Druhá cesta zůstala otevřena jako jediná alternativa a byla i zvolena. Zatímco Rgvéda popisovala období konfliktu mezi bílými Árji a tmavými Dasjuy, což indická mytologie označuje jako svár mezi dévy a rákšasy, Atharvavéda k nám mluví o období, kdy konflikt je již urovnán a oba se pokoušejí žít v souladu vzájemným ovlivňováním. Přizpůsobovací duch přirozeně pozvedl náboženství primitivních kmenů, leč snížil védské náboženství zaváděním kouzelnictví a čarodějnictví. Do védského náboženství se vplížilo uctívání bohů a hvězd, stromů a hor a jiných pověr kmenů z džunglí.

Od počátku bylo árijské náboženství expanzivní, v sobě se vyvíjející a tolerantní. Samo se přizpůsobovalo novým silám, s nimiž se střetávalo během svého růstu. V tom může být poznán zušlechtěný smysl pro pravou pokoru a sympatetické chápání. Indové odmítli přehlížet nižší náboženství a vymýtit je. Nechovali pýchu fanatiků, že jen jejich náboženství je pravé. Jestliže Bůh uspokojuje lidskou mysl jejími vlastními cestami, pak i to je forma Pravdy. Nikdo se nemůže zmocnit celé Pravdy.

Nejnápadnějším rysem Atharvavédy je množství zaříkání, které obsahuje. Tato zaříkání pronáší buď osoba, která z toho má mít prospěch, nebo častěji místo ní kouzelník, a směřují k tomu, aby zjednala ty nejrůznější žádoucí výsledky... Jsou tam rovněž hymny, v nichž je jednotlivý obřad povýšen asi tak jako sóma v rgvédských hymnech Pávamány; nechybějí ani jiné spekulativní hymny mystické povahy; leč jejich počet není tak velký, jak by se přirozeně očekávalo, přihlížíme-li k vývoji, jímž prošlo hindské náboženství v obdobích, následujících po období primitivní védy. Vcelku se zdá, že Atharvavéda je spíš lidové náboženství než kněžské; a tím, že je přechodem od védských dob do moderních.

Magické náboženství s jeho důvěrou v kouzelnictví a čarodějnictví nastupuje na místo čistšího védského náboženství; kouzelník, který ví, jek vymycovat duchy a ovládat je, zaujímá vyšší postavení. Slyšíme o velkých asketech, kteří získali vládu nad přírodou tapasem. Svým asketismem si podmaňují živelné síly. Bylo již tehdy dobře známo, že extatický stav se může navodit umrtvováním těla. Člověk může mít účastenství na božských silách skrytou mocí magie. Védští pěvci se nestavěli proti vykonavatelům magie a kouzelnictví, a jejich povolání požívalo úcty s tím výsledkem, že magie a mysticismus se začaly brzy zaměňovat.

Shledáváme se s lidmi sedícími uprostřed pěti ohňů, stojícími na jedné noze, držícími ruku nad hlavou, to vše proto, aby byly ovládnuty přírodní síly a aby bohové byli řízeni jejich vůlí.

Zatímco Atharvavéda dává představu o démonologii, převažující mezi pověrčivými kmeny indickými, je v mnoha směrech pokrokovější než Rgvéda a má některé prvky společné s upanišadami a bráhmanami. Uctívá se Kála – čas, Káma – láska, Skambha – podpora.

Největší z nich je Skambha. Je posledním principem, nazývaným bez rozlišování Pradžápatim, Purušou a Brahmanem. Zahrnoval v sobě všechen prostor a čas, bohy i védy i mravní síly. Rudra je pán zvířat a tvoří spojku mezi védským náboženstvím a pozdějším Śivovým kultem. Śiva znamená v Rgvédě pouze „příznivý“, avšak není to název boha. Rudra je v Rgvédě zlomyslné božstvo ničící dobytek. Zde je pánem všeho dobytka, Paśupatim. Prána je vzývána jako životodárný přírodní princip. Nauka o životních silách, která tolik figuruje v pozdější indické metafyzice, je zde uváděna poprvé, a možná, že se vyvinula ze vzdušného principu rgvédského. Zatímco rgvédská božstva patří k obému pohlaví, více vynikají božstva mužská. V Atharvavédě je tento důraz obrácen. Není divu, že se v tantrických filosofiích stává pohlaví základnou.

I magická část Atharvavédy ukazuje árijský vliv. Musí-li se již magie akceptovat, je nejlépe ji zjemnit. Černá magie je odsuzována a bílá magie je doporučována. Mnohá kouzla způsobují soulad v rodině a ve vesnickém životě. Odsuzují se barbarské a krvavé oběti, které se stále přinášejí v nepoárijštěných částech Indie.