilu Dei Verbum
1965) pak tuto nauku rozvíjejí - zabývají se mj. biblickou neomylností a
podílem lidského autora
2.1.1.5. Trinitární význam pojmu Deus Auctor Písma svatého
Písmo jako výsledek Božího působení "ad
extra" je třeba připsat společně všem třem božským Osobám (byť zvláštním
způsobem ho lze připsat Duchu sv.)
Jde o nadpřirozenou Boží aktivitu (tj.
zcela přesahující přirozené možnosti člověka) - milost danou k dobru církve
(gratia gratis data čili charisma)
2.1.2. Bohem inspirovaní
svatopisci - skuteční autoři posvátných textů
2.1.2.1. Aktivita Boží a aktivita
svatopisců jako skutečných autorů
DV 11 vyzvedá prvořadou úlohu božské
aktivity při sepisování posvátných knih, mluví o svatopiscích jako
skutečných autorech a poměr mezi aktivitou svatopisce a aktivitou Boží
vyjadřuje slovy: "ut Ipso in illis et per illos agente"
2.1.2.2. Formulace "v nich a skrze
ně" - její teologická interpretace
Jde vpodstatě o nově formulovaný princip
instrumentální kauzality, zavedený do nauky o inspiraci sv. Tomášem
Akvinským - v procesu inspirace působí Bůh jako "Auctor principalis" na
svatopisce předchozím a bezprostředním vlivem; ve svatopisci se spojují dvě
schopnosti - jedna vlastní, jedna vyplývající z Božího
vlivu; posvátné texty, které jsou výsledkem
této jedinečné Boží spolupráce s člověkem, je třeba připsat zcela Bohu a
zcela svatopisci; dají se v nich však vysledovat stopy obou autorů
2.1.2.3. Biblická inspirace a
teologie vtělení
Perspektiva tajemství vtělení zdůrazňuje
v nauce o inspiraci jednak fakt, že Boží slovo se skutečně vtělilo do
lidského slova (nutnost vzít v potaz všechny historické okolnosti), jednak
fakt, že v posvátných textech je opravdu Boží slovo (vtělení předpokládá
Osobu Slova, která v sobě harmonicky
spojuje božskou a lidskou přirozenost)
2.1.2.4. Charisma inspirace
Lze ho charakterizovat jako milost danou
přechodně (po dobu práce) a působící na psycho-fyzickou strukturu svatopisce
- zdokonaluje ji ve třech dimenzích: poskytuje světlo pro rozum (čerpání
myšlenek, úsudek o načerpané pravdě - teoretický i praktický), pohnutku pro
vůli (bezprostřední a neomylně účinnou, přitom však nepotlačující svobodu
svatopisce) a pomoc pro operativní schopnosti - psychické i fyzické
(pozitivní a stálou až do dokončení
textu)
2.1.2.5. Individuální a kolektivní dimenze inspirace
Teologové v době II. vat. koncilu
vyzvedají kolektivní aspekt inspirace - svatopisce nelze oddělit od jeho
komunity
K. Rahner vyslovuje názor, že Bůh je
původcem Písma ve stejném smyslu jako je původcem církve
P. Benoit a P. Grelot se pokoušejí blíže
určit povahu inspirace jakožto charismatu a zařadit ji mezi ostatní
charismata
2.1.2.6. Teorie týkající se psychologicko-literárního aspektu
inspirace
P. Benoit hovoří o simultánní práci
spekulativního i praktického intelektu během sepisování knihy (inspiraci
nelze omezovat na jeden z nich)
L. Alonso Schökel vychází z modelu
literární tvorby a rozlišuje tři hlavní fáze, z nichž za nejdůležitější
považuje intuici
2.1.2.7. Inspirace Písma v protestantské teologii
Protestantské pojetí nebere inspiraci ve
vlastním slova smyslu - Písmo není Boží slovo, nýbrž pouze Boží slovo
obsahuje (důraz na živou komunikaci Boha se čtenářem); inspirace působící ve
svatopisci se chápe buď jako obecný dar víry nebo jako pouhý náboženský
entusiasmus
2.1.2.8. Příčina odchylek od
správného pojetí inspirace
Je dvojí - na jedné straně přílišné
zdůraznění faktoru božského (přičemž se lidský faktor zčásti nebo úplně
vytrácí) nebo na druhé straně přílišné zdůraznění faktoru lidského (až k
racionalistickému popření božského původu Písma)
2.1.3. Inspirace posvátných knih
Inspirován není jen lidský autor, nýbrž
i kniha, která je výsledkem božské inspirující aktivity
2.1.3.1. V Písmě je všechno to a
pouze to, co Bůh chtěl
Vše, co svatopisci napsali, napsali pod
vlivem inspirace - nelze redukovat inspiraci na věci víry a mravů ani
připouštět někde možnost omylu svatopisců či rozlišovat v Písmě prvek
primární (náboženský) a sekundární (profánní)
2.1.3.2. Slova Písma jsou skutečně
slova Boží
Boží inspirující aktivita se týká Písma jako literárního díla - M.J.
Lagrange upozorňuje na nedělitelnou jednotu myšlení a řeči proti kard.
Franzelinovi, který rozlišoval formální prvek (myšlenky) a materiální
(slova) - Bohu připisoval pouze prvek formální; ani verbální pojetí
inspirace však nepřipouští, že by se Boží vliv měl chápat jako diktát
2.1.3.3. Všechno, co tvrdí, vypovídá či poznamenává svatopisec, je
třeba považovat za tvrzení, výpověď či
poznámku Ducha svatého
Inspirovaná jsou i ta místa, která
neobsahují přímo nějakou božskou pravdu, ale v nichž svatopisec jen tlumočí
slova někoho jiného, ovšem s vlastním hodnocením
2.1.3.4. Božská blahosklonnost a
lidská stopa v Písmu
DV 13 podtrhuje Boží snížení se na úroveň
lidského způsobu řeči, připomíná, že toto snížení se neubírá nic na Boží
pravdě a svatosti, a analogicky ho dává do spojitosti se vtělením (v rozporu
s touto naukou jsou teorie, které představují obdobu christologických
herezí)
2.1.3.5. Analogie biblické řeči
Lidská slova si v Písmě uchovávají svůj
původní význam, ale zároveň získávají kvalitativně mnohem vyšší významovou
náplň ve shodě s Božím záměrem, na němž se svatopisec přiměřeně podílel
2.1.3.6. V Písmě je všechno
inspirováno stejně
Inspiraci není možno chápat
odstupňovaně, což ovšem nestírá diferenciaci jednotlivých textů (mezi židy i
protestanty se vyskytl názor, že některé knihy jsou inspirovány více, jiné
méně)
Přímo inspirovaný je pouze autograf - opisy
a překlady natolik, nakolik věrně reprodukují originál
2.1.4. Nadpřirozený obsah a
zaměření Písma svatého
2.1.4.1. Nadpřirozený obsah
Podle DV 6 jej tvoří zjevení vnitřního Božího života a jeho věčných
rozhodnutí směřujících ke spáse lidstva; kromě nadpřirozených obsahuje Bible
i přirozené pravdy, přičemž obojí tvoří jednotu, jejímž centrem je Kristus
Obsah Písma sv. se profiluje zvlášť v každém z obou Zákonů - ve SZ jde o
přípravu, prorocké předpovědi a předobrazné náznaky (DV 15), které svědčí o
božské pedagogii ve vztahu k lidstvu, v NZ se plně zjevuje Boží Slovo v
tajemství Kristova vtělení, jeho vykupitelského díla, jeho Božího synovství
i založení církve; mezi novozákonními spisy proto zvlášť vynikají evangelia
2.1.4.2. Nadpřirozené zaměření Písma
Písmo nám zjevuje spásnou pravdu, která nás má ke spáse vést
- je zaměřeno na milost tím, že nás disponuje k jejímu přijetí a poučuje,
jak s ní spolupracovat
2.2. Vlastnosti posvátných knih
2.2.1. Jednota celé Bible
2.2.1.1. Jednota Bible jako důsledek
jejího božského původu
Můžeme ji definovat jako soulad mezi zjevenými pravdami v Bibli, díky
němuž se tyto pravdy vzájemně osvětlují, aniž by mezi nimi mohla existovat
podstatná neshoda či rozpor
2.2.1.2. Jednota mezi Starým a Novým zákonem
Bůh v celém Písmě vyslovuje vlastně své
jediné Slovo a v něm sebe celého; díky Boží moudrosti je Nový zákon ukryt ve
Starém a Starý je zjevný v Novém; Nový zákon představuje plnost toho, co
Starý obsahoval v zárodečné formě
2.2.2. Pravdivost Bible
DV 11 hovoří o plné pravdivosti knih
Písma, přičemž tomuto pozitivnímu vymezení dává přednost před negativním
(neomylnost či bezbludnost)
2.2.2.1. Pravdivost a božský původ
Bible
Bůh jako nejvyšší Pravda absolutně
vylučuje možnost jakéhokoli omylu v Bibli, tzn. neshody úsudku s objektivní
realitou v autentických výpovědích (obsažených v prvopisu a - úměrně k
věrnosti reprodukce - i v opisech a překladech)
2.2.2.2. Nauka o pravdivosti Bible
jako součást zjevení
Pravdivost Bible sice nebyla definována
jako zvláštní dogma, ale pro své těsné sepětí s dogmatem o biblické
inspiraci a doklady v Písmu i tradici je třeba ji pokládat za pravdu víry
2.2.2.3. Aplikace principu biblické pravdivosti
Týká se zejména dvou oblastí -
přírodních jevů a historických událostí
a) Pravdivost Bible, co se týče popisu
přírody
Mezi pravou vědou a vírou nemůže existovat
žádný skutečný rozpor; svatopisci psali ne s mentalitou vědce, nýbrž
člověka, který mluví obvyklým způsobem o běžných věcech tak, jak je smysly
vnímá; jeho úsudky jsou pravdivé, protože odpovídají vnějšímu vzhledu
popisovaných věcí
b) Pravdivost Bible v historických
vyprávěních
Jelikož Boží zjevení se odehrálo v
dějinách, má historická pravdivost událostí dějin spásy rozhodující význam a
nelze ji zpochybnit, aniž by se tím podryly samotné základy víry; nelze však
rovněž zaměňovat pravdivost historie (smysl událostí z hlediska vztahů mezi
lidmi a Bohem) za přesnost v jejím líčení (pouhou rekonstrukci vnějších
faktů)
2.2.2.4. Pravdivost Bible a literární druhy
Pravdivost Bible úzce souvisí se
zjištěním úmyslu autora a zde hrají nezanedbatelnou roli literární druhy,
jichž bylo použito: způsoby vyjadřování, obvyklé v určité době a v určitém
prostředí, řídící se fixními pravidly a mající specifický obsah i cíl
Inspirace připouští jakýkoli literární
druh, pokud neprotiřečí Boží pravdivosti a svatosti; literární druhy lze
určit až po pečlivém, odborném studiu; Bůh použil, prostřednictvím
svatopisce, literárních druhů k názornějšímu zjevení sebe sama
Literární druhy je možno různě třídit - L.
Alonso Schökel navrhuje pět skupin literárních druhů ve SZ: lidová poezie,
oficiální próza, vyprávění, prorocká literatura a sapienciální druhy
2.2.3. Svatost Bible
Posvátné knihy podávají správnou mravní
nauku a naopak jsou prosté mravního omylu - přestože jednání biblických
postav se svatostí vždycky nevyznačuje, úsudek svatopisce o něm je v každém
případě mravně dobrý
2.2.3.1. Mravní dokonalost Starého a Nového zákona
I po mravní stránce představuje Starý
zákon přípravu na Nový - ten stojí mravně výš, ale rozdíl se netýká
podstaty, nýbrž jen stupně
2.2.3.2. Mravní dokonalost v
některých konkrétních otázkách
Jde o jednání pohoršlivé, s mravními zásadami neslučitelné (kletby,
smilstvo, polygamie, války apod.) - Bůh se ujímá lidí, aby je z mravní
nízkosti trpělivě vedl až k vrcholu, k mravnímu ideálu, který ztělesňuje a
jemuž učí Ježíš Kristus
2.2.4. Aktualizace a inkulturace biblického poselství
DV 14 a 21 zdůrazňují jednak dynamický
aspekt (nepomíjející hodnotu) Písma, jednak aspekt jeho stability (neměnný
charakter) - obojí je základem aktualizace a inkulturace
Aktualizace značí částečné oddělení
biblického poselství od jeho historických vazeb na minulost a přenos do
přítomnosti; aktualizace je možná, ba dokonce nutná, musí respektovat
dynamismus Bible jako celku, realizuje se díky živé tradici, ale nesmí být
vedena pouhou libovůlí
Inkulturace znamená šíření Božího slova
přes hranice kultur tak, aby dosáhlo ke všem lidem (prostorová dimenze
aktualizace); hlavní fáze inkulturace tvoří překlad Písma do vlastního
jazyka, interpretace Božího slova a jeho proniknutí do všech životních
sfér
3. KÁNON POSVÁTNÝCH KNIH
3.1. Základní pojmy
Biblický kánon - od 3. stol. po Kr.
označení oficiálního seznamu inspirovaných knih (z řec. "měřítko")
Kanonicita a inspirace - termíny, které se kryjí (všechny kanonické
knihy jsou inspirované), ale také se liší
(inspirace vypovídá o božském původu knih, kanonicita o jejich uznání ze
strany církve)
Kritérium kanonicity v katolické církvi -
podle DV je kánon znám z posvátného podání (údaj faktický - historická
skutečnost - i věroučný - rozhodující úloha apoštolské tradice)
Existence eventuálních inspirovaných knih,
které se ztratily - vzhledem k rozsahu danému tradicí od apoštolské doby
nelze kánon ani redukovat ani rozšiřovat
Proto- a deuterokanonické knihy - termíny
vyjadřující pouze dobu, kdy byly knihy definitivně zařazeny do kánonu,
nikoli stupně jejich kanonicity (ve SZ rozdíl mezi kánonem katolickým a
židovským resp. protestantským)
Apokryfní knihy - (z řec. "skrytý") mají
příbuzné rysy s knihami kanonickými, ale do kánonu nebyly pojaty (v
protestantské terminologii se tak označují naše knihy deuterokanonické, tj.
Bar, Tob, Jdt, Sir, Mdr, 1 a 2 Mak, deuterokan. části Est a Dan)
Agrafa - výroky, které část tradice
připisuje Ježíši Kristu, ale neuvedené v kanonických evangeliích
3.2. Historie kánonu Starého zákona
Kánon SZ převzala církev od Krista a
apoštolů, kteří se zřejmě drželi židovské tradice - vyvstává však otázka
rozdílu mezi židovským a katolickým kánonem
3.2.1. Kánon Starého zákona v
prostředí židovském
Kánon SZ se utvářel postupně a zřejmě
dost složitě - na začátku křesťanské éry asi existovaly dvě sbírky:
palestinská (hebr. kánon užšího rozsahu - Tóra, Proroci a Spisy) a
alexandrijská (řecký překlad - LXX - s deuterokanonickými knihami a několika
dalšími, které později nebyly zahrnuty ani do
křesťanského kánonu, např. 3. knihou Ezdrášovou, 3. a 4. Makabejskou,
Žaltářem Šalomounovým), ovšem hranice mezi nimi nebyla nijak ostrá; i v
Palestině byly deuterokanonické knihy ctěny a uznávány za posvátné
Po r. 70 (zničení chrámu) se dominující
farizejská strana (s centrem v Jabne) přiklání k hebrejskému kánonu; důvody
- starobylý ráz knih (doba sepsání do Ezdráše), jazyk a místo vzniku
(hebrejština, Palestina), duch blízký farizejské náboženské praxi; navíc
sehrála svou roli též polemika s křesťanstvím
a s židovskými sektami
3.2.2. Starozákonní kánon v rané církvi
Biblí mladé církve se stala LXX (řečtina
byla blízká helénským žido- i pohanokřesťanům, navíc tento překlad do jisté
míry usnadňoval návaznost NZ), tedy kánon obsahující i knihy, které Židé
nepřijali; později (ve 2. a 3. stol.) kontakty s židovským prostředím,
hlavně na Východě, vyvolaly u části církevních otců příklon k užšímu kánonu
(sv. Atanáš, sv. Jeroným); část zůstává věrná kánonu širšímu (sv. Jan
Zlatoústý, sv. Augustin)
3.3. Rozhodnutí církve ohledně
biblického kánonu
Nejprve na plenárních afrických synodách (393 Hippo, 397 a 419
Kartágo) - výraz přesvědčení univerzální církve, později se připojuje i
Východ
3.3.1. Dogmatická definice kánonu na tridentském koncilu
Proti protestantům stanoví Tridentský
koncil 1546 definitivně rozsah kánonu závazný pro katolíky (s úplným výčtem
knih), stvrzuje jejich stejnou autoritu a uvádí dvě kritéria - užívání v
liturgii a přítomnost knih ve Vulgatě
3.3.2. Znovupotvrzení a vývoj tridentské definice
I. i II. vatikánský koncil přejímají
definici kánonu - DV navíc podtrhuje úlohu posvátného podání a iniciuje
studium vnitřní artikulace kánonu (vztah SZ a NZ apod.)
3.4. Biblický kánon v některých
křesťanských vyznáních
3.4.1. Kánon v protestantské teologii
Nejednota v této otázce pramení z
rezignace protestantů na princip tradice a magistéria; kritéria kanonicity
jsou různá - vnitřní svědectví Ducha sv., spásné účinky posvátných knih
(Kalvín), obsah a forma vzhledem k principu "sola fides" (Luther) - převládá
jednoznačně subjektivní hledisko
3.4.2. Kánon ve východních církvích
Některé mají starozákonní kánon bez
deuterokanonických knih (řecká a ruská), jiné k úplnému kánonu připojují
některé apokryfy (koptická, etiopská, arménská); kánon syrské církve
se shoduje s katolickým
3.5. Starozákonní apokryfy
Vznikaly v intertestamentárním období a
sledovaly dva hlavní cíle- povzbudit k naději (apokalyptické spisy podnícené
pronásledováním) a upevnit tradice náboženského života mezi židy (důvodem
byl namnoze neblahý vliv helénismu)
Starozákonní apokryfy možno rozdělit na
dějepisné (Kniha jubilejí, 3. Ezdrášova, 3. Makabejská, Aristeův list),
naučné (4. Makabejská, Modlitba Manasesova, žaltář šalomounův,
šalomounovy ódy, Závěť dvanácti patriarchů) a
prorocké (Kniha Henochova, Sibylina proroctví, Nanebevzetí Mojžíšovo, 4.
Ezdrášova)
4. HISTORIE TEXTU STARÉHO ZÁKONA
4.1. Starozákonní jazyky, písmo a psací materiál
4.1.1. Starozákonní jazyky
Hebrejština - semitský jazyk
severozápadní skupiny; jejímu vzniku předcházelo několik vývojových forem,
které lze souhrnně označit jako kananejština - eblajština (2. pol 3. tis.
př. Kr.), ugaritština (1. pol. 2. tis. př. Kr.), jazyk dopisů z El-Amarna
(14. stol. př. Kr.)
3 hlavní vývojová stadia biblické hebrejštiny - 1) cca
1200-1000 př. Kr. - nejstarší starozákonní texty (např. Debořina píseň); 2)
cca 1000-586 př. Kr. - "zlatý věk" hebrejštiny (např. nejstarší části Iz);
3) 586-2. stol. př. Kr. - pozdní fáze (vlivy aramejské a řecké)
Aramejština - semitský jazyk příbuzný
hebrejštině; počátky snad v části amorejské migrace kolem r. 2000 př. Kr. -
tzv. protoaramejci; v 1. pol. 1. tis. př. Kr. se stává aramejština úřední
řečí celého Předního Východu - po babylónském zajetí začne jako hovorový
jazyk pomalu vytlačovat hebrejštinu (ta
se posléze stane jen řečí liturgickou a jazykem vzdělanců)
Převážná většina SZ v originále napsána
hebrejsky - aramejsky pouze malá část (Gn 31,47; Jer 10,11; Ezd 4,8-6,18;
7,12-27; Dan 2,4-7,28)
Hlavní charakteristické rysy starověkých
semitských jazyků - základní význam slova je dán kořenem (skupinou 3
souhlásek, z níž se odvozují všechny gramatické tvary); skloňování je
nahrazeno předložkami nebo speciálními vazbami; přivlastňování se vyjadřuje
příponami
Sloveso označuje v prvé řadě nikoli čas,
nýbrž vid (dokonavost a nedokonavost); větná skladba je jednoduchá (bez
složitých souvětí); slovník není příliš bohatý kvantitativně, ale
kvalitativně (široké významové spektrum); vyjadřování je konkrétní, až
zemité, ale též barvité a schopné vystihnout jemné psychologické
odstíny
Řečtina - tzv. "obecné nářečí", tj. forma
helénistické řečtiny, rozšířené u národů vých. Středomoří po Alexandru
Velikém (od konce 4. stol. př. Kr.); ve SZ byly původně řecky napsány jen
Mdr a 2 Mak - všechny deuterokanonické knihy se však dochovaly jen v řečtině
4.1.2. Písmo a psací materiál
Písmo - v Kanánu (konkrétně při
syropalestinském pobřeží) bylo v 1. pol. 2. tis. př. Kr. vynalezeno hláskové
písmo: obrovské zjednodušení oproti komplikovanému klínovému písmu
slabičnému (zajímavou kombinaci těchto 2 typů představuje ugaritská klínová
abeceda asi z 15. stol. př. Kr.); hebrejská abeceda má 22 (souhláskových)
znaků, text se píše zprava doleva
Vývojové fáze kananejského resp.
hebrejského písma dokládá velké množství archeologických nálezů
mimobiblických textů - protosinajské písmo, blízké piktogramům (cca 1500 př.
Kr.), kananejské resp. fénické (cca 1400-1000 př. Kr.), starohebrejské,
hranaté (1. pol. 1. tis. př. Kr.), aramejské, zaoblenější (od 5. stol. př.
Kr.), klasické hebrejské, tzv. kvadrátní
(od 3. stol. př. Kr.)
Psací materiál - kámen, ve formě obelisků
nebo desek (sloužil v nejstarších dobách k vytesávání důležitých dokumentů),
tabulky, buď dřevěné (potažené vrstvou vosku, do níž se psalo rydlem) nebo
hliněné (různé velikosti), na něž se psalo zvlášť seříznutým dřívkem, se
spojovaly do diptycha nebo polyptycha; podobným materiálem byla ostraka
(střepy, užívané ke stručným záznamům)
Papyrus - používán v Egyptě od 4. tis. př.
Kr. až do 7. stol. po Kr. a běžně rozšířen po celém starověkém orientě;
vyráběl se z proužků dužiny šáchoru papírodárného (Cyperus papyrus - tehdy
hojný zvláště v nilské deltě), které se položily ve 2 vrstvách napříč přes
sebe, slepily a slisovaly; představuje materiál sice křehký, ale v suchu
uchovatelný po dlouhou dobu
Pergamen - užívání doloženo v Babylónii už
na poč. 2. tis. př. Kr.; byla to zvláštním postupem upravená (tj. změkčená,
očištěná, napnutá a vyhlazená) oslí, ovčí nebo kozí kůže, která jakožto
cenný materiál sloužila k důležitým záznamům
Pergamen i papyrus se nejdříve natáčely na
hůlku, čímž vznikaly svitky (u papyrových dosahovala délka až 10 m), popsané
zpravidla jen na vnitřní straně; od 1. pol. 2. stol. po Kr. se objevuje
kodex - papyrové či pergamenové listy úsporně popsané v několika sloupcích
po obou stranách a na hraně spojené, takže několik dvojlistů vytvořilo sešit
a několik sešitů knihu
4.2. Dějiny hebrejského textu SZ a
příslušné rukopisy
Jelikož nemáme autografy (prvopisy)
žádného biblického textu, jsme odkázáni pouze na opisy , které obsahují
velké množství variant; ty se však v naprosté většině případů týkají jen
gramatické a stylistické formy – biblickým textům chybí sice integrita
kritická, ale nikoli dogmatická, tzn. že nauka v nich obsažená se uchovala
neporušená
V dějinách hebr. textu SZ lze rozlišit 3
období: od prvopočátku do 1. stol. po Kr.; od 2. do 5. stol. po Kr.; od 6.
do 10. stol. po Kr.
4.2.1. Prvé období
Existuje mnoho rukopisů s relativně
velkou variabilitou textu, který je psán pouze v souhláskách; zdá se však,
že krystalizují 3 hlavní typy textů: premasoretský, Samaritánský Pentateuch
a text, který zřejmě sloužil jako předloha pro LXX
Doklady všech těchto typů byly nalezeny v
jeskyních blízko Qumránu při severozápadním okraji Mrtvého moře; až do r.
1947 byl nejstarším fragmentárním biblickým rukopisem papyrus Nash, nalezený
v Egyptě (úryvky z Dt ze 2. stol. př. Kr.); po náhodném objevu r. 1947
začíná průzkum 11 qumránských jeskyní, který vynesl na světlo množství
rukopisů (asi z 1/4 biblických), datovaných mezi 3.
stol. př. Kr. a 1. stol. po Kr.
Rukopisy zřejmě ukryli do jeskyní členové
komunity esénů sídlící v Qumránu a zlikvidované Římany v r. 68 po Kr.; mezi
nalezenými biblickými rukopisy jsou zlomky všech protokanonických knih kromě
Est a z deuterokanonických Tob a Sir; nejznámějším qumránským rukopisem je
zachovalý svitek Iz
Kromě Qumránu stojí za zmínku rukopisy
nalezené ve Wádí Muraba’at při Mrtvém
moři – útočišti vzbouřenců za Bar Kochbova povstání v l. 132-135 po Kr.
(např. svitek 12 malých proroků) a rukopisy z Masady – býv. pevnosti Heroda
Vel. na skalním ostrohu poblíž Mrtvého moře, kde se až do r. 73 po Kr.
bránila skupina odbojných židů proti Římanům (např. hebr. svitek Sir)
Zmíněné nálezy mají pro poznání dějin hebr.
textu SZ nesmírný význam nejen tím, že nás výrazně přibližují době, kdy tyto
dějiny začínají, ale především jako doklad faktu, že text, který dnes máme v
rukou je autentický – dochoval se nám od nejstarších dob bez podstatných
změn
4.2.2. Druhé období
Od 2. do 5. stol. po Kr. se prací zákoníků
(sóferím) ustaluje jednotná podoba souhláskového textu; tito židovští učenci
shromažďují dochované biblické rukopisy, provádějí systematickou selekci
rukopisů určitého (premasoretského) typu a opatřují biblický text
vysvětlivkami nejasných míst - začínají
tedy provádět jeho kritickou recenzi; dotyčná selekce ovšem způsobila, že
rukopisy z tohoto období prakticky chybí
4.2.3. Třetí období
Masoreté (tradenti) v rabínských školách
navazují na práci zákoníků jednak tím, že ustalují i výslovnost textu –
konsonantní text vokalizují (ze dvou punktačních systémů se oproti
supralineárnímu babylónskému prosadil sublineární palestinský z tiberiadské
školy), jednak připojením celé řady poznámek (např. o počtu veršů, slov
apod.), které tvoří kritický aparát zvaný masora
(finalis, marginalis – magna, parva); záměrem je co nejvěrnější uchování a
fixace biblického textu
Z rukopisů, které jsou vesměs dílem rodiny
Ben Ašerů, lze uvést Káhirský kodex z 9. stol., obsahující Pozdější proroky,
Aleppský kodex (podle syr. města Aleppo, kde byl až do požáru v r. 1948
uchováván – dnes v Jeruzalémě) z 10. stol., obsahující celou Hebr. Bibli, a
Petrohradský kodex z poč. 11. stol. – nejzachovalejší biblický rukopis z
masoretského období, který je podkladem dnešních kritických vydání
Hebr. Bible
4.3. Starověké překlady SZ a
nejvýznamnější rukopisy
4.3.1. Překlady řecké
Nejstarší je LXX, vzniklá v Alexandrii pro účely řecky mluvící
židovské diaspory ve 3.-1. stol. př. Kr. (srov. legendární zprávu
apokryfního Aristeova listu); nejlépe je přeložen Pentateuch a dějepisné
knihy; LXX znamená i kulturní a teologickou transpozici SZ (např. překlad
hebr. JHVH řec. Kyrios, vysvětlující glosy, vyhýbání se antropomorfismům);
LXX se stala v 1. stol. po Kr. pro svou jazykovou blízkost Biblí ranécírkve
Kromě zlomků z Qumránu (dokazujících
užívání LXX i v Palestině) a egyptských papyrů Chester Beatty (ze 2.-4.
stol. po Kr., v Dublinu) patří k nejdůležitějším rukopisům majuskulní kodexy
obsahující rovněž NZ – Vatikánský (B, ze 4. stol. po Kr., ve vatik.
Knihovně), Sinajský (S, ze 4. Stol., objevený K. von Tischendorfem 1844 a
1859 v klášteře sv. Kateřiny na Sinaji, dnes v Londýně), Alexandrijský (A, z
5. stol., v Londýně), Efrémův (C, z 5. stol., ve 12. stol. přepsán traktáty
sv. Efréma, dnes v Paříži)
Jako reakce na přijetí LXX křesťany
vznikají ve 2. stol. po Kr. v židovském prostředí další překlady – Aquilův
(až otrocky doslovný), Theodotionův (volnější, bližší LXX), Symmachův
(spojuje Aquilovu věrnost hebr. textu s jazykovou ušlechtilostí Theodotiona)
V křesťanském prostředí vznikají recenze
LXX (potřeba recenze je dána množením chyb v opisech) – Origenes ve 3. stol.
vytváří pro polemiku se židy Hexaplu, kde v 6 paralelních sloupcích
porovnává hebr. text, týž přepsaný řec. písmeny, Aquilu, Symmacha, LXX,
Theodotiona; ze 3. stol. pochází též Hesychiova recenze (rozšířená v Egyptě)
a Lukianova (rozšířená v M. Asii)
4.3.2. Aramejské targumy a Samaritánský Pentateuch
Volné překlady (někdy spíše parafráze)
hebr. textu do aramejštiny, vzniklé pro potřeby aramejsky mluvících židů v
Palestině (počínaje poexilní dobou), zpočátku tradované ústně v synagogách,
později (cca od 1. stol. po Kr.) zapsané – nejvýznamnější je Onkelův targum
k Pentateuchu (z 1. či 2. stol. po Kr., pís. podoba z. 5. stol.) a targum
Jonathana ben Uzziela k Prorokům (pís. podoba asi ze 6. stol.)
