Náboženství
Islám - Pojem morálka
     
  Pojem morálka se v islámu soustřeďuje kolem jistých základních článků víry a zásad. Patří mezi ně:
1) Bůh je stvořitelem a zdrojem veškerého dobra, pravdy a krásy.
2) Člověk je zodpovědným, důstojným a ctihodným služebníkem svého Stvořitele.
3) Bůh určil vše na nebi a na zemi do služby lidstvu.
4) Díky Svému milosrdenství a moudrosti Bůh neočekává od člověka nemožné, a ani ho nebude volat k zodpovědnosti za něco, co přesahuje lidské možnosti. Bůh ani nezakazuje, aby se člověk těšil z životních radostí.
5) Umírněnost, praktičnost a rovnováha jsou zárukou vysoké soudržnosti osobnosti a zdravé morálky.
6) Všechny věcí jsou v zásadě povoleny s výjimkou věcí, jež jsou označeny jako povinné a jež se musejí dodržovat. Člověk se musí vyhnout tomu, co je označeno jako zakázané.
7) Konečnou zodpovědností člověka je zodpovědnost před Bohem a současně jeho nejvyšším cílem je spokojenost jeho Stvořitele.
Islám má mnoho dalekosáhlých, vyčerpávajících morálních rozměrů. Islámská morálka se zabývá vztahem člověka k Bohu, k jeho bližním, vztahy mezi člověkem a jinými prvky a stvořeními ve vesmíru, vztahem člověka k jeho vnitřnímu já. Muslim musí zvažovat své vnější chování a své zjevné skutky, slova a myšlenky, pocity a záměry. Obecně řečeno, role muslima spočívá v prosazování toho, co je správné v boji proti tomu, co je špatné, v hledání pravdy, ve zbavování se lži, v lásce ke krásnému a úplnému a ve vyhýbání se neslušnému. Pravda a ctnosti jsou jeho cílem. Pokora a jednoduchost, zdvořilost a cítění s ostatními jsou mu nejbližší. Nadutost, marnivost, drsnost a lhostejnost jsou Bohu odporné, urážejí Ho a znepokojují.
Přesněji řečeno, vztah muslima k Bohu se vyznačuje láskou a poslušností, naprostou důvěrou a přemýšlivostí, mírem a pochopením, vytrvalostí a aktivní službou. Tato vysoká morálka nepochybně vyživuje a posiluje i morálku ve vztahu k lidem. Ve vztahu k jiným lidem musí totiž muslim prokazovat laskavost k příbuzným a účast se sousedem, úctu ke starším a porozumění mladým, péči o nemocné a podporu potřebným, soustrast truchlícím a povzbuzení zarmouceným, radost požehnaným a trpělivost zbloudilým, snášenlivost nevědomým a odpuštění bezmocným, musí odsuzovat zlo a umět se povznést nad plytkosti. Navíc musí respektovat zákonná práva ostatních tak, jak respektuje svá vlastní práva. Jeho mysl se musí zaměstnávat tvořivými myšlenkami a vážnými úvahami; srdce musí bít pocity účastenství a dobrou vůlí; z jeho duše musí vyzařovat mír a čistota; jeho rady musí být upřímné a zdvořilé.
Morální povinnosti muslima mají být živým příkladem počestnosti a dokonalosti, muslim musí dodržovat své závazky a dobře vykonávat svěřené úkoly, hledat vědění a čest všemi možnými prostředky, napravovat chyby a litovat svých hříchů, rozvinout si dobrý smysl pro společenské svědomí a pěstovat schopnost chovat se skutečně lidsky, dávat závislým osobám štědře bez přehánění a vyhovět jejich oprávněným požadavkům. Příroda a svět jsou pro muslima polem bádání a předmětem radosti. Musí využít jejich prvků a hloubat nad jejich divy, číst je jako znaky Boží velikosti a uchovávat jejich krásu, prozkoumávat jejich podivuhodnosti a objevovat jejich tajemství. Ať už jsou pro něj předmětem užitku nebo zábavy, muslim se musí vyvarovat přehánění a marnosti. Jako zodpovědný služebník Boží a jako svědomitý věřící si musí vždy uvědomovat existenci ostatních, kteří společně s ním sdílejí svět a kteří ho v budoucnu budou následovat.
Morální zásady islámu se někdy vyjadřují ve formě kladných závazků, jež se musejí dodržovat, a někdy i formou zákazů, jimž je nutno se vyhnout. Ať už jsou stanoveny kladně nebo záporně, jejich cílem je vybudovat v člověku zdravé myšlení, mírnou duši, silnou osobnost a zdravé tělo. Není pochyb o tom, že jde nezbytné požadavky pro dosažení obecného blaha a prosperity lidstva. Islám ve snaze pomoci člověku tyto požadavky uspokojit, stanovuje mezi jiným tyto zásady:
1. Vyznávat jedinost Boží a proroctví Muhammadovo smysluplným a oddaným způsobem;
2. Pravidelně dodržovat denní modlitby;
3. Platit náboženskou daň, která je známa jako almužna chudým (zakát);
4. Dodržovat půst svatého měsíce ramadánu;
5. Alespoň jednou za život vykonat pouť do svatého města Mekky.
Morální a společenský dopad těchto zásad bude později podrobně vyložen.
