Židovské tajné učení, jehož základem
je esoterní judaismus, podle G. Scholema (1957) druh židovské
mystiky. Původ kabaly je nejasný: podle legendy sdělil bůh toto
tajné učení Mojžíšovi na hoře Sinaj, a ten je dále předal několika
vyvoleným. Celá staletí se pak šířilo jen ústním podáním.
Neokultisté kladou základy kabaly do V. stol. po Kr. a odvozují
ji od gnose (v.), což je sporné. Samo slovo “kabala” (původně
psáno se dvěma “b”) je odvozeno ze slova “kábal” (“kébil”),
které znamená obdržet něco, resp. ze slova “kibbel”, které
znamená ústně něco sdělit, obdržet ústní sdělení.
Hebrejsky se slovo kabala píše - odprava doleva - l k q (l-b-q).
Zdá se, že nejspolehlivější je spojovat původ kabaly s
historickou osobností Mojžíše, neboť se na jednom místě v Mišně
(sepsané r. 180 po Kr. rabínem Judou; tvoří součást talmudu)
se praví: “Mojžíš dostal (“kibbel”) na Sinaji Thoru (tj. Zákon)
a předal ji (“messara”) Josuovi...” Slovo “kibbel” se zde
vykládá jako “obdržet něco seshora”, tedy něco jako zvěstování.
Někteří kabalisté odvozují kabalu od praotce Abraháma, jiní
dokonce od Adama. Výše citovaná pasáž z talmudu v podstatě říká,
že Mojžíšovi se dostalo na hoře Sión božího zvěstování,
které předal Josuovi. V bibli se však hovoří pouze o tom, že
Mojžíš měl vystoupit na horu Sión k bohu spolu s Árónem a převzít
zde pro lid boží přikázání (II. Mojž. 19 - 20). Potom však
Mojžíš na horu Sión vystoupil znovu, tentokráte sám, aby od
boha dostal “kamenné desky - zákon”. Oblak zakrýval horu po
šest dní a Mojžíš tu pobýval čtyřicet dní a čtyřicet nocí
(II. Mojž. 24). Z toho, co zde bůh řekl Mojžíšovi, je však zřejmě
známo jen něco - a to se týká především božího kultu (podle
bible “směrnice pro vybavení kultu” a také “provedení směrnic
o bohoslužbě” - II. Mojž. 25 - 40). Máme-li tedy věřit rabínské
tradici, bůh sdělil na hoře Sinaj Mojžíšovi tajné učení,
které bylo dále po celá staletí sdělováno jen vybraným jedincům.
Tímto tajným učením byla kabala. Nabízí se však i jiná možnost
vysvětlení původu kabaly, a sice posunout její vznik již do
doby odchodu Židů z Egypta, resp. vyjít z legendy o Mojžíšově
zasvěcení do staroegyptského tajného vědění (Mojžíš byl knězem
Osiridova kultu a vynikajícím magikem, jak opět tvrdí kabalisté,
resp. rabínská tradice; a podle bible - II. Mojž. 4 - naučil bůh
Mojžíše činit zázraky, aby před faraónem prokázal své božské
poslání - avšak faraónovi “mudrci a čarodějové” dokázali
totéž - II. Mojž. 7). Chápeme-li biblické texty také
symbolicky, je zde klíčová pasáž, kde praví bůh Mojžíšovi
před odchodem “božího lidu” z Egypta: “Až budete odcházet,
nepůjdete s prázdnou. Každá žena si vyžádá od sousedky a
spolubydlící stříbrné a zlaté ozdoby a pláště. Vložíte je
na své syny a dcery. Tak vypleníte Egypt” (II. Mojž. 3). V rabínském
překladu bible konec této pasáže zní: “ zbavíte Egypťany
majetku”, přičemž slovo majetek je dáno do závorky . Je pravděpodobné,
že zde nešlo o hmotné věci, ale že Židé vynesli z Egypta jeho
tajné učení. Přijmeme-li tuto tezi, má kabala původ ve
staroegyptském esoterismu, je však současně plodem židovské náboženské
tradice a esoterní kultury.
Podle Papuse (1910) kabala obsahuje: (1) tradice patriarchů o
skryté podstatě boha a božských osob; (2) duchovní stvoření a
pád andělů; (3) učení o původu chaosu a hmoty a obnovení světa
v šesti dnech stvoření; (4) výklad stvoření člověka, jeho pád
a božské cesty, které vedou ke znovunastolení jeho původního
rajského stavu. Tomu odpovídá skutečnost, že výhradním předmětem
kabaly je tajná exegeneze Starého zákona, která je také obsažena
v základním díle kabaly Zoharu. V tomto smyslu je také třeba chápat
výrok, který učinil francouzský kabalista H. Sérouya (1947), že
kabala je “hebrejská gnose”: kabala na gnosi nenavazuje
historicky, nýbrž je její historicky předcházející analogií.