Hebr. Pentateuch v osobité samaritánské
verzi byl koncem 1. stol. př. Kr. přeložen do samaritánského dialektu,
blízkého aramejštině
4.3.3. Latinské překlady
Pro latinsky mluvící křesťany v sev.
Africe a na Apenin. poloostrově byla ve 2.-3. stol. po Kr. přeložena celá
Bible ze LXX do latiny; existovaly zřejmě 2 verze starolatinského překladu
(Vetus Latina) – africká a evropská; dochovány jen ve zlomcích a v citátech
círk. Otců, kritické vydání připravují v
současnosti benediktini z Beuronu
Revizí značně rozrůzněných lat. překladů
pověřil koncem 4. stol. papež sv. Damasus svého sekretáře sv. Jeronýma
(347-420), který po Damasově smrti pokračuje v práci v Betlémě; reviduje
starolat. verzi NZ a Žaltáře, verzi LXX a Theodotiona v deuterokan. částech
Est a Dan, z hebr. překládá všechny protokan. knihy, z aram. Tob a Jdt;
jazykově se přizpůsobuje zčásti lidovému rázu starolat. překladu, ale jeho
latina je plynulá a elegantní, jednoduché hebr. věty vyjadřuje
souvětími, stejné výrazy synonymy, nejkvalitněji jsou přeloženy dějepisné
knihy
NZ převzat velmi brzy, SZ se však
prosazoval dosti těžko, 200 let se zároveň používala Vetus Latina, až zač.
7. stol. preferuje Jeronýmův překlad v Římě sv. Řehoř Vel.; od té doby se
stává obecně rozšířeným a užívaným – Vulgata; velké množství variant v
opisech si vyžádalo několik revizí (ve středověku Alkuinova či revize paříž.
univerzity) Trident. koncil rozhoduje r. 1546 o vydání opravené Vulgaty –
dochází k tomu však až za Sixta V. r.
1590 (Vulgata Sixtina) resp. definitivně za Klementa VIII. 1592 (Vulgata
Sixto-Clementina)
Trident. koncil zároveň r. 1546 dekretem
Insuper prohlašuje Vulgatu za překlad z juridického hlediska autentický, tj.
spolehlivý co do víry a mravů a jako takový vhodný k veřejnému užívání (v
rámci latinských překladů, vzhledem k latině jakožto oficiálnímu jazyku
církve)
Mezi nejvýznamnější rukopisy Vulgaty patří
Amiatinský kodex ze 6. stol. (původně v klášteře na hoře Amiato u Sieny,
dnes ve Florencii); kritickým vydáním Vulgaty, které má s maximální
přesností zrekonstruovat původní Jeronýmův překlad, pověřil sv. Pius X. r.
1907 benediktiny na Aventinu v Římě
Od tohoto díla je třeba odlišit tzv.
Neovulgatu, která sice vychází ze Sixto-Klementinské Vulgaty, ale
představuje její dalekosáhlou revizi na základě novějších poznatků
biblických věd – tam, kde se Vulgata liší od originálního hebr. textu či ho
nepřesně vystihuje; Neovulgata vyšla r. 1979 s předmluvou Jana Pavla II.
jako výsledek práce komise ustavené Pavlem VI. r. 1965
4.3.4. Překlady syrské a koptické
V Sýrii (území na sever a severovýchod od Palestiny, kam se
křesťanství rozšířilo už v apoštol. době) byly ve 2. stol. po Kr. přeloženy
posv. knihy do místního jazyka – syrského dialektu aramejštiny; překlad byl
pořízen z originálu a brzy byl všeobecně užíván – odtud jeho jméno: Pešitta,
tj. “obecná” (syrská Vulgata); nejstarší kodex Pešitty je ze 6. stol.,
uložen v Londýně; při pozdějším rozdělení syr. církve na část monofysitskou
a nestoriánskou vzniklo i dvojí podání Pešitty
Ve 3. stol. v Egyptě (tehdejší kolébce
mnišství) začínají vznikat překlady Písma sv. do koptštiny (arab. Qupt
odvozeno z řec. Aigyptos); byly pořizovány ze LXX, a to v několika
dialektech podle příslušných oblastí (např. severní – bohairický, jižní -
sahidický)
4.3.5. Překlady staroslověnské a
české
Nepatří mezi starověké – pro své poměrně
pozdní datum vzniku nemají pro textovou kritiku tak velký význam, ale jsou
důležité pro brzké rozšíření Bible ve slovan. oblasti; sv. Cyril a Metoděj
přinášejí na Moravu překlad evangelií v lidové slovanské řeči a na Moravě
překládají (převážně z řečtiny) žaltář a knihy čtené při liturgii; sv.
Metoděj na sklonku života údajně přeložil celé Písmo sv. (kromě 1 a 2
Mak);ze staroslověn. překladu dochována evangelia v hlaholských kodexech z
11. stol.
Formace češtiny jako samostatného jazyka si
vyžádala brzy též český překlad – ve 12. stol zřejmě už existoval překlad
evangelií, žaltáře a dalších bohoslužebných textů; ve 14. stol. shromažďuje
dotud pořízené překlady první kompletní český biblický rukopis: Bible
Leskovecko-Drážďanská (shořela r. 1914 v Lovani); zač. 15. stol. vznikají
další rukopisy: Bible Litoměřicko-Třeboňská, Hlaholská a Olomoucká
Po vynálezu knihtisku vychází velmi brzy
NZ, žaltář a r. 1488 kompletní Bible Pražská (spolu s Kutnohorskou z r. 1489
jediná slovanská biblická inkunábule); mezníkem v českých překladech je
Kralická Šestidílka – dílo Jednoty bratrské z let 1579-1594; jde o překlad z
orig. jazyků po stránce jazykové dosti
kvalitní; v 17. a 18. stol. vzniká v katol. prostředí Bible Svatováclavská –
překlad 3 jezuitů z Vulgaty, literárně souměřitelný s Biblí Kralickou;
katolické překlady SZ ve 20. stol. – Hejčlův, Hegerův, Bognerův (kompletní
jen knihy rozjímavé a prorocké);
významným plodem ekumenické spolupráce je Český ekumenický překlad celé
Bible z r. 1979
5. HERMENEUTIKA
Nauka o správném výkladu (tlumočení)
Písma sv., jejíž teoretické závěry uvádí do praxe biblická exegeze; dělí se
na noematiku, heuristiku a proforistiku
5.1. Noematika
Nauka o smyslech Písma sv. (viz VBC, II.
kap. B) – problémem je, zda smysl biblického textu je jediný (teze
historicko-kritické exegeze), nebo je nutno počítat s polysémií (stanovisko
středověké exegeze, ale také novější lingvistiky a filozofické hermeneutiky)
5.1.1. Literní smysl
Základním smyslem je v každém případě
smysl literní, slovní (nezaměňovat s literalistickým, doslovným) – ten,
který byl přímo vyjádřen inspirovanými lidskými autory (a tedy samozřejmě
obsažený i v záměru Boha jako hlavního autora)
Literní smysl může být jak vlastní
(vyplývající bezprostředně z významu slov) tak i přenesený (je-li slov užito
jako metafor – např. výzva k bdělosti v Lk 12,35); lze jej zjistit přesnou
analýzou textu zasazeného do příslušného literárního a historického kontextu
Literní smysl je vpodstatě jeden, ovšem
svatopisec se také může odvolávat na více rovin skutečnosti najednou (často
v Jan) anebo božská inspirace vede lidský výraz, který má zdánlivě jeden
smysl, tak, aby dosáhla dvojznačnosti (srov. Jan 11,50)
Literní smysl mnoha (zejména SZ) textů je
třeba vidět v dynamické perspektivě – nevyčerpává se v historické situaci, v
níž byl vysloven nebo zapsán, nýbrž je otevřen dalšímu vývoji vzhledem k
novým okolnostem, které ho v procesu relektur novým způsobem osvětlí a
rozšíří
5.1.2. Duchovní a plnější smysl
Duchovní smysl v pojetí křesťanské víry
je smysl vyjádřený biblickými texty, pokud se čtou pod vlivem Ducha sv. v
kontextu Kristova velikonočního tajemství a nového života, který z něj
vyplývá (např. příslib 2 Sam 7,12-13 ve vztahu ke vzkříšenému Kristu: Řím
6,9)
Duchovní smysl se nutně nemusí lišit od
literního – pokud se dotyčný text vztahuje přímo ke Kristovu velikonočnímu
tajemství (nejčastěji v NZ, ale porůznu také v SZ); je-li zde rozlišení, pak
literní smysl vždy zůstává základem smyslu duchovního (mezi oběma existuje
zároveň kontinuita i přechod z nižší roviny skutečnosti na vyšší) –
kristologický výklad nelze aplikovat libovolně ve všech detailech, aniž by
se zabředlo do nepřijatelného
alegorizování a subjektivních spekulací
Zvláštním aspektem duchovního smyslu je
aspekt typologický – určité osoby, věci nebo události se stávají předobrazy
(typy) osob, věcí a událostí, které představují jejich naplnění (antitypy) –
typologický aspekt, jelikož je zpravidla vyjádřen v samotném Písmu (např. Gn
4,10 a Žid 11,4 resp. 12,24), je třeba považovat za autentický biblický
smysl
Plnější smysl (sensus plenior) je hlubší
smysl textu zamýšlený Bohem, ale lidským autorem přímo nevyjádřený -
svatopisec je tedy Bohem veden tak, že vyjádří určitou pravdu, jejíž hloubku
sám nechápe
Plnější smysl lze identifikovat buď ve
světle jiných biblických textů, které jej užívají (tzn. že jde o smysl,
který dává pozdější svatopisec nějakému staršímu biblickému textu tím, že
jej uvádí v novém kontextu: např. proroctví Iz 7,14 v Mt 1,23), anebo ve
světle autentické naukové tradice či koncilní definice (např. definice
dědičného hříchu formulovaná Trident. koncilem a interpretující Řím 5,12-21)
Mezi uvedenými biblickými smysly existuje
vzájemný vztah – plnější smysl se rovná duchovnímu tehdy, když se duchovní
liší od literního
5.2. Heuristika
Nauka o způsobech, jak nalézt smysl
Písma sv. čili o principech jeho správné interpretace; dva základní principy
(vzaté z patristické tradice) uvádí DV 12: 1) Bůh mluvil v Písmě sv. skrze
lidi lidským způsobem; 2) Písmo sv. je třeba číst a vykládat v témže Duchu,
ve kterém bylo napsáno; první z těchto principů se (při plném respektování
Písma jako Božího slova) zaměřuje více
na lidskou, druhý na božskou stránku Písma
5.2.1. Heuristické důsledky
lidského způsobu Boží řeči
Z prvního principu vyplývá, že k nalezení smyslu Písma sv. lze právem
použít různých metod a přístupů aplikovaných při zkoumání profánních
literárních děl (viz VBC, I. kap.); metoda představuje komplexní soubor
vědeckých postupů, kdežto přístup je zkoumání ze specifického hlediska;
diachronní metody objasňují biblický text s ohledem na jeho historický
vývoj, kdežto synchronní metody berou text
v jeho současné podobě
Kromě diachronní historicko-kritické metody
se VBC zmiňuje o novějších (synchronních) metodách literární analýzy
(rétorická, narativní, sémiotická analýza), o přístupech k Písmu založených
na tradici (přístup kanonický, přístupy dané židovskými výkladovými
tradicemi, přístup daný dějinami působnosti textu), o přístupech humanitních
věd (přístup sociologický, přístup kulturní antropologie, přístupy
psychologické a psychoanalytické) a o přístupech kontextuálních (přístup
liberacionistický a feministický); u
všech těchto metod a přístupů oceňuje VBC jejich přínos, ale varuje před
jejich úskalími (žádnou metodu ani přístup proto nelze absolutizovat);
fundamentalistickou četbu jednoznačně odmítá jako zásadně mylnou
Za základní a nepostradatelné východisko
ostatních metod a přístupů považuje VBC historicko-kritickou metodu,
postupující od textové kritiky (rekonstrukce biblického textu, která by se
maximálně blížila jeho původnímu znění) přes jazykový rozbor (morfologie,
syntax, styl, sémantika), literární
kritiku (vymezení samostatných textových jednotek a zkoumání vnitřní
koherence textů), kritiku literárních druhů (stanovení k jakému literárnímu
druhu text patří, v jakém prostředí vznikl a k jakému účelu byl vytvořen),
kritiku tradic (zařazení textu do
různých proudů tradic v jejich historickém vývoji) až k syntetizující
kritice redakce (studium změn, jimiž texty prošly, než se ustálily ve své
konečné podobě), příp. ke kritice historické (určení historického významu
textu v moderním slova smyslu)
Historicko-kritická metoda napomáhá lepšímu
pochopení a výkladu literního smyslu Písma, ovšem omezuje se pouze na
historické souvislosti vzniku textu (aniž by brala v úvahu jeho další
potenciální významy)
5.2.2. Heuristické důsledky
biblické inspirace
Interpretace Písma v Duchu sv. znamená
spojení objektivní dimenze inspirace (působení Ducha sv. při sepisování
posvátných knih a v církvi vůbec) s dimenzí subjektivní (působením v srdci
jednotlivého čtenáře); tato interpretace nutně předpokládá víru (vzhledem k
nadpřirozené povaze Písma sv. i vzhledem k oslabené schopnosti hříšného
člověka poznávat pravdu) a morální ryzost (úsilí o svatost odpovídající
svatosti interpretovaného textu – v tomto úsilí hraje důležitou roli
modlitba)
S interpretací Písma v Duchu sv. těsně
souvisí další hermeneutická kritéria (viz DV 12): jednota Písma sv., tradice
a analogie víry; jednota Písma sv. umožňuje při výkladu nejasných míst
použít pravidla víry čerpaného z jasnějších pasáží a odhaluje hluboký vztah
existující mezi některými staršími a
novějšími biblickými texty v rámci postupujícího Božího zjevení
Tradice (tvořená živým působením všech
orgánů tajemného těla církve, uvedených v DV 8) je nezbytným kontextem, do
něhož musí být správná interpretace zasazena, a k tomuto kontextu patří
rovněž analogie víry, která nejen vylučuje interpretaci odporující celku
zjevených pravd, ale také pozitivně naznačuje interpretační horizont, který
danému textu nejlépe odpovídá
Magistérium se k závazné interpretaci
určitého biblického textu může vyjádřit buď přímou pozitivní definicí (např.
NZ texty obsahující ustanovení svátostí byly jako takové definovány
Tridentským koncilem), přímou negativní definicí (např. zamítnutí
utrakvistického výkladu Jan 6,54 Trident. koncilem) nebo citacídotyčného
textu jako důkazu či podkladu při definování určité nauky (např. citace Gn
3,15 při vyhlášení dogmatu o nanebevzetí Panny Marie)
5.3. Proforistika
Nauka o konkrétních formách výkladu
Písma sv. – ty lze podle jejich charakteru a adresátů rozdělit na odborné a
pastorační; nezbytným základem je kvalitní překlad Písma sv. věrný originálu
a zároveň využívající bohatství vlastního jazyka (volné převedení biblického
textu představuje parafráze)
K hlavním odborným formám interpretace
patří souvislé komentáře (jejich populární, zjednodušenou alternativou jsou
glosy k jednotlivým veršům) biblicko-teologické syntézy a monografické
studie
Mezi pastorační formy je třeba počítat na
prvém místě homilii (vzhledem k tomu, že liturgie shromážděné církevní obce
je prvořadým místem, kde se Boží slovo hlásá a kde se mu naslouchá, a
vzhledem k tomu, že stůl Božího slova je spolu se stolem eucharistickým v
obnovené liturgii zvlášť bohatě prostřen), dále katechezi, lectio divina a
různé způsoby biblického apoštolátu (viz
podrobněji VBC, IV. kap. C); DV 25 také vřele doporučuje soukromou četbu
Písma, nejen těm, kdo se v církvi věnují službě slova, ale všem věřícím, aby
tak získali “nesmírně cenné poznání Ježíše Krista” (Flp 3,8)
6. DĚJINY IZRAELE
6.1. Země Úrodného půlměsíce
Staroorientální civilizace se soustřeďují na území, které kvůli
dostatku srážek, příp. vodě z protékajících řek umožňuje zemědělství; jde o
území tvaru půlměsíce, sahající od Egypta po Mezopotámii; Kanán leží
uprostřed mezi těmito dvěma starověkými velmocemi, tzn. v oblasti neustálého
střetu jejich zájmů
6.1.1. Egypt
Egypt představuje poměrně úzké (5-25 km)
a dlouhé (cca 1200 km) pásmo kolem Nilu, který přináší každoročně na podzim
úrodné náplavy; toto pásmo je z obou stran obklopeno pouští, pouze na jihu
hraničil Egypt s dalším obydleným územím
Kolem r. 3000 spojil král Menes Dolní a
Horní Egypt v jednu říši; dějiny starověkého Egypta se obvykle periodizují
takto: Tinitská říše (1.-2. dynastie): 2955-2635; Stará říše (3.-6.
dynastie): 2635-2155; 1. mezidobí (7.-10. dynastie): 2155-1991; Střední říše
(11.-12. dynastie): 1991-1785; 2. mezidobí (13.-17. dynastie): 1785-1542;
Nová říše (18.-20. dynastie): 1542-1080
Období Staré říše je proslulé výstavbou
velkých pyramid; ve 2. mezidobí se vlády v Egyptě zmocnili semitští Hyksové
- situace, která mohla být příznivá příchodu předků Izraele; Amenofis IV. ve
14. stol. provádí náboženskou reformu (výlučný kult boha Atona) – z té doby
pochází archív nalezený v El Amarně; ve 13. stol. vyniká dlouhá vláda Ramsese
II. bojujícího s Chetity – snad doba, kdy Izraelité vycházejí z Egypta; z
období vlády Ramsesova nástupce Merenptaha (kolem r. 1220) pochází obelisk s
první zmínkou o Izraeli
6.1.2. Mezopotámie, Malá Asie a Sýrie
Mezopotámie (seleukovský název) označuje
celou rovinu, kterou protéká Eufrat a Tigris; obě řeky jsou splavné jen v
posledním úseku a poblíž moře se spojují (ve starověku se možná vlévaly do
moře samostatně); vzhledem k malému množství srážek se vláha od nejstarších
dob získávala zavodňovacími kanály
První známou (nesemitskou) civilizací na
jihu Mezopotámie byli Sumerové (již před r. 3000) – vynálezci klínového
písma, žijící v městských státech pod vládou knížat a se silným vlivem
kněžské vrstvy; kolem r. 2350 byli podrobeni semitskými Akkady (král
Sargon), ale ti podlehli asi po 200 letech vpádu barbarských Gutejců; zmatku
využili Sumerové a na 100 let obnovili svou vládu – doba sumerské renesance
Počátkem 2. tisíciletí zaplavují
Mezopotámii Amorité, kteří budují vlastní říši s hl. městem Babylónem;
nejvýznamnějším panovníkem je Chamurapi (konec 18. a začátek 17. stol.) –
známý svým zákoníkem a ovládající také město Mari na stř. Eufratu (s
významným archívem)
Starobabylónskou říši vyvrátili kolem r.
1530 Chetité – národ obývající Malou Asii a mocensky kulminující ve 14. a
13. stol. (nejvýznamnějším panovníkem byl Šupiluliumaš) – při své expanzi do
Sýrie narazili na Egypt a jejich bitva s Ramsesem II. skončila mírovou
dohodou; Chetité žili roztroušeni také v okolních zemích – v Gn 23 čteme
o jejich přítomnosti v Kanánu a později ve 2 Sam se vyskytují v Davidově
vojsku
V Mezopotámii se po období vlády
barbarských Kassitů dostává kolem r. 1300 k moci Asýrie, která si podrobuje
Babylón – ten zůstává kulturním a náboženským centrem; největšího rozkvětu
dosahuje asyrská říše koncem 8. a v 7. stol. (Tiglatpilesar III., Sancherib,
Ašurbanipal), kdy ovládne Sýrii, Palestinu a pronikne až do Egypta
Koncem 7. stol. však získal Babylón ve
spojení s Médy převahu nad Asýrií (r. 612 padlo Ninive) a na více než půl
století znovu ovládl Mezopotámii i oblast Sýrie a Palestiny
(Nabuchodonosor); Médové získali Malou Asii (kromě Lydie), ale brzy byli
přemoženi Peršany (Kyros), kteří si postupně podmanili menší okolní říše, až
nakonec r. 539 snadno dobyli oslabený Babylón
Oblast mezi Egyptem a Mezopotámií, na
severovýchod od Kanánu, označovaná později jako Sýrie, se vzhledem ke své
malé úrodnosti nestala nikdy centrem velké říše; skládala se z více malých
městských států, mezi nimiž vynikl v 8. stol. Damašek, ale prakticky
stále byla pod vlivem okolních velmocí
6.1.3. Kanán
6.1.3.1. Geografie
Jméno nejistého původu (svažující se
země, nebo země purpuru?), které označovalo oblast ohraničenou na západě
Středozemním mořem, na východě Jordánem, na jihu negebskou pouští, na severu
masivem Hermonu (předizraelský Kanán zahrnoval i fénickou pobřežní oblast);
v 5. stol. se (u Hérodota) vyskytuje poprvé jméno Palestina – země Filišťanů
Reliéf krajiny je značně členitý – pobřežní
rovina pozvolna přechází ve střední horské pásmo, táhnoucí se od severu k
jihu a na východě prudce spadající do údolí Jordánu, který protéká
Genezaretským jezerem a ústí do Mrtvého moře; nejúrodnější je Jizreelská
rovina – trojúhelník mezi galilejskou vrchovinou a Samařskem
S členitostí terénu souvisí též rozdíly v
množství srážek – vláha přichází od moře, nejvíce prší na západní straně
hor, které srážky zadrží, takže oblast kolem Mrtvého moře je velmi suchá,
zajordánská vrchovina má opět dostatek vláhy; podnebí na většině území je
subtropické se 2 ročními obdobími –
suchým a horkým létem a deštivou zimou; kromě dešťové vody, která se
odedávna zachycovala v cisternách, dávala malé množství vláhy v létě rosa
Jordán má malý spád a tvoří četné meandry,
Genezaretské jezero je bohaté na ryby a dnes bohatě využívané pro
zavlažování, Mrtvé moře (nejhlubší proláklina na zemském povrchu) má vysoký
obsah soli a postupně vysychá; teploty v létě i v zimě jsou nejvyšší v
judské poušti, léto je snesitelné v Jeruzalémě, méně při pobřeží, kde je
velká vlhkost, zima v Jeruzalémě bývá
sychravá a nevlídná
Klimatickými podmínkami se řídí zemědělství
– v pobřežní rovině a při Jordánu se dnes pěstuje tropické ovoce, v
Jizreelské rovině obilí a bavlna, na kamenitých horských svazích a v judské
poušti je rozšířen chov ovcí a koz
6.1.3.2. Politická a náboženská
situace před příchodem Izraele
Podle Gn 10,16 je Kenaan, praotec Kananejců, jeden ze synů Chámových
– snad poukaz na egyptskou nadvládu; Gn 10,15 uvádí Kenaanovy syny, z nichž
5 je později jmenováno mezi obyvateli Palestiny, ostatní obývají fénické
pobřeží a oblast Sýrie
O jazyku Kananejců svědčí jednak písemnosti nalezené v Ugaritu, jednak
glosy v akkadských dopisech z El Amarny – šlo o jazyk semitský, jehož
pozdější vývojovou fází byla hebrejština; Kanánem procházely stezky obchodní
(fénické přístavy umožňovaly mořeplavbu, pozemní cesty spojovaly
Mezopotámii, Malou Asii a Egypt) a často i válečné; ve 2. tisíciletí byl
Kanán ovládán Egyptem – jeho území bylo rozděleno do mnoha městských států,
které se mezi sebouspojovaly a válčily, čas od
času některé z nich získalo nad druhými převahu
O náboženství Kananejců se dozvídáme
zvláště ze SZ, z hmotných archeologických nálezů v Palestině a z písemných
nálezů v Ugaritu; nejvyšším bohem, stvořitelem, byl El, který však předal
vládu Baalovi, mladému, mocnému knížeti, bohu plodnosti, vláhy a bouře
(přívlastek Hadad); manželkou Elovou byla Ašera, manželkou Baalovou Aštarta
(Anat) – i tato ženská božstva byla spojována s plodností
Velký význam měly v kananejském náboženství
mýty spjaté s vegetačním cyklem (zejména každoroční sestup Baala, zabitého
Motem, do říše mrtvých, odkud byl vždy znovu Aštartou vyveden); kult se
prováděl na výšinách pod posvátnými stromy a spočíval v přinášení obětí,
jistou roli v něm hrála také sakrální
prostituce, která měla napodobivou magií zajistit plodnost
6.2. Stručný přehled hlavních období
izraelských dějin
6.2.1. Období patriarchů
Patriarchové jsou předkové Izraele – Abrahám, Izák, Jakub a jeho 12
synů, od nichž odvozovalo svůj původ 12 izraelských kmenů (je třeba vzít v
úvahu velmi těsné pouto, které vázalo potomky s jejich předky); i když se
mluví o praotcích jako o jednotlivcích, myslí se tím často celý početný klan
Příběhy o praotcích se odehrávají mimo tehdejší velké dějinné události
mezinárodního významu, takže chybí jakýkoli opěrný bod pro jejich dataci;
přesto v nich nacházíme řadu zvyklostí, které vykazují podobnost s životními
podmínkami zemí předního orientu v 1. pol. 2. tisíciletí př. Kr. (neplodná
manželka dá svému muži otrokyni, aby s
ní zplodil syna, který je legitimním synem manželky – ustanovení známé z
Chamurapiho zákoníku atd.)
Abrahámovo stěhování mohlo být součástí
přílivu Amorejců nebo pozdějších Aramejců (viz Dt 26,5) kolem pol. 2.
tisíciletí; praotcové patřili zřejmě k polokočovníkům, kteří chovají ovce a
kozy a pobývají na rozhraní mezi pouští a trvale osídleným územím, přičemž
udržují styky s usedlým obyvatelstvem
Abrahám je svým původem spjat spíše s
Haranem než s Chaldejským Urem (pouze Gn 11,28); k jeho příchodu do Kanánu
se váže významný náboženský obrat od polyteistické idolatrie k monoteismu –
Abrahámova odpověď víry na Boží povolání
6.2.2. Exodus a Sinaj
Příchod Izraelitů do Egypta mohl
souviset s invazí Hyksů nebo s pozdějšími pohyby tzv. Habiru (známých z
dopisů v El Amarně) – zřejmě nízké sociální vrstvy spjaté etnickým svazkem;
novela o Josefovi (Gn 37-50) neumožňuje tuto událost datovat, Ex 1 však
předpokládá delší časový úsek, během nějž se Jakubův rodový klan rozrostl v
početný národ
Centrální osobou exodu je Mojžíš (jméno
pravděpodobně egyptské), nesporná historická postava, původem Izraelita, ale
s egyptským vzděláním a vazbou na Midjanity – vůdce, osvoboditel a
zákonodárce, stojící u duchovních kořenů svého národa
Biblická zpráva o exodu není neutrálním
faktografickým záznamem, nýbrž vyrostla ze 3 hlavních zdrojů – z vyznání
víry Izraele (které se týkalo spásných Božích zásahů v minulosti), ústně
tradovaných vyprávění o jednotlivých epizodách a každoroční liturgické
oslavy, kdy se dávná událost ve
zdramatizované podobě znovu prožívala jako přítomná
S naprostou jistotou nelze lokalizovat ani
biblickou horu Sinaj (Horeb) - itinerář exodu je spíše duchovního rázu, ale
stará křesťanská tradice ji ztotožňuje s Džebel Musa; událost, vztahující se
k Sinaji má stěžejní význam pro celé dějiny Izraele – jde o vyhlášení
Zákona, které je součástí smlouvy mezi Hospodinem a jeho lidem (forma této
smlouvy se podobá smlouvám staroorientálních vládců s jejich vazaly: plnění
příkazů bylo důsledkem dobrodiní, které panovník svému vazalovi
prokázal)
6.2.3. Obsazení Kanánu a doba
soudců
Proces obsazení Kanánu, zachycený v Joz, je viděn z teologické
perspektivy jako jednorázové vítězné válečné tažení, jímž se Izrael
kompletně zmocňuje země, kterou mu Hospodin dává do vlastnictví (dobytí
Jericha, Aje a 2 strategicky důležité bitvy, které znamenají ovládnutí
severu a jihu)
Zmínky o neobsazených územích v Sd 1 však naznačují, že zřejmě šlo o
postupné obsazování, kterého se asi neúčastnily stejnou měrou všechny kmeny
(Joz věnuje největší pozornost kmenům středopalestinským, kdežto jižní kmeny
mohly proniknout do Kanánu z jihu a severní kmeny snad obsadily území zprvu
bez bojů)
Z archeologických nálezů zjišťujeme, že nejdříve bylo obsazeno méně
přístupné horské pásmo a odtamtud byly podnikány útoky proti opevněným
městům v rovině; obsazování ovšem nebylo jen akcí vojenskou, nýbrž dálo se
zčásti také pokojnou infiltrací prostřednictvím sňatků, smluv apod.