Kromě těchto kladných opatření existují i další, která lze označit jako předběžná nebo bezpečnostní. Islám zakazuje určité věci spojené s jídlem, pitím, odpočinkem a pohlavním životem, aby tak člověka ochránil před šílenstvím a degenerací, před slabostí a pýchou, před necudností a pokušením. Patří mezi ně tyto zákazy:
1. Zákaz všech druhů opojných vín, likérů a alkoholu (Korán, 2:219; 4:43; 5:93-94).
2. Zákaz masa a výrobků z vepřů (vepřové maso, slanina, šunka, sádlo), z divokých zvířat, která používají tesáky nebo zuby k usmrcení svých obětí (tygři, vlci, leopardi atd.), z dravých ptáků (sokolů, supů, havranů atd.), z hlodavců, plazů, červů a podobných živočichů, z mrtvých zvířat a ptáků, kteří nebyli usmrceni patřičným způsobem (Korán, 2:172-173; 5:4-6).
3. Zákaz všech forem hazardu a marných zábav (Korán, 2:219; 5:93-94).
4. Zákaz všech nemanželských pohlavních styků a všech způsobů hovoru, chůze, pohledů a oblékání na veřejnosti, které mohou vzbudit pokušení, podněcovat touhu, rozdmýchat podezření nebo znamenat neskromnost a neslušnost (Korán, 23:5-7; 24:30-33; 70:29-31).
Tuto prohibici Bůh zavedl pro duchovní a duševní dobro člověka a také k morálnímu a materiálnímu užitku lidstva. Není to libovolný čin nebo svévolné vměšování Boha do lidských záležitostí. Naopak, jde o znamení Božího zájmu o blaho lidstva a o příznak Jeho dobré péče o člověka.
Když Bůh jisté věci zakazuje, nečiní tak proto, že by chtěl člověka zbavit něčeho dobrého nebo užitečného. Koná tak, protože chce člověka chránit a umožnit mu rozvinout schopnost správného rozlišování, aby člověk dokázal volit v životě lepší věci, aby se neustále zajímal o vyšší morální hodnoty. Aby toho Bůh dosáhl, musí se pečlivě starat o ducha a myšlení člověka, o jeho duši a tělo, svědomí a city, zdraví a bohatství, tělesnou konstituci a morálku. Zákazy tedy neznamenají ochuzení, ale obohacení, neznamenají podřizování se, ale disciplínu, nejde pak o omezování, ale o rozvoj člověka.
Na důkaz toho, že všechny tyto zákazy jsou projevy milosrdenství a moudrosti, uvádíme dvě islámské zásady. Za prvé, neobyčejné okolnosti, stav nouze, nutnost nebo kritická situace muslimovi umožňují dělat i to, co je jinak zakázáno. Pokud takové okolnosti trvají a muslim nemůže napomoci jejich vyřešení, pak nemůže být obviňován z nedodržování morálních pravidel Božích (viz Korán, 2:173; 5:4).
Za druhé, Pán váš Sobě milosrdenství jako povinnost předepsal; dopustí-li se někdo z vás špatného z nevědomosti, potom však pokání koná a polepší se ... vždyť On věru je odpouštějící a slitovný (Korán, 6:54).
V jedné pozoruhodné a typické pasáži Korán položil základy a filozofii zdravého morálního chování. Pasáž lze přeložit takto:
Synové Adamovi! Odívejte se do šatů ozdobných v modlitebně každé! Jezte a pijte, avšak nepřehánějte, vždyť On nemiluje ty, kdož přehánějí! Rci: "Kdo zakázal šaty ozdobné, jež Bůh seslal služebníkům Svým podobně jako výtečné věci pro obživu?" Odpověz: "Toto je dáno na dobu života pozemského těm, kdož uvěřili, a bude to pro ně čisté v den zmrtvýchvstání." A takto My činíme srozumitelnými znamení pro lid vědoucí. Rci: "Pán můj věru zakázal jen necudnosti veřejné i tajné, hřích a bezprávnou svévoli; a dále, abyste přidružovali k Bohu to, k čemu On neseslal oprávnění, a mluvili o Bohu to, o čem nemáte ponětí" (Korán, 7:31-33).
Rozsah morálky v islámu je tak souvislý a obsažný, že současně spojuje víru v Boha, náboženské rituály, duchovní pozorování, společenské chování, rozhodování, intelektuální zájmy, spotřební zvyky, způsob mluvení a všechny ostatní oblasti lidského života. Protože právě morálka je takovou nedílnou součástí islámu, zaznívá v každé pasáži Koránu morální tón a morální učení se v různých souvislostech v této Svaté knize opakovaně zdůrazňuje. Je proto obtížné nějak stručně toto morální učení utřídit za pomoci několika citací z Koránu. Každá zásada se nesčetněkrát objevuje v různých souvislostech. Objevuje se buď jako jediná významná zásada, nebo jako prvek celistvého morálního systému, jenž je sám o sobě prvkem celistvého náboženského nadsystému.
Jestliže si to uvědomíme, pak budeme následující pasáže považovat pouze za reprezentativní úryvky z Koránu zprostředkované a vyložené člověkem, který se samozřejmě nedokáže vyrovnat s dokonalostí původní a úplné verze Knihy.