Obvykle se za hlavní témata kabaly považují: (1) “dějiny
vozu” (maasse mercaba) a (2) “dějiny genese” (maasse berešit).
První téma nazývané též “velké dílo” (dabar gadol), se
zabývá transcendentnem, bohem a božskými idejemi a
inteligencemi. Druhé téma se zabývá vznikem a povahou pozemského
světa. Centrálním tématem kabaly je učení o sefirotách , tj.
o jakési infrastruktuře všeho jsoucího. Kabalistická studia a
jejich výsledky přitom vycházejí ze skrytého smyslu Starého zákona.
Zohar o tom říká: “Běda člověku, jenž nenalézá v Zákonu
nic jiného než pouhé vyprávění a obyčejná slova... Každé
slovo Zákona obsahuje hlubší smysl a skrývá tajemství. Vyprávění
Zákona jsou jen roucho Zákona. Běda tomu, kdo roucho zákona považuje
za Zákon sám.” Také Zákon má jako vše jsoucí “tělo, duši
a ducha”: duch Zákona je skrytý, je to jeho esoterní jádro.
Kabala studuje esoterní podstatu, tj. “ducha” Zákona zvláštními
exegetickými metodami, které jsou umožněny povahou hebrejského
písma. Původní hebrejština je - vedle sanskrtu - esoterním
jazykem (stejně jako jím byl zapomenutý smysl staroegyptských
hieroglyfů). Původně se totiž hebrejská slova psala bez samohlásek,
a tak ve svém písemném slovním tvaru umožňovala různou
interpretaci, resp. různé čtení; správné čtení klíčových
slov textů Starého zákona tak bylo známo jen zasvěcencům. Kromě
toho jsou hebrejská písmena současně čísly, a umožňují
proto i aritmosofickou identifikaci jednotlivých slov i textů. A
konečně hebrejština má velmi specifickou gramatiku i syntax, což
poukazuje rovněž k tomu, že je jazykem esoterním. Čtení Starého
zákona, vezmeme-li v úvahu dvě klíčová slova: “kibbel”
(dostal sdělení seshora) a “umsoró” (sdělit dále), vyjadřující
to, co Mojžíš získal na hoře Sión a co dále předal má dva
aspekty: kabalistický (esoterní) a masoretický (exoterní). V
tomto smyslu, jak praví kabalisté, má se kabala k tóře jako
duch k tělu, a je tedy ještě vyšším stupněm exegeze tóry než
jen její pouhý symbolický (“duševní”) výklad. Vedle kabaly
čistě teoretické existuje ovšem i kabala praktická, kterou lze
označit jako kabalistickou magii. Když se Západ v období
renesance seznámil s klasickou kabalou, vznikla tzv. “křesťanská
kabala” – pokus spojit kabalu s idejemi katolického křesťanství
(Reuchlin a další). Klíčovým tématem kabaly, jak již bylo
uvedeno, jsou “sefiry”, které tvoří tzv. “kabalistický
strom života” (illán): “Podstatou nepsané kabaly je znalost
pořádku, ve kterém jsou uspořádány určité soubory symbolů
na Stromu života” (D. Fortunová 1972). Krátce řečeno: tématem
a obsahem kabaly je “obecný výklad o původu a kosmickém plánu
Stvoření” a jeho působení ve stvořených světech, či “boží
přítomnost v bytí” (Halevi 1977). Kabala v tomto smyslu ze všech
esoterních systémů nejúplněji a nejsystematičtěji vyjadřuje
to, co je člověku s použitím tajných metod dostupné v poznání
boží transcendence a co je stejným způsobem dostupné v poznání
lidského transcendentálna a transcendentního smyslu lidského bytí.
Kabala je tak klíčem k mnoha problémům okultních věd, ale ve
své podstatě je přece jen jedním z odvětví – židovstvím určeným
odvětvím – prapůvodního egyptského esoterismu-hermetismu, a
nelze ji proto v tomto smyslu pokládat za esoterismus absolutní a
univerzální. Kabala také zůstala a zůstane přísně střeženým
esoterismem židovstva a nikdo, kdo k němu vnitřně a rasově nepřísluší,
nikdy nepronikne do jejích nejhlubších tajemství.
Rabbi Maimonides (Moše ben Maimon) v úvodu k Mišně říká,
že Mojžíš přejal od boha mimo psané desky Zákona též nepsaný
ústní výklad, který předal bratru Árónovi, jeho synům
Eleazarovi a Ithamarovi a sedmdesáti starším židovstva, aby toto
učení předávali pouze ústně přísně vybraným jedincům.
