V
průběhu našeho přehledu jsme se již seznámili se třemi postními
dny -jom kipurem, Esteřiným půstem a půstem prvorozených před
svátkem pesach.
V této kapitole uvedeme čtyři půsty, které souvisejí se zničením
obou jeruzalémských chrámů a dalšími smutnými událostmi židovské
historie.
Půst. Ještě předtím, než začneme hovořit o jednotlivostech
souvisejících s postními dny, měli bychom si říci, jaký má
vlastně půst smysl.
Půst v dobách těžkostí nebo v den výročí smutné události nám má
otevřít srdce a napomoci našemu odhodlání vypořádat se s našimi
prohřešky. Po dobu půstu jsme uchráněni od pozemských starostí o
obživu a máme více času zkoumat svá nitra. Chápeme-li toto
pravidlo, je nám jasné, že nemá valného smyslu trápit své tělo
půstem a přitom plýtvat časem při sledování přihlouplého
zábavného televizního pořadu.
Historie. Chceme-li srovnat postní dny podle jejich
historické návaznosti, musíme se vrátit do doby předcházející
zničení prvního jeruzalémského chrámu.
10. tevetu oblehl babylónský král Nabuchodnecar Jeruzalém,
čímž vstoupilo do poslední fáze střetnutí Judského království s
expandující Novobabylónskou říší.
17. tamuzu (podle jiných pramenů v případě prvního
zničení chrámu 9. tamuztí) prorazila dvakrát útočící vojska
jeruzalémské hradby a začal nerovný boj v ulicích města, proti
babylónské (586 př.o.l.) a římské (70 o.l) přesile.
9. avu byl dvakrát zničen jeruzalémský chrám, v roce 586
př.o.l. Babyloňany a v roce 70 o.L Římany.
3. tišrí byl zavražděn Gedalja ben Achikam, poslední
židovský správce jmenovaný Babyloňany po zničení prvního chrámu.
Jeho smrtí končí období (byť i jen závislé) židovské správy v
Izraeli.
10. tevet.
Nejen oblehnutí Jeruzaléma a začátek národní tragédie
související se zničením chrámu a destrukcí suverénního
židovského státu si připomínáme 10. tevetu. V současnosti je 10.
tevet vzpomínkovým dnem na všechny oběti protižidovského násilí,
u nichž neznáme datum jejich smrti.
16. tamuz.
Sedmnáctý tamuz spojuje tradice s 5 nešťastnými událostmi:
1. Tento den, 40 dní po darování Tory, rozbil Mojžíš desky
zákona v reakci na hřích zlatého telete.
2. Sedmnáctý tamuz byly přerušeny pravidelné oběti v
jeruzalémském chrámu, jejichž tradice sahala až do doby východu
z Egypta. Oběti ukončil prostý fakt - v oblehnutém Jeruzalémě
již nebyla žádná způsobilá obětní zvířata.
3. Tento den při druhém obléhání města (v době římského císaře
Vespasiána) prolomily Tito vy legie jeruzalémské hradby. (Podle
talmudu byly tento den proraženy hradby i při prvním zničení
chrámu.)
4. V době vrcholícího protižidovského útlaku před rokem 70 o.l.
spálil římský správce svévolně svitek Tory na důkaz svého
opovržení vším, co je s Židy spojené.
5. Tento den umístili nepřátelé do chrámu Diovu sochu.
Tiše beav.
9. av je den nejhlubšího smutku, kterým vrcholí naše
třítýdenní (17. tamuz - 9. av) truchlení nad zničeným
jeruzalémským chrámem. Tradice devátého avu jako dne smutku se
datuje již od druhého roku po východu z Egypta, kdy po pomluvách
vybraných průzkumníků a rozhodnutí části tábora vrátit se zpět
do egyptského otroctví bylo rozhodnuto o smrti celé generace
během čtyřiceti let bloudění pouští. Tím byl tento den ustaven
za „den pláče a nářků". Tento den byly zničeny oba jeruzalémské
chrámy, tento den padla v roce 135 o.l. poslední opora povstalců
vedených Bar Kochbou - město Betar. (Při řádění vítězných
římských legií bylo v tomto městě vyvražděno veškeré
obyvatelstvo, přes 100 000 osob.) V den výročí zničení chrámu
rozoral Tornosrufus chrámovou horu na pole. Devátého avu roku
1290 byli Židé vypovězeni z první křesťanské země - z Anglie - a
na devátý av 1492 připadlo datum vypovězení lidnatého, vlivného
a vyspělého židovského společenství populace ze Španělska.
Devátý av byla zahájena První světová válka.