Ctěte Boha a nepřidružujte k Němu nic! Chovejte se vlídně k rodičům, příbuzným, sirotkům, chudým, sousedovi pokrevně spřízněnému i cizímu, příteli ze sousedství a poutníkům a těm, jimiž vládne vaše pravice! Neboť Bůh věru nemiluje domýšlivých a chlubivých, kteří sami jsou skoupými a k lakotě nabádají druhé a skrývají to, čím obdařil je Bůh ve Své štědrosti. A připravili jsme nevěřícím trest potupný. A nemiluje těch, kdož rozdávajíce ze svého jmění na odiv lidem a nevěří ani v Boha, ani v soudný den. A ten, jemuž je satan přítelem, ten špatného má přítele! (4:36-38).
Rci (Ó Muhammade): "Pojďte sem, abych vám sdělil to, co Pán váš vám zakázal! Nepřidružujte k Němu nic, buďte laskaví k rodičům nezabíjejte z nedostatku děti své, vždyť jsme uštědřili nezbytné pro vás i pro ně! Střezte se smilstva veřejného i tajného, nezabíjejte nikoho, koho vám Bůh zakázal, leda podle práva! A toto je to, co On vám přikazuje - snad budete rozumní! Nepřibližujte se k majetku sirotků jinak než s dobrými úmysly, dokud nedosáhnou dospělosti! Dávejte dobré míry i spravedlivé váhy! My pak neukládáme duši břemeno žádné nad její síly. A když hovoříte, buďte spravedliví, i když se jedná o příbuzného, a dodržujte úmluvu s Bohem! A toto je to, co On vám přikazuje - snad budete toho pamětlivi! A toto je vskutku stezka Má, jež vede přímo. Kráčejte po ní a nenásledujte cesty jiné, jež by vás vzdálily od cesty Jeho. A toto je to, co On vám přikazuje - snad budete bohabojní!" (6:151-153).
Bůh zajisté přikazuje spravedlnost, dobré skutky i štědrost příbuzným a zakazuje necudnost, zavrženíhodné skutky a vzdornost a varuje vás - snad budete toho pamětlivi. Dodržujte věrně úmluvu Boží, když jste ji jednou uzavřeli, a nenarušujte přísahy, když jste je potvrdili a Boha si jako jejich ručitele vzali - vždyť Bůh dobře ví, co děláte. Kdokoliv zbožné skutky koná, ať muž či žena, a je věřící, toho vzkřísíme k životu překrásnému a věru je odměníme odměnou podle toho nejlepšího, co učinili (16:93-91, 97).
Vyzývej k cestě Pána svého moudrostí i kázáním krásným a veď s nimi spor slovy nejlepšími! Pán tvůj zná nejlépe ty, kdož z cesty jeho zbloudili, a zná dobře i ty, kdož správně jsou vedeni (16:125). Kdo krásněji hovoří než ten, jenž k službě Bohu vyzývá, zbožné skutky koná a prohlašuje: "Já k těm, kdož do vůle Jeho se odevzdali, patřím." Dobré a špatné skutky si nejsou rovné; odplácej tím, co lepší je, a hle, ten, mezi nímž a tebou bylo nepřátelství, se stane jakoby přítelem horoucím (41:33-34).
Co bylo vám z věcí dáno, je jen užívání krátké života pozemského, však co u Boha je, je lepší i trvalejší pro ty, kdož věří a na Pána svého spoléhají, a pro ty, kdož velkým hříchům a neřestem se vyhýbají, a když rozhněváni jsou, odpouštějí, a pro ty, kdož Pánu svému odpovídají a modlitby své dodržují a záležitosti své na základě porady mezi sebou vyřizují a z toho, co jsme jim uštědřili, rozdávají, a pro ty, kteří si vzájemně pomáhají, když postihne je bezpráví. A odměnou za špatné je jen špatnost podobná. Ten, kdo odpouští a o nápravu se snaží, toho odměna je u Boha, jenž věru nespravedlivé nemiluje. Proti těm pak, kdož vzájemně si pomáhají poté, co bylo jim ukřivděno, není věru důvodu k zakročení; však důvod k zakročení je pouze proti těm, kdož na lidech křivdu a na zemi svévoli neprávem páchali. Pro takové pak určen je trest bolestný. A věru ten, kdo trpělivý je a odpouští ... a vskutku to patří k podstatě věcí ( 42 :36-43).
Těm, kdož po věcech pomíjivých touží, pospíšíme dát v něm to, co chceme, a tomu, komu chceme; však potom pro ně peklo připravíme, aby v něm hořeli v ponížení a v zavržení.
Kdož však po životě budoucím touží a usilují o něj horlivě, jsouce přitom věřící - vděčně uznáno bude jejich snažení.
Všem, těm i oněm, My rozmnožíme Pána tvého dary a Pána tvého dary neznají omezení.
Pohleď, jak jsme dali přednost jedněm před druhými! V životě budoucím věru ještě vyšší hodnosti a větší předností jsou!
A nepřidávej k Bohu božstva jiného, abys nezůstal zahanben a opuštěn.
Pán tvůj rozhodl, abyste nikoho kromě Něho neuctívali a abyste rodičům dobré prokazovali. A jestliže jeden či oba s nich u tebe zestárnou, neříkej jim "Fuj!" a neodbývej je stroze, nýbrž mluv s nimi slovem laskavým! Skloň k nim oběma z milosrdenství křídla pokory a řekni: "Pane můj, smiluj se nad nimi oběma, tak jako oni mě vychovali, když jsem byl malý!" Pán váš nejlépe ví, co v duších vašich je a jste-li zbožní, On věru ke kajícníkům je odpouštějící.
A dávej příbuznému po právu, a také chuďasovi a po cestě Boží jdoucímu, však nerozhazuj rozhazováním, vždyť marnotratní jsou bratři satanovi a satan byl vůči Pánu svému nevděčný.

