|
Byl islám šířen ohněm a mečem?
Bylo heslo "Korán nebo meč" muslimským znakem? Byli muslimové imperialisté a
bažili po světské moci nebo drancování? Někteří lidé mají sklon na tyto
otázky odpovídat kladně, další záporně a jiní nedovedou jednoznačně
odpovědět, jsou zmatení a s odpovědí váhají. Jaké je stanovisko Koránu? Co v
této souvislosti odhaluje historie Muhammada? Rozhodně je pro každého
čestného člověka, který má úctu k pravdě a lidské důstojnosti, příkazem
zjistit pravdu a předat své poznatky jiným.
Korán jasně stanovuje, že bez ohledu na naše přání je válka existenční
nutností, životním faktem, dokud bude na světě existovat nespravedlnost,
útlak, rozmarné ctižádosti a svévolné nároky. Snad to zní podivně. Ale
cožpak historie nedosvědčuje, že od nejranějších dob až do dneška se lidstvo
zmítá v místních, občanských a globálních válkách? Cožpak není pravda, že se
velmi často vítězné mocnosti dohadují o svých ziscích a postavení poražených
nepřátel prostřednictvím válek a pohrůžek válkou? Dokonce i dnes lidstvo
žije v neustálém strachu z války a možnosti vzniku války v mnoha částech
světa. Mohl Bůh přehlížet tyto skutečnosti? Nebo snad mohl Korán se svým
účinným a realistickým pohledem na svět přejít tento problém mlčením? To
rozhodně ne! Islám proto uznal válku za oprávněný a ospravedlnitelný
prostředek sebeobrany a k obnovení spravedlnosti, svobody a pořádku. Korán
praví:
Předepsáno je vám válčení, avšak vy cítíte k němu odpor; možná, že cítíte
odpor k něčemu, co je vám ve prospěch a možná, že máte rádi něco, co je vám
ke škodě. A Bůh ví to, však vy toho nevíte (2:216).
Kdyby pak nezdržoval Bůh lidstvo navzájem jedny pomocí druhých, zkázou
naplnila by se země; však Bůh je velký v milosti své vůči veškerenstvu
(2:251).
A kdyby Bůh nebyl zapuzoval jedny lidí druhými, byly by bývaly pobořeny
kláštery a chrámy a modlitebnice a mešity, v nichž mnoho vyslovováno je
jméno Boží (22:40).
Přestože je islám realistický, netrpí agresí ze své ani z žádné jiné strany,
nemá zálibu v útočných válkách nebo ve vyvolávání útočných válek. Bůh
muslimy vyzývá, aby nezačínali s nepřátelstvím, aby se nepouštěli do
agresivních činů, aby neporušovali práva ostatních. Vedle toho, co bylo už
řečeno v předešlých kapitolách, mají značný význam i některé další verše
Koránu.
Bůh praví:
A bojujte na stezce Boží proti těm, kdož bojují proti vám, avšak nečiňte
bezpráví, neboť Bůh nemiluje ty, kdož se bezpráví dopouštějí. Zabíjejte je
všude, kde je dostihnete, a vyžeňte je z míst, odkud oni vás vyhnali, vždyť
svádění od víry je horší než zabití. Avšak nebojujte s nimi poblíže Mešity
posvátné, dokud oni s vámi zde nezačnou bojovat. Jestliže však vás tam
napadnou, zabte je - taková je odměna nevěřících! Jestliže však přestanou
... tedy Bůh věru je odpouštějící, slitovný! A bojujte proti nim, dokud
nebude konec svádění od víry a dokud nebude všechno náboženství patřit Bohu.
Jestliže však přestanou, pak skončete nepřátelství, ale ne proti
nespravedlivým (2:190-193).
Válka není cílem islámu a není v životě muslimů běžnou věcí. Jde o krajní
možnost a používá se jen za nanejvýš mimořádných okolností, kdy se všechna
ostatní opatření minula účinkem. Takové je skutečné místo války v islámu.
