V postmodernismu se odchází od křesťanské vize Boha, a často je to forma „zbožnosti bez Boha“. Postmoderní člověk odmítá náboženství, jejichž základem je víra v osobního Boha. Dnešní kritika náboženství má ale jinou formu než kritika „otců“ ateismu v devatenáctém století, jako byli L. Feuerbach, K. Marx, F. Nietzsche a Z. Freud, kteří zakládali své postoje na úplné negaci existence Boha a odmítali náboženství vůbec. Východiskem postmodernistů není popírání náboženství, nýbrž pokus přizpůsobit je očekávání a přání postmoderního člověka, který za nejvyšší hodnoty považuje toleranci, seberealizaci, absolutní svobodu, individualismus a pluralitu rozmanitých stylů života a mravního hodnocení.
Na těchto předpokladech spočívá antiinstituční a antidogmatický charakter postmoderní kritiky náboženství. Postmodernisté podporují náboženství subjektivní, v němž má základní roli zážitek, emocionální náboženská zkušenost zbavená instituční a dogmatické dimenze. Postupnému vzdálení se od institučních náboženství odpovídá zároveň v celém světě viditelný růst zájmu o náboženství. A. Bronk upozorňuje, že v ideologické prázdnotě se koná návrat ke zbožnosti, transcendenci a sacrum. Často je to zbožnost zbavená vztahu člověka k osobnímu Bohu, redukovaná na úroveň magie, okultismu, obřadů, anebo pouze meditativních technik. V postmodernismu je možné být zbožný bez Boha, a dokonce bez jeho ideje.2 Významným znamením takového pseudonáboženství je hnutí New Age a eklektický jev „náboženského supermarketu“, ve kterém nacházíme elementy křesťanské, gnostické, magické, satanismus, spiritismus, okultismus, kabalu atd.3 Mnozí postmodernisté navazují na polyteistické a panteistické pohanství odmítnutím ideje osobního Boha a zbožštěním vesmíru. Postmodernistický návrat k sacrum není návratem k pravé zbožnosti nebo mystice, nýbrž k neutrální a pluralistické novopohanské mentalitě. Za zástěnou postmodernismu mizí křesťanství a svět žije bez Boha a bez náboženství. Zvlášť silná kritika postmodernistů směřuje proti křesťanství, poněvadž v něm vidí hlavní sídlo fundamentalismu a konzervatismu.4
Když člověk soustředí všechny své síly na pozemský rozměr své existence, jeho imanence se stává radikální a místo náboženství přijímá imanentní mystiku. Tato zvláštní mystická zkušenost vzniká z pocitu úplné svobody, vyplývající z toho, že nic závazného neexistuje. Výsledkem takové imanentní mystiky je mezi jiným hnutí New Age a některé sekty.5 Postmodernismus vytváří totiž zbožnost bez Boha, v níž není místo pro výzvu k obrácení a pokání.