Jestliže se od nich odvrátíš čekaje na milosrdenství Pána svého, ve které doufáš, potěš je alespoň slovem útěšným!
A neměj ruku svou přivázanou ke krku svému ani ji nerozvírej příliš široce, abys nebyl pomlouván a neupadl v nouzi.
Pán tvůj otevřenou rukou uštědřuje obživu anebo ji odměřuje, komu chce, neboť On dobře je zpraven o služebnících Svých a jasně je zří.
Nezabíjejte děti své z obavy před zchudnutím, vždyť My jim i vám obživu uštědříme. A jejích zabíjení je hříchem velkým.
A nepřibližujte se k cizoložství, neboť to ohavnost je i špatná cesta. A nezabíjejte osoby, jež Bůh kázal zabíjet, leda podle práva. A byl-li někdo zabit nespravedlivě, dali jsme jeho nejbližšímu pravomoc jej pomstít, nechť však při zabití nepřehání, vždyť zajisté mu bude pomoženo.
A nepřibližujte se k majetku sirotka, leda způsobem co nejlepším,
pokud nedosáhne dospělosti. Dodržujte věrně závazky své, neboť žádáno bude zúčtování o závazku!
A buďte spravedliví v míře, když odměřujete, a važte vahami přímými - to pro vás je lepší i nejlepší co do výsledku.
A nenásleduj to, o čem vědění nemáš, vždyť sluch, zrak i srdce budou všechny žádány, aby počet vydaly.
A nevykračuj si po zemi troufale, vždyť zemi nemůžeš rozpoltit a nedosáhneš výškou svou hor vrcholku.
To všechno je špatností u Pána tvého a je mu to odporné.
A toto je část toho, co vnukl ti Pán tvůj z moudrosti své. A nedávej vedle Boha božstvo jiné, bys nebyl do pekla uvržen, potupen a zatracen! (17:18-39).
Kdysi jsme darovali Luqmánovi moudrost řkouce: "Buď vděčný Bohu, neboť ten, kdo vděčný je Bohu, je vděčný pro dobro své vlastní. Kdo však je nevděčný ..., tedy Bůh soběstačný je i chvályhodný." A uložili jsme člověku laskavost k rodičům jeho - neb nosila jej matka jeho se samými nesnázemi a odstavila jej po dvou letech - řkouce: "Buď vděčný Mně i rodičům svým - neb u Mne je cíl konečný!" Nutí-li tě však usilovně, abys ke Mně přidružoval něco, o čem nemáš vědění žádné, pak je neposlouchej! Buď k nim na tomto světě laskavý podle zvyklosti uznané, avšak následuj cestu těch, kdož kajícně se ke Mně obrátili! Ke Mně se pak uskuteční návrat váš a Já vás poučím o tom, co jste konali. Pravil Luqmán synu svému napomínaje jej: "Synáčku, nepřidružuj nic k Bohu, vždyť přidružování je věru křivda nesmírná." " ... Synáčku, i kdyby to byla váha zrnka hořčičného a i kdyby to bylo ve skále či na nebi anebo na zemi, Bůh to přinese! Vždyť Bůh věru bystrý je i dobře zpravený. Synáčku, dodržuj modlitbu, přikazuj vhodné a zakazuj zavrženíhodné! Buď trpělivý vůči tomu, co tě postihne, neboť to patří k podstatě věcí! Neodvracej tvář svou od lidí a nechoď nadutě po zemi, neboť věru Bůh nemiluje domýšlivé vychloubače! Buď umírněný v chůzi své a ztišuj hlas svůj, vždyť nejodpornější z hlasů všech je věru hlas oslů" (31:12-19).
Vy, kteří věříte! Víno, hazardní hra, sochy a vrhání losů šípy jsou věru věci hnusné z díla satanova. Vystříhejte se toho - a možná že budete blažení. Satan chce mezi vámi podnítit pomocí vína a hazardních her nepřátelství a nenávist a odvést vás od vzývání Boha a od modlitby. Přestanete s tím tedy? (5:90-91).
Spíše usiluj pomocí toho, co ti Bůh daroval, o dosažení příbytku posledního! Nezapomínej na úděl svůj v životě pozemském a čiň dobré tak, jak Bůh učinil dobré tobě! A neusiluj o pohoršení na zemi; vždyť Bůh nemá rád ty, kdož pohoršení šíří!" (28:77).