V době soudců (zhruba 1200-1050, tj. konec doby bronzové a začátek doby
železné) ještě neexistovala politická jednota Izraele – jednotlivé kmeny
nebo skupiny kmenů byly spojeny poutem náboženským (kolem několika svatyní,
z nichž hlavní byla ta, ve které se uchovávala archa) a odporem proti
vnějšímu tlaku (jak ze strany Kananejců – 2
klíny, které oddělovaly kmeny severní od středních a střední od jižních –
tak i ze strany okolních národů – Filišťanů, Midjanitů, Amonitů atd.);
soudci byli Bohem povolaní vůdci, kteří izraelské kmeny vysvobozovali z cizí
poroby – období jejich působení se asi
vzájemně překrývala a jejich počet 12 symbolicky odpovídá počtu kmenů
6.2.4. Počátky izraelské monarchie
Konflikt s Filišťany, který vyvrcholil
kolem r. 1050 bitvou u Afeku (viz 1 Sam 4), ukázal potřebu politického
stmelení dosud akefálního svazku izraelských kmenů – žádost o ustanovení
krále se inspiruje obdobnou institucí okolních národů; dvojí verze 1 Sam
zrcadlí 2 různá prostředí a 2 různé doby – promonarchická spíše Judu a
počáteční období, antimonarchická spíše sever a dobu pozdější
Saul byl více vojevůdcem odrážejícím tlak
nepřátel nežli skutečným králem – jeho sídlo Gibea bylo jen malou pevností;
po jeho smrti v bitvě s Filišťany v pohoří Gilboe (přes formální volbu jeho
syna Išbaala) přešla moc de facto do rukou vojevůdce Abnera; jižní
kmeny si však zvolily Davida, který byl nakonec přijat i severem a stanul v
čele celého národa
Davidovi se podařilo několika vítěznými
válečnými taženími zajistit relativní mír, přičemž si podrobil některá
okolní království, a volbou Jeruzaléma (neutrálního území), kde se usídlil a
kam přenesl archu úmluvy, vytvořil politický i náboženský střed národní
jednoty, k níž přispěl mj. také svým respektováním kmenové struktury
Ze sporů o nástupnictví po Davidovi vyšel
vítězně jeho syn Šalomoun, proslulý svou moudrostí (alespoň část přísloví
pochází z prostředí jeho dvora) a bohatstvím, které získal svou mimořádnou
schopností hospodářského organizátora (svými sňatky a obchodem výrazně
rozvinul také mezinárodní styky); v Jeruzalémě postavil velkolepý chrám, avšak
ke konci života sám podlehl pohanským vlivům svých žen; velké daňové
zatížení a pompézní styl Šalomounovy vlády vyvolaly značnou nevoli severních
kmenů vedoucí k odtržení
6.2.5. Rozdělené království až do
pádu Samaří
Arogance Šalomounova syna Roboama byla
r. 932 podnětem k vytvoření severního, izraelského království v čele s
králem Jeroboamem; důsledky rozpadu se projevily jak v oblasti
politicko-hospodářské (ztráta kontroly nad okolními národy) tak i náboženské
(vzdorosvatyně v Danu a v Betelu)
Obě království se vyvíjela rozdílně – v
izraelském se vystřídala řada dynastií (zakladateli 2 nejvýznamnějších byli
Omri, který vybudoval hl. město Samaří, a Jehu, který provedl radikální
náboženskou očistu), kdežto v judském se udržela dynastie davidovská (vztahy
se severním sousedem byly střídavě přátelské i nepřátelské)
Nábožensky se izraelské království dostalo
pod silný vliv baalismu za Achaba, který se oženil s fénickou princeznou
Jezabel (tento vliv se přenesl pak i do Judska působením královny Atalji);
reakcí byla horlivá aktivita proroků usilujících o obnovení čistého
monoteismu (Eliáš a Elizeus); po hospodářském rozkvětu, ale též sociální
nerovnosti za Jeroboama II. (pol. 8. stol.), ostře kritizované Amosem a
Ozeášem, přichází úpadek za posledních rychle se
střídajících králů
Asyrský král Tiglatpilesar III. zahájil r.
740 intenzivní expanzi na západ, ovládl Sýrii a jeho nástupci Salmanasar V.
a Sargon II. pak oblehli a r. 722 dobyli Samaří - důvodem nebyl jen tento
vnější útok, ale také značná vnitřní nestabilita; izraelské obyvatelstvo
bylo deportováno do Asýrie a na jeho místo přišli cizinci – etnické i
náboženské smíšení dalo základ samaritánské populaci
6.2.6. Judské království až do
pádu Jeruzaléma
Také judští králové musí čelit asyrskému
tlaku – Achaz se r. 732, vzdor Izaiášovu povzbuzování, raději podrobuje
Tiglatpilesarovi III. (včetně náboženských důsledků), aby odvrátil hrozbu
protiasyrské koalice izraelského Pekacha a damašského Rezina; Sancherib,
který za vlády Ezechiášovy r. 701 oblehne Jeruzalém,
odchází s nepořízenou
Po dlouhém období synkretismu (za
proasyrských králů Manasse a Amona) uskutečňuje r. 622 Joziáš důslednou
náboženskou reformu, inspirovanou Deuteronomiem – jejími 3 hlavními principy
jsou: čistý monoteismus (návrat k němu umožnilo oslabení asyrské moci),
centralizace kultu (likvidace místních svatyň a výlučnost jeruzalémského
chrámu), zvnitřnění náboženství (proroky zdůrazňovaný obrat od formalismu k
opravdovosti projevované skutky)
Joziáš se neprozíravě postaví do cesty
faraónu Nechovi, táhnoucímu na pomoc Asýrii, a r. 609 hyne v bitvě u Megidda;
Necho sesadí jeho syna a nástupce Joachaze, místo něj dosadí Joachazova
bratra Eljakima (Jojakima); ten se zprvu podrobí babylónskému
Nabuchodonosorovi (který mezitím zlomil moc Egypta), alebrzy se mu vzepře -
jeho syn Jojakin je za to odveden r. 597 při první deportaci do Babylóna
Poslední judský (Nabuchodonosorem
jmenovaný) král Matanjáš (Sidkijáš) přes varování Jeremiášovo marně hledá
proti Babylónu pomoc v Egyptě a podněcován svými rádci připravuje vzpouru;
Nabuchodonosor zareaguje obležením Jeruzaléma, který je nakonec r. 586
dobyt, chrám zbořen a další část obyvatelstva spolu s králem odvedena do
zajetí (na pustošení judského území se zřejmě podílejí svým vpádem i
Edomité)
6.2.7. Babylónské zajetí a návrat
Těžko lze určit počet deportovaných
(údaje ve 2 Král a v Jer nejsou dostatečně jasné), ale v každém případě to
byla elita národa; v zemi zůstala poměrně početná chudina a snad i malá část
šlechty; správcem byl ustanoven Godoliáš - brzy byl však zavražděn
spiklenci, kteří pak uprchli do Egypta a odvlekli s sebou proroka Jeremiáše;
život ve zpustošeném Judsku byl velmi tvrdý, ale snad v určité formě
pokračoval i kult na troskách chrámu
Vyhnanci v Babylóně museli zřejmě robotovat
na veřejných pracích, ale bydleli společně, ve svých obcích měli samosprávu
a mohli se řídit vlastními zákony; někteří z nich dosáhli časem lepšího
postavení a zbohatli, takže se později do vlasti nevrátili
Babylónské zajetí bylo po náboženské
stránce těžkou ranou, protože chyběl chrám (zároveň s tím doléhalo pokušení
připojit se k babylónskému kultu), ale místo toho se zdůrazňuje význam
modlitby a znalosti Zákona – vznikají synagogy, ve kterých působí učitelé
zákona; v posílení náboženské identity hraje důležitou roli
zachovávání sabatu a obřízka: tím jsou dány základy judaismu; v exilu jsou
činní i proroci Ezechiel a Deuteroizaiáš
Perský král Kýros r. 539 dobývá Babylón (poslední babylónský král
Nabonid pobýval v Arábii a vládu ponechal svému synu Belsazarovi) a
následujícího roku dovoluje svým ediktem Židům
návrat, vrací jim uloupené chrámové nádoby a přispívá na obnovu chrámu – jde
o projev prozíravé perské politiky, vyznačující se velkou tolerancí k
podrobeným národům; jen část Židů se vrací, a to v několika skupinách
(jednu z nich vede Zorobábel, Peršany asi
pověřený správou jeruzalémské obce)
6.2.8. Poexilní období
Po počátečním nadšení navrátilců se
dostavuje zklamání – chybí prostředky k obnově Jeruzaléma a pracím brání
provinční vláda v Samaří; kromě toho existuje napětí mezi navrátilci a těmi,
kdo se mezitím usadili na jejich majetku; za perského krále Dareia, na
naléhání proroků Agea a Zachariáše, je konečně r. 515 znovu vystavěn chrám
Z 5.-3. stol. nemáme o Židech prakticky
žádné mimobiblické zprávy; Davidovo království nebylo obnoveno, ale perská
tolerance umožnila vznik četných diaspor, zejména v Malé Asii a v Egyptě; o
obnovu jeruzalémské obce se v 5. stol. rozhodující měrou zasloužil Nehemiáš
(Artaxerxův číšník, který je pověřen rekonstrukcí městských
hradeb a získává pro Judsko nezávislost na Samaří) a jeho současník Ezdráš
(kněz, který prosazuje náboženskou obnovu v duchu Zákona – důsledkem je
čistota víry, ale také značný národní izolacionismus)
Po pádu Peršanů a brzké smrti dobyvatele
Alexandra Velikého (323) přechází Palestina za bojů mezi diadochy r. 301
nejprve do rukou egyptských Ptolemaiovců (Lagidů) a potom r. 198 (vítězstvím
Antiocha III. nad Ptolemaiem V. u Paneasu) do rukou syrských Seleukovců –
rozšíření řecké kultury po celém orientě
(helénismus) znamená nejen převzetí jazyka, ale také přizpůsobení se
náboženskému synkretismu a pohanským zvyklostem
Za vlády Antiocha IV. Epifana dochází k
násilné helenizaci (spolu s profanací chrámu i zákaz žít podle vlastních
tradic), kterou se vyostřuje též vnitřní spor mezi Židy věrnými Zákonu a
těmi, kteří helénskému vlivu bez zábran podlehli; do čela vzpoury podnícené
Matatiášem z Modinu se r. 167 staví jeho syn Juda Makabejský – podaří se mu
očistit chrám a jeho nástupci, bratři Jonatan a Šimon,
získávají s titulem velekněze i relativní
politickou nezávislost (dynastie Hasmoneovců) trvající až do příchodu Římanů
r. 63 |
|
|
7. PENTATEUCH
7.1. Název
Pentateuch - řecké označení ze LXX
znamená pět pouzder, sg. charakterizuje pět knih jako jednu, vyjadřuje spíše
vnější vzhled
Tóra (v různých variantách) - hebrejský
název, který znamená zákon, nauka, směrnice, tedy vyjadřuje spíše obsah (v
NZ nomos)
Názvy jednotlivých knih - v hebrejštině
podle počátečních slov, v řečtině resp. latině podle obsahu
7.2. Obsah
7.2.1. Dva hlavní typy textů v
Pentateuchu
Obsah je velmi různorodý, ale převládají dva hlavní typy textů:
narativní a legislativní
Zjednodušeně lze označit jednotlivé knihy buď jako převážně narativní
(Gn), napůl narativní, napůl legislativní (Ex, Nm) nebo jako převážně
legislativní (Lv, Dt)
Legislativní partie jsou včleněny do širšího rámce vyprávění, který sahá
od stvoření až po pád judského království - Pentateuch tvoří samostatný
celek, ale zároveň je spojen s širší historií národa
7.2.2. Tři hlavní fáze struktury Pentateuchu
Pentateuch představuje rovněž drama o třech dějstvích: období
přípravy (Gn), období Mojžíšovo (Ex - Nm), nová příprava na život v
zaslíbené zemi (Dt)
Pentateuch lze též znázornit jako strom - kmenem je základní událost
izraelského exodu: vysvobození z Egypta, cesta pouští se smlouvou na Sinaji
a vstup do zaslíbené země; kořeny tohoto kmene jsou přísliby dané
patriarchům a terénem, v němž spočívají, je celé lidstvo (biblické pradějiny)
a) Gn 1-11: obecný pohled na lidstvo
stvořené k Božímu obrazu, ale zraněné vlastním hříchem
b) Gn 12-50: přísliby dané předkům Izraele
se týkají potomstva a vlastnictví země
c) Ex, Lv, Nm, Dt: zkušenost exodu se stává symbolickým paradigmatem
cesty Izraele i lidstva vůbec a modelem
teologického vyjadřování
Koncentrická struktura Ex-Dt ukazuje exodus
jako cestu z výchozího bodu k cíli (který nicméně zůstává stále příslibem),
jako cestu vedoucí pouští, kde je třeba se orientovat podle Božích směrnic (smlouva
a zákon)
Klíčem k pochopení dějin Izraele je Ex
32-34: schéma neustálého střídání lidské nevěrnosti, trestu, prosby o
záchranu a obnovy narušeného vztahu díky Boží věrnosti
7.3. Literární formace
7.3.1. Nesourodosti v textu a hypotézy k jejich vysvětlení
a) Přerušená nit vyprávění (např. Gn 4,25b x Gn 5,1; Ex 18,5 x
19,2b; Ex 19,25 x 20,1)
b) Opakování a dublety (např. Gn 1,1-2,4a x 2,4b-25; Gn 6,5-8,22; Gn
12,10-20 x 20,1-18; Gn 16,4-16 x 21,9-21; Ex 20,2-17 x Dt 5,6-21)
c) Změny stylu - kromě Dt (kazatelská rozvláčnost, ale i naléhavost)
trojí styl: barvitý, vroucí s antropomorfizující tendencí a psychologickou
kresbou (např. Gn 2,4b-3,24), střízlivější, eticky i teologicky vytříbenější
(např. Gn 22,1-14), suchý, poměrně stereotypní, ale teologicky
přesný (např. Gn 1,1-2,4a)
d) Rozdíly ve výrazivu (např. variabilita
vlastních jmen - osob i míst, zvláště nápadná ve jménech, kterými je nazýván
Bůh: Jahve, Elóhím, případně jejich kombinace)
To vše hovoří pro názor, že Pentateuch je
dílem více autorů, kteří žili v různých dobách a pracovali s různými zřeteli
Otázka formace Pentateuchu se ve starověku
nekladla - za autora celého díla považován Mojžíš, ke zpochybnění dochází až
v 17. stol. (B. Spinoza, R. Simon) a osvícenství se pak problémem zabývá
systematicky - tři základní hypotézy
a) Hypotéza doplňků resp. základního spisu
- základem je jeden obsáhlý spis, dále
rozšiřovaný jinými dochovanými texty či aktualizujícími glosami
b) Hypotéza fragmentů resp. narativních
cyklů - samostatné narativní bloky soustředěné kolem dílčích témat se
rozrůstaly a byly pak sloučeny v jeden souvislý celek
c) Hypotéza pramenů resp. dokumentů -
několik obsáhlých pramenů, vzniklých v různých dobách, na různých místech, s
různými vyjadřovacími prostředky i záměry, bylo několika redakcemi
spojeno ve výsledný celek
7.3.2. Stručné dějiny bádání o
formaci Pentateuchu
V pol. 18. stol. J. Astruc zjišťuje v Gn dva hlavní prameny;
do konce 18. stol. identifikovány v Pentateuchu celkem čtyři
Začátkem 19. stol. W. M. L. de Wette stanoví opěrný bod pro dataci
pramenů - centralizace kultu, zřejmá z Dt 12, souvisí s 2 Král 22, tj. s r.
622
Koncem 19. stol. J. Wellhausen dopracovává teorii pramenů - určuje
jejich chronologii a upřesňuje dobu vzniku: J (9. stol.), E (8. stol.), D
(7. stol.), P (6. stol.)
Přes nesporný přínos má Wellhausenova
teorie dvojí nedostatek - z pochopitelných důvodů nemohla brát v potaz
výsledky archeologických výzkumů, byla postavena na mylných filozofických
předpokladech (Hegelova představa přirozené náboženské evoluce)
Začátkem 20. stol. H. Gunkel
(Formgeschichte) upozorňuje na význam předliterárního stadia ústní tradice,
kdy se předávaly různé, víceméně pevné formy, vyrůstající z různých
životních situací (Sitz im Leben) a svérázně teologicky orientované
Kolem r. 1930 G. von Rad považuje za
historicky mezní bod a zároveň jednotící princip pro jahvistické uspořádání
dílčích tradic tzv. krédo Izraele: Dt 26,5-9
M. Noth (představitel Traditionsgeschichte)
určuje pět hlavních proudů tradic, postupně doplňovaných a propojených v
jeden celek; domnívá se, že Dt bylo připojeno ke čtyřem knihám až dodatečně
- původně tvořilo součást deuteronomistického dějepisného díla
Dnešní stav bádání - značně diferencovaný -
výrazné místo v něm zaujímají synchronní exegetické postupy (Childs)
Reakce církevního magistéria - zpočátku
jednoznačně negativní (dekrety Papežské biblické komise z r. 1906 hájí
výlučné Mojžíšovo autorství); později otevřenější postoj (Divino afflante
Spiritu z r. 1943 doporučuje studium literárních druhů, dopis PBK kard.
Suhardovi z r. 1948 uznává existenci pramenů v Pentateuchu, růst mojžíšské
legislativy)
7.3.3. Pokus o rekonstrukci formace Pentateuchu
Tři stadia - historická zkušenost, ústní
tradice, literární tvorba - chronologicky na sebe navazují, ale probíhají i
paralelně
Základní dějinná zkušenost - exodus -
tradovaná při bohoslužbě, je postupně rozvíjena a obohacována o příběhy,
které vyjití z Egypta předcházely a které po něm následovaly
Vyprávění o praotcích - původně rodové
ságy, zaměřující se na existenční otázky polonomádů, se slučují se ságami
vzniklými kolem kultovních míst; při přechodu na usedlý způsob života se
postavy patriarchů proměňují v prototypy izraelských kmenů
Tradice o Sinaji - prožitek smlouvy s
Hospodinem se připomíná liturgickým slavením a je propojován s právními
tradicemi - apodiktickými (původně lidová moudrost) i kazuistickými
(rozsuzování sporných případů u městských bran)
Absorpcí a transformací mýtických prvků do
monoteistické perspektivy se utváří vlastní teologický obraz počátků světa a
lidstva, zachycený později v tzv. biblických pradějinách
Jednotlivé cykly tradic se vzájemnou
komunikací příslušných skupin tradentů slévají ve společné dědictví, z něhož
čerpají spisovatelé a redaktoři
Jahvistická tradice - vzniká patrně na
šalomounově dvoře (950 př. Kr.) a je
nesena dvojí tendencí: náboženskou (oslava Hospodina jako zachránce národa)
a politickou (zdůraznění významu Davidovy dynastie); Jahvistův optimismus
pramení z víry v Boa, který skrze Abraháma a Izraele uvádí do pohybu proces
spásy celého lidstva, jež v Adamovi zvolilo vlastní zkázu
Elohistická tradice - písemně zachycena
asi ve 2. pol. 9. nebo 1. pol. 8. stol. v severním království; vychází z
působení proroků, v jejich duchu tvrdě kritizuje odpadlictví severních králů
a důrazně vyzývá lid ke konverzi; Elohista vyzvedá dar potomstva a země daný
Izraeli, s nímž ostře kontrastuje izraelská modloslužba
Po pádu Samaří E zřejmě levity přenesen na
jih, kde za Ezechiáše nebo Joziáše dochází ke sloučení J a E v celek, v němž
výrazně převládá J - navzdory zániku severního království spis povzbuzuje k
naději
Snad zároveň s E se formuje na severu tzv.
deuteronomický kodex (Dt 12-26), později též přenesený na jih a za Joziáše
vzatý jako základ pro první redakci Deuteronomia, po níž následuje v době
exilní resp. poexilní redakce konečná; Deuteronomium dává osudy Izraele i
Judska do přímé závislosti na jejich věrnosti či nevěrnosti smlouvě;
aktualizaci smlouvy vidí v kultu spjatém s jedinou svatyní, ale zdůrazňuje
přitom i důležitost niterného postoje
(přikázání lásky).
Kněžská tradice je dílem kněžských kruhů v
době exilu (Pg) a po návratu byla doplněna (Ps) - libuje si v genealogiích a
rituálních předpisech, dějiny národa přehodnocuje vzhledem k nové situaci a
zároveň připravuje koncepci hierokratické společnosti po exilu; ve dvou
liniích - kosmické a historické - rozvíjí témata růstu, požehnání a
konkrétního znamení smlouvy
Asi po r. 400 dochází z iniciativy znalců
zákona ke slití všech předchozích tradic v konečné redakci (Rd) Pentateuchu,
která nese výraznou pečeť poslední z nich - P
Ze současných výhrad proti klasické podobě
hypotézy pramenů stojí za zmínku názor, že J a E v době královské
nepředstavovaly souvislé, teologicky propracované celky (o samotné existenci
E se dnes vážně pochybuje); rovněž doba vzniku P je předmětem diskuse
Mojžíšova role vzhledem k Pentateuchu -
podle R. de Vaux se v narativních i legislativních partiích zračí historická
situace počátků Izraele - různé tradice tu svou podstatnou příbuzností
prozrazují společný původ a ve všech je Mojžíš dominantní postavou; jeho
historické a náboženské poslání je se základem existence Izraele jako národa
neodmyslitelně spjato
7.4. Historické pozadí Pentateuchu
7.4.1. Vyprávění o praotcích
Není v přesném slova smyslu ověřitelné mimobiblickými prameny - jde
spíše o aktualizující interpretaci dějin, ovšem s věrohodným dějinným
pozadím, které odpovídá migracím Amorejců resp. Aramejců (1.-2. pol. 2. tis.
př. Kr.)
Ze sociálního hlediska jde o polokočovníky komunikující s usedlým
obyvatelstvem a žijící v patriarchálně strukturovaných klanech
Bůh praotců je na rozdíl od božstev kananejských svatyň spjatý s osobou
dotyčného patriarchy důvěrným vztahem a konkrétními přísliby do budoucna -
kontaktem s Kananejci však dochází k propojení s lokálním kultem
Novela o Josefovi - přesněji rovněž
nedatovatelná, tvoří most mezi praotci a exodem
7.4.2. Exodus a putování pouští
Odchod Hebreů do Egypta mohl mít různé
důvody a mohl se odehrát v několika vlnách (v souvislosti s invazí Hyksů v
18. stol. resp. v době, kdy se hovoří o Habiru, tj. ve 14. stol.)
Podobně i exodus: kolem r. 1550 "exodus
vyhnanců" - při vyhnání Hyksů z Egypta postupují snad zárodky jižních kmenů
po Via maris; kolem r. 1250 "exodus utečenců" - mojžíšská skupina
středopalestinských kmenů směřuje do Kanánu přes Sinaj a Zajordání
Prožitek této skupiny má zcela zásadní
význam pro všechny, kdo se k ní v Kanánu připojí a na sjednocujícím principu
korporativní solidarity resp. generalizace vytvoří izraelský národ - Jahvem
vysvobozený z egyptského otroctví
Putování pouští, které lze těžko
geograficky lokalizovat, dostává pro budoucí Izrael podobu symbolu -
představuje cennou zkušenost těch, kdo jsou odkázáni výhradně na Boha
7.5. Teologické poselství Pentateuchu
7.5.1. Hlavní body teologické
zvěsti
Svět, který Bůh stvořil, je dobrý; Bůh požehnal lidskému životu;
lidstvo je náchylné ke hříchu; Bůh vysvobozuje z každého zla; Bůh plní své
sliby
Smlouva je poutem mezi Bohem a Izraelem; zákon je výrazem svazku Izraele
s Bohem; podstatou kultu je chvála a
díkuvzdání; náboženský život je životem ve společenství; Bůh řídí celé
dějiny
7.5.2. Aktuální podněty pro
duchovní život
Všechno naše jednání má vyrůstat z víry;
naše modlitba má být v souladu s naším každodenním životem; je třeba
respektovat a napodobovat Boží svatost; konkrétní podobou svatosti má být
soucit s druhými
Život je cesta, vyžadující důvěru v Boha;
jsme "lid země"; víra je zkušenost, která se žije v prostředí rodiny;
modlitba má vyplňovat náš život
7.6. Genesis
7.6.1. Titul a význam knihy
Hebrejský název Berešît, tj.
“Na počátku”, i řecký titul Genesis, tj. “Zrod”, poukazují na prvopočátky
světa, lidstva a Izraele, kterých se kniha týká
Originalita spočívá mj. v rozlišení díla
stvoření od Stvořitele, v identifikaci svobodné vůle člověka jako místa
původu zla, v rozpoznání aktivní spásné Boží přítomnosti v dějinách
Genesis ukazuje kořeny, z nichž vyrůstá
víra židů, křesťanů i muslimů
7.6.2. Narativní obsah
1. Biblické pradějiny (1,1-11,32)
2. Příběhy praotců (12,1-50,26): Abrahám
(12,1-25,18), Izák a Jákob (25,19-37,1), Josef (37,2-50,26)
7.6.3. Prameny
Genesis představuje kompozici J,E a P -
v biblických pradějinách J a P, v příbězích patriarchů J a E (výjimečně P)
Chronologickými údaji a rodokmeny vtiskla
kněžská tradice knize vlastní osobitou koncepci
7.6.4. Struktura
Vysledovatelná na základě deseti tóledót
(sr. uvozující formule), které dělí knihu do deseti oddílů: 2,4a - uzavírá
stvoření; 5,1-28 - Adamovo potomstvo až po Noema; 6,9-10 - Noemovo potomstvo
v období potopy; 10,1-32 - potomstvo Noema a jeho synů; 11,10-26 - Sémovo
potomstvo až po Teracha; 11,27 - potomstvo Terachovo; 25,12-16 - potomstvo
Izmaela; 25,19-26 - potomstvo Izáka; 36,1-43 - potomstvo Ezaua-Edóma; 37,2 -
potomstvo Jákoba
7.6.5. Záměr a teologická
perspektiva
Kněžský redaktor spojuje univerzální
dějiny s dějinami Abrahámova rodu (obojí po pěti rodokmenech) - obojí chápe
jako dvě dějství jednoho dramatu
Eliminační metodou soustřeďuje pozornost na
zužující se linii Bohem vyvolených (Adam-Sét-Noe-Sém-Abrahám-Izák-Jákob),
kdežto ostatní ponechává stranou (Kain, Chám, Jafet, Izmael, Ezau)
Zdůrazňuje uskutečnění stvořitelského
Božího záměru - lidstvo naplní zemi a podmaní si ji; v požehnání, které
provází vyvolený zbytek, se zároveň prosazuje záměr spasitelný - jeho
konkretizaci představuje země, kde patriarchové získávají alespoň místo
svého spočinutí
7.6.6. Vliv knihy Genesis
V patristické době se vyzvedá
předobrazný charakter osob a událostí vzhledem k NZ (Adam - Kristus; Noemova
archa - církev); dnešní křesťanství hledá v textech Gn odpovědi na palčivé
otázky týkající se kořenů zla i podněty k odvaze víry, jejímž vzorem zůstává
Abrahám
7.6.7. Exegeze Gn 22,1-19
Různé pokusy o interpretaci: upozornění
na nutnost rozlišovat, co od člověka opravdu žádá Bůh; polemika s krutými
pohanskými zvyky Kananejců příp. znázornění přechodu od lidských obětí k
obětem zvířat; etiologické vyprávění - původ jména dotyčné svatyně
vv. 1-2: jde tu o radikální zkoušku
Abrahámovy víry - protipólem Gn 12,1 je výzva: "Odejdi!"; naplněný příslib
syna (četného potomstva) má nyní být zmařen - Boží protimluv; gradace:
"svého syna" (desetkrát v celé kapitole), "jediného" (tedy nikoli Izmaela),
"Izáka" (jméno, které značí smích, zde spojeno s opakem: obětí), zdůrazňuje
naléhavost, ale také paradoxnost Božího
příkazu - Abrahám má překročit své dosavadní zkušenosti s Bohem a otevřít se
Bohu zcela nepochopitelnému
vv. 3-5: Abrahám mlčky připravuje vše na
cestu (dříví naposled), sám sedlá osla; třetího dne (symbolický údaj) říká
služebníkům: "já s chlapcem půjdeme... a pak se vrátíme" - snad ohled na
Izáka, snad nepatrný záchvěv naděje
vv. 6-8: Izák nese dříví (spojitost oběti s
tím, co má být spoluobětováno), Abrahám oheň a nůž (nástroje k obětnímu
úkonu) - možná se zde zračí otcova šetrnost vůči synovi stejně jako v
odpovědi na Izákovu otázku (mezi Abrahámovým "viděním" hory, tj. smrti, a
berana, tj. života, stojí vyznání víry ve "vidění" Boží, tj. prozřetelnost);
Abrahámova odpověď je výrazem úzkosti ze smrti i naděje na život
(dvojznačnost termínu benî)
vv. 9-13: čas jako by se tu skoro zastavil
(detailní líčení bezprostřední přípravy k oběti), ale pak opět dostává spád;
Abrahámova bázeň před Bohem je postojem nezlomné důvěry, která projde
temnotou smrti k životu
vv. 14-19: příslib požehnání z Gn 12 (jehož
zárukou je Izák) se nejen znovu stvrzuje, ale podstatně rozšiřuje - to, co
se zdálo být odsouzeno k zániku, je naopak cestou k netušenému růstu;
"Abrahám se vrátil..." - sg. naznačuje, že oběť, neuskutečněná fyzicky, se
dokonala v jeho srdci ochotou Izáka
bezvýhradně odevzdat
7.7. Exodus
7.7.1. Centrální postavení a význam Exodu
a) v historickém rámci Pentateuchu -
události, které jsou obsahem Ex, tvoří dějovou osu celého Pentateuchu, na
niž se napojují děje předchozí i následující
b) v teologickém rámci SZ - jde o počáteční
a ustavující moment Izraele jako svobodného lidu smlouvy, základ víry v Boha
jako osvoboditele a smluvního partnera, prototyp spásy i důvěrného vztahu
mezi Bohem a lidmi
7.7.2. Titul a narativní obsah
Hebrejský titul Šemôt, “Jména” (podle Ex
1,1), řecký Exodos, “Vyjití” (podle hlavní události, o níž kniha vypráví)
Návaznost na závěr Gn, ale s odstupem
400-500 let - Hebreové už tvoří početný lid, politická situace v Egyptě je
pro ně nepříznivá; dva hlavní dějové póly - východ z Egypta a smlouva na
Sinaji, mezičlánek tvoří putování pouští
1. Vysvobození z Egypta (1,1-15,21)
2. Cesta pouští (15,22-18,27)
3. Smlouva na Sinaji (19-40)
7.7.3. Prameny
Ex představuje kompozici textového
materiálu J, E a P
7.7.4. Nový redakční rámec Exodu
Výsledný rámec vtiskla knize redakční
práce kněžských kruhů v exilní a poexilní době - můžeme v něm rozeznat dvojí
linii:
a) genealogickou - hned v Ex 1 se poukazuje
na rozmnožení Izraelitů v Egyptě; z Jákobova rodu (70 osob) se stává početný
národ a v něm se vyzvedá (Ex 6) zejména kmen Levi - snaha zdůraznit
kontinuitu Áronových potomků v čelných reprezentantech kněžských rodin
vykonávajících službu v chrámě
b) teologickou - formule, jíž Bůh zjevuje
Mojžíšovi své vlastní jméno: "Já jsem Jahve" (Ex 6,2-8), navazuje na Boží
přízeň vůči praotcům a zároveň předznamenává postupné zjevování Boží slávy
na Izraeli (jako vysvobozeném) a Egyptu (jako poraženém)
Hospodinova sláva má zazářit na osudu
vyvoleného národa (povzbuzení pro zajatce v Babylóně) - i reptání Izraelitů
na poušti je pro Hospodina příležitostí, aby zjevil svou slávu konkrétní
pomocí (Ex 16,7.11)
S touto slávou (samotnou Hospodinovou
přítomností) nelze ztotožňovat oblak, který je pouze jejím projevem; oblak
přesunující se s hory Sinaj nad stan setkávání (Ex 40,34) naznačuje Boží
přebývání uprostřed putujícího Izraele - na rozdíl od starších tradic zde
kněžská redakce zdůraznila směr od Hospodina k Izraeli
7.7.5. Vliv knihy Exodus
1. V životě Izraele - prožitek exodu a
sinajské smlouvy je zkušeností, k níž se Izrael v pozdějších dějinách stále
vrací (sr. spojování Hospodinova jména s tímto zásahem jako pevným
atributem, různé obrazy, jimiž proroci vyjadřují toto jedinečné období
izraelských dějin, živá připomínka liturgickým slavením paschy a svátků stánků)
2. V životě církve - nová smlouva
představuje naplnění předobrazů z Ex (Mojžíš resp. velikonoční beránek =
Kristus, přechod Rákosovým mořem = křest resp. konečné vítězství, mana =
eucharistie resp. nebeská hostina; pascha = přechod k novému životu)
3. V dnešním křesťanství - významnou roli
hrají zvláště motivy osvobození (z jakéhokoli útlaku), putování s výhledem
na cíl (ve smyslu historickém i eschatologickém), Hospodinovy slávy (Duch
Páně přítomný v srdcích věřících)
7.7.6. Exegeze Ex 14
Nesrovnalosti patrné při pozorné četbě
se soustřeďují do 3 bodů:
1) Dvě verze zázraku - v. 21 spojuje obojí,
jak vysušení moře východním větrem (aktivita samotného Hospodina), tak i
rozpolcení vod (způsobené vztažením Mojžíšovy ruky, byť na Hospodinův
příkaz); 1. verze patří k JE a má ráz přirozený, 2. verze - z P, představuje
událost zázračné povahy
2) Mojžíšovo chování a pohyb resp. klid
Izraelitů - vv. 13-14 (Mojžíš
vybízí Izraelity k důvěře a ke klidu) a v. 15 (Hospodin vytýká Mojžíšovi
úpění a poroučí Izraelitům jít dál); otázka pohybu či klidu Izraelitů se
naskýtá i ve v. 20 a vv. 22-23 (spojena navíc s nejasnou funkcí
oblakového/ohnivého sloupu)
3) Porážka Egypťanů
- vv. 24-25.27b (Hospodin způsobuje nejdříve
zmatek v jejich táboře a když se pak, tušíce nebezpečí, dávají na útěk,
obrací moře proti nim; o pohybu Izraelitů není řeč) a vv. 26.27a.28 (na
Hospodinův příkaz vztahuje Mojžíš ruku nad moře a vody se vracejí na nic
netušící Egypťany, kteří vešli za Izraelity do moře)
Text je kompozicí dvou vrstev, z nichž
každá má své charakteristické výrazy i teologii:
1) Vrstva P - mladší a úplnější; příznačné
prvky - stereotypní formule popisující faraonovo vojsko (slavnostní ráz a
zdůraznění triumfu); zatvrzelost faraonova srdce (vzhledem k teocentrickému
pojetí způsobená Hospodinem); "poznání" (k němuž docházejí Egypťané teprve v
okamžiku soudu čili vlastní smrti) a "oslavení se" (ze strany Hospodina,
který tak poprvé v dějinách mocně zasahuje ve prospěch svého lidu); střídání
výrazů "moře" a "vody" a výrazu "sucho (souš)"
(obměna chaosu potopy, zde ovšem pohlcující pouze 1 brutální národ); úloha
Mojžíše jako náboženského vůdce majícího podíl na moci Boží (poexilní vize)
2) Vrstva JE - starší a zlomkovitá;
příznačné prvky - vysušení moře (jev, který není tak velkolepý); strach
Izraelitů a reptání proti Mojžíšovi (národ postrádající dosud hrdinské
rysy); Mojžíš v roli Hospodinova služebníka (sám nijak výrazně nejedná);
motiv ohnivého a oblačného sloupu (viditelné znamení, typické pro konkrétní
vyjadřování JE)
Výsledná podoba textu - dvojhlas tvořící
plnější zvukový celek než jednoduchá melodická linka
Struktura - 1) vv. 1-14: odehrává se
kvečeru, na břehu moře (charakteristické sloveso "pronásledovat"; 2) vv.