Podle významného jeruzalémského znalce kabaly G. Scholema, který
však není okultista a přistupuje ke studiu kabaly jen jako
historik židovského mysticismu, je kabala , tak jak se vyvinula na
začátku XIII. stol. po Kr., integrací zbytků posvátné knihy
Bahir, gnostických tradic a židovského neoplatonismu. Toto tvrzení
se však opírá jen o ranou kabalistickou literaturu, které však
časově značně předchází kabala ústní. Podle švýcarského
rabbiho A. Safrana (1966), dalšího vynikajícího znalce kabaly,
je však kabala více než mystika: “Na počátku kabaly stálo
prazjevení...,” píše Safran a odvolává se na již uvedené místo
z Mišny, avšak soudí, že kabala je ještě starší než zjevení
na hoře Sinaj, neboť jde až k předhistorickým dobám; Mojžíš
kabalu pouze uvedl do dějin Izraele. Obvyklé hebrejské označení
kabaly je, podle Safrana, “šelšelet ha-kabbala” neboli “síť
předávání”, avšak slovo “šelšelet” znamená spíše
vertikální než horizontální linii předávání, a proto též
slovo kabala znamená spíše přijetí než předávání, i když
se kabala, potom co tu již byla, předávala ústně z generace na
generaci vyvolených. Tato zásada předávání kabaly nebyla nikdy
zrušena, takže ani kabalistická literatura, byť i namnoze velmi
temného obsahu (jako je např. část Zoharu zvaná Sifra d‘Zeniutha),
nevyčerpává - lépe řečeno nesmí vyčerpat - poznání, kterého
kabala dosáhla; uchovávání určitých tajemství je věčným
smyslem kabaly. Safran uvedenou poznámkou zdůrazňuje předhistorický
původ kabaly (dále jej však nespecifikuje) a výslovně uvádí,
že kabala je jakýmsi prostředkem spojení boha s lidmi: je to boží
dar, který byl věnován vyvolenému národu, jemuž se bůh zjevil
skrze tóru, v níž současně ponechal klíč k odhalení tajemství
stvoření a smyslu bytí. Předmětem kabaly je, obrazně řečeno,
“boží slovo”, oděné tělem v tóře, kabala hledá toto
Slovo - a je proto nejen naukou ve smyslu ontologie, ale i metodou.
V tomto smyslu definoval kabalu přesně již humanista a křesťanský
kabalista J. Reuchlin (1517) ve svém slavném spise De arte
cabbalistica jako “symbolické přijímání božského zjevení,
které bylo lidem předáno k spásnému nazírání boha”. V
tomto vymezení je uveden důležitý aspekt kabaly, který vyjadřuje
smysl všech esoterních systémů: kabala je také Cestou k bohu,
tj. k rozšířenému vědomí, ketré je něčím více než jen vírou
v boha. Kabala hledá za zjevným významem textu tóry něco skrytého,
skrytý řád věcí a skryté poselství. Prostředkem tohoto hledání
je esoterní interpretace hebrejštiny, která je opět, jako každý
posvátný jazyk, “božím darem” a tedy nástrojem vyššího
poznávání, jak to potvrzuje kabalistická kniha Sefer Jecirah,
pojednávající o tajemném a božském původu hebrejského jazyka
a zejména jeho psané formy. Ačkoli se kabala opírá o určená
pravidla exegeze tóry a kabalistické myšlení má v tomto smyslu
určitou logiku, uplatňuje se v kabalistickém poznávání také
stav zvláštního nadšení, který kabalisté nazývali
“kawanah” a který jako by stimuloval a usměrňoval toto poznávání.
Kabalisté se sami označují za znalce či držitele “tajemné
moudrosti” (“chochma nistara”) a opírají svá studia o přesvědčení,
že nic v tóře nebylo ponecháno náhodě a že tedy každé slovo
tóry má svou skrytou a smysluplnou strukturu, která reprezentuje
metafyzickou ideu. Vychází to z tvrzení, že každé z
dvaadvaceti hebrejských písmen je: (1) hieroglyfem; (2)
aritmosofickým číslem a (3) ideou. Proto tedy, jak uvádí
kabalista A. D. Grad (1972), slovo (davar) tvoří pravého prostředníka
mezi “absolutní transcendencí boha a konečností člověka”.
A proto též slovo či jméno (ať už je to pojmenování věcí,
děje, bytosti atd.) hraje v kabale tak důležitou roli; jméno věci
totiž vyjadřuje její podstatu, tj. smysl v řádu věcí, pokud
je to slovo posvátné řeči a nikoli historicky konvenčně se
utvořivšího jazyka. Kabala tedy, jak říká dále Grad,
transcenduje tóru. nachází v jejím obsahu skrytě sdělená
tajemství tvoření a stvořeného. Že v bibli, zejména ve Starém
zákoně, je skryto víc, než zevně vyjadřuje jeho text, soudí
řada biblických exegetů, z nichž někteří, jako např. F.