Tyto úryvky by mohlo podpořit i mnoho dalších pasáží z Koránu a z Tradic Muhammadových. Samy o sobě dostatečně vykreslují základní morální zásady islámu. Tyto islámské zásady jsou ve své podstatě a za všech okolností výjimečné. Bůh je nezavedl proto, aby byly čas od času obdivovány, ale aby se naopak prosazovaly a měly smysl. Mají napomáhat jednotlivci rozvíjet vlastní osobnost a zušlechťovat charakter tím nejcelistvějším způsobem, posilováním pouta člověka s Bohem a upevněním jeho svazku s Ním, zdrojem všeho dobra. Islámské morální zásady nebyly vytvořeny, aby jednotlivce zastrašovaly nebo vháněly do pasivity a lhostejnosti. Jedním příkladem tuto skutečnost doložíme. Bylo-li některému muslimovi ublíženo nebo je-li utlačován, může se svobodně rozhodnout, zda bude útlaku čelit a odplácet stejně, nebo zda odpustí a svěří se Bohu. Ví, že má právo zaujmout obě stanoviska a rovněž ví, že je pro něj lepší odpustit. Odpustí-li, činí tak svobodně pro lásku Boží. Odplácí-li, neporušuje zákon, ani se nechová nespravedlivě; brání jen svá práva, takový postoj je posvátnou povinností sám o sobě, pomáhá oprávněným institucím nastolit řád a pořádek. Kdyby islám vyžadoval naprosté odpuštění, jak to teoreticky vyžadují jiné víry, pak by se mnoho neukázněných jedinců ocitlo v pokušení páchat zlo a překročit všechny hranice. Kdyby islám vyžadoval pouze odplatu, pak by nezbylo místo pro slitování a trpělivost, ani pro duchovní nápravu a morální zralost a v takovém případě by mnoho dobrých lidských vlastností zmizelo a mnoho věcí z lidských mravních schopností by se nikdy neuskutečnilo.
Je běžné, že lidé, kteří se učí odpouštět za všech okolností, tak nečiní a snad ani nemohou, protože to z perspektivního hlediska není v zájmu lidstva, ani v zájmu samotné morálky. Stejně tak lidé, kteří se učí tvrdě odplácet, nemají žádnou nebo jen malou úctu k lidským ctnostem a nedbají o morální hodnoty jako o všeobecná pravidla. Avšak islám, božské pouto lidské přirozenosti, poskytuje na lidské problémy správné odpovědi. Hříšníkům, kteří se chtějí napravit, kteří chtějí dostat ještě jednu příležitost a v případě odpuštění chtějí začít znovu poctivě žít, se doporučuje odpustit. Avšak vůči těm, kteří si pohnutky odpuštění nesprávně vyložili a i nadále se chovají špatně, islám umožňuje uplatnit odplatu. Takže postoj muslima je v obou případech správný a prospěšný. Odpouští-li, těší tím Boha, zadrží trestající ruku a přispívá k nápravě provinilce. Odplácí-li, chrání právo, nastoluje řád a spravedlnost, pomáhá zastavit zlo. Co je tedy zdravá morálka? Postoj člověka, který je nemilosrdným mstitelem bez výběru? Nebo snad postoj muslima, který uvažuje o slitování a odpuštění a počítá i s mimořádnými okolnostmi? A kdo je morálně zdravý? Člověk, který odpouští, protože ví, že stejně nemá možnost odplaty? Nebo muslim, který odpouští a přitom si je plně vědom svého práva na odplatu? Co je vlastně opravdové odpuštění? Odpuštění vyvěrající z vnějšího nátlaku a zákazu chovat se jinak? Nebo odpuštění vyvěrající ze svobody volby a konání? Není divu, že islámské morální zásady jsou zdravé, jedinečné a přizpůsobivé. Jsou to totiž příkazy Boha, zdroje všeho dobra a morálky.		  
     