Islám je náboženstvím míru: jeho významem je mír, denní pozdravy muslimů a
andělů znějí "mír", ráj je domem míru, přídavně jméno muslimský znamená
mírový. Mír je přirozeností, významem a znakem a cílem islámu. Každá bytost
má právo těšit se z islámského míru a z laskavosti mírumilovných muslimů bez
ohledu na náboženské, zeměpisné nebo rasové odlišnosti, nedochází-li ovšem k
žádné agresi vůči muslimům. Žijí-li nemuslimové s muslimy v míru, nebo
jsou-li dokonce k islámu lhostejní, pak neexistuje žádný důvod nebo
ospravedlnění pro vyhlášení války. Neexistuje nic podobného jako náboženská
válka, která má vnutit islám nemuslimům; netryská-li totiž islám z hlubokého
přesvědčení, z nitra člověka, pak není pro Boha přijatelný, ani islámský
profesor zde nic nezmůže. Existuje-li nějaké náboženství nebo ústava
zaručující svobodu náboženství a zakazující nucení do náboženství, pak je to
islám, pouze islám. Korán se o tomto problému zmiňuje takto:
Nebudiž žádného donucování v náboženství! A již bylo jasně rozlišeno správné
vedení od bloudění! Ten, kdo nevěří v Tághúta a věří
v Boha, ten uchopil se rukojeti spolehlivé, jež nikdy se neutrhne.
A Bůh je slyšící, vševědoucí (2:256).
V šíření islámu se muslimovi zakazuje nejen použití násilí, ale jsou‚ mu
nařizovány ty nejmírnější metody. Bůh k Muhammadovi promlouvá takto:
Vyzývej k cestě Pána svého moudrostí i kázáním krásným a veď s nimi spor
slovy nejlepšími! Pán tvůj zná nejlépe ty, kdož z cesty Jeho zbloudili, a
zná dobře i ty, kdož správně jsou vedeni (16:125).
A nepři se s vlastníky Písma, leda způsobem nejvhodnějším - a pouze s těmi z
nich, kdož nespravedliví jsou. A rcete: "Uvěřili jsme v to, co bylo sesláno
nám, i v to, co bylo sesláno vám, a náš Bůh a váš Bůh jedno jsou; a my do
vůle Jeho jsme odevzdáni" (29:46).
Je-li tedy islám takové mírumilovné náboženství a jsou-li muslimové oddáni
věci míru a má-li Korán v takové oblibě mír, proč Muhammad zahajoval války a
řídil bitvy? Proč Korán říká "zabíjejte je" a "bojujte s nimi" ? Abychom
prozkoumali tento zdánlivě nevinný dotaz, musíme připomenout některé
historické skutečnosti, které doprovázely muslimské války s nevěřícími a
předcházely jim.
Když Muhammad dostal Boží poselství, svolal veřejné shromáždění a řekl
lidem, čeho se mu dostalo, a vyzýval je, aby se vzdali uctívání model a
uvěřili v jediného pravého Boha. Jeho první mírumilovná a logická výzva se
setkala nejen s odporem, ale i s posměchem, zesměšňováním a smíchem.
Neustále se pokoušel lidem sdělit pravdu o svém požehnaném povolání být
prorokem, avšak s malých úspěchem. Protože nemohl svobodně šířit islám na
veřejnosti, musel se na několik let uchýlit k soukromému vyučování, aby
uchránil životy několika svých stoupenců a snížil jejich strádání. Když mu
Bůh pokynul, aby kázal na veřejnosti, zvýšilo se pronásledování a muslimové
byli brutálně mučeni. Se stupňováním pronásledování se zvyšoval i počet
muslimů. Nevěřící vyzkoušeli všechny druhy útlaku a pokušení, aby umlčeli
volání Boží. Čím více se o to snažili, tím pevněji stáli Muhammad a
muslimové. Když se nevěřícím nepodařilo otřást vírou věřících pomocí
výhrůžek, útlakem, konfiskací majetku, zesměšňováním atd., zorganizovali
tvrdý bojkot, divokou kampaň proti muslimům. Několik let museli muslimové
zůstat ve velmi úzkém kruhu, nemohli kázat, prodávat, kupovat nebo se ženit
a vdávat nebo vejít do nějakého styku s ostatními Mekkánci. Avšak ani to
neotřáslo muslimskou vírou. Bojkot pokračoval, až se nakonec nevěřící
bojkotem sami unavili a museli jej odvolat.
