Jedním z nejvíce překrucovaných islámských pojmů je skutečný význam manželství v islámu. Domnívám se, že bude užitečné přidat k několika stručným komentářům, týkajícím se tohoto problému a uvedeným na předchozích stránkách, další poznámky. Manželství v islámu není obchod dojednaný mezi partnery, není však ani světskou smlouvou, v níž se proti sobě staví materiální hodnoty a povinnosti. Manželství je něco vážného, posvátného a bylo by zcela mylné definovat je jen fyzickými, materiálními a světskými termíny. Morální dobročinnost, duchovní povznesení, společenská soudržnost, lidská pevnost, mír a milosrdenství vytvářejí hlavní prvky manželství. Je to smlouva, v níž samotný Bůh je prvním svědkem a první stranou; je uzavřena v Jeho jménu, v poslušnosti vůči Němu, podle Jeho příkazů. Jde o slušné lidské spolužití, potvrzené a sledované Bohem. Jde o znak Jeho požehnání a velikého milosrdenství, jak jasně on sám říká v Koránu (30:210).

Je proto zřejmé, že manželství v islámu je prostředkem trvalého vztahu a neustálé harmonie nejen mezi mužem a ženou, ale také mezi oběma partnery a Bohem. Je také jasné, že dva muslimové uzavírající sňatek chtějí, aby jejich spojení bylo úspěšné.

Islám ustanovil jistá pravidla, aby se dosáhlo tohoto výsledku, aby manželství plně sloužilo svému účelu. Mezi ně patří následující zásady:

1. Obě strany by se měly vzájemně velmi dobře poznat způsobem, který nezahrnuje nemorální, podvodné nebo kořistnické chovaní.

2. Muž by si měl vybírat svou partnerku především podle jejích trvalých vlastností, tedy na základě náboženské stálosti, morální soudržnosti, charakteru atd., a ne podle jejího bohatství nebo rodinné prestiže nebo na základě pouhé fyzické krásy.

3. Žena má právo ujistit se o tom, že její nápadník je vhodnou partií hodnou její lásky a úcty, a že je schopný učinit ji šťastnou. Z tohoto hlediska může odmítnout nabídku muže, který nedosahuje její úrovně nebo kterého nepovažuje za vhodného, protože takový sňatek by jí mohl ztěžovat plnění manželských povinností, a mohlo by proto dojít i k rozpadu takového manželství.

4. Žena má právo na věno od svého nápadníka podle svých nároků a také podle jeho možností. Jestliže si přeje pominout toto právo a nevyžadovat velké věno nebo vůbec žádné, může tak učinit. Povinnost věna má ženu ujistit, že je žádoucí, potřebná a že muž je připraven a ochoten dostát finančním i jiným závazkům. Věno je rovněž symbolickým gestem, naznačujícím, že žena bude v bezpečí a že muž nevidí ve vstupu do manželství žádné materiální výhody. Vyjasňují se tak vztahy mezi budoucími partnery a věci, které by oba partneři měli či neměli od druhého očekávat.

5. Manželství by mělo být oznámeno na veřejnosti a vesele oslaveno. Svobodný souhlas obou stran je podstatnou podmínkou, bez něj není manželství platné.

6. Aby bylo manželství právoplatné, musí být dosvědčeno dvěma dospělými osobami a zaznamenáno v úředních dokumentech.

7. Manželovou povinností je všestranné zabezpečení manželky. Manželka na to má nárok, který vyplývá z uzavření sňatku. Jestliže manželka vlastní nějaký majetek, zůstává jí i po uzavření manželství; manžel nemá žádná práva na jakoukoli část jejího majetku. Toto opatření zaručuje, že manželství bude zaměřeno na vznešené cíle a odpoutá se od všech nehodnotných pozemských cílů.