15-25: odehrává se v noci, v prostoru moře (charakteristické sloveso "jít");
3) vv. 26-31: odehrává se na úsvitu, na druhém břehu (charakteristické
sloveso "vrátit se"); každá z těchto tří částí začíná příkazem Hospodina,
pokračuje jeho vyplněním a končí vyznáním (Mojžíše, Egypťanů a Izraelitů)
7.8. Leviticus
7.8.1. Význam knihy
Dříve mizivý zájem o Leviticus jako
knihu překonanou dnes stoupá z důvodů historických (hlubší poznání judaismu
v náboženském kontextu starověku) i teologických (lepší pochopení
křesťanského kultu a jeho symboliky v kontextu života komunity)
7.8.2. Titul a obsah
Hebr. název Wayyiqra, “A zavolal”,
představuje první slovo knihy, řec. název Leuitikon vyjadřuje obsahové
zaměření na činnost kněží z kmene Levi
Strukturální rozčlenění:
1. Předpisy o obětech (kap. 1-7)
2. Kněžské řády (kap. 8-10)
3. Předpisy o čistém a nečistém (kap.
11-16)
4. Kodex svatosti (kap. 17-26)
5. Dodatek - směrnice pro sliby a dary
(kap. 27)
7.8.3. Pramen a datace
Veškerý materiál shromážděný v Lv
pochází z P - soustřeďuje se na převážně na obětníky a oběti, v návaznosti
na Ex 25-31; 35-40 (kultovní prostor) a s pokračováním v Nm 1-10 (kultovní
společenství)
Projevuje se zde snaha poexilního kněžstva
spojit kult druhého chrámu s kultem mojžíšské doby čili zaštítit ho
autoritou slavné počáteční epochy izraelského zákonodárství; kultovní
předpisy Lv představují většinou relativně pozdní stadium a jako takové
předpokládají dosti dlouhý vývoj, třebaže některé z nich mohou svými počátky
sahat do doby mnohem starší
7.8.4. Literární druh a originalita Leviticu
Zákonodárství obsažené v Lv má místy
etický charakter (např. kap. 19-20), ale vcelku převažuje charakter
liturgický - syntéza kultovních tradic z minulosti Izraele, včetně různých
převzatých prvků, ovšem proniknutá duchem zcela autentické víry v Hospodina
Odhlédneme-li od reálného nebezpečí
formalismu (sr. ostrou kritiku proroků), je tento biblický zákoník nesporně
prodchnut ryzím a hlubokým smyslem pro svatost, tzn. z negativního hlediska
eliminaci hříchu (opaku svatosti) a z pozitivního maximální připodobnění se
Bohu, který je Svatý
K tomuto ideálu má směřovat celý život
Izraelity od těch nejpřirozenějších fyzických úkonů až po slavení liturgie,
od každodenních vztahů k bližnímu až po důležité rozhodování o osudech
celého společenství
7.8.5. Vliv knihy Leviticus
Ve SZ lze najít ohlasy v 1 a 2 Kron,
Žalmech a 1 a 2 Mak, v judaismu těží z Lv mišna, kdežto v rané církvi
dochází spíše k odklonu od předpisů spjatých s židovstvem, příp. k jejich
symbolické interpretaci (patristická literatura)
O křesťanské liturgii se v poslední době
znovu začíná uvažovat (co do struktury) v návaznosti na liturgii židovskou,
jejíž teologický obsah transformovala - eucharistie představuje naplnění
všech duchovních aspektů starozákonních obětí
7.9. Numeri
7.9.1. Tituly
Hebr. název Bemidbar, “Na poušti”,
pochází od 4. slova 1. verše a vystihuje
prostředí do něhož je zasazen děj; LXX nazývá knihu podle sčítání lidu (kap.
1-4; 26) a podle uváděného počtu obětí (kap. 7; 15; 28-29) Arithmoi, “Počty”
(obdobně Vg)
7.9.2. Obsah
Materiál velmi různorodého rázu lze z
narativního pohledu rozdělit na tři části:
1. Příprava vojenského tábora na válečné
tažení (1,1-10,10)
2. Pochod pouští od Sinaje do Kadeše,
včetně zkoušek víry Izraele i útoků proti Mojžíšově autoritě (10,11-20,13)
3. Pochod Zajordánskem ke břehu Jordánu,
poslední směrnice a opatření před vstupem do Kanánu (20,14-36,13)
7.9.3. Perspektiva a naukový rámec Numeri
Narativní látka Nm (prameny J a E)
navazuje dějově na události Ex, legislativní látka (pramen P) navazuje na
předpisy Ex a na celý Lv a vzhledem k doplňujícímu charakteru zákonů (např.
o sabatu, očišťování apod.) je vhodně situována do přechodné etapy
Sinaj-Kadeš
Z teologického hlediska zde Izrael
představuje ideální komunitu stmelenou pevnými nábožensko-sociálními
strukturami, spjatou poutem příbuzenství, ale zejména ochotou žít podle
Hospodinových příkazů; jako takový je Izrael připraven na vítězné tažení do
země, kterou mu Hospodin chce dát (viz např. předpisy o dělení kořisti v
kap. 31)
Na této cestě se musí vypořádat jak s
nepřátelstvím (často rafinovaným) okolních národů (Edomité, Moabité,
Amorejci apod.) tak i s obtížemi, které přináší nehostinná poušť (hlad a
žízeň) a které vedou k pokušení vrátit se zpět (viz vzpouru Kórachovců)
Vliv poexilního kněžstva na výslednou
redakci Nm je patrný z perspektivy, která zdůrazňuje teokratické aspekty -
Boží zásahy do života komunity, která je provázena stálou Boží přítomností,
hierarchické uspořádání, v němž politická moc má být podřízena kněžské
Hospodinova absolutní věrnost vyžaduje
odpovídající věrnost lidu - příležitostné narušování této věrnosti Hospodin
spravedlivě trestá, ale dovede také milosrdně odpouštět; Mojžíš jako
prostředník mezi Bohem a lidem (vykreslený rozdílně v JE a P) má své lidské
slabosti, ale je nesporně člověkem Bohu zcela oddaným
a zároveň naléhavě se přimlouvajícím za lid
7.9.4. Vliv knihy Numeri
Ohlasy Nm nacházíme v historických
reminiscencích žalmů (např. Žl 106) a v pozdních sapienciálních knihách -
Sir (kap. 45-46) a Mdr (kap. 18); NZ obsahuje některé narážky na události
nebo výpovědi z Nm jako na předobrazy (Jan 3,14) nebo proroctví (2 Petr
2,15n) či zdůrazňuje jejich parenetický charakter (Jud 11) - nejčastěji
poukazuje na Nm Žid
Prvotní izraelská komunita vylíčená v Nm se
dnes opět těší zájmu exegetů i pastoralistů, kteří si všímají jejích aspektů
sociálních i náboženských
7.9.5. Balámovo proroctví
Aramejský věštec Balám je v Nm sice
okrajovou postavou, ale zmiňuje se o něm na řadě míst jak SZ tak i NZ; je
sice hodnocen vesměs záporně jako svůdce k modloslužbě, ale J a E také
ukazují, jak se v jeho ústech navzdory zlým záměrům pohanů (moábského krále
Baláka) mění Boží mocí kletba nad Izraelem v požehnání
Tato 4 požehnání (Nm 23,7-10.18-24;
24,3-9.15-24) mají prorocko-sapienciální ráz, formálně představují mašal
(aforistický mudroslovný výraz, též podobenství) a poslední z nich hovoří o
tajemné postavě s mesiánskými rysy (24,15-17)
Vize se týká vzdálené budoucnosti a "hvězda
z Jákoba" znamená podle kontextu nepochybně osobu obdařenou královskou
důstojností (sr. paralelní výraz "žezlo z Izraele"); v tomto duchu vykládá
text jak tradice židovská (sr. např. targum či identifikaci zmíněné "hvězdy"
s vůdcem židovského povstání 132-135 po Kr.) tak i křesťanská (znamení,
které vede mudrce do Betléma, v Mt 2, či symbol naděje, kterou
představuje Ježíš Kristus, ve Zj 22,16)
7.10. Deuteronomium
7.10.1. Význam knihy
a) V původní souvislosti - tvořilo-li Dt
původně prolog dtr historie, představuje vynikající pokus o rekapitulaci
izraelských dějin ve světle Božího prozřetelnostního vedení a zároveň normu,
podle níž se hodnotí historie budoucí
Situace, v níž se zde Izrael nachází, je
situací velice slibnou, plnou naděje, ale skrývá v sobě i neblahou možnost
zmaření těchto nadějí, ztroskotání - vše záleží na volbě a rozhodnutí
Izraele
b) V aktuální souvislosti - jde o
teologickou syntézu podanou rétorickým stylem, ovšem syntézu, která nejen
shrnuje předchozí tradice, ale také je doplňuje a přehodnocuje - zákony Dt
se jeví jako jistá alternativa k zákonům P (sr. např. zdůvodnění příkazu
sobotního klidu v Ex 20,11 a Dt 5,15)
Důležitou okolností, která určuje tón Dt,
je blízkost Mojžíšovy smrti - hlavní aktér izraelského vysvobození, postava
dominující základům právní i náboženské existence národa, se s tímto národem
loučí slovy vroucími i kategorickými zároveň
7.10.2. Tituly
Hebrejský název je převzat z počátečních
slov Elle haddevarîm, “Toto jsou slova”; řecký výraz Deuteronomion, “Druhý
zákon”, vychází z mylného překladu slov mišne hattôra hazzôt (Dt 17,18) v
LXX (místo správného: "kopie tohoto zákona"); přesto má v sobě řecký titul
kus pravdy, protože v Dt nejde o pouhé opakování zákona prvního, nýbrž o
zákon svébytné povahy
7.10.3. Obsah
I. část: legislativní, lze ji nazvat Dt
ve vlastním slova smyslu - skládá se ze 3 Mojžíšových řečí (kap. 1-30)
1. řeč: retrospektivní pohled na putování
pouští, výzva k věrnosti Bohu (1,1-4,43)
2. řeč: dlouhá pareneze, Deuteronomický
kodex, závěr (4,44-28,68)
3. řeč: poslední výzvy k rozhodnutí se pro
Hospodina (28,69-30,20)
II. část: spíše narativní - poslední
pokyny, Mojžíšova píseň, požehnání a smrt (kap. 31-34)
7.10.4. Formace
1) Základ představoval Deuteronomický
kodex (kap. 12-26), vzniklý pravděpodobně v severním království krátce před
pádem Samaří
2) K první redakci došlo asi za Ezechiáše v souvislosti
s jeho reformou - připojení parenetických částí
(kap. 5-11; 27-28); Dt v tomto rozsahu mělo zřejmě velký vliv na reformu
Joziášovu (sr. 2 Král 23,4-27)
3) Druhá redakce se uskutečnila patrně v
babylónském zajetí - připojení dalších dodatků (kap. 1-4; 29-34)
7.10.5. Vliv Deuteronomia na ostatní knihy Písma
Dt vykazuje příbuznost s Jer (zde jistě
sehrál roli Jeremiášův podíl na Joziášově reformě) - u obou se klade důraz
na Boží lásku a niternou, osobní zbožnost; exilní doplňky Dt jsou blízké
Deuteroizaiášovi, zejména v perspektivě osvobození a cesty pouští k
zaslíbené zemi
Ve srovnání s Kodexem smlouvy (Ex 21-23) se
Deuteronomický kodex jeví jako humánnější - předpokládá vyspělejší
společnost, vyznačuje se zralejším sociálním cítěním (viz předpisy týkající
se manželství), zákon pro něj není pouhým imperativem, nýbrž projevem Boží
lásky, která člověka motivuje
Podstatný vliv mělo Dt na
Deuteronomistickou historii (Joz, Sd, 1-2 Sam, 1-2 Král), hlavně na její
hodnocení dějin z hlediska věrnosti smlouvě; důraz na přikázání lásky se
objevuje v novozákonních odkazech na Dt (sr. Mk 12,29n a par)
7.10.6. Exegeze Dt 8,7-18
Úryvek náleží do parenetické části druhé
Mojžíšovy řeči - stěžejním tématem je výzva k věrnosti Hospodinu; po
gramatické stránce jde o jediné dlouhé souvětí se dvěma částmi - protasis:
(v. 7-10a), apodosis (v. 10b-18), přičemž apodosis lze dále rozčlenit na
kratší pozitivní úsek (v. 10b), delší negativní úsek (v. 11-17) a kratší
pozitivní (v. 18)
Obsahově možno v úryvku rozlišit 4 fáze -
1. a 4. se vztahuje k přítomnosti, 2. k budoucnosti, 3. k minulosti, 1. a 2.
se odehrávají na rovině materiální, 3. a 4. na rovině psychologické:
1. fáze (vv. 7-10) - cyklus země: oslavná
báseň na zemi, do níž Hospodin svůj lid uvádí - 7 přívlastků (první a
poslední z nich: "dobrá", tzn. souhrn všeho dobra, jaké země může
poskytovat, konkrétně bohatství vláhy, vegetace a užitkových minerálů)
2. fáze (vv. 11-13.17) - cyklus produkce a
konzumu: materiální blahobyt, jakému se těší už zabydlený národ ve sféře
urbanistické, zemědělské, ve sféře minerálního bohatství a obchodní, nese v
sobě nebezpečí klamného materialismu, samolibého pocitu nezávislosti na Bohu
3. fáze (vv. 14-16) - charakteristické
sloveso "zapomenout": toto osudné zapomenutí znamená pustit ze zřetele
náročnou, ale prospěšnou zkušenost cesty pouští z egyptského otroctví -
stěžejní fakt, že vlastnictví země není samozřejmostí, nýbrž darem
4. fáze (vv. 18) - charakteristické sloveso
"pamatovat": pozitivní opak zapomenutí představuje soustavná připomínka ve
formě liturgické památky - perspektiva se tak mění z postoje omezeného na
využitelnou pozemskou realitu v postoj osobní, k Někomu, kdo zcela přesahuje
tento úzký obzor
8. DEUTERONOMISTICKÉ DĚJINY
Joz, Sd, 1 a 2 Sam, 1 a 2 Král v hebrejském kánonu – přední proroci,
jelikož prorok je v židovské tradici ten, kdo mluví a jedná ve jménu Božím a
s jeho mocí (Jozue, Samuel, stejně jako Eliáš či Elizeus)
V alexandrijském kánonu se tyto knihy řadí mezi dějepisné – líčí
události, které tvoří součást dějin mezi obsazením Kanánu Izraelem a pádem
Jeruzaléma; původně velmi různorodý textový materiál, zčásti ústně
tradovaný, zčásti už zaznamenaný, byl redakčně zpracován (zřejmě ve 2 fázích
– předexilní a exilní) deuteronomistickou školou, která dala celému dílu
podstatně jednotnou teologickou koncepci –
odtud název Deuteronomistické dějepisné dílo
Hlavní teologickou tezí je závislost blaha
resp. neštěstí Izraele na jeho věrnosti resp. nevěrnosti vůči sinajské
smlouvě – z politického hlediska však bylo asi těžko možné zcela se vyhnout
kompromisům; aktuální poselství díla – nutnost citlivě vnímat znamení doby,
velký význam lidské odpovědnosti, neschopnost člověka vykoupit se sám
vlastní silou
8.1. Jozue
8.1.1. Titul a obsah
Název podle protagonisty, Efraimity
Jozua, Mojžíšova nástupce, který vedl Izraele při dobývání zaslíbené země –
událost, o níž kniha vypráví; Jozue sám je podle rabínské tradice také
autorem
1. část (kap. 1-12) – sleduje postup
Izraele: přípravná fáze (kap. 1-2), přechod Jordánu (3,1-5,12), dobytí
Jericha (5,13-7,26) a Aje (8,1-29), oběť a četba zákona na hoře Ebal
(8,30-35), smlouva s Gabaonity (kap. 9), 2 strategicky významné bitvy,
kterými je dobyt jih (kap. 10) a sever (kap. 11), rekapitulace celého
postupu (kap. 12)
2. část (kap. 13-21) – rozdělení dobytého
území mezi jednotlivé kmeny: zajordánské (kap. 13), předjordánské (kap.
14-19) a určení útočištných měst (kap. 20-21)
Dodatek (kap. 22-24) – závěr Jozuova
poslání: jeho poslední řeč (kap. 23) a shromáždění v Sichemu (kap. 24)
8.1.2. Vznik, literární a teologická charakteristika
Hypotézy o pokračování pramenů
Pentateuchu v Joz (Hexateuch) jsou velmi nepravděpodobné; nejstarší jádro –
tradice o dobývání Kanánu v kap. 2-9 (původně předávány ústně v prostředí
kmene Benjamín a koncentrovány kolem svatyně v Gilgalu); zhruba ze stejné
doby pocházejí tradice jižních kmenů (kap. 10) a severních kmenů (kap. 11)
O něco pozdější (ale rovněž předdavidovský)
je soupis území jednotlivých kmenů v kap. 13-19; uspořádání těchto tradic
(včetně citátů z některých písemných pramenů, např. Knihy Přímého – srov.
Joz 10,13) a připojení ostatních kapitol (zejména kap. 24 o obnově smlouvy v
Sichemu) je zřejmě dílem deuteronomistické redakce
Obsazení Kanánu je v knize líčeno jako
jednotné válečné tažení všech kmenů, kterým je dobyto celé území; dějinný
proces, který nebyl zdaleka tak jednoduchý (nešlo výlučně o vojenskou akci,
nýbrž zčásti o pokojnou infiltraci; zprvu se obsazovalo méně přístupné
horské pásmo, pak se teprve dobývala města v nížině; Izrael neobsadil celé
území, část zůstala v rukou Kananejců - viz Joz 12,14; Sd 1,17) je zde
výrazně schématizován a teologizován (jde o Hospodinovy boje – Hospodin
stojí při Izraeli a bojuje za něj)
8.1.3. Exegeze Joz 6
Pád Jericha - centrální událost dobytí
Kanánu předznamenaná misí izraelských zvědů (Joz 2); opakování některých
částí ukazuje na spojení několika těžko rozlišitelných tradic; výsledný text
působí dojmem spíše liturgické oslavy pádu města nežli pouhé historické
reminiscence, svou roli zde asi sehrálo i etiologické vysvětlení existence
zřícenin Jericha
vv. 1-5: Boží rozkaz je pokračováním
předchozího zjevení (Joz 4) – Jericho je důkladně opevněné (kočovníkům
muselo připadat jako nedobytné), ale Hospodin jim je vydal do rukou, oni si
jen vezmou jeho dar (souhra Landnahme a Landgabe); obléhání se popisuje jako
liturgický obřad, v němž má své místo archa úmluvy nesená kněžími, rituální
čistota vojáků, troubení na roh, sedmeré opakování (obvyklé ve slavnostních
procesích)
vv. 6-16: celý postup se líčí celkem
třikrát – nejdříve dostává rozkaz Jozue (vv. 1-5), pak ho sám opakuje kněžím
a lidu (vv. 6-11) a nakonec je realizován (vv. 12-16); válečný pokřik, po
němž se zhroutí hradby Jericha (vrcholný okamžik), není obyčejný hluk, nýbrž
posvátné provolání Hospodinova vítězství
vv. 17-26: hlavním tématem je provedení
klatby, která je všeobecná (pokud by bylo něco z města odneseno, stihla by
klatba celý tábor), jedinou výjimkou je Rachab a její rodina, které se
zvědové zavázali přísahou (v. 25b ukazuje na přítomnost jejího klanu v
Izraeli); důraz na klatbu a na následky
jejího přestoupení předznamenává Joz 7, kde se hrozba vyplnila; Jericho
nebylo zničeno jen dočasně, nýbrž kletba stihne toho, kdo se jej pokusí
znovu postavit (srov. 1 Král 16,34)
Klatbu, která se nám jeví jako nepochopitelná a
nepřijatelná krutost (o její faktické realizaci v izraelských dějinách lze
ovšem vážně pochybovat), je třeba chápat v teologickém smyslu jako
bezvýhradné zasvěcení válečné kořisti Hospodinu – jemu kořist plným právem
patří, protože on je absolutním Pánem a
vítězem v tomto boji; mísí se zde rané stadium izraelské mentality,
vyznačující se (tehdy obvyklou) krutostí, se zpětným pohledem
deuteronomistů, horujících pro čistotu víry - klatba se tak mohla jevit jako
projev (žádoucí, ale nikdy neuskutečněné) radikální separace od
kananejského pohanství
8.2. Soudci
8.2.1. Titul a obsah
Název opět podle protagonistů – funkce
soudců existovala i v Tyru a v Kartágu, v Izraeli šlo o Bohem vyvolené a
jeho Duchem vyzbrojené lidi, poslané vysvobodit izraelské kmeny z cizí
nadvlády (zprvu nazýváni spíše zachránci); tak znovu nastolili Boží právo
izraelskou nevěrností pošlapané a svou autoritu si udrželi i v době míru
Kniha mluví o 12 soudcích podle počtu
izraelských kmenů: 6 velkých (někdy poměrně rozsáhlé vyprávění) a 6 malých
(někdy známe pouze jméno) – možná však, že šlo o 2 různé typy soudců (velcí
spíše jako charismatičtí osvoboditelé, malí spíše institucionálního typu);
autorem podle rabínské tradice je prorok Samuel
1. úvod (1,1-2,5) – vlastní verze obsazení Kanánu, lišící se od Joz 1-12
2. úvod (2,6-3,6) – deuteronomistické
zhodnocení historie soudců
Centrální blok (3,7-16,31) – vlastní
vyprávění o soudcích ve 2 částech:
1. část (3,7-9,57) – tažení Otniela, Ehuda,
Šamgara (3,7-31); vítězství Debory a Baraka nad Kananejci (kap. 4) oslavené
Debořinou písní (kap. 5); Gedeonova vítězství nad Midjanity (kap. 6-8) a
Abimelechův nezdařený pokus stát se králem (kap. 9)
2. část (kap. 10-16) vyzvedá mezi řadou
malých soudců postavu Jiftácha, vítěze nad Amonity (10,6-27) a Samsona,
vítěze nad Filišťany (kap. 13-16)
1. dodatek (kap. 17-18) – privátní svatyně,
přetvořená stěhujícími se Danovci na svatyni kmenovou
2. dodatek (kap. 19-21) – zločin
Benjamínovců a trestná výprava ostatních kmenů proti nim
8.2.2. Vznik, literární a teologická charakteristika
Nejdříve se ústně tradovala vyprávění o
hrdinských činech jednotlivých soudců v prostředí jejich kmenů; pak se tyto
tradice sloučily dohromady, takže reprezentovaly všech 12 izraelských kmenů
(snad za Ezechiáše); konečně v exilu se historie soudců zasazuje do
chronologického a teologického schématu a chápe se jako pevná instituce – z
té doby pochází syntéza v kap. 2
Deuteronomistický redaktor vidí dějiny ve
stereotypním čtyřfázovém cyklu – modlářská nevěrnost Izraele, Boží trest v
podobě nepřátelského útoku, úpěnlivá prosba k Bohu, povolání
soudce-osvoboditele; historie soudců má být názornou ilustrací
deuteronomistické teze - neštěstí, která stíhají Izraele, jsou přímým
důsledkem jeho odpadu od Hospodina, ale opětovná vítězství nad nepřáteli
zároveň dokazují Hospodinovu neustávající péči o svůj lid
8.2.3. Exegeze Sd 3,12-30
Benjaminita Ehúd zasahuje v konfliktu
(pravděpodobně regionálního charakteru) proti moábskému králi Eglónovi; obě
strany mají spojence ve svých sousedech – Benjamín Efraima, Moabité
Amonity
Útlak ze strany Moabitů s sebou nesl
povinnost Izraelitů pravidelně odvádět dávky; ačkoli Moabité sídlili v
Zajordání, zdá se, že Eglón rozšířil své území na západ od Jordánu (srov. v.