Ukončení tvrdého bojkotu nepovažovali nevěřící za náznak smíru nebo přechod
k uklidnění situace. Naopak, útlak a pronásledování pokračovaly zvýšenou
měrou, ale na muslimy nic z toho neplatilo. Nevěřící nakonec svolali tajnou
poradu, aby projednali, co dalšího podniknout k zničení islámu a jak se
jednou provždy zbavit Muhammada. Jednomyslně se usnesli, že z každého kmene
bude vybrán jeden silný muž a tato skupina zavraždí Muhammada na lůžku.
Muhammadovo poslání však nemělo ještě skončit. Bůh ho proto vyzval, aby
opustil Mekku, své drahé rodiště, a odešel do Medíny za tamními muslimy a
emigranty, kteří uprchli z Mekky do Medíny již dříve (viz Korán, 8:30;
9:40). To byla velká hidžra neboli emigrace, s níž započala historie islámu
a od níž se datuje islámský kalendář.
Při útěku z Mekky byli muslimové nuceni zanechat doma téměř celý majetek,
věci i rodiny. Jakmile se usadili v Medíně, Muhammad obnovil svá mírumilovná
kázání a výzvy k přijetí islámu. Někteří obyvatelé tohoto města na volání
Boží reagovali kladně a okamžitě se stali plnokrevnými členy muslimského
společenství. Ostatní islám nepřijali, udržovali si svou dosavadní víru. A
protože byl Muhammad oddán důstojnému míru a reformám, uzavřel s nemuslimy
smlouvy, v nichž je ujistil o bezpečí a svobodě a poprvé v jejich srdcích
vytvořil pocit národního povědomí, který později nahradil pocit úzkého
povědomí kmenového.
Zatímco Muhammad pracoval na těchto reformách, snažil se organizovat
muslimské společenství v Medíně a položit základy pevné a mírumilovné
společnosti, v níž by mohli žít muslimové a nemuslimové vedle sebe, jeho
nepřátelé v Mekce nezaháleli. Hořeli nenávistí k muslimům a jejich odhodlání
zničit islám sílilo každým dnem. Promýšleli taktiku, a jakmile dokončili
nové plány, začali je uskutečňovat. Rozhodli se vytvořit muslimům vnější i
vnitřní problémy. Zorganizovali dobyvačné nájezdy na Medínu a pokoušeli se
odvézt do Mekky vše, co jim přišlo do rukou. Nemuslimové v Medíně začali
islámu závidět jeho popularitu a pocit bratrské sounáležitosti mezi muslimy,
což oni sami neměli, ale rádi by měli. Nepřátelé v Mekce se proto pokusili
využít této situace a rozdmýchat proti muslimům nepřátelské akce. Reakce
závistivých nemuslimů v Medíně na navádění Mekkánců byla rychlá a zřejmá, v
Medíně docházelo k vážným problémům.
Muslimové byli neustále ohrožováni zevnitř rozčarovanými obyvateli Medíny a
zvnějšku nájezdy organizovanými z Mekky. Dospěli k bodu, kdy už nemohli dále
snášet perzekuci a výhrůžky. Oddělili od nich násilně jejich rodiny.
Zkonfiskovali jim majetek. Prolili jejich krev. Byli donuceni opustit své
drahé rodiště během tří migračních vln: dvě směřovaly do Habeše a jedna do
Medíny. Drželi se třináct let. S nástupem nové mekkánské taktiky už
muslimové neměli co očekávat, leda konečné zničení v hromadném masakru nebo
se mohli proti útlaku a pronásledování bránit.
Byl to určitě paradox. Islám muslimy ujišťoval o důstojnosti a síle, svobodě
a bezpečí a spojoval je s Bohem, Nejvyšším zdrojem dobra a pomoci, síly a
míru. Přesto byli bezmocní a báli se, byli ohrožováni a zastrašováni. Islám
je předurčil k nastolení míru, nařizoval jim právo a zakazoval zlo,
nařizoval podporovat utlačované a osvobozovat podrobené, a dokázat tak, jak
spolehlivý a nápomocný je Bůh Svým služebníkům. Jenže jak mohli své učení
uskutečňovat, když oni sami byli utlačováni, podrobeni teroru a odsouzeni k
bezmoci?
