|
V předmluvě jsme se krátce
zmínili o postavení muslimů a o budoucnosti islámu na západní polokouli. V
této části se budeme zabývat postavením člověka v současném světě, celkovou
lidskou situací a islámským pojmem vesmír neboli světovým názorem. Upevníme
tak pojmy, jimiž jsme se již zabývali, a uvedeme některé další myšlenky a
různé rozměry našeho tématu propojíme v závěrečném shrnutí.
Současná lidská situace je přinejmenším závažná. Vyžaduje zájem a aktivní
reakci všech lidí dobré vůle a náboženského založení. Tato situace by je
však neměla přivádět k zoufalství nebo k rezignaci. Duch naděje vždy byl a
je integrální součástí islámu (viz např. Korán, 12:87; 65:3).
Problémy a krize moderní doby nejsou zcela výjimečné nebo zvláštní. Je
pravda, že jsou obtížné, složité a strastné a možná víc, než kdykoli
předtím. Avšak rozdíl mezi dneškem a předešlými stoletími je spíš rozdílem v
intenzitě než rozdílem druhovým. Neustále rostoucí složitost‚ našich
soudobých obtíží může být do značné míry zaviněna naším rostoucím očekáváním
a schopnostmi.
Po mnoho století a v mnoha oblastech zeměkoule byl hlavním zdrojem
nejobtížnějších krizí jistý druh nepružného, výlučného a netolerantního
postoje vůči neznámému, odlišnému a cizímu. Tato orientace zplodila
rasismus, elitářství, bigotnost, předsudky a celou skupinu stejně odporných
postojů.
Jen málo lidí popírá, že lidstvo čelí nezvyklé krizi. Současná krize lidstva
jako by vznikla z vážné nerovnováhy mezi naším vnějším, navenek zaměřeným
materiálním bádáním a mezi našimi vnitřními, dovnitř zaměřenými morálními
snahami. Není nic snazšího než vyžadovat rovnováhu, prosazovat "střední
cestu" nebo prosazovat "zlatý střed". Avšak ničeho se nedosahuje tak obtížně
jako právě takovéto rovnováhy. V minulosti se někdy výroky typu "nejen
chlebem živ je člověk" interpretovaly tak zkresleně, že naznačovaly
lhostejnost vůči materiálnímu blahu člověka. Podobně se vykládala i víra v
Boha; často se zaměňovala za bezmocný fatalismus nebo kategorické popření
svobodné lidské vůle a seberealizace. Na druhé straně přehnaný důraz na
duchovnost a rezignovanost zase podněcuje vznik materialismu, racionalismu
"svobodné vůle" atd. Jestliže se na duchovno klade přílišný důraz, zvrhává
se v pověrčivost a nejasnosti. Podobně protikladný tlak přeměňuje
materialismus na nedbalý přístup, svobodnou vůlí na libertinství a
racionalismus na pustou marnost. Dějiny myšlení několika posledních století
dokládají tyto tendence až příliš dobře.
Během nedávných desetiletí se duchovní stupnice zvedala a klesala. V
šedesátých a v sedmdesátých letech se událostí obecného zájmu staly
neočekávané, neobvyklé průzkumy vesmíru. Avšak stejně senzační jsou i
neočekávané výsledky výzkumů vnitřních domén bytí, přestože je někdy
považujeme za snobské, kultovní a neurotické.
Zvlášť alarmující je rozmach těchto dvou nezvyklých a nevyrovnaných typů
zkoumání. Důvod k poplachu spočívá ve skutečnosti, že oba typy nemají
vzájemný vztah, natož aby se vzájemně ovlivňovaly. Vzájemně na sebe
nereagují, vzájemně se neposilují ani neinspirují. Navíc jejich pochybná a
nevyrovnaná existence představuje neustálou hrozbu pro většinu lidí. Může je
dohnat ke kolísání a nejasnostem, které zase mohou zintenzívnit problémy
společnosti a úděl moderního člověka ještě ztížit. Tento špatný směr lze
změnit, jestliže se nějak podaří smířit vnějškově zaměřené vědecké výzkumy s
vnitřně orientovanými morálními snahami. Nejen chlebem živ je člověk. To je
zřejmá pravda. Ale stejně tak není živ pouze modlitbami. Člověk je jak
politickou, tak i materialistickou bytostí a náboženským hledačem svatosti.