28b)
Okolnost, že Ehúd je levák, mu umožňuje
dobře ukrýt meč (některé detaily příběhu prozrazují vypravěčův smysl pro
humor); Eglón před ním vstává, snad z úcty před ohlášeným Božím výrokem – z
Ehúdovy strany jde sice o mravně problematický čin (kvalifikovatelný jako
zneužití Božího slova), ale také o
realizaci neúprosného Božího soudu nad tím, kdo se svým útokem odvážil
narušit Boží plán s Izraelem
8.3. Knihy Samuelovy
8.3.1. Titul a obsah
Podle židovské tradice je autorem
Samuel; v hebrejském kánonu šlo původně o 1 knihu, která byla kvůli rozsahu
v LXX rozdělena do 2 a označena jako 1. a 2. kniha Království (podobně ve Vg
1. a 2. kniha Králů) – takže LXX a Vg mají celkem 4 knihy Královské; obojí
označení má své důvody – protagonistou 1 Sam je Samuel, ale zároveň v obou
knihách už vystupují první králové Saul a David
Obsah lze rozdělit podle střídajících se
hlavních postav:
1. Samuel (1 Sam 1-7) – jeho dětství a
povolání (kap. 1-3); uloupení archy Filišťany (kap. 4-7)
2. Samuel a Saul (1 Sam 8-15) – pomazání
Saula a založení království (kap. 8-12); počátky Saulovy vlády (kap. 13-15)
3. Saul a David (1 Sam 16-2 Sam 1) –
pomazání Davida a jeho příchod k Saulovi (1 Sam 16,1-19,7); Davidův útěk
před Saulem (1 Sam 19,8-21,15), jeho pobyt na poušti (1 Sam 22-26) a u
Filišťanů (1 Sam 27-2 Sam 1)
4. David (2 Sam 2-20) – králem nad Judou (2
Sam 2-4) a nad Izraelem (2 Sam 5-8); spory o nástupnictví v jeho rodině (2
Sam 9); válka s Amonity, Davidův hřích, narození Šalomouna (2 Sam 10-12);
Absolonova vzpoura (2 Sam 13-20)
5. Dodatky (2 Sam 21-24) – hlad (2 Sam 21);
Davidův žalm (2 Sam 22); jeho poslední slova (2 Sam 23); sčítání lidu, mor a
Boží odpuštění (2 Sam 24,1-17); zbudování oltáře (2 Sam 24,18-24)
8.3.2. Vznik, literární a teologická charakteristika
Deuteronomisté zachovali převzaté
tradice bez větších úprav a doplňků – ústní i písemné prameny jsou ovšem
dosti rozdílné; liší se mezi sebou např. 2 verze vzniku království –
promonarchická (1 Sam 9), zřejmě starší, a antimonarchická (1 Sam 8),
mladší; dvojí vyprávění o příchodu Davida na Saulův dvůr
– jako hudebníka (1 Sam 16) a jako hrdiny (1 Sam 17)
Kromě dvou menších celků – vyprávění o
proroku Samuelovi (1 Sam 1-3) a o osudech archy úmluvy (1 Sam 4-6) vynikají
2 velké narativní bloky – historie Davidova nástupu na trůn (1 Sam 16-2 Sam
5) a historie následníků Davidova trůnu (2 Sam 9-1 Král 2): po literární
stránce znamenitá ukázka izraelské historiografie, sepsaná zřejmě očitým
svědkem (nevyhýbá se kritice Davida a jeho rodiny)
Se vznikem monarchie sice padá původní
teokratický ideál, ale zároveň král nemá být konkurentem Hospodina jako
jediného Vládce, nýbrž viditelným znamením Hospodinovy vlády; Saulův pád je
sice potvrzením negativního postoje k monarchii (kopírující okolní národy),
ale David představuje i přes své chyby prototyp mesiánského
krále-pastýře podle Hospodinova srdce
8.3.3. Exegeze 2 Sam 7
Proroctví, které je založeno na dvojím
významu slova dům (budova, totiž chrám, a rod, tj. dynastie) a které
existuje ve 2 dalších verzích (prozaické v 1 Kron 17,1-15 a básnické v Žl
89); je zasazeno do středu Davidovy životní historie – předchází mu vzestup
až po vládu nad Izraelem i nad Judou a přenesení archy do Jeruzaléma a po
něm následují intriky o nástupnictví, u jejichž kořene stojí Davidův hřích -
Bůh však přesto svůj slib neodvolá
Jelikož perikopa předpokládá život v míru
(v. 1), 8. kap. působí poněkud nelogicky (snad by patřila před kap. 7) – 1
Král 5,17 uvádí Davidovy války jako důvod, proč nemohl postavit chrám;
zatímco David bydlí v luxusním paláci, Hospodin je jakoby stále kočovníkem
ve stanu (v. 2)
Nátan odpovídá na Davidův záměr nejdříve
kladně z vlastního přesvědčení jako králův rádce – jde o záměr ušlechtilý
(v. 3), pak teprve záporně jako prorok inspirovaný Bohem – v pozadí je
odmítavý postoj k pošetilému spoléhání se na chrám jako takový, resp. ke
snahám uzavřít Hospodinovu všeobsáhlost do omezeného prostoru (vv. 4nn)
Davidovo vyvýšení (titul vévody, zmínka o
velikém jménu) a Hospodinova pomoc (vv. 8n) se budou napříště týkat celého
Izraele (vv. 10n); v. 12 obsahuje jádro proroctví – příslib trvání Davidova
trůnu v jeho potomcích; v. 13 se vztahuje na 1. z nich, Šalomouna (Boží syn
byl obvyklým titulem krále), další vv. pak na všechny ostatní – mluví se i o
jejich eventuálních chybách a trestu, který je stihne; duchovní (a současně
literní) smysl textu dává tušit, že tento příslib, zcela přesahující
historickou realitu (srov. výraz “navěky”), se naplnil až na pravém Božím
Synu, jedinečném Davidově potomku
8.4. Knihy Královské
8.4.1. Obsah
Původně jedinou knihu dělí nejdříve LXX
a pak i Vg na 2 (3. a 4. kniha Království resp. Králů); obě knihy lze jako
celek rozdělit do několika bloků:
1. Davidův nástupce (1 Král 1-2) – nezdar
Adoniášův a potvrzení Šalomouna
2. Šalomoun (1 Král 3-11) – jeho moudrost (1 Král 3,1-5,14), stavby (1
Král 5,15-9,25), obchod (1 Král 9,26-10,29); úpadek jeho království (1 Král
11)
3. Politické a náboženské schisma (1 Král
12-13) – odtržení severních kmenů v čele s Jeroboamem, Roboamovi zůstávají
pouze 2 jižní
4. Severní a jižní království až po proroka
Eliáše (1 Král 14-16) – paralelní dějiny obou částí rozdělené říše
5. Eliášovský cyklus (1 Král 17-2 Král 1,18) – velké sucho (1 Král
17-18); Eliáš na Chorebu (1 Král 19); války s Aramejci (1 Král 20); Nábotova
vinice (1 Král 21); nová válka s Aramejci a situace
po Achabově smrti (1 Král 22,1-2 Král 1,18)
6. Elizeovský cyklus (2 Král 2-13) –
počátky Elizeova působení a tažení proti Moábu (2 Král 2-3); Elizeovy
zázraky (2 Král 4,1-6,7); války s Aramejci (6,8-8,29); nástup Jehua k moci
(2 Král 9-10); od vlády královny Atalji až po Elizeovu smrt (2 Král 11-13)
7. Severní a jižní království až po pád
Samaří (2 Král 14-17)
8. Poslední období judského království (2
Král 18-25) – Ezechiáš a Izaiáš (2 Král 18-20); 2 bezbožní králové Manasse a
Amon (2 Král 21); Joziáš a jeho náboženská reforma (2 Král 22-23,30);
obležení a pád Jeruzaléma a 2. deportace (2 Král 23,31-25,30)
8.4.2. Vznik, literární a teologická charakteristika
Původní materiál je velmi různorodý –
mezi prameny pocházejícími z královského dvora se přímo uvádí Historie
Šalomounova, Kniha letopisů králů izraelských a Kniha letopisů králů
judských; samostatné prameny předpokládá eliášovský cyklus (jednotný
narativní celek teologicky propracovaný) a elizeovský cyklus (řada volně
spojených epizod ve formě lidových
legend); popis stavby chrámu (1 Král 6-7) vznikl asi v kněžském prostředí
Autor resp. redaktor, pocházející patrně z
kněžských kruhů (podle židovské tradice prorok Jeremiáš), pomíjí téměř úplně
politickou a hospodářskou stránku vlády králů a soustřeďuje se skoro výlučně
na stránku náboženskou – jeruzalémský chrám, jeho vybavení a kult,
deuteronomická reforma a její úsilí o čistý monoteismus
Zprávy o jednotlivých králích se drží
jednotného schématu – synchronizace s druhým královstvím, králův věk na
začátku vlády, délka jeho vlády, jméno jeho matky, náboženské zhodnocení
jeho vlády (příp. další podrobnosti), odkaz na prameny, zmínka o smrti,
pohřbu a jméno nástupce
Izraelští králové jsou všichni odsouzeni,
protože pokračují v hříchu Jeroboamově (Achab navíc otevírá zemi pohanským
vlivům), z judských králů jsou někteří odsouzeni, někteří hodnoceni kladně,
ale s výhradou (neodstranili posvátné výšiny), pouze 2 se dostává
bezvýhradné pochvaly – Ezechiášovi a Joziášovi
Joziášovým oceněním se pravděpodobně
uzavírala 1. redakce z doby jeho vlády, 2. redakce v babylónském zajetí
připojuje negativní přehodnocení judského království (dané trpkou zkušeností
jeho pádu), ale nakonec přece jen svítí paprsek naděje (Jojakinovo
omilostnění ve 2 Král 25,27-30)
8.4.3. Exegeze 2 Král 4,8-37
Příběh vhodný pro aplikaci narativní
analýzy, zde pouze její nejvýznamnější součást – dějová osnova (detailní
průběh, prostředky použité ke střídavému zvyšování a uvolňování napětí,
vzájemná souhra motivů)
Expozice (vv. 8-10) – Elizeův opakovaný
přechod přes Šunem a mimořádná Šunemančina pohostinnost; počátek akce (v.
11) – Elizeus poprvé využívá připravené světničky; komplikace I (v. 13) –
Šunemanka odmítá Elizeovu nabídku přímluvy; climax I (v. 16) – Šunemanka
odráží Elizeovu předpověď narození syna;
řešení I (v. 17) – narození syna podle Elizeovy předpovědi; komplikace II
(vv. 18-20) – synovo náhlé onemocnění a smrt; climax II (v. 28) –
Šunemančina hořká výčitka; řešení II (v. 35) – Elizeus chlapce vzkřísí;
závěr (v. 37) – Šunemanka si odnáší syna
opět živého
Nejdůležitější stylistické a narativní
prostředky sloužící k dosažení patřičného účinku – minuciózní popis světnice
(v. 10); překvapivé zařazení zmínky o Šunemančině bezdětnosti teprve do v.
14; doslovné narážky na jiné biblické texty napovídající jistou podobnost
(např. v. 16 na Gn 18,10; v. 30 na 2 Král 2,2.4.6); přímý odkaz na v. 16b ve
v. 28b; dramatická ironie spočívající v protikladu slov a gest jednajících
osob ke skutečnosti (v. 26); epanadiploze (v. 19) vyjadřující sugestivně
chlapcovu bolest; nevysvětlené jednání Šunemanky ve vv. 21-24; neúspěšné
pokusy o řešení, které působí retardačně, ale také zvýrazňují řešení
definitivní (v. 13; vv. 29.31)
Trojí dějový moment týkající se střídavě
Elizea a Šunemanky – předpověď (v. 16a) resp. předtucha (v. 16b); vyplnění
předpovědi (v. 17) a předtuchy (v. 20); zpětný odkaz na předtuchu (v. 28) a
na předpověď (v. 36); trojice stěžejních motivů, vždy ve 2 polohách –
Šunemančina úcta k Elizeovi (vv. 8-10; v. 37); poukaz na klam (v. 16b; v.
28); Elizeova moc (v. 16a; v. 35)
9. CHRONISTICKÉ DÍLO
Nový velkolepý pokus o teologické
zpracování celých dějin spásy – nenavazuje pouze na deuteronomisty, nýbrž
začíná znovu od Adama jako Pentateuch; jde o jednotné dílo zahrnující 1 a 2
Kron, Ezd a Neh, přičemž začátek Ezd navazuje časově na konec 2 Kron (rovněž
obsahově Ezd a Neh představují obnovu toho, co ve 2 Kron bylo ztraceno); v
hebrejském kánonu jsou tyto knihy řazeny mezi Spisy (1 a 2 Kron následují až
po Ezd a Neh), v LXX a ve Vg mezi knihy dějepisné
Autor resp. autoři jsou neznámí, označují
se jako chronisté, vznik díla je třeba klást (mj. kvůli četným aramaismům)
na konec perského nebo na začátek helénského období (mezi r. 350 a 250 př.
Kr.) – přesnější datace není možná vzhledem k chybějícím informacím o
židovské komunitě té doby a vzhledem k nejistotě, zda některé texty jsou
původní či přídavky (např. 1 Kron 24)
9.1. Knihy Kronik
9.1.1. Titul a obsah
V hebrejštině nazývány Slova resp.
Události dní, LXX a Vg jim dává titul Paralipomena, tj. věci, které byly
opomenuty (v předchozích knihách) a v četných moderních překladech (podle
návrhu sv. Jeronýma) se označují jako knihy Kronik či Letopisů, přestože
nejde o kronikářské dílo ve smyslu moderní historiografie
1. Genealogie od Adama až po Saula
(1 Kron 1-10)
2. Historie Davidova (1 Kron 11-29)
3. Historie Šalomounova, zejména stavba chrámu (2 Kron 1-9)
4. Stručná historie ostatních judských
králů (2 Kron 10-36)
9.1.2. Vznik, literární a teologická charakteristika
Chronista použil pramenů ústních (zřejmě
genealogie tradované v jednotlivých rodech) i písemných (genealogie převzaté
asi z Gn a Ex; příběhy Samuela, vidoucího, příběhy proroka Nátana a příběhy
Gáda – srov. 1 Kron 29,29; Kniha králů izraelských a judských – srov. 2 Kron
27,7; výklad Knihy králů – srov. 2 Kron
24,27); tyto prameny však zpracoval svým osobitým způsobem – morální a
teologickou aktualizací dějin na způsob midraše
Rozsáhlé počáteční genealogie mají poukazem
na vynikající předky podepřít autoritu všech složek židovské obce té doby; u
Davida i Šalomouna se zájem soustřeďuje především na chrám a kult (u obou
jsou zdůrazněny jen kladné stránky, o jejich chybách se autor nezmiňuje);
izraelských králů si 2 Kron nevšímá vůbec a judských opět hlavně se zřetelem
na náboženské reformní snahy (Josafat, Ezechiáš a Joziáš)
S historickými fakty tedy zachází chronista
podle vlastního záměru (selektivně, ne vždy v chronologickém sledu, se
zřetelnou idealizací a subjektivními dodatky) a ani co do literárních kvalit
se jeho dílo nevyrovná deuteronomistickému; přesto jde o významný náboženský
apel na tehdejší židovskou komunitu, vyzvedající na vzorových postavách
minulosti (zejména Davidovi a Šalomounovi) požadavek úcty prokazované Bohu v
chrámě a zaměřující pozornost k budoucímu mesiánskému králi,
na jehož příchod je třeba se připravit obrácením
9.2. Ezdráš a Nehemiáš
9.2.1. Titul a obsah
V hebrejském kánonu obě knihy spojeny v
jednu, rovněž tak v LXX, kde ovšem figurují jako 2. Ezdrášova (1 Ezd je
apokryf), ve Vg je Ezd označován jako 1 Ezd a Neh jako 2 Ezd
Obsah Ezd:
1. Návrat z babylónského zajetí (kap. 1-2)
2. Stavba jeruzalémského chrámu (kap. 3-6)
3. Návrat další skupiny pod vedením Ezdráše (kap. 7-8)
4. Ezdrášův boj o zachovávání Zákona,
zvláště předpisů týkajících se kultu a smíšených manželství (kap. 9-10)
Obsah Neh:
1. Obnova Jeruzaléma, zvláště jeho hradeb
(kap. 1-7)
2. Četba Zákona, pokání lidu a obnovení
smlouvy s Bohem (kap. 8-10)
3. Obnova občanského pořádku v jeruzalémské
obci a další Nehemiášova činnost (kap. 11-13)
9.2.2. Vznik, literární a teologická charakteristika
Autor cituje některé právní a
administrativní dokumenty své doby (v Ezd 4) a také seznamy navrátilců,
kněží a levitů (Ezd 2; Neh 7; 11; 12) – jeho dílo je cenným (byť
fragmentárním) zdrojem informací o židovské poexilní komunitě, o níž jinak
nemáme žádné zprávy; začátek Ezd hovoří o návratu z exilu a rekonstrukci
chrámu r. 515, působení Ezdrášovo a Nehemiášovo však spadá až do 2. pol. 5.
stol. (o předešlých více než 50 letech se nedozvídáme nic)
Datace i pořadí činnosti obou mužů je však
nejistá, vzhledem k vládě 3 králů jménem Artaxerxes (je možné, že Nehemiáš
přišel do Jeruzaléma ve 20. roce Artaxerxa I. a Ezdráš v 7. roce Artaxerxa
II.); zatímco Nehemiáš se zaměřuje spíše na posílení v sociální a politické
sféře (obnova hradeb, dosažení
nezávislosti na Samaří, vrácení zabaveného majetku uvnitř obce), Ezdráš se
stará spíše o duchovní obnovu podle Zákona, který se stal konstitucí
židovské obce (snad šlo v té době o Kněžský spis, nikoli o celý Pentateuch);
oba vystupují nekompromisně proti
smíšeným manželstvím s cizinkami, ohrožujícím čistotu víry
Ezd a Neh vykreslují podobně jako 1 a 2
Kron ideální obec - model Božího lidu, který se ve svém každodenním životě,
ve vztahu k Bohu i k bližním, důsledně řídí Božím zákonem, chválí Boha za
jeho spásné zásahy v dějinách, kajícně uznává své viny a prosí o jejich
odpuštění (srov. vroucí modlitbu v Neh 9)
10. DIDAKTICKO-PARENETICKÉ PŘÍBĚHY
10.1. Rút
10.1.1. Titul a místo v kánonu
Kniha je pojmenována podle hlavní postavy (Rút
= přítelkyně, blízká); v Hebrejské bibli zařazena mezi Ketúbím, jako druhý
ze svitků (Megillót) - četba o letnicích souvisí s dějem situovaným do doby
žní a má zřejmý sociální podtext: výzva k následování Boazovy štědrosti vůči
chudým; vzhledem k pozdější spojitosti
letnic s darem Zákona na Sinaji ukazuje Rút, že i cizinci (reprezentovaní
zde Moábkou) mají na Zákoně podíl
LXX a Vg kladou Rút mezi dějepisné knihy za
Sd, jelikož děj se odehrává za doby soudců (sr. 1,1)
10.1.2. Obsah
Kvůli hladu odchází Elimelech s manželkou
Noemi a se dvěma syny z Betléma do Moábska; po jeho smrti a smrti obou synů
se Noemi rozhodne vrátit, jedna ze snach, Rút, jde s ní; v Betlémě se setká
s příbuzným rodiny, Boazem, který se zachová jako zastánce: získá pole, jež
by Noemi ztratila, a zároveň se ožení s
Rút - jejich syn je Obed, Davidův děd
Dva předpisy Zákona zde hrají důležitou
roli: instituce zastánce (go’el), který měl chránit zájmy členů vlastní
rodiny, pokud se někdo z nich ocitl v tísni (sr. Lv 25); levirátnízákon
- byl aplikací předchozího a zavazoval
svobodného muže oženit se s vdovou po zemřelém bezdětném bratrovi (příp.
dalším příbuzném), prvorozený syn náležel zemřelému (sr. Dt 25); Boaz práva
využije místo jiného příbuzného, který odmítne
10.1.3. Struktura a formace
Středem příběhu je setkání Rút s Boazem
(2. a 3. dějství) - hlad a bezdětnost Noemi (1. dějství) se tak odstraní
narozením syna, živitele rodiny (4. dějství)
Kniha, která je mistrovským vypravěčským
dílem, má chiastickou strukturu (a b b’a’):
Rt 1: Návrat Noemi do Betléma - hl.
postavou je Noemi (1-5: Narativní úvod; 6-19a: Rút se rozhoduje pro Noemi
[trojí rozhovor na cestě do Betléma]; 19b-22: Příchod do Betléma [Noemi a
betlémské ženy])
Rt 2: Rút na Boazově poli - hl. postavou je
Rút (1-2: Dialogický úvod; 3-18: Setkání Rút s Boazem na ječném poli [Rút se
sklání před Boazem k zemi]; 19-22: Vysvětlující rozhovor mezi Noemi a Rút)
Rt 3: Rút na Boazově mlatě - hl. postavou
je Rút (1-5: Dialogický úvod; 6-15: Setkání Rút s Boazem na obilném mlatě
[Rút si lehá poblíž Boaze na zem]; 16-18: Vysvětlující rozhovor mezi Noemi a
Rút)
Rt 4: "Vykoupení" Noemi v Betlémě - hl.
postavou je Noemi (1-2: Narativní úvod; 3-12: Boaz se rozhoduje pro Noemi a
Rút [trojí rozhovor u betlémské brány]; 13-17: Narození v Betlémě [Noemi a
betlémské ženy] + 18-22: Davidův rodokmen
Zřetelně paralelní (třídílnou) strukturu
mají kap. 1 a 4, kap. 2 a 3; každá kapitola se vyznačuje charakteristickým
slovesem - "vrátit se", "sbírat klasy", "lehnout si/ležet", "vykoupit";
všechny kapitoly spojují dohromady tři dvojice pojmů - chléb/dítě,
dobrota/láska, život/smrt
Prostorově se v příběhu zračí postupné
přibližování se k Betlému (= dům chleba čili života), časově dochází k
postupnému zkracování, ale nakonec k otevření do vzdálené budoucnosti; svůj
význam mají i symbolická (mluvící) jména - Elimelech (= můj Bůh je králem),
Noemi (= moje půvabná) resp. Mara (= trpká), Boaz (= síla je v něm), Obed (=
služebník)
Příběh má zřejmě historické jádro - hovoří
pro to fakt, že Moábka byla hebrejskou tradicí akceptována jako součást
Davidovy genealogie; Rút se objevuje i v tradici křesťanské - Mt ji uvádí v
rodokmenu Ježíše Krista (1,5)
Vznik knihy nelze přesně datovat - konečná
redakce spadá pravděpodobně do poexilní doby
(vzorový příklad plnění předpisů Zákona,
aramaismy, zařazení knihy mezi Ketúbím); univerzalismus by ukazoval na 5.
stol. - protiklad Nehemiášova nesmiřitelného postoje ke smíšeným manželstvím
10.1.4. Teologické poselství
Začlenění Rút mezi předky Davidovy
svědčí o univerzalitě Boha Izraele, nabízejícího spásu lidem všech národů, a
zároveň anticipuje univerzalitu spásy, která se dovršila v Kristu; Rút je
též příběhem výchovným, protože ve všech protagonistech vyzvedá vzory
rodinnéhoživota
Aktualita knihy spočívá ve třech aspektech
- jde o příběh žen (významná role žen v dějinách spásy), příběh cizinců
(příslušnice nepřátelského národa předznamenává mesiánskou dobu!), příběh
naděje (nesobecké jednání odmění Bůh požehnáním, které zásadně mění lidskou
nouzi)
10.2. Tobiáš
10.2.1. Titul a obsah
Deuterokanonická kniha, která se v LXX
nazývá Tobit (jméno otce), ve Vg Tobiáš (jméno syna); vypráví o osudech
židovské rodiny deportované ze severního království do Ninive během asyrské
invaze v 8. stol.
Rodinu stíhají těžké zkoušky (ponížení,
chudoba, otcova slepota), ale Tobit přesto žije zbožně a bližním prokazuje
dobro; v médských Ekbatanech je mezitím těžce zkoušena Sára, dcera
Raguelova, jejíchž 7 mužů zabil vždy o svatební noci démon Asmodeus;
modlitba Tobita i Sáry je vyslyšena a Bůh posílá anděla
Rafaela, aby (v lidské podobě) provázel mladého Tobiáše na cestě do Rag, kde
má vyzvednout peníze uložené tam kdysi jeho otcem u příbuzného Gabaela;
Tobiáš se v Ekbatanech ožení se Sárou (která je zbavena své kletby) a po
návratu domů vrátí svému otci zrak na radu Rafaela, který se teprve
potom dává poznat
10.2.2. Vznik, literární a teologická charakteristika
Kniha sepsaná původně hebrejsky nebo
aramejsky (zlomky v obou semitských jazycích byly nalezeny v Qumránu) se
kompletně zachovala pouze v řečtině, a to ve 2 hlavních verzích – delší a
zřejmě i starší (doložené S), odpovídající jak VL tak i semitským zlomkům, a
kratší, vzniklé asi o něco později, doložené např. B a A (sv. Jeroným knihu
přeložil podle odlišné aramejské verze); kniha, která je dílem anonymního
autora, vznikla nejspíše v helénské době, někdy kolem r. 200 př. Kr. (přímé
odkazy na starší, duchovně příbuzný aramejský spis Achikarova moudrost)
Hlavní témata, která tento poučný a
povzbudivý příběh (bez zvláštního zájmu o přesné historické vymezení)
rozvíjí, jsou: harmonický rodinný život, vysoká hodnota manželského svazku,
příklad poctivosti a věrnosti Bohu i ve velkých obtížích, účinná síla
modlitby a Boží pomoc prostřednictvím andělů v konkrétní lidské nouzi
10.3. Judit
10.3.1. Úvod
Semitský originál knihy se nedochoval;
řecké a zejména latinské rukopisy představují několik textových typů;
Jeronýmův překlad (z aramejského rukopisu) se značně liší od řecké verze;
Jdt patří mezi deuterokanonické knihy, ačkoli stará židovská tradice ji měla
ve velké úctě
10.3.2. Obsah
Krásná a ctnostná vdova Judit (=
Židovka) osvobodí svou statečností obležené město Betulii (= panna) od
nepřátel - usekne hlavu opilému vojevůdci Holofernovi, a tak přiměje jeho
vojsko k útěku; zvláštní úlohu zde hraje amónský vojevůdce Achior, který,
Holofernem vydán Izraelcům, uvěří v Hospodina a je připojen k izraelskému
lidu
10.3.3. Literární druh
Kniha vykazuje řadu nesrovnalostí,
zejména chronologických (Nabuchodonosor jako král Ninive, narážky na návrat
ze zajetí a obnovu chrámu, perská jména osob), a obsahuje události,
zeměpisné údaje a postavy, jinak neznámé (Nabuchodonosorův boj s Arfaxadem,
Betulie, velekněz Jojakim)
Z toho vyplývá, že jejím smyslem není podat
historicky přesnou zprávu, nýbrž formou midraše (osobitě zpracovaného ohlasu
skutečné události) poučit a povzbudit; zápas fronty Boží a fronty Božích
nepřátel (Judit a Holofernes resp. Betulie a Ninive) i konečný triumf
Izraele - charakteristické rysy apokalyptické literatury helénské doby;
vznik lze proto klást do času makabejského povstání, kolem r. 160 (patrný
odraz nejednoty mezi Židy a nutnosti pokračovat v odporu proti helénskému
tlaku)
10.3.4. Poselství
Boží moc zachraňuje slabé, přičemž
používá pokorných a nepatrných nástrojů, aby zahanbila ty, kdo se spoléhají
na svou sílu (viz kontrast bezbranné ženy a ozbrojeného vojevůdce) -
povzbuzení k neochvějné důvěře v Hospodina je jádrem knihy (sr. 9,11);
zároveň zde nelze přeslechnout univerzalistický tón kontrastující s příliš
úzkoprsým nacionalismem (Betulie je situována
do Samařska, Amonita si uvědomuje Boží ochranu jasněji než sami zoufalí
obyvatelé Betulie)
10.4. Ester
10.4.1. Text, jeho vznik a obsah
Kniha pojmenovaná podle hlavní hrdinky
Ester se dochovala ve 2 verzích – kratší hebrejské a delší řecké, rozšířené
o vysvětlující deuterokanonické dodatky (Mardocheův sen a jeho výklad, 2
výnosy krále Artaxerxa, Mardocheova modlitba), které LXX vřazuje na různá
místa v textu, kdežto Vg je vcelku připojuje na konec knihy (kap. 10-16)
Kniha snad sahá svými počátky do doby
perské, kdy se odehrává její děj, ale konečná podoba včetně dodatků je
zřejmě mladšího data (3.-2. stol.); událost, o níž vypráví, se stala
základem jarního židovského svátku Púrím (= losy), ve 2 Mak 15,36
zmiňovaného jako den Mardocheův – o tomto svátku
byla také kniha (která je v hebrejském kánonu jedním z 5 svátečních svitků)
předčítána; jde o jedinou protokanonickou knihu SZ, jejíž zlomky nebyly
nalezeny v Qumránu
Když perský král Ahašveroš zapudí svou
hrdou manželku Vašti, stane se královnou krásná židovská dívka Ester, která
svým vlivem na krále odvrátí záhubu, jež v té době hrozí všem Židům v
perském zajetí; zloba královského úředníka Amana se obrátí proti němu samému
– je popraven a den plánované záhuby Židů se mění v den jejich triumfu;
Mardocheus, který vychoval osiřelou
Ester a který ve své bohabojnosti odmítl prokázat Amanovi božskou poctu
(čímž podnítil jeho nenávist), nastupuje nakonec na Amanovo místo
10.4.2. Poselství
Stejně jako knihy Tobiáš a Judit nelze
ani Ester považovat za přesnou reprodukci historické události (byť určitý
historický základ mohla mít) – údaje příliš neodpovídají historickým
poznatkům o perské době (např. souhlas k bezdůvodnému vyhlazení celého
národa odporuje tolerantní politice perských králů)
Zřejmým záměrem autora je opět povzbudit
těžce zkoušenou židovskou komunitu – zdramatizovaný konflikt Amana a
Mardochea je obrazem střetu 2 nepřátelských stran, z něhož prozřetelnostním
Božím řízením vychází vítězně strana Boží; ačkoli se v hebrejské verzi ani
jednou nevyskytuje Boží jméno (snad aby
se v bujném veselí svátku Púrím nevyslovilo neuctivě), celý děj o Bohu jako
Zachránci jasně vypovídá; nástrojem této záchrany je opět slabá, ale zbožná
žena, která mění rozhodnutí mocného krále
11. KNIHY MAKABEJSKÉ
2 deuterokanonické knihy vyprávějící o
boji Židů proti seleukovským vládcům za náboženskou a politickou svobodu;
název pochází od příjmení (makkabi = kladivo) daného hlavnímu hrdinovi
Judovi
11.1. První kniha Makabejská
Obsahově se dá rozdělit na úvod a 3
části:
1. Představení obou znepřátelených stran –
Antiocha Epifana, který znesvětil chrám a provádí násilnou helenizaci, a
kněze Matatiáše z Modinu, který zahájil vzpouru (kap. 1-2)
2. Odboj vedený Matatiášovým synem Judou
Makabejským – získá postupně převahu nad
Antiochovým vojskem, očistí chrám a umožní
Židům žít svobodně podle Božího zákona, nakonec umírá na bojišti (3,1-9,22)
3. Judův nástupce a bratr Jonatan přechází
od válčení k politickým taktikám – ve sporech o seleukovský trůn dosáhne
hodnosti velekněze, nakonec je odstraněn zradou (9,23-12,53)
4. Poslední ze 3 bratří Šimon je uznán jako
velekněz a jako židovský etnarcha – začátek relativní politické
samostatnosti; i Šimon umírá jako oběť zrady (kap. 13-16)
Vyprávění zahrnuje dobu 40 let – od počátku
vlády Antiocha Epifana r. 175 až do smrti Šimonovy r. 134 př. Kr. Originál
byl hebrejský, dochoval se však jen řecký překlad; autorem je pravděpodobně
palestinský Žid a knihu napsal kolem r. 100 př. Kr.