Weinreb (1973), se přihlásili ke kabale. Předmětem kabalistických
studií není jen pět Mojžíšových knih (Pentateuch). nýbrž i
knihy proroků, slavná Píseň písní a další texty Starého zákona.
Samo slovo “davar” má v součtu číselnou hodnotu 210, která
jako by byla zrcadlovým obrazem prvních tří kategorií kabaly
0,1,2 (En - nic, En-Sof - nekonečno, En-Sof-Aur - nekonečné světlo,
přičemž redukcí získává hodnotu 3, která vyjadřuje prapůvodní
triádu a kabalistický svět. Slovo “řeč” (“memra”) má v
číselné redukci hodnotu 10, která v kabale znamená řád. Řeč
představuje nejen řád sama v sobě, ale je odrazem řádu světa
vůbec, jde-li opět o řeč posvátnou, která není produktem sociální
interakce , nýbrž “božím darem”. Kabalistická exegeze však
nesměřuje k přesně verbalizovaným poznatkům, nýbrž ke zvláštnímu
způsobu obrazového zření, které je analogické s alchymistickou
ideografií.
Základním tématem kabaly je bůh ve své nevyslovitelné, ale
projevené podstatě , bůh, který se manifestuje jako řád ve čtyřech
světech kabalistické kosmologie a v tzv. “sefirotickém
stromu”, tj. ve struktuře tvůrčích idejí a kosmogonických
sil. Tento bůh je pro naše poznání “nic než prázdno” (Ain,
En), protože nemůže být v našem vědomí nijak obsažen. Avšak
toto “ne-bytí” boha v lidském vědomí neznamená, že bůh
není; bůh je svým způsobem jsoucí, ale je nevnímatelný a
nemyslitelným, je poznatelný jen ve svých projevech, nikoli sám
o sobě. V Zoharu se o tom praví: “Svatý Starý existuje skryt
ve figuře Jednoho. Je jedno a vše, je Jedním, a všechna světla,
která z něj vyzařují jsou Jedno a vracejí se do Jednoho.”
Tajemství stvoření je pak vystoupení tohoto “En” (nic, prázdna)
anebo “En-Sof” (nekonečna) ze své skrytosti tak, že se člověku
jeví jako “živý bůh” nebo jako “boží tělo” (“avir”).
Tento “živý bůh” se projevuje ve všem jsoucím, které tvoří
řád, a sledujeme-li tento řád odzdola nahoru, tj. od nejkonkrétnějších
forem bytí k jeho principům, dospíváme k rovině tvůrčích
idejí - sefir. Sefiry vyjadřují “rozvíjející se skrytý život
v bohu, který je současně skrytým příběhem stvoření samého,
nebo s ním co nejúžeji souvisí” (G. Scholem). Sefirotický
strom je tedy obrazem živého boha, obrazem jeho tvůrčích sil a
tvůrčích idejí, je to “původní hlas božích úst”, jsou
to “prajména”, vložená tajně do tóry a vyjadřující
principy tvarování a pohybu všeho jsoucího. Tajuplně spolu
souvisí, tvoří dokonalý řád s dokonalou rovnováhou. Sefiry
jsou “čistá tvůrčí slova”, kterými bůh povolal věci a
jevy k jejich existenci a dal jejich bytí i jejich proměnám nezměnitelný
věcný zákon. Jsou současně “těly” jediného Slova (tj.
kabalisticky pojatého logu, slova tvůrčího, neboť vše, co se
stalo, bylo bohem předem vysloveno). Boží slovo “koluje” v
deseti dokonalých číslech, v nich je obsažen “duch živého
boha”, jakož i “duch z ducha”, “voda z ducha” a “oheň
z vody”. neboť: “Jest tré číselných principů, jimiž (bůh)
vytvářel svět: Číslo, počtář a počítané,” jak praví
Sefer Jecirah - Kniha o utváření. Tento obraz “těla světa”
je současně obrazem těla a ideje člověka, Adama Kadmona, neboť
byl stvořen k obrazu božímu a celý svět je v něm, tak jako je
v bohu. Z‘ev ben Shimon Halevi (1927) se vyjadřuje k tomuto tématu
takto: “Strom života je obrazem stvoření. Je objektivním
zobrazením základních zákonů, ovládajících univerzum. Ve
tvaru stromu s paralelními kmeny je zobrazen proud sil, vycházejících
z božského k nejnižšímu světu a nazpět. Obsahuje všechny světové
zákony a jejich interakce. Je také obsáhlým schématem lidské přirozenosti.”