Nejvíce jim vadilo, že Korán v této otázce mlčí a že jim neposkytuje žádné
pokyny. Jejich nejistota netrvala dlouho a Bůh jim ulevil v zármutku Svým
rozhodnutím, jak mají řešit své problémy a problémy těch, kdo se ocitnou v
podobné situaci. Zde jsou slova Božího rozhod nutí:
Bůh ubrání ty, kdož uvěřili, neboť Bůh věru nemiluje žádného zrádce
nevěřícího. A těm, kdož chtějí, je dovoleno, aby bojovali kvůli tomu, že jim
bylo ukřivděno. A Bůh věru je schopen poskytnout jim pomoc, těm, kdož byli
bezprávně vyhnáni ze svých domovů jedině proto, že říkali: "Pánem našim je
Bůh!" A kdyby byl Bůh nezahnal jedny lidi druhými, věru by byly bývaly
ničeny poustevny, kostely, modlitebny a místa klanění, v nichž hojně je
vzpomínáno jména Božího. - A Bůh vskutku pomůže těm, kdož pomáhají Jemu - a
Bůh věru silný je, mocný. On pomůže těm, kteří - když jsme je upevnili na
zemi - dodržují modlitbu a dávají almužnu a nařizují vhodné a zakazují
zavrženíhodné. A Bohu patří konečné rozhodnutí o věcech všech (22:38-41).
Po tomto Božím dovolení již pronásledování a útlak muslimů ustaly. Postavili
se totiž na odpor, jehož cílem bylo nastolit klid, získat mír a svobodu,
snaha sjednotit se s rodinami a převzít opět vlastní majetek. Vznikly války
a bitvy se zlovolnými nevěřícími, kteří jasně narušovali mír a svobodu
muslimů. Nikdy však z muslimské strany nevzešel útok, neničili domy, úrodu,
zásoby atd., nezabíjeli nebojující děti, ženy, starce a nemohoucí. Muslimové
dodržovali tato pravidla a zůstali v omezeních Božích. Něco takového předtím
nebylo a nebylo to ani potom. Jen za takových okolností muslimové museli
bojovat, a podle těchto zásad a pokynů Božích potom dosahovali svých
rozhodných vítězství.
O "nemilosrdných" muslimech, kteří vyrazili ze žhnoucích a suchých pouští
Arábie, aby dobyli římské a perské protektoráty, a dokonce obcházeli zdi
Evropy, se toho napsalo mnoho. Mnozí autoři se domnívali, že muslimy vedl
jejich náboženský zápal šířit islám silou všude tam, kam se dostali. Mnoho
jiných považuje tento názor za hloupý a naivní, protože islám - už svou
povahou - nemůže být nikomu vnucen: a i kdyby snad byl lidu na dobytém území
někdy nucen, nemohlo by to dlouho trvat, než by nemuslimové byli na dobytém
území likvidováni. Historie přináší důkazy, že islám se udržel všude, kam se
dostal - s výjimkou Španělska vlivem jistých důvodů -‚ a že všude, kam
muslimští dobyvatelé přišli, žili společně s nemuslimskými domorodci. Islám
navíc tvrdí, že nelze nikomu vnutit náboženství jako islám, aby přitom noví
konvertité byli upřímní a čestní ve své víře. Aby se z poraženého národa
stali tak dobří muslimové, na to je třeba víc než donucení, a aby si udrželi
a v úctě chovali své náboženství, na to je třeba víc než útlak.
Další myšlenkový proud reprezentují lidé, kteří si říkají intelektuálové
nebo osvícení kritici a autority. Nespokojují se s hloupým a naivním
tvrzením o šíření islámu násilím. Expanzi islámu připisují agresivním
válkám, jež zahájili muslimové dusící se ve výhni a suchu Arábie, a jejich
důvody spatřují jednoduše v ekonomických potřebách a okolnostech. Tyto války
a dobrodružství nebyly náboženské nebo duchovní, ale byly jen výsledkem
sílících potřeb. Naznačuje to, že se Arabové nepozvedli na vysokou úroveň
oběti a oddanosti Bohu a že po smrti Muhammada ztratili jeho následovníci
zájem o náboženství a že se šířili po světě jen proto, aby uspokojili své
okamžité potřeby. Dále to naznačuje, že islám samotný nebyl schopen v oněch
muslimských bojovnících vzbudit ono zanícení a zápal. Náznaky jsou
mnohostranné a "intelektuálové" zastávající takový názor si sami nejsou
jisti, které pravděpodobnosti by měli dát přednost.