Líčí sice detailně válečné události a
politické intriky, ale hlavním záměrem je podat dějiny z náboženské
perspektivy – jako zásadní svár mezi pohanským vlivem a mravy otců; s
obdivem vyzvedá hrdinství těch, kdo bojovali pro Zákon a chrám a vydobyli
tak národu svobodu
11.2. Druhá kniha Makabejská
Obsah tvoří úvod a 2 části:
1. Dva dopisy jeruzalémských Židů bratřím v
Egyptě, předmluva pisatele a neúspěšný Heliodorův pokus vyloupit chrámový
poklad (kap. 1-3)
2. Boje obou nepřátelských stran končící
smrtí Antiocha Epifana a ustanovením svátku posvěcení chrámu (4,1-10,8)
3. Pokračování bojů za Antiocha Eupatora
končící smrtí vojevůdce Nikanora a ustanovením svátku na připomínku tohoto
vítězství (10,9-15,36)
2 Mak není pokračováním 1 Mak, nýbrž jde s
ní zčásti souběžně – začíná před nástupem Antiocha Epifana a končí před
smrtí Judy Makabejského (zahrnuje období asi 15 let – v 1 Mak 1-7); styl
knihy je odlišný, vyznačuje se kazatelskou rétorikou typickou pro
helenistickou literaturu; kniha byla napsána původně řecky a autor ji vydává
za stručné shrnutí pětisvazkového díla Jásona
z Kyrény; její vznik lze datovat nejspíše do 1. pol. 1. stol. př. Kr.
Záměr je zjevně estetický (autor chce
zaujmout) a pedagogický (jeho snahou je vychovávat); píše pro Židy z
alexandrijské diaspory, aby v nich probudil pocit solidarity s bratry v
Jeruzalémě; leží mu na srdci především osud chrámu – centrum náboženského
života podle Zákona a současně předmět nenávisti pohanů (viz oba dopisy na
začátku a závěr obou hlavních částí)
Náboženský zájem odsouvá do pozadí zájem
striktně historický – kniha vyzvedá hrdinský příklad mučedníků pro věrnost
Zákonu (Eleazar a 7 bratří); kanonicita 2 Mak je ospravedlněna věroučně
významnými (a ve SZ ojedinělými) výpověďmi o vzkříšení mrtvých, odplatě po
smrti a modlitbě za zemřelé |
|
|
12. BÁSNICKÉ KNIHY
12.1. Žalmy
12.1.1. Titul knihy, základní
charakteristika a číslování žalmů
Žaltář - sbírka 150 modliteb ve formě básní; v hebr. kánonu patří
mezi Spisy; nejsou jedinými žalmy ve SZ (sr. např. Ex 15,1-18; Dt 32; Sd 5
ad.)
Psalmos - řec. označení zpěvu s hud. doprovodem na psaltériu (hebr.
mizmór): formální stránka žalmů; hebr.název knihy - tehillîm
(chvály): souhrnná charakteristika žalmů co do obsahu
Základní typy resp. stadia modliteb ve SZ -
stručné modlitby vázané na konkrétní životní situaci (např. Sd 15,18);
modlitby v poetické formě obecnějšího rázu, vyjadřující nářek či chválu, tj.
spontánní reakci na určitou událost (např. Žl); rozsáhlé modlitby v próze
(např. Ezd 9), vyjadřující díkuvzdání či prosbu, tj. akci modlícího se
člověka
Masoretský text, LXX i Vg mají shodný počet
žalmů, ale liší se v jejich číslování - jde o rozdíly dané spojením dvou
žalmů v jeden nebo rozdělením jednoho na dva (týká se v MT Žl 9 a 10; 114 a
115; 116; 147)
12.1.2. Originální text, starověké
překlady, rozdělení žaltáře a tituly žalmů
Problémy, které skýtá hebr. text, jsou
dány složitým procesem jeho transmise a představují jednak omyly obecnějšího
charakteru (např. nejistá vokalizace) jednak nedorozumění typická pro žaltář
(např. archaický jazyk)
LXX překládá žalmy doslovně - základ
překladů syrských a starolatinských; sv. Jeroným vypracovává postupně tři
překlady žalmů: r. 383 - korekturu starolat. překladu (Psalterium Romanum);
386-90 - revizi podle 5. sloupce Hexaply (Psalt. Gallicanum) - zařazeno do
Vg; 392 - překlad z hebr. (Psalt. iuxta Hebraeos)
Žaltář se dělí na pět knih: 1-41; 42-72;
73-89; 90-106; 107-150; doxologie uzavírající každou knihu dává celé sbírce
ráz velkého chvalozpěvu; pět knih zřejmě má tvořit protipól Pentateuchu -
odpověď člověka na Boží dar Tóry
Tituly žalmů buď obsahují jméno osoby či
skupiny osob (David, Asaf, synové Korachovi apod.) nebo označují druh žalmu
(např. poutní písně) příp. udávají pokyny pro liturgické použití (dnes už
málo srozumitelné)
73 žalmů je spjato se jménem Davidovým,
přičemž nejde ani tak o autorství (sr. dat. předložku le)
jako spíše o souvislost s jeho osobou (viz poukazy na události z Davidova
života, které odhalují jeho lidskou slabost) - relektura, která v žaltáři
vidí Davidův duchovní deník a současně zrcadlo pro každého, kdo se
jej modlí
Davidovo autorství je obvyklá
pseudoepigrafie, v níž král proslulý svými hudebními vlohami (sr. 1 Sam 16)
a organizací liturgické hudby (sr. 1 Kron 16) figuruje jako emblematická
postava dodávající celé sbírce nejvyšší autoritu
12.1.3. Žalmy z hlediska
literárního a historického
Nejběžnější výrazové prostředky, kterých používají žalmisté:
a) fonetické - aliterace (opakování stejných souhlásek), asonance (totéž
se samohláskami), onomatopoia (zvukomalba), akrostichon (mnemotechnická
pomůcka pracující se sledem písmen hebr. abecedy)
b) sémantické - metafora (přenesení smyslu
založené na vnější podobnosti), metonymie (spíše vnitřní souvislost),
synekdocha (pars pro toto), merismus (označení celku jeho krajními částmi)
c) stylistické - paralelismus membrorum
(významový poměr dvou vedle sebe stojících vět, který může být synonymický,
antitetický nebo syntetický), chiasma (strukturální vzorec a b b' a'),
ritornel (opakování téže formulace na způsob refrénu), inkluze (stejný nebo
podobný prvek na začátku a na konci
určitého celku)
Studium žalmů si do konce 19. stol. všímalo
hlavně jejich individuální resp. kolektivní povahy, jejich mesiánské
interpretace a jejich datace
V 1. pol. 20. stol. H. Gunkel a S.
Mowinckel vyzvedají formálně historickou stránku žalmů - tvrdí, že žalmy
byly původně určeny pro liturgické účely komunity (čemuž napovídá jejich
všeobecný ráz) a teprve později zčásti přeneseny do jiného prostředí a
individualizovány
Podle Gunkela existuje (kromě několika
druhotných) pět základních literárních druhů žalmů - hymny (též Siónské
písně a intronizační žalmy), kolektivní žalozpěvy, královské žalmy,
individuální žalozpěvy, individuální děkovné písně
Dnes je v popředí pozornosti exegetů spíše
finální, kanonická podoba žaltáře
Datace žalmů je většinou dosti obtížná,
jelikož pro ni chybí jakákoli konkrétnější opora; žalmy zřejmě prošly v řadě
případů dlouhým procesem literární formace, který měnil jejich podobu v
souvislosti se změnami chápání - počátky určité části žalmů jsou asi v době
královské, ale výsledný tvar spadá
převážně do doby poexilní
Žaltář patrně dospěl k dnešní podobě
postupným seskupováním od dílčích sbírek přes tři větší bloky (dva
jahvistické - Žl 3-41; 90-150 a jeden elohistický - Žl 42-89) a nakonec
rozčleněním celého souboru do pěti knih
12.1.4. Teologie a křesťanská
interpretace žalmů
Nářek a chvála jako dvě základní
duchovní polohy žalmistů vycházejí ze zkušeností smrti (resp. všeho, čím je
život ohrožen) a života (resp. všeho, co život posiluje) - tato dvojí
celostní lidská zkušenost je v modlitbě vztažena k Bohu, který je svou
nekonečnou dobrotou naopak zcela nakloněn člověku
Z 26 blahoslavenství v žaltáři se jich
nejvíce nachází v první (8) a poslední (11) knize, tedy jak mezi
převažujícími žalozpěvy tak chvalozpěvy - blaženost spojuje oba póly lidské
existence, aniž by byla vázána na okamžitou situaci člověka; sporadický
výskyt blahoslavenství ve 2.-4. knize zároveň vypovídá o tom, jak je
blaženost vzácná
Žl 1 a 2 tvoří vstupní bránu do duchovního
světa žalmů - v obou (tak jako v celém žaltáři) jde o svár dobra a zla,
reprezentovaný v Žl 1 konfrontací spravedlivého člověka s bezbožnými
(individuální rovina), v Žl 2 konfrontací krále s pohanskými národy
(historická rovina)
Každý spravedlivý, žijící podle Božího
zákona, představuje typ mesiáše, a naopak král, Bohem vyvolený, ztělesňuje
spravedlivého - zatímco Žl 1 hovoří spíše o jednání člověka (stěžejní význam
jeho volby), Žl 2 ukazuje, jak jedná Bůh (ochrana krále a porážka nepřátel)
Žalmy jsou nejen modlitbou Izraele, ale i
modlitbou Ježíšovou (výrazem jeho vztahu k Otci) - zcela legitimní je tedy
jejich kristologická četba, která je vidí ve světle Kristova života; spolu s
Kristem se žalmy dále modlí církev (jeho tajemné tělo) a v ní každý
jednotlivý křesťan
12.1.5. Exegeze Žl 130
Kontext - součást sbírky tzv. "písní výstupů" (Žl 120-134),
které se zpívaly buď při pouti do Jeruzaléma nebo při návratu z babylónského
zajetí nebo při výstupu kněží do chrámové svatyně; širší kontext - součást
Žl, tj. zpěvů uvádějících jistou životní situaci do vztahu k Hospodinu
Literární druh - žalozpěv (nářek vyvěrající z vědomí vlastních vin) s
invokací (výraz pevné víry v Hospodina jako zdroj odpuštění); perspektiva
jednotlivce se na konci rozšiřuje v perspektivu kolektivní (pobídka
adresovaná Izraeli); spolu s Žl 51 jde o nejužívanější žalm v křesťanské
liturgii
Filologické a stylistické poznámky - "z hlubin" (v. 1): v hebr.
zvukomalebný výraz označující oblast smrti, zde krajní tíseň, do níž stahuje
žalmistu jako do propasti vědomí vin a která je mu zároveň impulsem k jeho
volání
"tvé uši" (v. 2): obvyklý antropomorfismus, použitý jako ekvivalent os.
zájmena "ty", ovšem s maximálním důrazem na pozorné naslouchání
"uchovávat viny" (v. 3): vést o nich záznam vzhledem k budoucímu trestu
(viny se zde nespecifikují, zřejmě se myslí na viny obecně jako zátěž
jednotlivce i národa
"kdo obstojí?" (v. 3): pravděpodobně ve
smyslu předem prohraného soudního procesu - řečnická otázka má dodat vyznání
na upřímnosti a hloubce
"u tebe" (v. 4): totéž jako "ve tvé moci" -
přesvědčení, že převažujícím Božím postojem je odpuštění, rozjasňuje
předchozí chmurný obraz
"má duše čeká" (v. 5): ve smyslu "já" -
doufající očekávání znamená otevřenost vůči Bohu, která je toužebná a
zároveň trpělivá
"jeho slovo" (v. 5): jakýkoli Boží spásný
zásah (tedy i čin) - vztahuje se na minulé přísliby i na budoucí slovo
odpuštění, přičemž obojí je pevným základem, na který se věřící, stahovaný
vinami do hlubin, může postavit, aby obstál; náhlý přechod v řeči ze 2. do
3. os. svědčí o citové vroucnosti -
žalmista nedělá rozdíl mezi přímou invokací a mluvením "o Bohu"
"on vykoupí Izraele ze všech jeho
provinění" (v. 7): spiritualizace vysvobození z otroctví, předznamenávající
cestu k Ježíšovi (sr. Mt 1,21); současně jde o inkluzi odpovídající výrazu
"z hlubin" v 1. v. - s jistotou očekávaným Božím zásahem se tak dovršuje
"výstup", který nebyl v silách člověka
Struktura - vv. 1-2: invokace či úvod; vv.
3-4: nepřímé vyznání vin a jistota Božího odpuštění; vv. 5-6: výraz
neochvějné důvěry; vv. 7-8: pobídka s rozšířením na celý národ
Primární význam - žalm vyrostl ze situace
blíže nespecifikovatelné, ale vyjadřoval hned na počátku dva prvky: tíživé
vědomí vin a pevnou víru v odpouštějící Boží dobrotu
Redakční význam - zpracování na třech
rovinách: literární (do formy umožňující zařadit žalm do sbírky "písní
výstupů"), teologické (harmonické skloubení tradičních témat viny a
odpuštění, bázně Boží, slova a naděje) a pastorační (generalizace snad měla
sloužit jako model duchovního postoje pro celý národ)
Biblický význam - žalm viděný ve světle
celého Písma potvrzuje, že ten, kdo věří v Boha, obrací se k němu v modlitbě
s velkou naléhavostí, a přestože tíživé vědomí lidských vin výhled na spásu
zatemňuje, příslib Božího milosrdenství vyvolává v prosícím jistotu, že bude
Bohem vyslyšen a dojde odpuštění
12.2. Píseň písní
12.2.1. Historická situace
Titul knihy je superlativem vyzvedajícím
krásu Písně, která v radosti opěvuje lásku jako to nejkrásnější, co člověk
zná; Šalomounovo autorství, pro něž existují opory v textu (např. 1,1), je
třeba chápat jako pseudoepigrafii
Nesnadnost datace dokládají různá mínění
odborníků, kteří se buď přiklánějí k době královské nebo k době poexilní
(perské či helénské) nebo považují dataci za neurčitelnou; snad lze vycházet
z pozitivního hodnocení tělesného aspektu lásky, které by mohlo představovat
polemiku s opačným postojem platonismu a svědčit tak pro vznik ve 3. stol.
12.2.2. Literární struktura
Od doby církevních otců se rozcházejí
názory na to, zda Píseň představuje pouhou sbírku na sobě nezávislých
milostných básní, anebo zda má jednotnou koncepci - pro tento názor se zdá
hovořit opakování stereotypních formulí, motivů, výrazů, a především dialog
mezi hlavními postavami resp. dramatický spád celé skladby s vrcholem
v 8,6
Původním prostředím Písně byla
pravděpodobně svatební slavnost; homogenita výsledného celku může být dána
týmž autorem alespoň určité části básní, ale může také být teprve dílem
redakčního ztvárnění
12.2.3. Interpretace
a) Mýticko-kultovní - základem by byl
mezopotámský mýtus o vysvobození boha Tammúze z podsvětí láskou bohyně
Ištar; jejich spojení napodobené hierogamickým rituálem mělo vyvolat žádoucí
plodnost; zpěvy zkomponované k této příležitosti byly pak údajně v Izraeli
očištěny od hrubých, pohanských prvků - z textu Písně nelze tuto hypotézu
nijak přímo doložit
b) Alegorická - oslava lásky Hospodina a
Izraele/Krista a církve/Boha (Krista) a věřící duše; jde o výklad rozvíjený
od nejstarších dob v židovském i křesťanském prostředí (mystikové); Píseň
však lze těžko srovnávat s alegoriemi proroků, protože není jako alegorie
výslovně uvedena; tento výklad (je-li jednostranně spirituální) navíc nebere
dostatečně v potaz její lidskou dimenzi
c) Literní - vychází z literního (slovního)
smyslu, kterým je přirozená láska mezi mužem a ženou; jakožto stvořená
realita pochází od Boha Stvořitele a nese na sobě božskou pečeť - nelze ji
ani divinizovat ani démonizovat, ale je třeba ji ocenit jako vynikající
pozitivní hodnotu, která vzhledem ke
vtělení Božího Syna má i kristologický ráz
12.2.4. Poselství
Píseň vyjadřuje autentickou lidskou
lásku, která zahrnuje celou osobu obou rovnocenných partnerů; jejich vztah
se vytváří radikálním vzájemným sebeodevzdáním, které je něžné a čisté
Tento Boží dar lásky je zasazen do
prostředí jiného velkého daru - Zaslíbené země: topografie a kolorit Izraele
zde tedy netvoří pouhou kulisu, nýbrž představují výmluvný symbol - obdobu
rajské zahrady před hříchem
Láska je těsně spjata s krásou - úžas nad
krásou milované/ho se přirovnává k obdivu nad krásou toho, co stvořil Bůh, i
toho, co zhotovil člověk: analogie Božího uspokojení z dovršeného
stvořitelského díla (Gn 1,31)
Polysémie básnického jazyka Písně a
odkrývání jejích různých významových rovin židovskými i křesťanskými
relekturami ospravedlňuje nakonec (i při metodických výhradách) také
alegorickou resp. eschatologickou perspektivu díla, které mluví stejně tak o
(Bohem působené) lásce mezi lidmi jako o lásce Boha k člověku/lidem a
člověka/lidí k Bohu
12.3. Pláč
Básnická skladba vyjadřující s velkým emotivním nábojem bolest
nad tragickým zničením Jeruzaléma Nabuchodonosorovým vojskem v r. 587
12.3.1. Titul knihy, autor, místo a doba vzniku
Povzdech échá (ach, jak...) je prvním slovem a také hebrejským titulem
knihy, která obsahuje celkem pět žalozpěvů; v LXX nese název Thrénoi (nářky)
- překlad hebr. slova qînôt; LXX a Vg připisují knihu Jeremiášovi a zařazují
ji v kánonu za jeho prorocký spis; v hebr. kánonu se Pláč řadí mezi Svitky -
předčítal se 9. ábu,v den připomínky zboření chrámu
Jeremiášovo autorství, dlouho zastávané
židovskou i křesťanskou tradicí, se dnes považuje za vyloučené - převládá
domněnka, že Pláč pochází od několika anonymních autorů z prorockých a
kněžských kruhů; vznikl s velkou pravděpodobností v Jeruzalémě, a to v době
babylónského zajetí (587-538 př. Kr.)
12.3.2. Literární druh a metrika
Nářky byly literárním druhem obvyklým v
literatuře mezopotámské, řecké i latinské, ovšem sumerský resp. akkadský
vliv můžeme vyloučit; Pláč však neobsahuje nářky v "čisté" formě, nýbrž
promíšené s jinými lit. druhy (např. sapienciálním poučením); nářky se
naopak vyskytují i jinde ve SZ (např. v Žl)
Podnětem k nim byla smrt blízkého člověka v
rodině příp. význačné osoby v národě - většinou je zpívaly ženy; z tohoto
původního Sitz im Leben se pak nářky přenesly i do sféry politické (někdy
dokonce se satirickým tónem); metrické schéma, charakteristické pro nářky,
je 3 + 2 (přízvučné slabiky v hemistichu) - vyvolává dojem zajíkavého pláče
12.3.3. Teologie knihy
Protagonistou prvního i druhého zpěvu je
zpustošený, opuštěný Jeruzalém - jeho tragédie se tu nenahlíží jen jako
agrese nepřátel ani ne jen jako důsledek odpadu vlastního národa, ale i jako
trest, vycházející z Hospodinova úradku; ve třetím zpěvu vypovídá blíže
neurčený hrdina o svém utrpení - s bolestí, ale i s nadějí; čtvrtý zpěv
znovu evokuje Jeruzalém a pátý se obrací k Bohu s úpěnlivou prosbou o pomoc
Smysl Pláče je možno hledat v jeho
psychologicky osvobozujícím účinku - plačící se neuzavírá do své bolesti,
ale činí ji předmětem svého rozhovoru s Bohem, klade ji jako palčivou
otázku, na niž pouze Bůh může dát odpověď; definitivní odpověď, zjevující s
drastickou i útěchyplnou konkrétností Boží účast na tragice lidského osudu,
dává ovšem teprve Ukřižovaný a
Zmrtvýchvstalý
13. SAPIENCIÁLNÍ KNIHY
13.1. Moudrost
13.1.1. Pojem moudrosti, její
hlavní typy a ideální představitel
Moudrost - obecný staroorientální fenomén (se specifickými
rysy v Izraeli) definovatelný jako praktické umění žít, s důrazem na
zkušenostní aspekt (sr. lat. sapere); moudrý člověk pochopil řád života
vtištěný do stvořené reality, žije v souladu s tímto řádem a svou zkušenost
nenásilným poučováním a vedením předává dál
Moudrost se týká oblasti profánní (přirozená lidská schopnost - pojetí
vlastní okruhu královského dvora) i náboženské (Boží vlastnost sdílená lidem
jako dar - pojetí vlastní spíše prorockému a lidovému prostředí); později je
moudrost kladena výlučně do souvislosti s bázní před Bohem, tj. s důvěrou v
prozřetelnostní uskutečňování jeho plánů
Moudrost zahrnuje vztah člověka k věcem
(technická) a k druhým lidem (politická); technická je schopností tvořivých
řemeslníků a umělců, politická těch, kdo tvoří společnost resp. zaujímají v
ní odpovědné postavení - předává se v rodině (otec synovi) a ve škole
(učitel žákovi)
Prototyp moudrosti - král Šalomoun
(geniální soudce, organizátor chrámové liturgie, autor přísloví, znalec
přírody); moudrost získává od Boha na svou prosbu v noci, ve spánku, na
počátku své vlády (1 Král 3) - obraz člověka, který ve své tápavé bezmoci
touží po moudrosti (správně zareaguje na Boží nabídku) a je jí obdarován
(bohatství a slávu, o něž nežádal, přitom dostává nádavkem)
13.1.2. Sapienciální literární druhy, témata a knihy
Základní forma - mašal (aforistické
vyjádření obecně platné životní pravdy), později příp. rozšířeno v delší
didaktické řeči; hádanka, bajka, alegorie - založeny na principu překvapení,
jak neobvyklý význam mohou v sobě skrývat zdánlivě banální věci; katalogy
rostlin a zvířat - dokumentují Boží
stvořitelskou moc i lidskou schopnost Boží díla pojmenovat; autobiografické
vyprávění - zpravidla stařec předávající své zkušenosti mladým
Tématika - velmi široká: prakticky vše, co
souvisí se životem (vztah k Bohu, k lidem, k ostatnímu stvoření, závažné
otázky individuálního lidského údělu)
Pět sapienciálních knih SZ opisuje jakoby
grandiózní kruh od tradičního pojetí moudrosti (Přísloví) přes moudrost
ocitající se v krizi (Job, Kazatel) k opětnému návratu výchozí pozice
(Sirachovec, Moudrost)
13.2. Přísloví
13.2.1. Struktura
Kniha má 7 oddílů (sr. 9,1) - 1-9:
Přísloví Šalomouna, syna Davidova, izraelského krále; 10-22,16: Přísloví
Šalomounova; 22,17-24,22: Slova mudrců; 24,23-34: Také toto jsou slova
moudrých; 25-29: Také toto jsou přísloví Šalomounova, která sebrali muži
judského krále Ezechiáše; 30: Slova Agúra, syna Jakeova, z Massy; 31: Slova
Lemuela, krále z Massy, jimiž ho napomínala jeho matka
Struktura zřejmě není náhodná - rozsáhlejší
oddíly nesou jméno Šalomounovo (první, rozvinutý titul se asi vztahuje i na
celou knihu); po prvním oddílu se střídá vždy jeden delší oddíl se dvěma
kratšími; tituly spolu sousedících kratších oddílů mají společný prvek;
první a poslední oddíl spojuje na způsob inkluze motiv ženy (zosobněná
Moudrost jako ideál a zdatná žena jako
jeho realizace)
13.2.2. Vznik
Původně v lidových vrstvách ústně
tradovaná stručná přísloví byla zřejmě zapsána mudrci na královském dvoře a
později dále promýšlena a rozvíjena; nejstarší jádro knihy zřejmě tvoří
oddíly označené jménem Šalomounovým (z doby královské), rovněž oddíly
obsahující výroky mudrců asi vznikly před exilem; 6. oddíl je spíše
poexilního data a nejmladší jsou oba oddíly rámcové - z rané doby helénské
13.2.3. Historický kontext
Kromě jmen v titulech některých oddílů
chybí jakýkoli konkrétní údaj - pravděpodobná je tu pouze souvislost s
královským dvorem (Ezechiáš)
13.2.4. Teologické poselství
Moudrost je určena jednoduchým principem
"Tun-Ergehen-Zusammenhang" - jednání člověka (dobré, nebo zlé) se odráží v
tom, jak se dotyčnému člověku vede (dobře, nebo zle): v tomto duchu chce
kniha působit výchovně na mladou generaci
Moudrý člověk se ve svých nejzákladnějších
postojích opírá o řád stvoření, jehož je sám součástí a ve kterém vládne
díky Stvořiteli dokonalá rovnováha - tzn. patřičnou pokoru i důvěru k Bohu a
lásku (ani bezohledný egoismus ani slepý altruismus) k bližnímu, včetně
nepřítele
13.2.5. Význam
Aktuálnost knihy je dána právě snahou
zharmonizovat vlastní život s řádem stvoření, v němž se zračí dobrý záměr
Boží - úkol splnitelný pouze důslednou celoživotní sebevýchovou
13.2.6. Exegeze Př 8
Postavu personifikované Moudrosti jako
ženy v 8. kap. je třeba chápat v kontrastu s negativní ženskou postavou v
kap. 2; 5; 6; 7 a 9 (paní Hloupost) - ambivalence ženy jako
zprostředkovatelky tajemství života, ale i potenciální léčky
Nebezpečí představuje cizinka, která je
zároveň cizoložnicí a má některé rysy nevěstky - v pozadí je zřejmě problém
smíšených sňatků a také kultické prostituce; podstata spočívá ve lživém
sobectví, které svými rafinovanými lákadly vede pobloudilé ke smrti, kdežto
pravá láska (sr. zdánlivou podobnost s Písní) dává život
8,1-11: Na rozdíl od svého opaku Moudrost
stojí ve dne u městských bran a zve k sobě všechny - člověk se s ní může
setkat v kteroukoli denní dobu, na místě, kde se právě nachází, a nehledě na
to, k jaké společenské vrstvě patří; Moudrost hovoří, chce s člověkem
navázat osobní vztah, a na člověku je, aby sám zmlknul a pozorně naslouchal
jejím slovům
8,12-21: Moudrost jde ruku v ruce s
rozumností (schopností vytvářet realizovatelné plány) a styk s ní přináší
nejen štěstí a bohatství, ale především umění správně vládnout čili podílet
se na tvůrčím plánu Božím - Moudrost, která sama patří do Boží sféry, k Bohu
vede
8,22-31: Moudrost má svůj původ v Bohu (sr.
výrazy "vlastnil mě", "jsem ustanovena", "zrodila jsem se"), je jeho
královskou dcerou a byla stvořena přede vším ostatním resp. jako prvotina
všeho; když Bůh tvořil svět, stála při něm jako "architekt" resp. hrála si
před ním jako "holčička" se světem právě
stvořeným - Moudrost spojuje svět Boží se světem lidí
8,32-36: Výzva k přijetí Moudrosti, ale
také varování - kdo se staví proti ní, minou se svým životním cílem, v
absolutní pošetilosti volí svou zkázu
13.3. Job
Kniha, jejíž nejhlubší smysl jako by
stále unikal lidskému chápání - pohybuje se na samé hranici pravověří, ale
současně představuje svou mezní existenciální opravdovostí spolu s Kazatelem
vrchol sapienciální reflexe
13.3.1. Struktura
Prozaický prolog po stručném nástinu
Jobovy zbožnosti a štěstí (1,1-15) líčí střídáním 2 nebeských a 2 pozemských
scén zkoušku, které ho s Božím svolením podrobuje satan: po ztrátě majetku a
dětí ztrácí Job zdraví (1,6-2,10), 3 přátelé, kteří k němu přicházejí, ho
nepoznávají (2,11-13); ve zkoušce, která
má prověřit nezištnost jeho zbožnosti, Job obstojí
Básnický dialog Joba s přáteli Elifazem,
Bildadem a Zofarem (4-28), zarámovaný Jobovými monology (3; 29-31) a
následovaný čtyřmi řečmi Elihua (32-37) a střídáním dvou řečí Hospodinových
se dvěma Jobovými odpověďmi (38-42,6), rozvíjí s malými obměnami jednu
základní ideu - utrpení je trestem za hřích; Job se brání a vyzývá Boha, aby
se k problému vyjádřil - Bůh poukazem na divy stvoření dává Jobovi zakusit
jeho limity, a tak mu (paradoxně) umožňuje vlastní úděl přijmout
Prozaický epilog obsahuje Boží soud nad
třemi Jobovými přáteli (42,7-9) a Jobovu rehabilitaci (42,10-17) - vrácení
všeho, co mu bylo na čas odňato, v ještě hojnější míře
Literární druh knihy - různé názory: drama
postupující od představy Boha známého a pochopitelného k nevyzpytatelnému a
tajemnému, soudní proces, sapienciální disputace, monumentální žalozpěv
13.3.2. Vznik
Staroorientální paralely k Jobovi
(sumerský "Nářek člověka k bohu", babylónský "Dialog trpícího s přítelem" či
egyptský "Dialog zoufalce s vlastní duší") mohly tvořit kulturní pozadí a
poskytnout základní látku, ale osobitost této knihy vyrůstá z
nezaměnitelného duchovního dědictví Izraele
Předpokládaná čtyři stadia vzniku se
odvozují ze čtyř identifikovatelných literárních vrstev:
1. Jádro tvořené lidovým vyprávěním o
spravedlivém člověku (sr. zmínku v Ez 14,12-23), který ve zkoušce osvědčí
věrnost Bohu a je za to odměněn - tradiční pojetí spravedlivé odplaty (1-2;
42)
2. Jobova diskuse se třemi přáteli (3-27;
29-31) a její vyústění v teofanii (38,1-42,6); předchozí pojetí je
zproblematizováno a samo podrobeno zkoušce, ale vsunutí této části mezi
prolog a epilog dává naději na vítězství dobra
3. Elihuovy řeči (32-37) přehodnocují to,
co řekl Job i jeho 3 přátelé a ukazují Boha jako nestranného, vymykajícího
se lidským soudům
4. Hymnus na moudrost (28) - intermezzo
předjímající rozuzlení celého dramatu
13.3.3. Historický kontext
Prozaické "vyprávění o Jobovi" pochází
pravděpodobně z doby exilní nebo raně poexilní (neizraelský původ Joba
svědčí zřejmě o duchovní otevřenosti typické pro toto období); "báseň o
Jobovi" je třeba klást spíše do pozdější poexilní doby (sr. problematizace
tradičního pojetí moudrosti blízká Kazateli, četné aramaismy)
13.3.4. Teologické poselství
Kniha zodpovídá na různých rovinách 2
zásadní otázky:
a) Jak se zachovat v utrpení? - rámcový
příběh ukazuje Jobovu trpělivost, dialogická část představuje Joba odvážně
(avšak zřejmě legitimně) činícího Bohu ostré výtky, Boží reakce vrací Joba k
postoji uctivého mlčení, kdežto Jobovi "přátelé" ve svých replikách o
utrpení pouze teoretizují bez náznaku opravdového soucitu
b) Jakou příčinu a smysl má utrpení? -
pozemské scény prologu dávají Jobovo utrpení prostě do souvislosti s Bohem,
nebeské scény ho vidí jako Boží dopuštění vycházející z iniciativy satana, v
řečech Jobových přátel se považuje za důsledek lidského hříchu resp. za
okolnost patřící k přirozenosti člověka jako tvora či za způsob Boží výchovy
(Elihu), Bůh sám vede Joba od uzavřenosti do sebe
přes kontemplaci stvoření až k osvobozujícímu nahlédnutí vlastních mezí před
Božím tajemstvím
13.3.5. Význam
Kniha Job i pro křesťana, který ví o
spasitelném utrpení Kristově a v jeho duchu prožívá své vlastní (sr. Kol
1,24), znamená věčně aktuální téma, tichou, ale výmluvnou pobídku k
solidaritě s trpícími a také naději na konečné řešení, které je v moci
milosrdného Boha
13.3.6. Exegeze Job 28
Píseň o moudrosti - odlišná jazykem i
stylem od zbytku knihy, ale zároveň svým obsahem k ní poskytující klíč
28,1-11: Úvaha o lidské práci, zejména o
dolování drahokamů a vzácných kovů; svou námahou a důmyslem dosahuje člověk
obdivuhodných, téměř nadlidských výsledků - proniká až do nitra země a
vynáší odtamtud nevídané poklady
28,12: "Kde však je moudrost?"