Po všech těchto opatřeních je zřejmé, že islám poskytuje všechny možné záruky ke šťastnému manželství, pevnému základu neustálé harmonie a stálého klidu. Islám si však současně uvědomuje proměnlivost a někdy i nepředvídatelnost lidského chování, a počítá proto se všemi neočekávanými událostmi. Jak jsme už řekli, manželství má vznešené a poctivé cíle, které se musejí plnit. Islám nepřijímá ani neuznává manželství, které není funkční nebo účinné. Manželství musí být úspěšné, nebo žádné. Manželství je příliš vážná smlouva, než aby bylo neměnné nebo neúčinné, jestliže přestane sloužit svým cílům nebo přestane náležitě fungovat, může být ukončeno rozvodem, který zachovává všechna práva obou manželů. Je tomu tak proto, že nemá smysl udržovat čistě formální a bezcennou smlouvu, je třeba oprostit člověka od pout slibů, které nemohou být čestně dodrženy.
Když islámské manželství, které je založeno na uvedených principech a vedeno uvedenými opatřeními, nesprávně funguje, pak se mu do cesty musely postavit opravdu závažné překážky, něco, co nelze vyřešit smírem. V takové situaci je možné použít rozvodu. Jde však o poslední, nouzové východisko a Prorok je líčí jako jedno z nejnechutnějších zákonných opatření před zraky Božími. Než se však lidé k tomuto konečnému a zoufalému kroku rozhodnou, musí podniknout několik pokusů, a to v následujícím pořadí:
1. Manželé se musí pokusit urovnat své spory a vyřešit problémy sami mezi sebou.
2. Jestliže neuspějí, pak musí být vybráni dva smírčí, jeden za manžela a jeden za manželku, kteří mají za úkol dosáhnout smíru mezi nimi a urovnat spory.
3. Jestliže ani to nepomůže, pak je možné přistoupit k rozvodu.

Islámské právo nařizuje, aby při rozvodu obě strany s rozvodem souhlasily, a zajišťuje každému z manželů právo navrhnout rozvod. Neomezuje tedy právo navrhnout rozvod jen na manžela nebo na manželku. Oba mohou využít práva návrhu. Jestliže se jeden z nich necítí s druhým šťastný, avšak partner rozvod odmítá, pak musí zasáhnout soud a pomoci danému manželu dosáhnout rozvodu. Povinností právníků je dohlédnout na zachování práv obou stran, a aby žádná z nich nebyla nijak poškozena.
Po rozvodu následuje čekací doba - obvykle jde o tři až dvanáct měsíců - během níž je rozvedená žena plně zabezpečována bývalým manželem. Nemůže se před uplynutím tohoto období provdat za jiného muže. Čekací období je pro oba další možností k odpovědnějšímu zvážení jejich postojů a k definitivnímu rozhodnutí, zda budou žít trvale odděleně. Jestliže se během tohoto období rozhodnou žít opět společně, pak tak mohou učinit. Vlastně jsou k obnovení soužití vybízeni, protože oddělený život jim většinou pomůže vážit si více jeden druhého a mít se rádi. Po uplynutí čekacího období má rozvedená žena právo provdat se za jiného muže. Bývalí manželé už pak k sobě nemají žádné povinnosti.
Jestliže se rozvedená žena a její bývalý manžel rozhodnout žít opět společně, bude se jejich nové manželství považovat za úplně nové. Jestliže se jejich vztahy nezlepší, mohou se pak uchýlit opět k rozvodu, pak se opět mohou vzít, jestliže si to přejí. Jestliže však ani třetí manželství neuspěje, pak je možné přistoupit ke konečnému rozvodu.