 

Islám položil jistá univerzální základní práva lidstvu jako celku, která se mají sledovat a dodržovat za všech okolností. Aby zaručil tato práva, Islám nevytvořil pouze právní záruky, ale rovněž i velmi účinný morální systém. Takže cokoliv prospívá blahu jedince nebo společnosti, je podle Islámu morálně dobré a to, co mu škodí, je morálně špatné. Islám přikládá tolik důležitosti lásce Boží a lásce k člověku, že varuje před přílišným formalismem. V Koránu čteme:
"Není zbožnosti v tom, když obracíte tváře své směrem k východu anebo k západu, však ten jest zbožným, kdo uvěřil v Boha, v den soudný, v anděly, Písmo a proroky, a ten, kdo z lásky k Bohu dává z majetku svého příbuzným a sirotkům a nuzným a poutníkům a prosícím a na otroků vykoupení, a ten, kdo modlitbu dodržuje a dává povinnou almužnu. A zbožní jsou ti, kdož úmluvy své dodržují, když je jednou uzavřeli a kdož trpěliví jsou v protivenství, v neštěstí a v dobách zlých. Tito jsou spravedliví a tito jsou, kdož se bojí Boha." (Korán, 2:177)

V tomto verši máme krásný popis zbožného a bohabojného člověka. Měl by poslouchat prospěšné příkazy, ale přitom by měl zaměřit svůj zrak na lásku Boží a lásku k bližnímu.
Máme čtyři základní pravidla:

  1. Naše víra by měla být opravdová a upřímná
  2. Musíme být připraveni ukázat ji ve skutcích dobročinnosti k našim bližním
  3. Musíme být dobrými občany, podporovat společenské organizace a
  4. Naše vlastní duše musí být pevná a za všech okolností neotřesená