Existuje ještě jeden myšlenkový proud zastávaný lidmi, kteří muslimským
válkám mířícím ven z Arábie připisují jako motivační sílu touhu po
plundrování a nájezdech. Nevidí u muslimů žádný jiný motiv než hlad po krvi
a touhu po kořisti. Odmítají spatřovat v islámu jakoukoli ctnost a spojovat
muslimy s nějakými vyššími pohnutkami.
Debaty mezi těmito rozličnými názorovými sektami jsou dost vážné a někdy
mají formu akademické diskuse. Faktem však zůstává, že žádný z těchto
kritiků se nepokusil vážně porozumět celému problému a představit pravdu
opravdu poctivě. Nikdo z nich nepocítil morální odvahu a potřebu vhledu do
problému, snahu přinést skutečně pravdivou verzi celé záležitosti. Jak těžké
břemeno na ně dolehne, až jednoho dne zjistí, že mylně a nepravdivě
informovali milióny lidí! Jak velká bude jejich zodpovědnost, až se dozvědí,
že se dopustili vážných urážek proti pravdě, proti muslimům a proti vlastním
přívržencům!
Nebude možné, abychom zde podrobně vyložili islámský pohled na každou bitvu
nebo válku. Nabízíme však určité skutečnosti, které snad poskytnou jasnou
představu o celé záležitosti.
1. Měli bychom si pamatovat, že Muhammad, jehož si Bůh vybral jako
milosrdenství pro celé lidstvo, se snažil dostat k vládcům sousedících zemí,
vyzýval je, aby přijali islám a sdíleli milosrdenství Boží. Rovněž bychom si
měli pamatovat, že nejenže jeho laskavé vyzvání odmítli, ale navíc se mu
vysmívali a vyhlásili muslimům otevřenou válku. Za Muhammadova života
překročili římští a perští vojáci při různých nájezdech muslimské hranice.
Takže v době Muhammadovy smrti byli muslimové nedobrovolně ve válce se svými
sousedy.
Tento stav pokračoval, a všechno, co se dělo v následujících generacích, je
nutno vidět pod zorným úhlem těchto prvních incidentů. Tím myslíme i dobu,
kdy celý křesťanský svět, včetně Španělska a Francie, válčil se vznikajícím
islámským světem. Dobrodružství muslimů v Evropě je nutné rovněž vidět ve
světle těchto okolností. Že celé křesťanstvo vlastně fungovalo jako jediná
síla, dokazuje neotřesitelná autorita římského papežství nad křesťanstvem.
Rovněž to dokazuje celková mobilizace křesťanských sil proti islámu během
křižáckých válek ve středověku, a dokonce i v první čtvrtině dvacátého
století.
Když tedy Řím zahájil válku proti islámu, nedalo se muslimům upřít plné
právo bojovat proti nepřátelům na jakémkoli bojišti - ať už v Palestině nebo
v úrodném půlměsíci, v Itálii nebo v Maďarsku. To je také zavedlo do
Španělska a do jižní Francie. Nemohli připustit, aby je obklíčily mocné síly
Říma a Persie. Stejně tak nemohli jen čekat, až budou vymazáni z povrchu
zemského. V Římě byly vydány rozkazy zabít Muhammada a přinést na královský
hrad jeho uťatou hlavu; něco podobného přitom prováděli pohanští Římané s
prvními křesťany. Musíme však připustit, že některé pozdější války neměly s
islámem co dělat, i když i v nich bojovali muslimové. Nebyly to války na
šíření islámu. Spíše je motivovaly jisté místní a snad osobní důvody. Agrese
je agrese, ať už proti muslimům nebo ze strany muslimů, a postoj islámu vůči
agresi je známý a neměnitelný. Jestliže se tedy v pozdějších válkách
muslimové dopouštěli agrese, nelze ji ospravedlnit islámem a pro Boha je
nepřijatelná.