Umožněním rozvodu vyhlašuje islám svůj postoj, že nelze trpět nešťastná, chladná a stagnující manželství, která jsou škodlivější než rozvod. Protože se rozvod odehrává jako postupný proces, ohlašuje se dvakrát a obě strany mají příležitost obnovit své soužití, islám tedy nabízí všechny možné příležitosti k docílení účinného a smysluplného manželství. Islám je připraven řešit všechny možné problémy a vyrovnat se se všemi situacemi. Umožněním rozvodu se instituce manželství nijak neohrožuje. Naopak, rozvod je jakousi pojistkou, protože špatný člověk ví, že utlačovaný partner se pomocí rozvodu může od něj a od nespravedlností a škod jím napáchaných osvobodit. Protože si obě strany uvědomují, že manželství je závazné, jen pokud je funkční a úspěšné, udělají všechno pro to, aby naplnili své manželství, než že provedou něco, co by mohlo pokračování manželství ohrozit. Každý z nich si proto svého partnera vybírá velmi opatrně.
Když islám umožňuje rozvod prostřednictvím vzájemné dohody nebo zásahem soudu ve jménu poškozeného partnera, stojí pevně na stráži morálky a lidské důstojnosti. Nenutí člověka, aby trpěl nespravedlnost a ubližování ze strany nevěrného partnera. Nežene lidi k nemorálnostem a nemravnému chování. Říká jim toto: buď spolu žijte legálně a šťastně, nebo se rozejděte slušným a důstojným způsobem. Na islámu je v tomto ohledu morálně a lidsky nejvýznamnější, že nenutí žádnou osobu snižovat vlastní důstojnost a degradovat vlastní morálku jen kvůli dosažení rozvodu. Muslim se nemusí "separovat" od svého partnera na několik let, aby dosáhl rozvodu. Poskytnutí rozvodu ani nezávisí na cizoložství. ,,Separace", jak ji chápou v jiných systémech, může zahrnovat, a většinou skutečně zahrnuje, nemorální a nemravné činy. V případě takové "separace" nemůže člověk využívat svá práva a nemůže plnit své manželské povinnosti. On nebo ona jsou úředně sezdáni, ale jak se jim líbí jejich manželský život? Muž je svázán, jak nejvíc to jde, přitom je však tak volný, že se na něj žádné zákazy nevztahují. Nemůže dosáhnout rozvodu, nemůže se znovu oženit, existuje však nějaké právní omezení mimomanželských styků? Může vstoupit do pokoje s kým chce bez jakékoli kontroly a omezování. Jde o věci, které se dějí každý den, a není třeba je ze široka líčit. "Separace" takového druhu by snad někomu mohla pomoci konečně dosáhnout rozvodu, avšak jak vysokou cenu je nutno zaplatit morálce a jak vysokou cenu musí platit společnost! Něco takového islám nemůže nikdy přijmout nebo připustit, protože by se tak narušil celý systém morálních hodnot, jichž si islám velice váží.
Uvažujeme-li o cizoložství a víme-li, že některé systémy je pokládají za důvod k rozvodu, můžeme říci jen tolik: pokořuje to lidskou důstojnost a škodí morálce, když se člověk musí dopustit cizoložství nebo je předstírat, aby dosáhl rozvodu. Pohled islámu na cizoložství již byl objasněn. Ve většině případů se lidé nerozvádějí, protože se dopustili cizoložství, nebo protože předstírají, že se ho dopustili, ale dopouštějí se cizoložství, nebo předstírají, že se ho dopustili, aby dosáhli rozvodu, protože jinak by rozvodu nedosáhli. Opravdu zpátečnický a nanejvýš nechutný způsob lidských vztahů!
Takové je tedy stanovisko islámu v této věci. Jestliže je rozvod manželství nutný jako poslední a nevyhnutelné řešení, pak musí být udělen důstojně a s náležitou úctou. Aplikujeme-li islám na manželský život, nezůstává žádná možnost pro "separaci" nebo "cizoložství" jako základu pro rozvod. Stejně tak ale nepůjde o snadný rozvod a lá Hollywood, který vznikl jako extrémní reakce na extrémní tvrdost. Každý systém, který se zabývá lidskou přirozeností, musí být realistický a mírný, musí být schopen pružnosti za všech okolností, musí být schopen poradit si za všech podmínek. Jinak by takový systém byl sebezničující a neměl pevné zásady, v islámu však takový stav nastat nemůže (viz Korán, 2:224-232; 4:34-35; 4:127-130).
Tuto kapitolu uzavřeme jednou poznámkou. V prakticky každé známé společnosti a náboženství existují způsoby, jak ukončit manželství. Poplatky za rozvod v průmyslovém světě prudce rostou a zákony o rozvodu se současně uvolňují. Rozvod v islámu však zůstává významným morálním aktem. Bůh partnerům nařizuje, aby byli k sobě laskaví a trpěliví, a připomíná jim tuto skutečnost: Jak můžete něco nesnášet u svého partnera, když v něj Bůh vložil tolik dobra a cti? Manželský pár si je jistý Boží pomocí, jestliže to spolu myslí dobře, a zůstává spolu. Jestliže se však musí rozejít, rozvedou se bez pocitů křivdy a nenávisti. Jestliže se partneři rozejdou počestně a na úrovni, Bůh jím zajistí i nadále svou všezahrnující milost. Celé manželské dění se od začátku až do konce soustřeďuje kolem víry v Boha, cele se na ni orientuje. Verše pojednávající o rozvodu nejsou suché právnické formulky; začínají a končí morálním nabádáním nejvyšší úrovně. Morální závazky obou stran přesahují datum rozvodu. Celá záležitost je vtělena do vysoce morálního systému, takže rozvod se považuje především za morální akt.