Kabala jako hermetismus podává klíč k esoterní gnoseologii,
když říká, že svět a člověk jsou analogické skutečnosti;
poznáváním člověka poznáváme svět a ve světě nacházíme
promítnutého člověka - celý svět je obsažen v Adamu Kadmonovi;
sefiry jsou strukturou světa i strukturou člověka. H. E. Kaufmann
(1901) charakterizuje kabalu jako panteistickou filosofii, jako “učení
o tvaru (podobě) tvoření světů, které vycházejí z Ain-Soph (En
Sof) a skrze určité světelné záření (emanaci) přijaly tyto
formy, které my ve zjevném světě vnímáme”. Podle téhož
autora vytvořili tuto filosofii kabaly dva velcí kabalisté: rabbi
Moše Cordovero (1522 - 1570), autor proslulého díla Pardés
Rimmoním (1591 - Zahrada granátových jablek; angl. překl. The
palm tree of Deborah), a jeho žák Isaak Lurija, zvaný Arí (1534
- 1572), mistr kabalistické magie, jehož učení zčásti shromáždil
jeho následovník Chajim Vidal. Za neméně velkého kabalistu a
jednoho z autorů knihy Sefer Jecirah je pokládán rabbi Akiba z přelomu
I. a II. stol. po Kr.
Kabalistické pojetí boha se velmi blíží pojetí Aristotelovu
a Hegelovu, který hovoří o bohu jako o “myšlení, které myslí
samo sebe”. Ve své Encyklopedii filosofických věd Hegel píše,
s odvoláním na B. de Spinozu, následující: bůh je “princip
bytí ve všem bytujícím” a pokračuje: “Toto čisté bytí je
nyní čistou abstrakcí a tím je absolutně negativní, bezprostředně
řečeno, je to Nic.” Také podle kabaly může být bůh myšlen
pouze jako Nic (Ain), jeho podstata je nepoznatelná - “Jsem, který
jsem,” praví k Mojžíšovi; tvář “Starce dnů” (jak je v
Zoharu bůh nazýván) je neviditelná, spatřit lze jen jeho světlo
a myslit lze jen jeho Slovo, tj. sefiry, které z něho vyzářily a
tvoří jeho tělo. Zohar o tom praví: Nejvyšším bytím je nad vším
chápáním, je to “vůle nekonečna”, která vládne všem světům
nahoře i dole, vůle, která je poznatelná jen ve svých aktech,
je to vůle, která je současně výrazem nejvyšší myšlenky
(moudrosti), která vše oživuje a ve všem se “leskne”, vůle,
která je nade všemi formami a obrazy věcí a jevů. Proto bůh o
sobě říká “Jsem ten, který jsem” (“Ehje ašer ehje”).
Existuje sám o sobě a onen mystický “Stařec dnů” - či
kabalistické “Kdo” (“Mi) - může být chápán jen ve svých
projevech ve světě idejí i hmoty. Počátek geneze světů se v
kabale nazývá palác, před ním existuje beztvarý prastav, v němž
je vše obsaženo v jednom, ale pak se v něm vynořuje první boží
Slovo “Berešit” (“Na počátku”) - to, co je nejpůvodnější,
je tedy vyjádřeno hláskou, resp. písmenem “beth” (b), která
znamená matku a jímž počíná tóra. Zohar o tom říká: “Dříve
než tento dům semenem světů otěhotněl a dříve než jej
pronikly tvořivé síly, nejmenoval se ještě Elohim, nýbrž vše
bylo pojato v Berešit (...) Co je ale ono semeno? Jsou to duchovní
formy souhlásek, které tvoří tajnou stavbu Thory a které
povstaly z onoho prabodu.” Prapočátkem je tedy Slovo, jakýsi tvůrčí
prazvuk, prapůvodní vibrace, která se stala východiskem vzniku
světů. Prvním z těchto světů je svět tvořivých sil
(prasil), archetypů, který kabala nazývá “olam aciluth”. Z něho
povstávají další tři světy, avšak s “ustupující jasností”:
“olam haberijah”, zvaný též světem deseti pratvarů, dále
“olam hajecirah”, astrál, a konečně je to hmotný svět,
“svět dokonání”, “olam haassijah”. Všechny tyto světy
jsou spojeny duchovními pouty a každá sefira má čtyři úrovně
odpovídající těmto světům (zkráceně: aciluth, berijah,
jecirah a assijah). V řádu tohoto stvořeného se uskutečňuje
dokonalá rovnováha světla a stínu, pohybu a klidu. Je to živoucí
jednota v neustálém pohybu, v němž se vše vyrovnává a proudí
od jednoho sloupu ke druhému, od mužského k ženskému a naopak.