28,13-14: S veškerou svou dovedností ji
člověk nedokáže najít a vydobýt, neví o ní ani propast ani moře
28,15-19: Jinou oblastí lidské činnosti,
která souvisí s předchozí, je obchod; drahocennostmi dobytými ze země může
člověk získat všechno, ale moudrost ne - její hodnotu nelze ničím vyvážit
28,20: "Kde je tedy moudrost?"
28,21-22: Nikdo to neví - ani zvířata ani
ptáci, jen smrt "o ní slyšela mluvit"; jde tu o poznání sice nejasné, ale
skutečné - přiblížit se smrti znamená přiblížit se moudrosti (ve smrti totiž
člověk nahlédne, že je člověkem, a ne Bohem, čímž se definitivně zbaví
pošetilosti)
28,23-27: Jedině Bůh dokonale zná moudrost
- když tvořil svět (v protikladu k lidskému pachtění pod zemí se vyzvedá
Boží svrchovanost nad nebem), "hleděl na ni"
28,28: Odpověď na předchozí otázky - "Hle,
bázeň před Pánem, to je moudrost, varovat se zlého, to je obezřelost"; nelze
říci, že by moudrost byla člověku zcela nepřístupná, ale bez tohoto dvojího
postoje (sr. Job 1,1) mu k jejímu získání žádné úsilí ani poklady nepomohou
13.4. Kazatel
Kniha, v níž se otázka po smyslu života
klade snad ještě vyhroceněji a klopotněji než v Jobovi, přičemž (na rozdíl
od Joba) zde nedává Bůh sám konečnou odpověď
13.4.1. Struktura
Podle části biblistů nelze v knize
objevit žádnou záměrnou koncepci, jde pouze o sbírku náhodně spojených
sentencí, které jsou na sobě nezávislé
Jiní počítají s promyšlenou kompozicí buď
několika bloků textu (zřetelněji v počátečních kapitolách) nebo celé knihy -
pokusy o členění její myšlenkové stavby (např. N. Lohfink na ni pohlíží jako
na filozofický traktát zahrnující celou řadu oborů) nejsou však jednoznačně
akceptovatelné
13.4.2. Vznik
Původ rozporuplných tvrzení, která
představují stěžejní interpretační problém knihy, se vysvětluje trojím
způsobem:
a) jako výsledek postupné literární
formace, na níž se podílelo více lidí, včetně glosátorů a redaktorů
b) jako autobiografické poznámky z různých
životních období jednoho autora, který se názorově neustále vyvíjel
c) jako citáty vyjadřující různá mínění
autorova okolí, s nimiž on živě polemizuje - podle tohoto pojetí by
literárním druhem knihy byla diatriba (fiktivní dialog filozofa s
myšlenkovými proudy jeho doby, praktikovaný jako přednáška učitele ve škole
- nástin vlastního postoje, rozšíření a prohloubení
konkrétní aplikací a konfrontací s odpůrci, výzva k přijetí obhájeného
stanoviska); údajné citáty ovšem nejsou jako takové nikdy uvedeny
Kniha má dva doslovy - dílo dvou editorů,
stejně tak jako titul: "Slova Kazatele", "syna Davidova, krále v Jeruzalémě"
(pseudoepigrafický dodatek)
13.4.3. Historický kontext
Hebrejština pozdního stadia s vlivy
perskými a aramejskými ukazuje na poexilní dobu vzniku; jelikož chybí zmínky
o válce a hladu, dá se usuzovat na období vlády Ptolemaiovců v Palestině (3.
stol.) - prosperita vyšších vrstev vede k upnutí se na majetek a blahobyt
(dosažený často nepoctivě) a ke křiklavým sociálním zlořádům
Kniha vzešla zřejmě z kruhů částečně
ovlivněných helenismem (s náznaky egyptského prostředí), ale převládající
prvky palestinské (Jeruzalém) hovoří jednoznačně o jejím zakotvení v
židovské tradici
Hebr. titul qóhelet (gramaticky ptc. act.
f. slovesa qhl = shromažďovat) byl pravděpodobně označením úřadu
spočívajícího ve shromažďování posluchačů (snad šlo o určitý druh školy) -
obdobou je řec. název Ecclesiastes; z označení úřadu se stalo časem označení
osoby úřad vykonávající a nakonec jakoby její vlastní jméno
13.4.4. Teologické poselství
Pokusy o interpretaci se ubírají
vpodstatě 2 směry:
a) Kazatel jako pesimista - intelektuální
kritik nepřátelského světa, který se v bezútěšnosti filozofické i náboženské
chytá alespoň prchavého pozemského potěšení
Svébytnou variantou tohoto výkladu je
názor, že skepticky orientovaný Kazatel (nepostrádající ovšem humorný
nadhled) vidí ve skrovných pozemských radostech Boží dary, kterých prostě
užívá, neschopen odhalit jakýkoli vyšší Boží záměr
b) Kazatel jako hlasatel radosti -
interpretace založená na liturgickém kontextu, ve kterém se knihy užívalo
(svitek čtený o Svátcích stánků, jež se vyznačovaly veselím) a na jazykové
analýze (nápadná frekvence výrazů patřících do sémantického pole "radosti")
Kazatel dochází pozorováním pomíjivého
světa k úsudku, že život lidského individua není ničím jiným než postupným
směřováním ke smrti, která znamená jeho totální konec (9,10); nicméně tento
krajní skepticismus nemůže být definitivním stanoviskem - závěr knihy
(12,13n) připomíná rozhodující význam soudu (ze strany Boží) a bázně před
Bohem (ze strany člověka)
13.4.5. Význam knihy
Svým výrazně filozofickým charakterem
představuje Kaz protiváhu dějinného aspektu starozákonních knih, svou zcela
střízlivou vizí života je blízký existencialismu 20. stol., svým realismem
varuje před zbožštěním pomíjivých hodnot, ale svou radostí z pozemských
dober zároveň vybízí k pozitivnímu
postoji vůči nim
13.5. Sirachovec
13.5.1. Struktura
Kniha představuje soubor sapienciálních
textů různého druhu, jak co do formy (přísloví, didaktická vyprávění, hymny,
modlitby), tak i co do obsahu (všední život, moudrost, dějiny apod.) -
klíčovými pojmy Sirachovcovy nauky jsou moudrost a bázeň před Bohem
Tři rozlišitelné části (kromě předmluvy
překladatele v řec. verzi) - 1) kap. 1-23 s úvodním hymnem na moudrost
(univerzální perspektiva stvoření v textech spíše fragmentárního rázu); 2)
kap. 24-42,14 též s úvodním hymnem na moudrost; 3) 42,15-51,30 s úvodním
hymnem na Boha a epilogem (v těchto dvou částech, které postupně nabývají na
ucelenosti, se pohled na stvoření pojí s perspektivou dějin Izraele)
13.5.2. Vznik
Od středověku byl znám pouze řecký text
- 1896 se našly v káhirské geníze hebrejské zlomky z 11.-12. stol po Kr.,
1952 v Qumránu a 1964 na Masadě pak zlomky z 1. stol. př. Kr.; nalezené
hebr. zlomky dávají dohromady cca dvě třetiny textu řecké verze
Inspirované jsou zřejmě obě verze - byla-li
kanonizován řecký překlad, sotva lze upírat inspirovanost hebrejskému
originálu; přestože kniha nepatří do hebr. kánonu, těšila se u židů vždy
velké úctě (viz citace v talmudu uvedené formulí "je psáno")
Existují dvě dochované formy řec. textu
(starší a kratší G I, mladší a delší G II), jimž pravděpodobně odpovídaly i
dvě formy hebrejské (H I, H II); kniha se utvářela nejspíše sdružováním a
doplňováním kratších úseků do výsledného celku
13.5.3. Historický kontext
Řecký překlad pořídil autorův vnuk v
Egyptě, v 38. roce vlády krále Ptolemaia VII. Euergeta - 132 př. Kr.; autor
je nazýván Ješua, syn Sirachův (a Eleazarův) - byl asi jeruzalémským znalcem
Písma, rádcem velmožů a učitelem připravujícím mladé muže pro odpovědné
úkoly ve společnosti
Knihu sepsal nejspíše v 80. letech 2. stol.
př. Kr. - brzy poté, co se vlády nad Palestinou ujali Seleukovci (198), ale
ještě před makabejským povstáním (167); toto období se vyznačovalo
relativním klidem, náboženskou svobodou a omezeným vlivem helénismu (spíše
v okruhu vzdělané aristokracie) - Sirachovec je vůči tomuto myšlenkovému
směru v zásadě otevřený, ale posuzuje ho kriticky, s věrností tradičním
hodnotám své víry
13.5.4. Teologické poselství
a) Nauková rovina - důležitou roli zde
hrají následující témata: těsné sepětí Moudrosti se Zákonem, tj. prvku
univerzálního s národním (Zákon daný Izraeli je vrcholným projevem Boží
moudrosti, která stvořila celý svět); poměr mezi Boží dobrotou a existencí
zla (dobro i zlo jsou protipóly tvořící rovnováhu stvoření,
podřízeného Boží moci); problém odplaty (jelikož v šeolu mají všichni stejný
úděl, odměna či trest jsou situovány do pozemského života)
b) Etická rovina - hledisko pro autora
směrodatné, rozvíjející mj. tato témata: poměr mezi bázní před Bohem (která
je motorem veškerého mravního jednání), Zákonem a moudrostí (sr.19,18);
postoj k bohatství resp. chudobě (bohatství hodnotí Sir opatrně, naopak
chudobu vyzvedá); postoj k ženám a dětem v rodině (maskilistický a
paternalistický - v ženě oceňuje dobrou manželku,
ale varuje před svůdkyní)
13.5.5. Význam knihy
Od 3. stol. nazývána lat. Liber
Ecclesiasticus - pro svůj didaktický styl je vhodná k homiliím a katechezím
určeným církevní obci (úryvky vybrané do mešní liturgie mohou např. ukázat
univerzální platnost pravdy víry, tj. jak náboženská tradice Izraele
odpovídá obecně lidskému hledání moudrosti)
13.5.6. Exegeze Sir 24,1-22
Jde o "střed a vrchol celé knihy" (L.
Alonso Schökel) - 22 veršů odpovídá počtu písmen hebr. abecedy: moudrost,
která tu mluví o sobě, obsahuje celý smysl života
24,1-8: Moudrost se obrací k liturgickému
shromáždění a hovoří o svém božském původu, o své vznešenosti a univerzální
vládě, ale také o své tendenci přebývat s lidmi a poslání usídlit se v
Izraeli
24,9-11: Byť má dimenzi věčnosti, vstupuje
do konkrétních lidských dějin a ztotožňuje se s kultem prokazovaným Bohu v
jeruzalémském chrámě
24,12-16: Četnými obrazy z rostlinného
světa se znázorňuje Moudrost jako strom, který vyrostl uprostřed Božího lidu
a který poskytuje cenné látky užívané při chrámové liturgii
24,17-22: Nejenže Moudrost nabízí své
plody, ale nabízí sebe samu jako pokrm a nápoj (z křesťanského pohledu
zřejmý předobraz Eucharistie)
24,23: Slova se ujímá mudrc, který vykládá
předchozí obrazy identifikací Moudrosti s Tórou - v Zákoně daném Izraeli
nachází svůj optimální výraz Boží řád vtištěný do celého stvoření
13.6. Kniha Moudrosti
13.6.1. Struktura
1) 1,1-6,21 - kontrast mezi
spravedlivými a bezbožnými v souvislosti s tématem nesmrtelnosti
2) 6,22-9,18 - moudrost, její původ,
podstata a způsob, jak ji získat
3) 10,1-19,22 - úvaha nad minulostí:
modlářství jako zdroj pošetilosti vede ke smrti, kdežto Boží lid orientovaný
moudrostí dospívá k záchraně, tedy k životu
10. kapitola co do formy náleží ke 3.
části, co do obsahu ke 2.
Literární druh knihy - v úvahu přichází
logos protreptikos čili didaktická pobídka, obhajující Boží vládu nad
kosmem, a tak v opozici proti dobovým myšlenkovým proudům vyzývající k
praktické volbě životního stylu, který tomuto přesvědčení odpovídá (3. část
se ovšem k dotyčnému lit. druhu nehodí)
Spíše jde o egkómion čili chvalořeč,
skládající se ze tří částí - exordia, které nastiňuje předmět hovoru
(1,1-6,21), vlastní chvalořeči, oslavující moudrost a vyzvedající Šalomouna
jako prototyp moudrého člověka (6,22-9,18) a sygkrisis čili srovnání, které
uvádí formou midraše další příklady ze slavné minulosti Izraele (10-19)
Celá tato chvalořeč je i přes formální
rétorické prvky helénské prostoupena náboženským duchem židovským (viz
vrchol knihy v modlitbě o moudrost – kap. 9) a jejím původním prostředím
zřejmě byla škola – snaha předat mladým spolehlivou životní orientaci
13.6.2 Vznik a historický kontext
Moudrost Šalomounova (pseudoepigrafický titul v LXX) resp. Kniha
Moudrosti (ve Vg) je deuterokanonická kniha v
originále sepsaná řecky; autor – zřejmě Žid z alexandrijské diaspory, doba
vzniku – nejspíše konec 1. stol. př. Kr. (nejmladší kniha SZ)
Alexandrie byla tehdy nejen významným
kulturním centrem helénským, ale i sídlem řecky mluvící židovské diaspory,
která si uchovala svou identitu věrností k Tóře; Kniha Moudrosti je
příkladem inkulturace židovské víry, která se nebojí intelektuální
konfrontace s helenismem
13.6.3. Teologické poselství
Síla vlivu pohanského okolí představuje
pro židovskou komunitu vážnou krizi, z níž poskytuje Kniha Moudrosti
východisko aktualizováním vlastního duchovního dědictví co do formy i co do
obsahu
Pojmová linie: moudrost-spravedlnost-život
ostře kontrastuje s linií: modlářství-nespravedlnost-smrt podobně jako
věrnost víře otců s příklonem některých Židů k pohanství – obojí nese
odpovídající důsledky
Autorovo zakotvení v jahvistické víře i
jeho otevřenost vůči helenistické kultuře se projevuje skloubením teologické
vize Boha Mojžíšova s Bohem, jak ho chápali filosofové – tj. s Bohem, který
je blízký stvořenému světu i člověku, a člověk (jednotlivec ve vztahu k
celku společenství) má správným užíváním světa k Bohu dojít
13.6.4. Význam knihy
Křesťanská interpretace Knihy Moudrosti
vyzvedá její nauku o blaženém životě po smrti a její reflexe o stvořené Boží
Moudrosti, které předznamenávají pojetí Logu jako osobního Boha (Jan 1);
nadčasový charakter má i téma spravedlnosti jako nezbytného předpokladu
dobré vlády v lidské společnosti
14. PROROCKÉ KNIHY
14.1. Proroci a proroctví
Hebr. výraz “nabí” souvisí se slovesem
volat (nelze určit zda ve významu aktivním či pasivním), řec. “profétés”
(srov. čes. pro-rok) – ten, kdo mluví “před” (ve významu jak časovém tak i
prostorovém
V Bibli označuje výraz “prorok” toho, kdo
mluví jménem někoho jiného – ve vztahu mezi lidmi (srov. Ex 6,30-7,2), ale
především jako “ústa” Hospodinova (srov. častou uvozovací větu: “Tak praví
Hospodin”); v prvé řadě mluví ke svým současníkům (morální a náboženský
apel), což ovšem s sebou nese i ohlášení budoucích událostí
podle reakce posluchačů (přísliby v případě splnění, tresty v případě
nesplnění)
Podobné jevy se vyskytují u pohanských
národů – věštba, vázaná zpravidla na určité místo (Siwa-Amon, Dodona, Delfy)
a spojená s vnějšími úkazy (šustění dubu, let ptáků apod.), podávala v
náznaku božskou vůli ohledně individuálního lidského jednání (tazatel chtěl
jen zjistit, jak realizovat své plány a vyhnout se překážkám, příp. božstvo
usmířit)
Věštby bylo třeba interpretovat – v tom
spočíval úkol proroků jako specialistů (vykladačů božských znamení); věštby
pouze odpovídaly na otázky (nešlo o vlastní iniciativu věštících); naproti
tomu u biblického proroctví vychází iniciativa od Boha – ten povolává
proroka, aby tlumočil jeho vůli, která má být pro jednání lidí vnitřně
motivující
Praktikování věštby je zmiňováno též ve SZ,
jak u cizích národů (srov. Ez 21,26) tak i v Izraeli (přes Boží zákaz);
význační proroci bývali v raném období nazýváni “vidoucí” resp. “muži Boží”
(Eliáš, Elizeus); vyskytovaly se rovněž skupiny nápadné svou exaltovaností –
prorokování ve vytržení spojeném s hudbou a tancem
Období klasických izraelských proroků
zahrnuje zpočátku proroky působící na královském dvoře jako rádci králů v
náboženských věcech – mohli být Bohem inspirováni, občas krále kárali, ale
většinou mu spíše lichotili, jelikož byli na něm závislí; po r. 750 začíná
období proroků píšících, kteří se obraceli na celý národ
Jejich prvořadým úkolem bylo kázat –
základním literárním druhem je poselství, ale používají i dalších (např.
pohřební píseň, podobenství); tyto výroky seskupuje buď sám prorok nebo jeho
žáci do sbírek sjednocených časově nebo tématicky; zapsané prorocké texty
jsou určeny pro budoucí generace – ty je také aktualizují a doplňují ve
světle nových situací
Proroci dostávají vnuknutí artikulovaná
slovy, ale i vize (většinou symbolického charakteru) a sami také svým
životním údělem (např. Ozeáš) a svými gesty (např. Ezechiel) symbolicky
vyjadřují, to, co hlásají; rozdělení píšících proroků na velké a malé se
vztahuje na rozsah jejich spisů, nikoli
na jejich význam
14.2. Izaiáš
14.2.1. Osobnost a kniha
Prorok, jehož jméno značí “Hospodin je
spása”, pocházel z Jeruzaléma, z urozeného rodu, narodil se kolem r. 765;
jeho působení trvalo zhruba do konce 8. stol., ale týkalo se jen některých
kritických momentů, mezi nimiž nemáme o něm žádné zprávy
Izaiáš je povolán za proroka v r. 740 – v
této 1. fázi kritizuje rozmařilost obyvatel obou království, která bude
potrestána (kap. 1-5); v období syrsko-efraimské války (kolem r. 735) varuje
před spojenectvím s protiasyrskou koalicí, povzbuzuje k důvěře v Boha (kap.
1-6); kolem r. 724 ohlašuje brzký zánik Samaří (kap. 28); do začátku vlády
Ezechiášovy (asi r. 716) spadají výroky proti národům (kap. 13-23);
nezdařené Sancheribovo tažení proti Jeruzalému
r. 701 je vylíčeno v kap. 36-39
Přímé Izaiášovo autorství je sporné – lze
je např. s jistotou vyloučit u biografické části (kap. 36-39), též 2 tzv.
apokalypsy jsou pozdějšího data; důležitá byla jeho kázání (symbolické činy
jsou u něj vzácné, svým synům však dává symbolická jména)
Struktura spisu zahrnujícího Iz 1-39 - kap.
1-5: proroctví proti Judsku a Jeruzalému; kap. 6-12: kniha Immanuelova; kap.
13-23: proroctví proti národům; kap. 24-27: velká apokalypsa; kap. 28-33:
sbírka “běda”; kap. 34-35: malá apokalypsa; kap. 36-39: historická
vsuvka
Základní témata – obhajoba Božího práva
(kritika útlaku chudých), vyvolení Siónu, proti němuž marně útočí cizí
národy; Boží svatost a transcendence jako mysterium tremendum; spása
přicházející od Hospodina vyžaduje nespoléhat na lidské prostředky, ale mít
víru; mesianismus vázaný na davidovskou linii, vrcholící v budoucím ideálním
Potomku
Z literárního hlediska je Izaiáš geniálním
básníkem – užívá velmi působivých obrazů, dovede v hutné zkratce spojit
konkrétnost se vznešeností
14.2.2. Exegeze Iz 7,1-17
Text líčí Izaiášův zásah do situace, kdy
Achaz ohrožený syrsko-efraimskou koalicí (Resin a Pekach) žádá o pomoc
asyrského krále Tiglat Pilesara III., proti němuž byla koalice namířena
V. 1 shrnuje celou válku; v. 2 předpokládá,
že král dostal zprávu o obležení nepřáteli, ale ještě neodeslal posly do
Asýrie; v. 3: 1. králův rozhovor s Izaiášem situován do blízkosti rybníka
Siloe (snad kontroloval možnosti obrany) – nedostatek víry a nebezpečí
spojenectví s pohanskou velmocí
V. 4: výzva ke klidu značí důvěru v pomoc
Hospodina, před nímž jsou oba nepřátelé nicotní; v. 6: jejich plán nastolit
Tabeelova syna namísto Achaza se nutně zhroutí; vv. 8-9: zmínka o 65 letech
se snad týká vzpoury za Assarhadona (681-669), potlačené opětnou deportací
(srov. Ezd 4,2) – věřit je totéž, co postavit se na pevný základ
V. 10 naznačuje, že jde o 2. rozhovor –
král už asi vyslal posly k asyrskému králi, prorok mu tlumočí Hospodinovo
slovo; vv. 11-12: král odmítá nabízenou možnost vyžádat si znamení zřejmě z
politických důvodů - chce pokračovat ve své taktice, což by mu jasně
projevená Boží vůle znemožnila
V. 13 je adresován celé královské rodině a
jeho dvoru – unavují Boha svým taktizováním, které nereaguje na výzvy
proroků; v. 14: “mladá žena” (LXX překládá “panna” – srov. Mt 1,23) počne a
porodí (možná v blízké budoucnosti či v přítomnosti) syna a dá mu jméno
(odlišně LXX, VL a Vg) Immanuel (ve smyslu všeobecném)
V. 15: smetana a med – symbol hojnosti pro
kočovníky, umět zavrhnout zlé a volit dobré – dosažení věku, kdy je dítě
schopno užívat rozumu; vv. 16-17: ohlášení pohromy, při které bude
zpustošena země; zdálo by se, že jde o totéž znamení jako narození dítěte,
ale jméno dítěte napovídá, že jeho narození přinese spásu, a je tedy
protikladem ke zkáze
14.2.3. Deuteroizaiáš
Anonymní prorok útěchy (srov. Iz 40,1),
aktivní ke konci babylónského zajetí – jeho spis přiřazen k Izaiášovu,
jelikož patří k jeho duchovním dědicům; odlišen od Izaiáše v 18. stol.
Döderleinem – zahrnuje kap. 40-55; rozdíly jsou rázu stylistického i
obsahového (rozvláčnější, méně konkrétní, s apologetickým zaměřením) –
zmínka o Kýrovi předpokládá 2. pol. 6. stol.
Kap. 40-48 se týkají spíše Jákoba-Izraele a
jejich dominantním tématem je návrat ze zajetí, líčený jako nový exodus,
slavnější než byl první (Hospodin sám je povede) – tradice blízká severu;
kap. 49-55 se týkají Jeruzaléma a Siónu (tradice příznačná pro jih) a jejich
dominantním tématem je stvoření jako vytržení z nicoty (širší základna pro
naděje zajatců a současně polemika s
babylónskými kosmogonickými mýty)
14.2.4. Služebník Hospodinův
Protagonista 4 zpěvů, původně asi
tvořících jednotný text, později rozdělených a včleněných do Deuteroizaiáše
(Duhmova teorie z konce 19. stol.); jejich začátek je vždy zřetelný, konec
1. a 3. je nejistý – 42,1-4 (9); 49,1-6; 50,4-9 (11); 52,13-53,12; autorem
snad Deuteroizaiáš sám – do textu vřazeny jím samým nebo jeho žáky
Služebník Hospodinův je Bohem vyvolený,
obdařený jeho Duchem, poslaný k Izraeli i k jiným národům hlásat právo;
narazí přitom na odpor, ale jeho utrpení a smrt mají spasitelnou hodnotu;
titul Hospodinův služebník není nový ani ojedinělý ve SZ, témata zpěvů
(např. monoteismus, obrácení národů) souvisejí s obsahem zbytku knihy
Různé výklady odpovídají na otázku, kdo je
Hospodinův služebník – výklad kolektivní ho ztotožňuje s Izraelem nebo
alespoň s jeho ideální částí, výklady individuální za ním vidí buď
historickou osobnost (Jeremiáš, Deuteroizaiáš) nebo osobnost eschatologickou
(nesoucí rysy někoho z minulosti);
nejpravděpodobnější je spojení kolektivního a individuálního aspektu –
korporativní osobnost (jedinec zastupující společenství)
Překvapivým prvkem Zpěvů je převrat v
běžném chápání lidských hodnot a Božího vyvolení – oproti samozřejmému
úspěchu spravedlivého zde navenek spravedlivý ztroskotá, ale právě tím splní
svůj úkol (nikoli jako trest za své hříchy, nýbrž jako ospravedlnění
mnohých); tyto texty přijatelně vysvětlují pohoršlivý charakter Ježíšovy
smrti, ačkoli NZ výslovně Ježíše se Služebníkem neztotožňuje
(výjimku tvoří např. citace Iz 53,4 v Mt 8,17) - často zmiňovaný Syn člověka
však má jeho rysy
14.2.5. Tritoizaiáš
Duhm oddělil kap. 56-66 od
Deuteroizaiáše a přisoudil je neznámému prorokovi označovanému jako
Tritoizaiáš; zdá se, že jde o sbírku různých prorockých výroků pocházejících
od více autorů a z různých období, převážně však z první doby po návratu ze
zajetí (někde předpokládají chrám dosud neobnovený, jinde již obnovený)
Prorok čelí zklamání z neuskutečněných
nadějí tím, že jako důvod uvádí chybějící obrácení lidu a viny v oblasti
náboženské i sociální, ale také potvrzuje neodvolatelnost Hospodinových
příslibů; spis má mnoho společného jak s Deuteroizaiášem tak i s Ezechielem
(důraz na chrámový kult); Iz 61,1-2 cituje Lk 4,18-19 jako promulgaci
Ježíšova poslání
14.3. Jeremiáš
14.3.1. Osobnost
S jistotou známe 2 data z jeho života –
rok povolání 627 a pád Jeruzaléma 586; nevíme však v kolika letech byl
povolán (podle Jer 1,6 jako chlapec) ani jak dlouho žil po pádu Jeruzaléma;
jeho jméno znamená “Hospodin vyvýší”, pocházel z Anatótu, z kněžské rodiny,
ale sám se knězem nestal, vůči chrámovému kněžstvu zaujímá kritický postoj,
je spojen spíše se severními tradicemi; symbolický význam má jeho celibát
(srov. Jer 16,1-4)
Jeho vztah k Bohu se vyznačuje velikou
odvahou a upřímností, podporuje a snad i inspiruje Joziášovu reformu, ovšem
varuje před iluzorním spoléháním se na chrám; realisticky se dívá na
politickou situaci, nevěří v užitečnost spojenectví s Egyptem; pro svou
přímost velmi trpí od proegyptské kliky,
která ho obviňuje z kolaborace s nepřáteli Izraele; s bolestí ohlašuje zkázu
Jeruzaléma, ale také doufá v lepší budoucnost
Po dobytí města je odveden do Rámy (Jer
31,15, srov. Mt 2,18) a svobodně se rozhoduje zůstat ve vlasti; po zabití
svého přítele Godoliáše je proegyptskou stranou odvlečen do Egypta, kde se
jeho stopa ztrácí
14.3.2. Kniha
O sepsání Jer máme zprávu v kap. 36 –
poté, co král Jojakim spálil první svitek (asi prvních 20 kap.), sekretář
Baruch sepisuje Jeremiášova slova znovu s mnoha doplňky (zejména
biografickými); v Babylóně prochází spis deuteronomistickou redakcí a zřejmě
i po návratu ještě dozná drobnějších změn
Komplikovaný proces vzniku se zračí v
poměrně chaotické struktuře, která nepostupuje důsledně v chronologickém
sledu; knihu lze rozdělit na 4 části a dodatek: 1.Výroky proti Jeruzalému a
Judsku (kap. 1-20; 21-24); 2. Výroky proti národům (25,15-38; 46-51); 3.
Proroctví útěchy (kap. 26-35); 4. Jeremiášovo utrpení (kap. 36-45); 5.
Dodatek – konec Jeruzaléma (kap. 52)
Redakční práce je znát v duplikaci
některých pasáží; pozdější relektury svědčí o dalším promýšlení textu a jeho
aktualizaci – výsledkem je také odlišná verze LXX (asi o osminu kratší,
přehledněji uspořádaná), která nejspíše vychází z osobité hebrejské předlohy
(fragmentárně dochované v Qumránu); hlavními literárními druhy Jer jsou
prorocké výroky, autobiografie a biografie
14.3.3. Teologie
Bez tendence k systematičnosti klade Jer
důraz na některé teologicky nosné myšlenky: ze stvořitelské moci Boží se
nikdo a nic nevymyká; vyvolený národ porušil smlouvu s Bohem a setrvává
tvrdošíjně ve svých hříších – přesto je možná spása za předpokladu obrácení;
do budoucnosti směřuje významná předpověď nové smlouvy (Jer 31,31-34,
citována v Žid 8,8-12; 10,16-17), která
oproti rituálnímu formalismu vyzvedá hlubokou niternost; budoucí záchrany se
týká i příslib spravedlivého krále z Davidova rodu (Jer 23,5-6)
14.3.4. Exegeze Jer 1,4-10
Úryvek je prvním článkem chiastické
struktury Jer 1,4-19: A. 1,4-10 povolání (příkaz hovořit, výrok Hospodinův);
B. 1,11-12 vidění (mandlovníkového prutu); B’.
1,13-16 vidění (kypícího kotle); A’.