2. Žádný ze zmíněných kritiků se nepokusil porozumět povaze a okolnostem
oněch dávných století. Masová média tehdy neexistovala. Neexistoval tisk,
rozhlas nebo televize, ani pravidelná pošta. Neexistoval žádný způsob
veřejné informovanosti nebo kázání s výjimkou osobního kontaktu.
Neexistovala žádná úcta k životu nebo majetku či cti nebo ke smlouvám s
jednotlivci a slabými národy. Neexistovala žádná svoboda projevu. Každý, kdo
se postavil za vznešenou věc nebo přišel s nepopulárními myšlenkami, byl
ohrožen. Objevuje se to v historii Sokrata, řeckého filozofa, prvních
křesťanů a prvních muslimů. Mnoho vyslanců, kteří měli nařízeno přednést
vládcům určitá poselství, se nevrátilo. Jejich nepřátelé je chladnokrevně
zavraždili nebo uvěznili.
Arabští muslimové se museli se všemi těmito problémy vypořádat, za takových
okolností museli pracovat. Měli pro lidstvo poselství, chtěli mu prospět,
nabízeli spasitelské učení. Korán říká: "Vyzývejte k cestě Boží moudrostí a
krásným kázáním a přete se tím nejlepším způsobem." Ale kdo tehdy byl
připraven vyslechnout volání Boží? Ve skutečnosti se mnoho nevěřících
vyhýbalo poslechu Proroka, aby snad nebyli ovlivněni jeho mírumilovným
učením. Dokonce se mírumilovnému volání islámu protivili silou. První
zkušenosti z Arábie muslimy naučily, že mnohem účinnější je být mírumilovný
a současně se mít na pozoru; že se mohou pohybovat klidně jen tehdy, když
jsou dostatečně silní, aby si svůj klid a mír uhájili, zjistili, že hlas
míru má lepší odezvu, jsou-li schopni odolávat nátlaku a likvidovat útlak.
Pak museli podle Božího příkazu rozšířit znalost islámu po světě, jenže
neexistoval žádný telekomunikační systém, tisk nebo jiné médium masové
komunikace. Jediný způsob jak to provést tedy spočíval v osobních a přímých
kontaktech, což znamenalo, že museli překročit hranice. Nemohli je však
překračovat v malých neozbrojených skupinách. Proto se přesunovali ve
velkých ozbrojených skupinách, které se určitě jevily jako armáda. Nešlo
však o armádu v pravém smyslu slova. Překračovali hranice různými směry a v
různých dobách. Pozornost si zasluhuje, co následovalo pak. V některých
oblastech je domorodci vítali, zvlášť ti, kteří byli dlouho utlačováni
cizáckými mocnostmi jako byly Řím a Persie. V některých oblastech nejprve
nabízeli islám lidem, kteří byli připraveni jej přijmout, a těch bylo mnoho.
Lidé, kteří islám nepřijali, byli vyzváni, aby platili formou poplatku
ekvivalent islámské daně (zakát). Důvody pro požadování této daně byly tyto:
chtěli si být jisti, že poplatník ví, co dělá a že mu byl nabídnut islám, on
jej však v souladu se svobodou vůle a volby odmítl;
daň požadovali, aby byl poplatník chráněn a zabezpečila se tím jeho
bezpečnost a svoboda stejně jako u muslimů samotných, protože jakékoli
nebezpečí hrozící jemu pak bylo i nebezpečím hrozícím jeho muslimskému
spoluobčanu, pak bylo nutné chránit nejen muslimy, ale i nemuslimy a
zajistit jejich bezpečnost;
nové uspořádání vyžadovalo podporu a spolupráci všech složek společnosti,
muslimské i nemuslimské; první složka přitom přispívala zakátem, druhá
formou poplatků, které pak byly využity v obecném zájmu;
chtěli si být jisti, že nemuslimové nejsou proti nim a jejich novým bratřím
nepřátelsky naladěni, že nemají v úmyslu svým muslimským spoluobčanům dělat
potíže.
Obyvatelé, kteří odmítli islám a odmítli platit poplatky a s dalšími částmi
společnosti tuto společnost odmítli podporovat, si způsobili velké obtíže.