Jak jsme již řekli, současný svět se potýká s množstvím problémů. Stejně tak
se potýká i s navzájem si protiřečícími diagnózami a recepty. Někteří lidé
hlásají v souladu se slovy jedné populární písně "Svět dnes potřebuje hlavně
lásku... atd." Jiní volají po obrodě člověka. Další se obracejí k marxismu,
humanismu, satanismu nebo scientismu jako ke konečnému řešení. Další zase
očekávají příchod nějakého budoucího spasitele. Tento dlouhý seznam přitom
nezahrnuje lidi lhostejné, lidi, kteří ztratili veškerou naději, a zástupy
apatických jedinců, kteří pravděpodobně nad všemi optimisticky naladěnými
skupinami převažují. Zdá se však, že svět dnes nejvíce potřebuje porozumění.
Člověk potřebuje porozumět sám sobě a své přirozenosti, svým omezením a
schopnostem, svému místu ve vesmíru a vztahům s jeho prvky.
Otázka zní: Jak může islám člověku pomoci pochopit sebe sama, jak může
pomoci vyjasnit jeho zamlžené perspektivy a uvolnit jeho schopnost
přemýšlet? Pokusíme-li se na tuto otázku odpovědět, budeme muset mít na
paměti základní pojmy islámu, o nichž jsme dosud hovořili, a domyslet
některé další prvky islámského hodnotového systému. Takový rozbor
pravděpodobně ukáže, jaký má islám vztah k modernímu člověku a jak mu může
pomoci hledat jeho cestu. Pro islám je charakteristická zásada umírněností.
Snad nejlépe je vyjádřena v pohledu islámu na lidskou přirozenost, na smysl
života a na ideu Boha. Islám není jednostranně zaměřená "humanistická"
filozofie, která člověka staví téměř na roveň Bohu a kromě člověka nic
neuznává. Islám však ani nezastává názor, že člověk je od přirozenosti zlý,
zkažený nebo hříšný. Islám odmítá myšlenku, že život je odpudivý, brutální,
krátký a ubohý. Odmítá však i myšlenku, že život je cílem sám o sobě, že je
plný radostí a bezstarostností. Islám dává životu kladný smysl, účel.
Znehodnocuje pozemský život jen vzhledem k životu posmrtnému. Islám se
nezajímá jen o teď a tady, hédonismus a přítomné radosti. Rozhodně však teď
a tady nepomíjí a nevidí jen budoucí život v posmrtném ráji. Všímá si lidské
situace zde na zemi a lidského osudu v posmrtném životě. Tyto zájmy jsou
pochopitelně proporčně rozloženy; islám si váží každé fáze lidské existence
podle jejího poměrného účinku na celkové blaho člověka (Korán, 7:33;
17:18-21; 28:77; 57:20-21).
V Koránu je pasáž (2:27-39) typická pro mnoho dalších pasáží. Tento úryvek
obsahuje některé základní islámské zásady a představuje základy islámského
světového názoru. Nejvýznačnější z těchto zásad jsou tyto:
1. Svět je bytím ve vývoji vytvořeném vůlí Boha a udržovaném Bohem pro
smysluplné cíle. Historické dění se odehrává v souladu s jeho vůlí a podle
ustavených pravidel. Neřídí se slepou náhodou, nejsou to tedy nahodilé a
neuspořádané události.
2. Bůh stvořil člověka a člověk je zástupcem Boha na zemi. Bůh člověku
uložil obdělávat půdu a obohacovat život vědomostmi, ctnostmi, cíli a
smyslem. Aby člověk tohoto cíle dosáhl, je vše na zemi i na nebi stvořeno
pro člověka a je mu to podřízeno. Život na této planetě není člověku
vězením; jeho příchod na svět není svévolným trestem za předchozí hříchy.
Člověk nebyl vyhnán z jednoho světa a uvržen do našeho světa. Jeho existence
není náhodná nebo neplánovaná.