1,17-19 povolání (příkaz hovořit, výrok
Hospodinův)
V. 4-5: “Stalo se slovo k…” - typická
formule vyjadřující Boží iniciativu, kterou má prorok dále zprostředkovat;
nejsou zde uvedeny okolnosti povolání – odehrává se v nitru a je od věků
zakotveno v Boží lásce; posvěcením si Bůh proroka vyhrazuje pro sebe a
současně ho zmocňuje, aby jeho slovo účinně zasahovalo do osudu národů
V. 6-8: Jeremiáš si je vědom svých
nedostatků – kromě mládí a nezkušenosti je to asi též přílišná citlivost
vzhledem k budoucím protivenstvím; jeho zajíkavý odpor však nezabrání
uskutečnění Božích plánů – Bůh si volí právě to, co je slabé, ale dává také
potřebnou sílu ke splnění těžkého úkolu (její syntézu představuje ujištění:
“Já budu s tebou”)
V. 9-10: jde o hlubokou a nesmazatelnou
zkušenost inspirace – prorok bude pronášet slova Boží; i když jeho osoba
není nedotknutelná jako osoba pomazaného krále, jeho poslání má posvátný
charakter – stojí za ním Boží autorita; na prvém místě je uvedena hrozba
(která, jak se zdá převažuje), pak teprve pozitivní aktivita – obojí je v
Božím slově obsaženo, záleží na reakci lidí
14.4. Baruch
Deuterokanonická kniha – v LXX mezi Jer
a Pláč, ve Vg po Pláč; prezentuje se jako dílo Baruchovo, sepsané v
babylónském zajetí a zaslané do Jeruzaléma k předčítání při liturgických
shromážděních; kromě úvodu (1,1-14) obsahuje kající modlitbu (1,15-3,8),
poučnou báseň (3,9-4,4) a prorockou část (4,5-5,9);
základem spisu byl asi hebrejský, nedochovaný originál; jeho vznik je třeba
klást nejspíše do 2. stol. př. Kr.
Vg připojuje k Bar jako 6. kap. Jeremiášův
list (LXX ho řadí jako samostatný spis za Pláč) – tématem je varování
babylónských zajatců před modlářstvím, jehož nicotnost se tu různými způsoby
vykresluje; i tento list snad existoval původně v hebrejštině a byl napsán v
helénské době
14.5. Ezechiel
14.5.1. Osobnost
Jeho jméno vyjadřuje přání: “Ať Bůh
posílí”; byl knězem, r. 597 deportován do Babylónu, kde se usadil poblíž
průplavu Kebar; tam povolán r. 593, ve vidění se přenáší do Jeruzaléma,
vytýká mu jeho hříchy a ohlašuje jeho pád; po této katastrofě však mění tón
své řeči – poskytuje útěchu a předpovídá obnovu Jeruzaléma v ideální podobě
Fakt, že se obrací k obyvatelům Jeruzaléma,
vedl k domněnce, že působil spíše tam než v exilu (resp. že se do Babylónu
dostal později) – dnes převládá tradiční názor na jeho aktivitu ve
vyhnanství, který se vzhledem k údajům v knize jeví jako pravděpodobnější
14.5.2. Kniha
Má přehlednou strukturu: 1. Úvod (kap.
1-3); 2. Výroky proti Izraeli před obležením Jeruzaléma (kap. 4-24); 3.
Výroky proti národům (kap. 25-32); 4. Výroky během obléhání a po něm –
útěcha a naděje pro vyhnance (kap. 33-39); 5. Uspořádání budoucí
jeruzalémské obce (kap. 40-48)
Jde o text velmi náročný na pochopení –
řada zvláštních symbolických úkonů, detailně propracovaných, které reálně
působí to, co naznačují (u proroků nejsou vzácností, u Ezechiela však téměř
převažují nad slovem); důležitá role vidění – Ezechiel je typický vizionář,
na rozdíl od jiných proroků aktivně na vizích participující; jeho styl je
přeplněný složitými obrazy a rozsáhlými alegoriemi, spíše popisný,
jednotvárný a chudý (někde ovšem nepostrádá dramatickou sugestivnost – např.
kap. 37)
14.5.3. Teologie
K hlavním teologickým tématům Ezechiela
jako kněze patří zejména vše, co se týká chrámového kultu – v 10. kap. s
bolestí pozoruje, jak Boží sláva opouští chrám, ale ve 43. s radostí vítá
její návrat; dále Zákon – kazuisticky demonstruje zásadu osobní odpovědnosti
v kap. 18; příslib dobrého pastýře, jímž bude Hospodin sám resp. David ,
jeho služebník (kap. 34), a nového srdce a nového ducha (kap. 36); obnova
Izraele je líčena jako zázračné oživení suchých kostí (kap. 37)
14.6. Daniel
14.6.1. Osobnost
Podle Dan 1 je Daniel (= můj soudce je
Bůh) prorokem deportovaným r. 597 do Babylónu – lze mít zato, že se zde
uchovala tradice o skutečné postavě, o níž však nemáme odjinud zprávy (Ez
14,14.20; 28,3 mluví sice o spravedlivém resp. moudrém Danielovi, ale zdá
se, že jde spíše o krále Danela známého z kananejských legend – srov. texty
z Ugaritu); zmínka o proroku Danielovi (odkazující ovšem na Dan) je v 1 Mak
2,60 a v Mt 24,15 (implicite také Žid 11,34)
14.6.2. Kniha
V židovském kánonu patří mezi Ketúbím,
zřejmě pro svůj pozdní původ, kdy už byl kánon proroků uzavřen; zřetelný
rozdíl je mezi narativním charakterem kap. 1-6 a viděními, která jsou téměř
výlučně obsahem kap. 7-12
Každá kapitola tvoří obsahově samostatnou
jednotku: kap. 1 – deportace Daniela a jeho druhů; kap. 2 – Nabuchodonosorův
sen o soše a jeho výklad; kap. 3 – 3 mládenci v ohnivé peci (mezi 3,23 a
3,24 v aram. textu vloženy 2 deuterokanonické dodatky – Azariášova modlitba
a Chvalozpěv 3 mládenců); kap. 4 – Nabuchodonosorův
sen o stromu a jeho výklad; kap. 5 – píšící ruka; kap. 6 – Daniel ve lví
jámě
Kap. 7 – vidění 4 zvířat a Syna člověka;
kap. 8 – vidění berana a kozla; kap. 9 – vidění 70 týdnů; kap. 10-11 –
detailní vidění bojů mezi Seleukovci a Ptolemajovci; kap. 12 –
eschatologické vidění; deuterokanonické dodatky: kap. 13 – Zuzana; kap. 14 –
Bél a drak
Kniha je psána ve 3 jazycích – hebrejštině
(kap. 1 a 8-12), aramejštině (kap. 2-7) a řečtině (kap. 13-14);
deuterokanonické dodatky snad byly původně hebrejské; důvod přechodu z
hebrejštiny do aramejštiny je nejasný
Tradiční názor, že autorem je prorok Daniel
žijící v 6. stol., byl později opuštěn (různé části knihy se připisovaly
různým autorům) – dnes se vzhledem ke stejnému literárnímu postupu a shodným
myšlenkovým formám všeobecně uznává, že kniha jako celek má jednoho autora;
její vznik se klade do doby pronásledování Antiochem Epifanem (těsně před r.
164), ale připouští se, že podkladem byla starší, ústně tradovaná, zčásti
snad i zapsaná vyprávění
Dan je jedinou kompletní apokalyptickou
knihou SZ (apokalyptické části najdeme porůznu v prorockých knihách – např.
Iz 24-27; 34-35; Ez 38-39; Zach 9-14; Jl 3); pro apokalyptiku je příznačná
pseudonymie, symbolika (čísel, zvířat apod.), dualismus (zápas fronty Boží a
protibožské), zašifrovaný smysl dějin,
který je dešifrován zpravidla interpretujícím andělem; zájem o vyvrcholení
dějin, tj. konec času
14.6.3. Teologie
Kniha dosti zběžně probírá minulé dějiny
a podrobněji se věnuje současnosti (tj. době, v níž žije autor) a blízké
budoucnosti; záměrem je povzbudit těžce zkoušené Židy zdůrazněním věčné a
neotřesitelné Boží vlády, které podléhají všichni mocní tohoto světa
Boží vláda se pomalu, ale jistě prosazuje v
dějinách, které probíhají podle prozřetelnostního plánu; autor nespoléhá na
lidské síly, jeho pojetí Božího království je duchovní; vyvrcholení dějin,
které je spojeno s příchodem Syna člověka, bude předcházet těžká krize, ale
pro spravedlivé je připravena nebeská odměna (kap. 12)
14.7. Dvanáct malých proroků
Nejstarší zmínka o Dvanácti prorocích jako jednom celku - Sir 49,10
(v souvislosti s Izraelem vzešlým ze 12 Jákobových synů); dnes se opět bere
v potaz chápání těchto spisů v židovské i křesťanské tradici jako jediné
knihy
Pořadí sleduje časový rámec podle údajů uvedených zpravidla v nadpise:
Oz, Jl, Am, Abd, Jon, Mich - 8. stol., Nah, Hab, Sof - 7. stol, Ag, Zach,
Mal - 6. stol.; podle biblické kritiky je však zejména Jl, Abd, Jon a Mal
mladšího data
Proces formace probíhal asi ve 3 fázích: 1) Jádro celku
(Oz, Am, Mich, Sof) pravděpodobně v exilní době; 2) Spojení Ag a Zach v rané
poexilní době; 3) Sloučení obou sbírek a připojení zbývajících spisů ve 3.
stol.
14.8. Ozeáš
14.8.1. Osobnost
Ozeáš (= zkr. Hošajah, tj. Hospodin
zachraňuje) jako jediný z píšících proroků pochází ze severu, působí zhruba
od r. 750 do doby před pádem Samaří; člověk velmi kultivovaný, znalý
izraelských duchovních tradic; není známo jeho původní povolání, avšak kniha
dává nahlédnout do osudů jeho manželství a rodiny
14.8.2. Kniha
Oz 1 (biografické vyprávění) - prorok
dostává příkaz oženit se s nevěstkou a mít s ní 3 děti (všichni jmenováni);
Oz 3 (autobiografické vyprávění) - příkaz znovu milovat cizoložnou ženu
(tentokrát nejmenována)
Alegorický výklad popírá reálný základ
těchto vyprávění - jde tu jen o obraz vztahu mezi Hospodinem a Izraelem;
proti tomu mluví jak konkrétní údaje tak i neúčinnost Ozeášova kázání, pokud
by nevycházelo z osobní zkušenosti
Mluví-li se tu o skutečných událostech, pak
zřejmě nejde o dvě různé ženy, nýbrž o jednu ženu a dvě životní období: Oz 1
- sňatek, Oz 2 - rozvod a rozhodnutí přijmout nevěrnou ženu zpět, Oz 3 -
znovupřijetí realizováno; na prorokově životním údělu se přitom zračí vztah
Hospodina a Izraele
Struktura knihy - Oz 1-3 (zmíněno výše); Oz
4-11 (obžaloba kněží a velmožů: předpověď trestu i naděje na spásu); Oz
12-14 (výroky spojené tématem věrné Boží lásky); text je dosti obtížný -
porušený, s nezvyklými jazykovými hříčkami
Formace knihy - nejprve asi 3,1-4 a řada
prorockých výroků v kap. 4-11, potom 1,2-9, kap. 2 a uspořádání zmíněných
výroků; nakonec redakce a doplňky provedené v Judsku (snad až za Joziáše)
14.8.3. Poselství
Počínaje vůdčí vrstvou pranýřuje Oz
zkaženost národa na rovině náboženské (scestný synkretismus), politické
(zmatky jak ve vnitřní tak i vnější sféře) a sociální (křiklavá nerovnost a
útlak)
Ke kritice používá Oz obrazu prostituce
(zvrácený opak trvalé, opravdové lásky) a cizoložství (zrada na výlučném
manželském svazku); Bůh ovšem nepřestává svůj lid milovat a tvrdou zkouškou
ho volá znovu na poušť, aby tak obnovil pouto prvotní lásky
14.9. Joel
14.9.1. Osobnost
Joel (= Hospodin je Bůh) má zřejmě
blízko ke kněžskému a chrámovému prostředí, je svědkem určité krize, ale i
hlasatelem naděje
14.9.2. Kniha
Hlavní téma celé knihy (4 kap.) tvoří
"den Hospodinův", jehož předzvěstí je pohroma kobylek; lék spočívá v
obrácení, jehož projevem má být pokání a společná modlitba; důsledkem bude
dar Božího Ducha, provázenými mocnými divy a znameními; velký soud nad
národy má svůj protipól v Jeruzalému
zahrnutém Boží přízní
Kniha se zřetelně dělí na dvě části: kap.
1-2; 3-4; první část je sugestivním básnickým dílem, druhá je prostší a
střídmější; spíše než na rozdílný původ obou částí ukazuje kniha na vnitřní
celistvost danou především motivem "dne Hospodinova"
Nejpravděpodobnější datace knihy je z
poexilní doby (předpokládá se zajetí a vliv Řeků, místo zmínky o králi se
zde mluví o obci v čele s kněžími apod.); asi na 30 místech užívá Jl
stejných či podobných formulací jako Ez, Iz a jiní proroci, blízký je mu též
Žl 65
14.9.3. Poselství
Blížící se katastrofu je možné upřímnou
kajícností nejen odvrátit, ale přímo proměnit v pokoj a blaho - hrozba i
ideální vize mají univerzální povahu (netýkají se pouze Izraele) a ukazují
Boha jako všemohoucího i milosrdného; NZ přebírá ve Sk 2 předpověď vylití
Božího Ducha (podle LXX) jako součást Petrovy řeči o letnicích
14.10. Amos
14.10.1. Osobnost
Amos (= zkr. Amasjáh, tj. Hospodin nese)
pochází z Tekoje u Betléma a jako pastýř a pěstitel sykomor je znenadání
povolán kolem r. 760, aby kázal v sev. království, zvláště ve schizmatické
svatyni v Betelu; po střetu s tamním knězem téhož jména odchází
14.10.2. Kniha
Kromě kratičkého úvodu a závěru obsahuje
tři části: 1) Výroky proti cizím národům (1,3-2,16) - 7 univerzálně
orientovaných hrozeb Božího trestu za násilnosti a útlak (8. výrok je
adresován Izraeli); 2) Tři tématické řeči proti Izraeli (3,1-6,14) -
začínají stereotypní formulí ("Slyšte...") a vyznačují se vždy jedním
typickým slovesem ("znát se", "vrátit
se", "dotazovat se"); 3) Pět vidění (7,1-9,10) - jejich předmětem je
gradující ohlášení Božího soudu nad Izraelem (počínaje 3. vizí končí
prorokova přímluva)
Formace knihy je částí biblistů považována
za dlouhodobý proces, část se domnívá, že většina knihy je dílem samotného
proroka a redakce byla uzavřena již před pádem Samaří
14.10.3. Poselství
Velmi tvrdý tón a hrozba smrti - tak lze
stručně charakterizovat Amosův styl a obsah; důvodem jsou konkrétní zlořády
v Izraeli (sociální bezpráví, náboženský formalismus); leccos nasvědčuje
tomu, že soud bude definitivní, ale toto poselství vyjadřuje přece jen dílčí
aspekt Božího plánu
NZ cituje (podle LXX) Am 5,25-27 v jiném
kontextu - jako argument ve Štěpánově řeči ve Sk 7 a Am 9,11-12 v Jakubově
řeči ve Sk 15; poselství Am je aktuální svým důrazem na nutnost respektu
vůči sociálně slabým a na spojitost této otázky s Božím očekáváním
14.11. Abdiáš
14.11.1. Osobnost a kniha
Známo je pouze jméno (Abdiáš = služebník
Hospodinův); kniha jím nadepsaná je nejkratší spis SZ (21 v.), řazený na 4.
resp. (v LXX) 5. místo mezi Dvanácti proroky
Ze zmínek o Edomitech lze usoudit, že kniha
vznikla po jejich loupeživém vpádu, k němuž došlo po r. 586 (prorok snad byl
v té době v Judsku); dokdy mohla být kniha sepsána, je těžko určit (raná či
pozdní poexilní doba?)
Abd 1-10 se téměř shoduje s Jer 49,7-16:
vžitá tradice týkající se Edomitů - nepřátelství vůči nim je dominantním
tématem spisu; zpustošením Judska na sebe přivolali neodvratný trest, Bůh se
ve svém plánu rozhodl porazit jejich zpupnost, zkáza, která je stihne, bude
znamenat záchranu pro Židy, počátek obnovy Hospodinova království
14.11.2. Poselství
Zdánlivě bezmeznou nenávist vůči Edomu
je třeba chápat v kontextu tehdejší historicko -kulturní situace a její
válečné strategie; trest je projevem Boží spravedlivé odplaty (lex
talionis); v pozadí je tu skrytá touha po solidaritě s národem, který
přerval někdejší bratrské pouto; pozitivně vyznívá konečná naděje na obnovu
pod Boží vládou
14.12. Jonáš
14.12.1. Osobnost
Hebr. bible jej řadí před Mich a Nah -
zřejmě na základě zmínky o Ninive, jehož pád ohlašují teprve tito dva
proroci; o Jonášovi (= holubice) mluví 2 Král 14,25 - asi proto byla kniha
Jonáš zařazena mezi prorocké spisy, neobsahuje však proroctví, nýbrž
vyprávění o prorokovi
14.12.2. Kniha
Po stránce jazykové i obsahové
prozrazuje kniha pozdní poexilní původ (sr. popis Ninive připomínající
perská města, paralely k epizodě s rybou v řecké mytologii apod.); místo
historických individualit chce kniha znázornit určité typy lidí a jejich
příznačné chování v analogických situacích - nejpravděpodobnější datací je
počátek helénistické doby (kolem r. 300)
Struktura: Kap. 1-2: Vnější útěk (1,1-3:
Příkaz a jeho přestoupení; 1,4-16: Na moři v lodi - bohabojnost lodníků a
Jonášův odpor [Jonáš se odmítá modlit k Bohu a přeje si smrt]; 2,1-11: V
moři v útrobách ryby - Jonáš se podrobuje)
Kap. 3-4: Vnitřní útěk (3,1-3a: Příkaz a
jeho zdánlivé splnění; 3,3b-4,5: V městě Ninive - obrácení hříšníků a
Jonášův odpor [Jonáš obviňuje trestající Boží spravedlnost a přeje si smrt];
4,6-11: Před branami Ninive - Jonáš se vzdává)
Domněnka, že snad šlo původně o 2 různé
příběhy, se nepotvrzuje - obě části jsou výrazně symetrické, autor čerpal z
různých zdrojů, ale hypotetické příběhy nelze rekonstruovat; naproti tomu je
patrná příbuznost s teologií deuteronom. školy a dílčí shoda s Jl
14.12.3. Poselství
Pravý smysl příběhu není snadné
vystihnout - jde vpodstatě o 2 otázky: Proč se Jonáš zdráhá splnit Boží
příkaz? O čem chce Bůh Jonáše poučit? 4 základní interpretace představují 4
možné odpovědi:
1) Příběh ukazuje spásnou moc obrácení a
tím vyvrací Jonášovo přesvědčení o trestu jako jediné možnosti, jak zahladit
hřích; závěr knihy však mluví o dětech a dobytku, u nichž je obrácení
bezpředmětné
2) Kniha je kritikou nepřátelského,
partikularistického postoje poexilních židů vůči pohanům; poměr mezi židy a
pohany však není hlavním tématem knihy a jejich nepřátelství tu není
zdůrazněno
3) Kniha chce znázornit drama prorockého
údělu a trvá na tom, aby se Boží slovo neminulo účinkem, jinak se Bůh i jeho
prorok budou jevit jako lháři; závěr však od této perspektivy upouští -
smyslem prorockého poslání nemůže být zkáza adresátů za každou cenu!
4) Kniha je teologickým příběhem, jehož
těžiště leží v samotném závěru (4,11) - Bůh Izraele je Bohem nekonečné lásky
ke všemu stvoření; jeho spravedlnost vybízí k obrácení, ale těm, kdo se
obrátí, ochotně odpouští
14.13. Micheáš
Micheáš (= Kdo jako Hospodin?) pochází z judského Morešetu,
působí ve 2. pol. 8. stol., je současníkem Iz a venkovským původem i drsným
stylem má blízko k Am
Knihu tvoří 4 části s pravidelným střídáním
hrozeb a příslibů: 1,2-3,12 - Izrael před soudem; 4,1-5,14 - přísliby dané
Siónu; 6,1-7,7 - Izrael znovu před soudem; 7,8-20 - naděje; symetrická
struktura je dílem redaktora, některé přísliby (např. 7,8-20) zřejmě
pocházejí z poexilní doby, ale naděje, které ve své době Mich probouzel,
podobně jako Iz (sr. Mich 4,1-5 a Iz 2,2-5), byly jistě autentické
Micheášovo slovo je slovem přísného soudu
určeného především věřitelům, kněžím, falešným prorokům, velmožům a soudcům
za jejich lakotu, bezohlednost, zkaženost a tvrdost srdce; co naopak
Hospodin od člověka žádá, to vyjadřuje stručně 6,8
Konkrétní viny bude následovat konkrétní
trest - zánik Samaří, řady judských měst i Jeruzaléma, provázený mohutnými
přírodními úkazy; přesto vyslovuje Mich i naději v souvislosti s mesiánským
"zbytkem"; předpověď o narození krále-pastýře v Betlémě (5,1-5) vidí Mt 2,6
naplněnu v narození Ježíšově
14.14. Nahum
Kniha začíná žalmem o Hospodinově hněvu
a prorockými výroky o spáse Siónu a naopak trestu nad Asurem (1,2-14);
hlavním tématem (viz titul) však je zkáza Ninive (2,1-3,19) líčená velmi
sugestivně a s básnickým mistrovstvím (např. bitevní vřava v 3,2-3); spis
asi vznikl krátce před dobytím Ninive r. 612
Odpor Izraele proti Asýrii jako úhlavnímu
nepříteli a Ninive jako symbolu jeho pyšné zvůle je vysvětlitelný nejen jako
fanatický nacionalismus, ale spíše jako touha po nápravě hrubě narušené
spravedlnosti - k této nápravě dojde Božím zásahem
Nahum (= těšitel) mohl na krátký čas
posílit naděje svého národa, ale brzy padne i Jeruzalém a jeho pád způsobí
titíž Babylóňané, kteří dobyli Ninive; Iz 52,7 je relekturou Nah 2,1 v
kontextu vysvobození z područí, do něhož se Izrael dostal svou vinou
14.15. Habakuk
Etymologie jména není jasná (snad asyr.
název zahradní rostliny); kniha má přehlednou strukturu: kap. 1-2 tvoří
dialog proroka s Hospodinem - dvě stížnosti prorokovy a dvě Boží odpovědi
(1,2-2,4), přičemž druhá Boží odpověď zahrnuje dále 5 kleteb proti
utiskovatelům (2,5-20); kap. 3 tvoří žalm oslavující konečné Boží vítězství
Podobně jako úvodní žalm v Nah i tento
závěrečný žalm v Hab do jisté míry vybočuje z celku, ale zároveň ke zbytku
knihy organicky patří (úvahy o možném liturgickém původu a použití zůstávají
otevřenou otázkou)
Chaldejci, o nichž Hab mluví, jsou zřejmě
Babylóňané, kteří koncem 7. stol. vystřídali v nadvládě nad středním
orientem Asyřany - kniha tedy pochází asi z přelomu 7. a 6. stol. (vláda
jud. krále Jojakima), ale mohla být později aktualizována
Hab si troufá volat Boha k zodpovědnosti,
když se ho ptá, proč za nástroj trestající Judu volí právě Chaldejce? Jak
může nejvýš svatý Bůh dopustit triumf takové nespravedlnosti? Odpověď
zasazuje tuto na první pohled pohoršlivou dějinnou realitu do eschatologické
perspektivy - nepochopitelnými cestami dospěje Bůh nakonec přece jen k
vítězství práva; 2,4b je citován třikrát NZ; 3,18 zaznívá v Magnificat
14.16. Sofoniáš
Sofoniáš (= Hospodin skryl) působí
zřejmě na samém začátku vlády Joziášovy (asi 640-630), protože naráží na
pohanské zvyklosti a modloslužbu - důsledky proasyrské vlády Manassesovy a
Amónovy, které teprve později Joziáš napraví svou náboženskou reformou
Struktura knihy: Hospodinův den (1,2-2,3);
výroky proti národům (2,4-15); výroky proti Jeruzalému (3,1-8); přísliby
(3,9-20); převážná část pochází z doby Sofoniášovy, ale předpovědi obrácení
pohanů (2,11; 3,9-10) jsou zřejmě pozdějšího data
Hlavní téma Sof - Hospodinův den jako
katastrofa, která stihne národy i Judu; trest nad národy má být Judovi
podnětem k poslušnosti a pokoře, tj odvratu od pýchy a zpupnosti; spása je
slíbena "zbytku", uprostřed něhož bude přebývat Hospodin jako mocný král
14.17. Ageus
Ageus (z hebr. hag = svátek) patří k
poslední epoše SZ proroků - k době po návratu ze zajetí, pro niž dominantní
téma představuje výzva k obnově; jeho proroctví se datuje od srpna do
prosince 520 (vláda perského krále Dareia)
Spolu se Zachariášem vybízí Ageus k pokračování
v rekonstrukci chrámu, přerušené kvůli nepříznivé ekonomické situaci a
překážkám ze strany Samaritánů; jejich naléhání je úspěšné - místodržitel
Zorobábel a velekněz Jozue se znovu chopí iniciativy
Knihu tvoří 4 prorokovy řeči uvozené vždy
časovým údajem (1,1; 2,1; 2,10; 2,20); po stránce obsahové jednak zdůvodňují
dosavadní neúrodu tím, že chrám je stále v troskách, jednak nastiňují vizi
prosperity, kterou přinese jeho obnova, a předpovídají mu větší slávu, než
měl chrám první
Davidův potomek Zorobábel dostává příslib
moci - jako obnovitel chrámu spojuje ve své osobě mesiánské naděje s
kněžským prvkem; Ag se sice zaměřuje víc na materiální stránku obnovy, ale
ta je výrazem skutečnosti, že lid dává opět Bohu prvořadé místo
14.18. Zachariáš
Jméno Zachariáš (= Hospodin si vzpomněl)
stojí v titulu knihy, která není jednotným celkem: kap. 1-8 (Protozachariáš)
se zabývají obnovou chrámu, jsou spjaty s konkrétní dějinnou etapou a
převažuje v nich forma vizí; kap 9-14 posouvají zorné pole spíše do eschatologie
a formálně se skládají z kratších výroků; zpravidla se dále dělí na kap.
9-11 (Deuterozachariáš) a 12-14 (Tritozachariáš)
14.18.1. Protozachariáš
Prorok jmenovaný v 1,1 asi pocházel z
kněžského rodu (sr. Neh 12,16) a jeho působení je přesně vymezeno říjnem r.
520 (sr. 1,1) a listopadem r. 518 (sr. 7,1); jádro knihy tvoří 8 nočních
vidění (1,7-6,8), která se týkají nastávajícího času spásy a zřejmě
pocházejí od proroka samého (sr. vyprávěcí ich-formu)
Zároveň s rekonstrukcí chrámu zdůrazňuje
Zach také mravní obnovu jako počátek mesiánské doby (sr. 5,3n); Mesiáše vidí
ztělesněného v Zorobábelovi (královská důstojnost) a Jozuovi (kněžství) - v
popisu korunovace (6,9-13) došlo asi k nahrazení Zorobábela Jozuem (vlivem
ústupu královských ambicí a naopak stále
pevnějších pozic kněžské vrstvy)
Protozachariáš vykazuje svým zájmem o kult
a formou vizí příbuzné rysy s Ez a předznamenává též pozdější apokalyptiku,
zejména Dan; Lk 1,78 hovoří o "Vycházejícím z výsosti", což je LXX verze
"Výhonku" zmíněného v Zach 3,8 a 6,12
14.18.2. Deutero- a Tritozachariáš
Jelikož Zach 11,12n je citován v Mt
27,9n jako výrok Jeremiášův, pokládal se Zach 9-14 už v křesťanském
starověku za dílo Jeremiášovo (vzhledem k větší autoritě, které se těšili NZ
autoři)
Dnes se tato část Zach datuje do začátku
helénistické epochy (9,1-8 může být ohlasem vítězného tažení Alexandra
Velikého); různorodé výroky, které jsou zde volně spojeny, se staly zdrojem
mesiánských obrazů pro evangelisty - sr. Zach 9,9 a Mt 21,5; Zach 12,10 a
Jan 19,37
14.19. Malachiáš
Titul Maleachi (= můj posel) není asi
vlastním jménem proroka, nýbrž má se zato, že byl takto nazván anonymní spis
podle 3,1; kniha se skládá ze 6 krátkých disputací, které vede prorok s
posluchači - vysloví tezi, vyslechne námitky, reaguje další
argumentací, varováním a napomínáním
Probírají se zejména 2 témata - kultické
přestupky kněží a lidu (1,6-2,9; 3,6-12) a pohoršení smíšených manželství a
manželských rozluk (2,10-16); přicházející Hospodinův den bude znamenat
očištění kněží, odsouzení zlých a vítězství spravedlivých (3,1-5.13-21)
V knize se zračí situace judské obce po
obnově chrámu (515) a před zákazem smíšených manželství za Nehemiáše (445) -
stylem, který připomíná Dt, prorok burcuje z náboženské apatie a klade důraz
na vnitřní oddanost a čistotu srdce
Hospodinův posel z 3,1 a prorok Eliáš z
3,23n jsou v evangeliích ztotožněni (pro svou úlohu připravovat Pánu cestu
obnovou vztahů) s Janem Křtitelem - tuto návaznost naznačuje i fakt, že Mal
je poslední knihou křesťanského kánonu SZ |
|