Uchýlili se k nepřátelskému chování vůči muslimům a chtěli jim škodit, ani
ne tak muslimským příchozím, jako muslimským konvertitům a svým
spoluobčanům, kteří se rozhodli platit poplatky. Z národního hlediska byl
tento postoj zrádný; z lidského pohledu byl nízký, z hlediska sociálního
nezodpovědný a z vojenského hlediska provokativní. Z praktického hlediska
bylo nutné tento postoj potlačit nejen kvůli zajištění bezpečnosti
příchozích muslimů, ale také kvůli státu, v němž tito zrádci žili. To byl
jediný případ, kdy byla proti těmto lidem použita síla, aby je přivedla k
rozumu a aby si uvědomili svou zodpovědnost: buď přijmou islám svobodně jako
muslimové, nebo jako loajální občané budou platit poplatky, a pak budou mocí
žít se svými muslimskými spoluobčany a mít s nimi stejná práva a povinnosti.
3. Tito kritici by moudře učinili, kdyby studovali Korán s opravdu čestnými
úmysly, aby se dozvěděli, co nařizuje ve věci války a míru. Ještě moudřejší
by bylo, kdyby přezkoumali postavení "podrobených" národů a podmínky, v
nichž žily před a po kontaktech s muslimy. Co řeknou, až zjistí, že
dobyvatelé římských a perských protektorátů úpěnlivě žádali, aby muslimové
přišli a osvobodili je od cizího útlaku? Co si pomyslí, až zjistí, že
muslimské "dobyvatele" obyčejní lidé bouřlivě uvítali a že podobně se k nim
chovali i náboženští patriarchové, kteří toužili po muslimské ochraně a
muslimské spravedlivé vládě? Jak by vysvětlili skutečnost, že některé
"podrobené" národy nejenže muslimská "invazní" vojska přivítaly, ale také
bojovaly po jejich boku proti utlačovatelům? Jak budou vysvětlovat
prosperitu, svobodu a pokrok "dobytých" území za islámu ve srovnání s tím,
co v nich existovalo do té doby?
Nechceme prosazovat určitý pohled na tuto věc nebo dělat unáhlené závěry.
Jednoduše věříme, že celý problém stojí za přezkoumání a zasluhuje si
seriózní bádání. Poznatky budou určitě zajímavé a významné. Snad dokáže
západní badatel věci porozumět lépe, když bude uvažovat v dobových
souvislostech dnešního světa. Hluboký zájem západních spojenců o Berlín,
výzvy utlačovaných všude ve světě, obavy Jihokorejců a Laosanů, problémy
NATO, záležitosti paktu SEATO, nepevné postavení komunistických satelitů -
to všechno může západnímu člověku pomoci pochopit události v oněch
vzdálených stoletích a skutečnou politiku muslimů oněch dnů.
4. Představa, že muslimské války ve vnějším světě byly motivovány
ekonomickými potřebami Arabů, stojí také za úvahu. Zastánci takového názoru,
přestože si jsou zdánlivě svým názorem jisti, nestudovali tento problém
opravdu hluboce. Myslí si opravdu, že to byly ekonomické potřeby, které
muslimy přiměly překročit hranice Arábie? Proč se domnívají, že Arábie se
svými starými obchodními středisky, údolími a oázami už svou produkcí
muslimům nestačila? Pokoušeli se vážně objasnit, kolik si muslimové
účastnící se "invazí" vzali pro sebe a kolik toho rozdali mezi lid pod
jejich nadvládou, kolik poslali ústřední vládě v Medíně nebo v Damašku nebo
v Bagdádu nebo v Káhiře? Srovnávali, snad důchody "dobytých" území před
islámem a po příchodu islámu a zjistili si, zda "dobyvatelé" byli sobeckými,
obchodně zaměřenými dobrodruhy? Mají nějaké důvody pro víru, že si tito
muslimové vzali víc, než rozdali nebo že odebrali víc, než vložili nebo že
vydělali víc, než investovali? Narazili snad na nějaké důkazy, že ústřední
vláda v Arábii dostávala někdy poplatky nebo daně z "dobytých" protektorátů,
a jestliže ano, kolik dostávala a stálo to za nejisté výpravy do neznámého
světa? Zjistili nějaké spolehlivé informace o privilegovaném postavení
Arábie nebo o jejím přednostním postavení v oblasti výdajů nebo rozvojových
programů? A konečně, pocítila Arábie obavy z hrozby populační exploze, která
muslimy údajně donutila provádět dobrodružné války anebo ekonomicky
motivované výpravy, naráz a zničehonic?