Podle těchto měřítek se určitý druh chování považuje a označuje za dobrý nebo špatný. Toto měřítko pro posuzování nám dává jádro, kolem kterého by mělo oscilovat celé morální chování. Předtím, než Islám vytváří nějaké zákazy a příkazy, snaží se do srdce člověka vložit přesvědčení, že jeho skutky jsou viděny Bohem, který ho vidí vždy a všude; že se může skrývat sám před sebou a celým světem, ale ne před Ním; že může podvést kohokoli, ale nemůže podvést Boha, že může prchnout z pout kohokoliv, ale ne z pout Boha.

Tím, že Islám stanovil Boží spokojenost jako cíl lidského života, dosáhl nejvyššího možného měřítka morálky. Tento čin nepochybně otevře neomezené cesty k morálnímu rozvoji lidstva. Ustavením božských zjevení za hlavní zdroj vědění dodává morálním normám trvalost a stálost morální úrovni pro ryzí úpravy, adaptace a inovace, ale ne pro perverze, divoké variace, atomistický relativismus nebo morální nepevnost. Dodává souhlas morálce v lásce a bázni Boží, které přinutí člověka, aby poslouchal morální zákon i bez vnějšího tlaku. Prostřednictvím víry v Boha a v Den posledního soudu vzniká síla, která umožňuje, aby člověk přijal morální chování s uvážlivostí a upřímností, s odevzdáním srdce a duše.

Zabraňuje, aby falešně vykládaným smyslem pro originalitu a inovaci vznikaly nějaké nové morální ctnosti, nesnižuje důležitost celkově rozšířených morálních norem, ani nepřikládá přehnanou důležitost některým normám při neodůvodněném zanedbávání některých jiných. Bere všechny běžně známé morální ctnosti a se smyslem pro rovnováhu a proporce jim přiděluje vhodné místo a funkci v celkovém schématu života. Rozšiřuje obzor individuálního a kolektivního života - vztahy v domácnosti, občanské chování, činnosti člověka v politické, hospodářské, právní, výchovné a společenské oblasti. Zahrnuje život člověka od domova po společnost, od jídelního stolu po bojiště a mírové konference, doslova od kolébky do hrobu. Zkrátka, praktické uplatnění morálních zásad Islámu je univerzální a všezahrnující a nevynechává žádnou sféru života. Morálka panuje s nejvyšší svrchovaností a zajišťuje, že životní záležitosti nebudou ovládány sobeckými touhami a malichernými zájmy, ale morálními normami.

Garantuje člověku životní systém, který je založen na všem dobrém a je prostý všeho zlého. Vyzývá lidi, aby nejen dodržovali ctnosti, ale aby je přímo prosazovali a vymycovali nectnosti, aby podporovali dobro a zavrhovali zlo. Vyžaduje, aby převládl rozsudek svědomí a aby ctnost nemusela hrát vedle zla druhé housle. Ti, kteří reagují na tuto touhu, se shromažďují do společenství, které má jméno muslimové. A jediným cílem, na němž spočívá vytvoření této společnosti (Umma), je vynaložit organizované úsilí, aby bylo prosazeno dobro a potlačeno a vymýceno zlo.

V následujících řádcích uvádíme některá základní morální naučení Islámu pro různé aspekty života muslima. Pokrývají široké spektrum osobního morálního chování muslima a stejně tak i jeho společenskou zodpovědnost.

BOHABOJNOST
Korán se o ní zmiňuje jako o nejvyšší vlastnosti muslima:
"Avšak nejvznešenější z vás před Bohem je ten, kdo je nejbohabojnější - a Bůh je vševědoucí a dobře zpravený." (49:13)
Pokora, skromnost, ovládání vášní a tužeb, pravdivost, bezúhonnost, trpělivost, vytrvalost a plnění vlastních slibů jsou morální hodnoty, které Korán neustále zdůrazňuje. V Koránu čteme:
"A Bůh miluje vytrvalé." (3:146)
"Pospíchejte k milosti od Pána svého a k zahradě, jejíž šířka se rovná nebesům a zemi a jež připravena je pro bohabojné, kteří rozdávají almužny ve štěstí i v neštěstí a kteří krotí hněv svůj a odpouštějí lidem. Bůh věru miluje ty, kdož dobro činí." (3: 133-134)
"Synáčku, dodržuj modlitbu, přikazuj vhodné a zakazuj zavrženíhodné! Buď trpělivý vůči tomu, co tě postihne, neboť to patří k podstatě věcí! Neodvracej tvář svou od lidí a nechoď nadutě po zemi, neboť Bůh věru nemiluje domýšlivé vychloubače! Buď umírněný v chůzi své a ztišuj hlas svůj, vždyť nejodpornější z hlasů všech je věru hlas oslů." (31: 17-19)