3. Vědění je jedinečnou schopností člověka a nedílnou součástí jeho
osobnosti a jeho bytí. Právě vědění člověka opravňuje k tomu, aby byl
zástupcem Boha na zemi, a získává mu dokonce i úctu a věrnost andělů Božích.
4. První fáze života na zemi nezačala v hříchu nebo vzpourou proti
Stvořiteli. "Vyhnání" z rajské zahrady a následující osudy Adama a Evy,
jejich lítost. Boží odpuštění a cítění s člověkem, nepřátelství mezi
člověkem a Satanem - to vše nebylo pro Stvořitele nic nového. Nebyly to ani
náhodné události. Na to, aby tyto události byly náhodné, mají příliš hluboký
smysl. Spíše se zdá, že se staly, aby prvního člověka ukáznily, aby zažil
pocit pádu a vzestupu, morální porážky a vítězství, odcizení se Stvořiteli a
smíření se s Ním. Člověk tak byl pro život lépe připraven a s větší jistotou
mohl čelit životním nejistotám a zkouškám.
5. Eva nebyla slabší částí prvního lidského páru. Nepokoušela Adama aby jedl
ze zakázaného stromu, ani nebyla zodpovědná za vyhnání z rajské zahrady.
Adam i Eva měli stejnou zodpovědnost a byli pokoušeni stejně; oba měli
výčitky, káli se a dostalo se jim odpuštění a náklonnosti Boží. To je velmi
důležitý bod, protože osvobozuje Evu od výtky, která se s ní a jejím
pohlavím táhla celá staletí; zbavuje ji to obvinění, že ona sama nese
většinu zodpovědnosti za vyhnání z ráje. Navíc se tak jasně říká, že víra v
morální nedostatečnost ženy je neospravedlnitelná a že dvojí měřítko je
naprosto neoprávněné. Korán zde a na jiných místech dává jasně najevo, že
jak muž, tak i žena jsou stejně schopní ctnosti a slabosti, jsou stejně
citliví a zasluhují si stejné chvály.
6. Člověk je svobodný tvor se svobodnou vůlí. Taková je podstata lidství a
základ zodpovědnosti člověka vůči jeho Stvořiteli. Bez relativně svobodné
vůle by lidský život neměl smysl a Boží smlouva s člověkem by ztratila
význam. Kdyby člověk neměl svobodnou vůli, Bůh by mařil svůj cíl a člověk by
nemohl nést vůbec žádnou zodpovědnost. Něco takového je přirozeně
nemyslitelné.
7. Život pochází od Boha. Život není věčný, ani není cílem sám o sobě, jde o
přechodnou fázi, po níž se vše navrátí ke svému Stvořiteli.
8. Člověk je zodpovědný tvor. Zodpovědnost za hřích však vzniká jen u
jednotlivého hříšníka. Hřích není svou podstatou dědičný, přenosný nebo
společný. Každý jednotlivec je za vlastní zodpovědný. Přestože má člověk
sklon k mravní zkaženosti, je také schopen nápravy a spásy. Neznamená to, že
islám dává přednost jedinci před skupinou. Individualismus neznamená téměř
nic, je-li vyřazen ze společenských souvislostí. Znamená to, že jedinec má
různé soubory rolí, které může hrát. Musí je hrát tak, aby si uchoval svou
morální neporušenost a uchoval svébytnost, dodržoval práva Boží a plnil své
společenské závazky.
9. Člověk je důstojný a úctyhodný tvor. Jeho důstojnost se zakládá na
skutečnosti, že mu jeho Stvořitel vdechnul Svého ducha. Mnohem důležitější
však je, že tato důstojnost není omezena na žádnou zvláštní rasu, barvu
pleti nebo třídu lidí. Je to přirozené právo člověka, každého člověka,
nejúctyhodnější bytosti na zemi.
10. Uvedený úryvek konečně poukazuje na hluboké kořeny jedinosti Boha a
jednoty lidstva. Dále ukazuje, že nejvyššími ctnostmi člověka jsou zbožnost
a vědění, a jestliže je takového vědění dosaženo a používáno podle Božího
vedení, pak má člověk zajištěn blažený osud, lidský život bude vyrovnaný a
klidný. |
|