Pokus vykládat muslimské kontakty s nemuslimy pomocí ekonomických potřeb
může působit důvěryhodně a vyvolávat snad i sympatie, avšak nezdá se nám, že
by obsahoval dost pravdy, a že se ubírá směrem opravdu seriózní vědy.
Poslední výhrada k tomuto druhu výkladu zní, že není uspokojivý a úplný.
Ještě se toho musí hodně udělat ve výzkumu, analýze a srovnávání. Pokud
nebudou tyto výzkumy provedeny, žádný kritik nemá morální právo vydávat
vlastní závěry za platné nebo závazné. Tato situace tedy představuje další
výzvu islámu všem kritikům, aby se pokoušeli daleko odpovědněji nalézat
pravdu.
5. Názory lidí, kteří považují muslimské války za snahu o loupení a
kořistění, není třeba brát vážně. Stěží existuje stereotypnější a běžnější
názor než je tento. Je to jakási zkratka vedoucí z pole opravdové vědy a
snadné východisko z určitých intelektuálních a morálních problémů, je však
příliš daleko od pravdy. Lze zde položit stejné otázky jako v bodech 3 a 4,
zeptat se, kolik kořisti muslimové přivezli nebo poslali do Arábie a kolik
se z nich vrátilo domů s kořistí. To se ani nezmiňujeme o rozkvětu, obrodě a
prosperitě "zplundrovaných" oblastí pod vládou "kořistníků". Dokonce se ani
nezmiňujeme o velkých ztrátách muslimů na životech a na majetku, o
provokacích a výhrůžkách na jejich adresu. Jednoduše vyzýváme lidi s tímto
názorem, aby se pustili do pečlivějšího studia celé záležitosti a došli k
odpovědnějším závěrům. Musí však mít na paměti, že kořist sebraná muslimy
byla velmi malá ve srovnání s tím, co muslimové ztratili při konfiskacích,
uzurpacích, pronásledování a dalších provokativních akcích, které vůči nim
prováděly nepřátelské tábory.
Ať už kritici nejrůznějších táborů přijmou nebo nepřijmou uvedené hledisko,
skutečností zůstává, že islám je náboženstvím míru v nejplnějším smyslu toho
slova, že nespravedlivá válka se v jeho učení nikdy neobjevovala, že agresi
nikdy netrpěl, že islám nebyl nikdy nikomu vnucován silou, že se expanze
islámu neuskutečnila vlivem násilí a útlaku, že Bůh netrpí vyvlastňování
majetku, a že proto není pro islám přijatelné, že každý, kdo vykládá
islámská učení křivě nebo je překrucuje, uškodí spíš sám sobě a svým blízkým
než islámu. Protože islám je náboženstvím Božím a přímou stezkou k Němu,
přežil ty nejtvrdší podmínky a přežije i nadále a bude bezpečným mostem k
blažené věčnosti. Kdyby někteří kritikové o této skutečnosti pochybovali,
udělali by lépe, kdyby studovali islám, znovu si pročetli Korán a osvěžili
si své znalosti dějin.
Skutečnost, že s islámem přišla do "dobytých" území prosperita a kulturní
obroda, neznamená, že se muslimové snažili jen o ekonomický prospěch a
válečnou kořist. Přestože se později tyto cíle staly motivační silou v
pozdějších obdobích islámské historie, neznamená to, že islám dává válce
přednost před mírem a že muslimové mají zálibu ve válečné kořisti. Existují
lepší vysvětlení. Jedno z nich by mělo být dostatečně jasné lidem, kteří
znají klasické debaty o protestantské etice a duchu kapitalismu, podle něhož
protestantismus vedl, společně s dalšími činiteli, k rozmachu moderního
kapitalismu. Žádný seriózní myslitel by netvrdil, že si protestanté
vytvořili svou etiku proto, aby se stali hospodářsky produktivní silou, nebo
že moderní kapitalismus pořád ještě závisí na protestantské etice. |
|