Kardinální otázku, proč absolutno ze sebe vydalo něco prostorově
a časově omezeného, vyjadřují kabalisté pojmem “zimzum”,
který znamená “sebeomezení” - rozumí se boha - a je chápán
jako akt, jímž byly emanovány sefiry, které se první “vynořily”
z boha a z nichž pak emanací povstalo další jsoucno. Nicméně v
bohu je “semeno všeho stvořeného”. E. Bischoff (1920) uvádí,
že v pojmu “zimzum” se jedná o konkretizaci absolutna, o zhušťování,
přičemž poznamenává, že tato kabalistická koncepce je
analogická Kant-Laplaceově teorii o vzniku sluneční soustavy zhušťováním
pramlhoviny a Anaximenově teorii vzniku živlů zhuštěním
vzduchu. Bischoff pak interpretuje pojetí “zimzumu” takto: bůh
původně vyplňující celý vesmír se stáhl, aby vytvořil pro
svět prázdný prostor, přičemž v tomto prostoru zůstal ještě
odlesk jeho světla. Toto je však velmi zjednodušená formulace, v
níž chybí idea boha jako jednoty myšlenky, vůle a činu, která
může být rozvíjena v mezích naší jazykové komunikace a
konceptuality jen poukazem na existenci jakési inteligentní prasíly,
která je věčná ve své esencialitě, ale v níž zraje i pohyb k
bodu, kde se její negativní (tj. pro nás nepředstavitelná)
existence stává existencí pozitivní (tj. námi chápanou),
sefirotickou a posléze i hmotnou.
Víme již, jaký význam přisuzuje kabala dvaadvaceti písmenům
hebrejské abecedy: je to “dvaadvacet cest” a jsou to současně
hieroglyfy , tj. jejich tvary mají esoterní význam. Jsou to všechno
varianty písmene “jod” (y).
Kabala je založena na poznávání, ale nikoliv prostřednictvím
pojmového myšlení, nýbrž rozjímání. Základním operativním
prvkem je tu symbol a jeho soustavy, glyfy. Jsou to především
sefiry a jejich soustava, glyfa, sefirotický strom. Tomuto studiu
se může věnovat i ten, kdo neovládá hebrejštinu (resp. aramejštinu)
Starého zákona. Vlastní kabalistická studia, jak už víme, spočívají
v dešifraci tóry a předpokládají dokonalou znalost biblické
hebrejštiny. Sefirotický strom obsahuje sefiry a “cesty”,
odpovídající písmenům hebrejské abecedy.
|
To je ovšem určitá abstrakce, neboť sefirotický
strom je schématem makrokosmu i mikrokosmu. Sefirotických cest je
celkem 32 a strukturu sefirotického stromu lze uvést do vztahů k
prvkům astrologie (znamením zvěrokruhu a planetám), alchymie (živlům)
a dvaadvaceti velkým arkánům tarotu. Tím se studium sefir, ale i
tarotu, alchymie a astrologie obohacuje. Seshora dolů naznačuje
sefirotický strom vlivy kosmogonických sil, zezdola nahoru naznačuje
možnosti individuální Cesty, která má tři alternativy, dané třemi
sefirami tzv. “astrálního trojúhelníku”, nejnižšího
trigonu sefirotického stromu. Přímá cesta vede k sefiře Jessod,
která je signována písmenem “šin”, jmenuje se Základ, má
číslo 9 a je lunární povahy. Jejím obrazem je krásný, silný,
nahý muž, božím jménem této sefiry je “Šaddaj el chaj” (Všemohoucí
živý bůh), v lidském těle je signována genitáliemi, její
ctností je nezávislost a neřestí lenost. Mytologicky
koresponduje tato sefira s řeckou Artemidou či Dianou a s
egyptskou Isidou, s měsíční bohyní Hekaté a měsíčním bohem
Thovtem, pánem magie. Všechny tyto korespondence napovídají, jak
může být tato Cesta vzhůru - k rozšířenému vědomí -
realizována. Je pronikáním do podstaty skrytých životních sil,
je pochopením transsubjektivního smyslu pohlavních vztahů a
transcendentní podstaty pohlaví, je to poznání, které otevírá
práh pro nazírání a prožívání jiných světů. V prožívání
těchto symbolů, jak poznamenává D. Fortunová, vznikají
“semenné představy” a “těhotenství za prahem vědomí”.
Zážitky jsou stupňovány a tvarovány rituálními postupy a posléze
magicko-kabalistickou praxí, jíž smysl kabaly vrcholí.