Způsob, který shrnuje morální chování muslima, vyjádřil Prorok (NMBŽ) takto:
"Ó Bože! Ty znáš nepoznatelné a jsi všemohoucí, nech mě žít, pokud víš, že život je pro mě nejlepší. Dej mi zemřít, pokud víš, že smrt je pro mě nejlepší. Nechť zůstanu bohabojný v soukromí i na veřejnosti, mluvím spravedlivě v hněvu i v radosti, chovám se skromně ve stavu chudém i bohatém, ..." (an-Nisá'í č. 1288)

SPOLEČENSKÁ ZODPOVĚDNOST
Učení Islámu o společenské zodpovědnosti je založeno na laskavosti a zájmu o druhé. Protože příkaz být laskavý by v určitých situacích byl pravděpodobně ignorován pro jeho široký význam, Islám zdůrazňuje konkrétní akty laskavosti a definuje zodpovědnost a právo různých vztahů. V rozšiřujícím se kruhu vztahů příbuzenských náleží k naší první povinnosti naši nejbližší rodinní příslušníci - rodiče, manžel nebo manželka a děti, pak ostatní příbuzní, sousedi, přátelé a známí, sirotci a vdovy, potřební jedinci, ostatní muslimové, všechny ostatní lidské bytosti a zvířata.

RODIČE
Úctu a péči o rodiče islámské učení zvlášť zdůrazňuje, je to velmi důležitá součást muslimského vyznání víry.
"Pán tvůj rozhodl, abyste nikoho kromě Něho neuctívali a abyste rodičům dobré prokazovali. A jestliže jeden či oba z nich u tebe zestárnou, neříkej jim "Fuj!" a neodbývej je stroze, nýbrž mluv s nimi slovem laskavým! Skloň k nim oběma z milosrdenství křídla pokory a řekni: ‚Pane můj, smiluj se nad nimi oběma, tak jako oni mě vychovali, když jsem byl malý!'" (17: 23-24)

DALŠÍ PŘÍBUZNÍ
"A dávej příbuznému po právu, a také chuďasovi a po cestě Boží jdoucímu, však nerozhazuj rozhazováním." (17: 26)

SOUSEDI
Prorok (NMBŽ) řekl:
"Není věřícím ten, kdo jí dosyta, když jeho soused vedle něj hladoví a on o tom ví." (at-Tabarání - al-Bazzár. Al-Haithámí v Mudžamac az-Zawáid č. 167/8)
Ve skutečnosti muslim podle Koránu a sunny (Prorokovy tradice) musí projevovat svou společenskou zodpovědnost nejen vůči rodičům, příbuzným a sousedům, ale vůči veškerému lidstvu, zvířatům a užitečným stromům a rostlinám. Například se nepovoluje lov ptactva a zvířat pro potěšení. Podobně se zakazuje i kácení stromů a rostlin, které poskytují ovoce, ledaže je pro to obzvlášť silný důvod. Takto, na základní morální charakteristice buduje Islám vyšší systém morálky, jejímž prostřednictvím si lidstvo může uvědomit svůj největší potenciál. Islám očišťuje duši od silně marnivého sobectví, tyranie, žádostivosti a nedisciplinovanosti. Vytváří bohabojné lidi oddané svým ideálům, plné zbožnosti, abstinenty, lidi disciplinované, nekompromisní, když jde o lež. Vzbuzuje pocit morální zodpovědnosti a upevňuje schopnost sebekontroly. Islám přivádí na svět laskavost, štědrost, slitování, soustrast, mír, nesobeckou dobrou vůli, zásadovou spravedlnost a pravdivost vůči všemu stvořenému ve všech situacích. Sytí vznešené vlastnosti, od kterých lze očekávat jen dobro.

  
     
  Citované názory nemusí odpovídat názorům autorů webu mystika.cz  
  Zdroj: www.islamweb.cz