Pro
výše uvedené události je 9. av nejsmutnějším dnem židovského
kalendáře. Půst devátého avu odpovídá svou přísností
jomkipurovému půstu - postíme se 24 hodin. Nezdravíme se, sedíme
v hlubokém smutku na zemi, čteme Jeremiášovu knihu Ejcha /Pláč
Jeremiášův/ a tradiční žalozpěvy - Kinot. Tento den nestudujeme
Toru.
1442 př.o.l. |
výnos 40ti let bloudění
pouští |
586př.ol. |
zničení prvního chrámu |
70 o.1. |
zničení druhého chrámu |
135 o.l |
porážka Bar-Kochbova
povstání, vyvraždění města Bejtar |
1492 o.l |
vypovězení Židů ze
Španělska |
Důvody zničení chrámů. Naše tradice přičítá obě zničení
jeruzalémských chrámů našim vlastním hříchům. Je však zajímavé
si všimnout, že jestli první chrám padl pro neustálé porušování
základních pravidel judaismu - modloslužbu, smilstvo a vraždy -
tak k pádu druhého chrámu vedla „pouze" vzájemná nenávist a
rozdrobenost židovského národa do množství vzájemně se
nesnášejících a nerespektujících seskupení. Můžeme se tedy
poučit pro naši současnost, že nerespektování názorů jiných,
vnitřní rozkol, může mít někdy stejně nedozírné následky jako
vražda, smilstvo a modloslužba.
Starý příběh. Talmud uvádí alegorický příběh zničení druhého
chrámu: V Jeruzalémě žil jeden bohatý muž, který se rozhodl
uspořádat velkou hostinu. Sluhovi předal písemné pozvánky, mimo
jiné i pro svého nejlepšího přítele - Kamcu. Sluha se však
spletl a psaní donesl Bar Kamcovi, který byl s hostitelem ve
vleklých sporech. Přesto Bar Kamca pozvání přijal a vypravil se
na hostinu. Jakmile ho hostitel zpozoroval, zrudl vzteky a
ukázal mu před celou jeruzalémskou smetánkou, včetně mnoha
učenců, dveře. Bar Kamca se zhrozil ostudy: „Nech mě tu,
zaplatím ti svou porci."
„Ne." „Zaplatím polovinu celé hostiny." „Ven!"
Smrtelně uražený Bar Kamca se vypravil do Říma a stěžoval si
císaři: „Židé plánují vzpouru."
„Dokaž to." „Pošli jim obětní zvíře a sám se přesvědčíš,
přijmou-li dar svého císaře."
Tak se také stalo. Císař poslal krásné obětní zvíře, ale Bar
Kamca mu cestou jemně poškodil
pysk, čímž se podle židovských zákonů stalo zvíře nezpůsobilé k
oběti. Když tuto vadu v
Jeruzalémě zjistili, lámali si učenci hlavu. Nakonec se většina
rabínů přiklonila k názoru, že je
lépe ustoupit a císařský dar přijmout. Jen rabi Zacharja
nesouhlasil: „Obětovat zmrzačená zvířata
Tóra zakazuje!"
Už se ani neví, koho to napadlo jako prvního, ale učenci
zvažovali i možnost zabít Bar Kamcu, a tak se vyhnout hrozbě, že
se o nepřijetí daru dozví císař v Římě. Opět to však byl rabi
Zacharja, který nesouhlasil: „Odsoudit člověka k smrti jen
proto, že poranil zvíře, kde to jsme?!" Zvíře nebylo přijato a
rozlícený císař vydal rozkazy svým legiím. Ty dobyly město a
zničily chrám.
Kde se stala chyba? Touto otázkou si lámou hlavu mnozí
komentátoři, ale ve skutečnosti měl každý svůj podíl viny, za
vším stála nenávist jedněch k druhým. Proč nenáviděl hostitel
Bar Kamcu? Proč ho jeho přítel Kamca neuklidnil? Proč rabíni
nezasáhli, když byli svědky zostouzení Bar Kamci? Proč si Bar
Kamca stěžoval až u císaře a vyprovokoval nejsilnější velmoc
tehdejšího světa k vojenskému zásahu? Proč lpěl rabi Zacharja
tváří tvář katastrofě na „podružnostech", které byli jeho
kolegové ochotni přehlédnout? Jak musí být hloupý sluha, aby si
spletl největšího přítele a nepřítele svého pána? Nikdo nebyl
bez viny. Nebyl náhodou Bar Kamca /bar, aramejsky syn/ synem
Kamci? Nesvědčí taková situace o úplném rozkladu společnosti?
Město Jeruzalém bylo zničeno zevnitř.
(l v realitě si zasadili poslední ránu obránci sami. Fanatická
sekta, aby vybičovala vojenského ducha obránců, nechala spálit
veškeré zásoby potravin v městských sýpkách. Následný hlad
rozložil jeruzalémskou obrannou sílu a Titovy legie zničily
město a chrám.) |