Již v talmudu se hovoří o mystériích tóry (Sitra
Thora), přičemž se tato mystéria sv. Písma, jak již bylo
poznamenáno, dělí na “dějiny stvoření” a “dějiny
vozu”. Prameny obou těchto mystérií jsou kabalistické knihy
Sefer Jecirah a Zohar. Výraz pro “dějiny vozu” se vztahuje k
1. kap. Ezechielovy vize. Počátky kabaly lze dělit na dobu legendární
(Adam, jemuž tajemství kabaly sdělily andělé; praotcové
Izraele; Mojžíš - tj. na rabínské legendární tradice) a období
historické (učení prvních kabalistů, první kabalistické
spisy, vlivy židovské mystiky - zejména sekty esenských -,
gnose, alexandrijské školy , zejména Filóna - a posléze
kabalistické školy ve Španělsku, Německu, Galilei a jinde a splývání
kabaly s křesťanstvím a západním okultismem). Za nositele
mystických tradic v židovské kultuře jsou pokládáni zejména
esenští, o nichž je známo, že měli v držení esoterní spisy
magického obsahu (G. Scholem). Historickou pravlastí kabaly,
odmyslíme-li její egyptské prapočátky, byla Palestina. Později
se toto centrum přeneslo do Babylonie a v pozoharovské epoše na
konci XIII. stol. po Kr. se přesunulo do Španělska a Francie. Pro
palestinské období (III. až VI. stol. po Kr.) byly centry
kabalistických studií zejména francouzská Provence a španělská
Gerona. Nejvýznamnějším kabalistou tohoto období je Isaac Slepý.
Na konci XIII. stol. je kabala již rozvinutým učením, ale její
vývoj pokračuje novými objevy v exegezi tóry a rozvíjením základních
konceptů, zejména sefirotického stromu. Působením Abrahama
Abulafii kolem r. 1270 proniká do kabaly prvek extatismu a zdůraznění
stavu nadšení a osvícení (kawanah). Tato fáze je překonána až
vydáním Zoharu koncem XIII. stol., jímž se začíná epocha
soustavné exegeze. Od r. 1280 byl Zohar rozšiřován Mošem ben Šém-tob
de Leonem za španělské Guadalajry. Exegetickou cestou se ubíral
i Abulafův žák Josef Gikatilla, jehož spis Šare Ora (Brána světel)
je údajně nejlepším úvodem do studia zoharovského symbolismu.
Z tohoto období historických počátků kabaly pochází mnoho
kabalistických rukopisů psaných hebrejsky, které nikdy nebyly
vydány a jsou jen obtížně přístupné. Kabala se šíří do Německa
a Itálie, ale také do Maroka a Turecka. Teprve na počátku XVI.
stol. se centrum kabaly opět přesouvá do vlasti židovstva, do města
Sefed v Horní Galileji, kde se vytváří významná kabalistická
škola, jejímž příslušníkem je jeden z největších kabalistů
všech dob, teolog Moše Cordovero (1522 - 1570) se svým pověstným
dílem Pardes Rimmoním. Jeho současníkem je Isaac Lurija zvaný
Arí (1534 - 1572), který - ač Cordoverův žák - opouští
spekulativní metodu bádání a přiklání se k mystické kabale,
opírající se o meditativní rozjímání. Tak vzniká v kabale
dvojí proud: racionální (Cordovero) a mystický (Isaac Lurija).
Lurija-Arí sám nic nenapsal, jeho učení však zčásti zachoval
jeho žák Chajim Vidal (+1620). Podstatnými prvky tohoto učení
jsou: nauka o těhotenství duší (“ibbur”) a učení o vzniku
stvoření (“zimzum”). Velmi bouřlivý vývoj prodělává
kabala v XVII. stol., neboť jednak dochází k střetávání s odpůrci
kabaly z řad rabínů (proti tomu ovšem působí i snaha smířit
kabalu s talmudem), jednak vzniká sekta sabatianistů kolem proroka
a vizionáře, kabalisty Sabathaje Zéviho (1616 - 1676), který se
prohlašuje za očekávaného mesiáše. Když však byl tureckým
sultánem uvězněn pro pobuřování lidu, přestoupil s řadou svých
přívrženců k islámu. Nicméně se po smrti Zébiho
“sabatianismus” šířil zejména ve východní Evropě, kam se
postupně přesouvala kabalistická centra. V Čechách měla tato
sekta silný vliv na početnou židovskou enklávu v moravském
Mikulově, kde působila i řada významných kabalistů. Na začátku
XVIII. stol. se šíří jiný směr, tzv. chasidismus, jehož
zakladatelem byl Israel Baal Šém Tóv (1695 - 1760), skutečný
zasvěcenec a divotvorce, který se usadil v polské Haliči, kde
vznikaly osady chasidů (zbožných). Jednalo se o lidové hnutí,
které se snažilo aplikovat kabalu na každodenní život (zbožnost,
prostota, vyrovnanost a především studium Zoharu a dalších
kabalistických spisů a radostný poměr k životu, plnému nesmírné
bídy a odříkání). V období renesance vzniká tzv. křesťanská
kabala (J. Reuchlin, G. Pico della Mirandola, Ch. Knorr von
Rosenreuth a další), která se snaží spojit kabalu a katolictví
a která je i významným zdrojem inspirace pro tehdejší myslitele
(G. Bruno a další). Kabala stoupá ve vážnosti a spojuje se s
okultismem (J. C. Agrippa von Nettesheim, Paracelsus, opat
Tritheimus a další). Kabala, vzbuzující velký zájem, proniká
i do myšlení humanistů (J. B. van Helmont) a filosofů velkého
formátu, jako byl zejména B. Spinoza. V polovině XIX. stol.
objevuje pro Západ kabalu znovu proslulý Eliphas Lévi a na začátku
XX. stol. je poprvé vydán celý Zohar ve francouzském překladu J.
de Paulyho. Poprvé se Evropa seznámila s významnými částmi
Zoharu v latinském Cabbala denudata (Odhalená kabala) Knorra von
Rosenrhota v období renesance. Významnými kabalisty současnosti
byli a jsou: A. D. Grad, P. Vulliaud, H. Sérouya, L. Schaya
(Francie), Halevi Z‘ev ben Shimon (Anglie), L. Bischoff (Německo),
F. Kabelák (Československo) a další. Číselné spekulace s čísly
a písmeny, nazývané kabalistika, obvykle zcela povrchní a
bezcenné, vedly k pokusům o vytvoření tzv. národní či “mateřské”
kabaly, lépe řečeno kabalistiky (L. Strauss v Německu, u nás O.
Eliáš aj.). Svět kabaly je podivuhodným obrazem
neverbalizovatelných symbolů pronikajících se sil, andělských
i démonických bytostí, bizarních seskupení a tvarů, a přece
je to svět podivuhodné a plné jednoty. “Svět patří pouze těm,
kteří se zabývají Thorou a znají její tajemství” (Zohar
II., 89 b). Dějiny kabaly jsou pak plny krásných legend i neskutečných
příběhů, ale i neobyčejných osudů bytostných hledačů poznání,
zestárlých nad folianty tajuplných spisů, rozpadávajících se
knih a zažloutlých rukopisů. Jejich život překračuje podmínky
objevení skrytých pravd a netušených souvislostí a podobá se vášni
hráče, který čeká na svou velkou chvíli. Postupně se propadá
do svých studií a současně stoupá vzhůru k obzorům nepřehledných
tajemství. Vědění kabalistovo nespočívá již na pojmech, ale
bere na sebe znamení lásky, neboť poznat boží moudrost znamená
bezvýhradně milovat boha. Kabala se stává poznáním bytí a
jeho smysluplných. skrytých souvislostí a kabalista překračuje
práh paláce nádherných světel, vnímaje svou poznanou skutečnost
jako mohutnou a lahodnou hudbu sfér. Nechybí zde ani ženská stránka
řádu, tajuplné “lože božího těla” a vnitřní podstata věcí,
“šechinah”, ani záludný “had stvoření” “nechusthan”,
ani naděje reintegrace “tikkun”, sefira skryté pravdy “daath”,
tajemní působci zla “králové edomští”, ani zelený kruh
obepínající svět a šířící temnotu “thu-va-bohu”, poušť
a prázdno, “zelené kameny, z nichž prýští voda”... Kabala
je plná tajuplných obrazů - ne produktů horečné mysli, ale
mocných symbolů, které nestupují tam, kde končí myšlení a v
“přestavěných světlech” se objevuje “dlouhá tvář” boží,
tvář “starce dnů”, vidina hořícího keře.
Vztah judaistické teologie ke kabale byl nejednotný.
Mnozí rabíni byli oddáni kabalistickým studiím a prosluli vedle
talmudistické moudrosti i kabalistickým poznáním, jako např.
proslulý pražský rabbi Jehuda Löw ben Becalél, mozí se oddali
i magii, kdežto jiní kabalu vášnivě odsuzovali, nebo ji jen s
nechutí trpěli. Podstatu kabaly výstižně charakterizoval A. D.
Grad (1972): “Věda o bytí není jenom objevem vycházejícím z
ontologického smyslu čísel nebo z kombinace souhlásek, ale je
pokusem transcendentního pohybu směřujícího ke skutečnosti -
jednotě. Překračuje podmínky pravdy, kabalista pokračuje ve svém
metalogickém pokusu až do sloučení se s bytím. Vědění nezávisí
již na termínech a tvrzeních, nebo dáváme-li přednost tomuto
termínu, na vědě (...) Znát boha znamená milovat ho. Taková je
kabalistická věda, jako věda bytí, věda bytí boha.”
Zdroj: Milan Nakonečný - Lexikon Magie
|