Geometrický tvar božského místa k sezení získává díky svému tvaru a své číselné symbolice nový význam. Někdy pozůstává samotný tvar z řady překrývajících se geometrických útvarů, jako bhadrapítha, čtverec, na kterém leží kruh. V případě, že má podstavec jasně rozlišitelný tvar, symbolizuje specifický aspekt božstva. Je-li podstavec sjednocením více tvarů, jedná se o obecnější zobrazení.

Často jsou božstva zobrazena se svatozáří obklopující celou postavu. Tato svatozář, prabhámandala, je často zdobena motivy z listů a vystupuje ke svatému stromu, symbolu kosmické síly. Někdy lze rozeznat jasný ohnivý věnec jako u tančícího boha Śivy-Natarádži. Oblouk spočívající na dvou sloupech je často spojujícím rámem sochy nebo skupiny postav. Takové spojení symbolizuje bránu mezi pozemskou a nebeskou říší. Oblouky jsou vždy bohatě zdobeny motivy rostlin, symboly, zvířaty a často s maskou (krttimukha), která poskytuje magickou ochranu.

Padmapítha – lotosový podstavec. Říká se mu také padmásana a lze ho rozpoznat podle lotosových listů na noze podstavy. Lotos symbolizuje mateřské lůno plodící veškerý život včetně bohů. Proto je padmapítha jedním z nejdůstojnějších podstavců pro uctívání. Geometrický tvar podstavy naznačuje, co dané božstvo právě dělá.

Chrámové sochy lze rozdělit do pěti skupin:

– Sochy určené pro věřící k uctívání se šestihranným podstavcem nebo místem k sezení.
– Sochy typické pro určitou slavnost.
– Sochy přijímající oběti se šestihranným podstavcem nebo místem k sezení.
– Sochy s pevným místem v chrámu.
– Sochy určené ke koupání se čtyřhranným podstavcem nebo místem k sezení.

Tříhranné místo k sezení značí, že bůh uvolněně přihlíží radostem jiných. Osmihranný podstavec charakterizuje sochy určené k zasvěcovacímu rituálu a kruhový nebo ovální podstavec je považován za zvláštní meditační trůn.

Nápadnou částí plastik hindských božstev, zvláště v případě indického umění, jsou bohatě zdobené účesy a koruny. Často je stěží patrný rozdíl mezi korunou a do ní zapletených pramenů vlasů a tato odlišnost je běžně méně zřetelná jako rozdíl mezi korunou a turbanem. Přesto lze o daném božstvu hodně přečíst právě na základě těchto vnějších znaků, jako jsou pokrývky hlavy, účesy, ale také šperky a oblečení. Na vyobrazeních bývají subtilní rozdíly často sotva patrné, a proto ty nejjemnější detaily tady nebudou rozebírány. Má ale smysl zmínit se o těch nejběžnějších účesech a korunách. Jistá znalost v této oblasti může být velkou pomůckou při určování nejdůležitějších božstev.

Pokrývky hlavy
Śirastraka – Je to turban z látky resp. upletený z pramenů vlasů; v přední části pak drží pohromadě pomocí knoflíku. Nosí ho vedlejší postavy božské společnosti, démoni a nebeské bytosti.
Kirítamukuta – doslovně i v přeneseném smyslu nejvyšší z korun. Tvar se podobá šišatému cylindru jako u biskupské čepice končící většinou knoflíkem. Je to koruna Višnua a všech bohů, kteří jsou s ním ve vztahu. Uvádí se, že v případě, že tuto pokrývku hlavy nosí bohyně, je rovna nejvyšším bohům.
Džatamukuta – koruna z umělecky spletených pramenů vlasů. Její tvar silně připomíná kirítamukutu a je také často bohatě zdobena. Džatamukuta je korunou asketů a lze ji spatřit především u Śivy (když není zobrazen jako asketa), s typickou ozdobou – srpkem měsíce nebo lebkou. Brahmá je rovněž znázorňován s drahokamy zdobenou džatamukutou.
Karandamukuta – Tato koruna je menší než kirítamukuta s postupně se zužujícími vrstvami jako hromada talířů. Uvádí se, že bůh či bohyně nosící tuto korunu zaujímá vedlejší roli v nebi bohů.
 

Na zobrazení oděvu mají vliv doba a pojetí umělce. Lze sice nalézt malé rozdíly v oblečení u severo– a jihoindických znázorněních, přesto existují určité stále se opakující charakteristické znaky se symbolickým významem. Většina klasických vyobrazení je kreslena se značně úsporným ošacením, ovšem bohatě zdobeným. Oblečení dolní části těla je většinou hustě složeno, přesto hladce objímá nohy. Jsou zde jemné rozdíly u mužských (kaččha) a ženských (dukúla) provedení. Kromě k patě sahajícího roucha lze také spatřit krátké, rovněž bohatě zdobené bederní roušky (kaupína). U mužských stejně jako ženských postav jsou tyto části oděvu uvázány nápadným pásem. Až na šperky mají mužští bohové horní části těla nahé, bohyně obvykle nosí pásy přes hrudník.

Višnu (Pítámbara) nosí zvláštní zlaté roucho, které symbolizuje védy: světlo pravdy září skrze svatá slova jako třpyt božského světla skrze Višnuovo roucho.

Když je božstvo zobrazeno nahé, jde o jeho asketickou formu. Kupříkladu Śiva je někdy znázorňován jako žebrák oblečen v bílém popele se sandály.

Popruhy
Popruhy nošeny bohyněmi jsou většinou nazývány katisútra. Když se popruh skládá z osmi jednotlivých pásů, jedná se o mékhalu, která poskytuje ochranu a daruje plodnost. Proto se dřív používala ke zvláštním rituálům k prosbě bohů o déšť nebo ochranu před záplavami. U mužských bohů se popruh většinou jmenuje katibandha. Podobá se spíš bedernímu pásu a je často zdoben lvími hlavami a motivy hadů.

Prsní pásy
Na jihoindických vyobrazeních nosí bohyně často okolo hrudě prsní pás, který je s delšími pásy upevněn šperkem (kučabandha) u krku. V severní Indii lze spíš najít více pásů, nebo také šátek, probíhající šikmo přes prsa (stanóttaríja). Hrůzostrašné bohyně a démonky používají jako prsní pás hada, jehož hlava se nachází uprostřed prsou a dívá se hrozivě na pozorovatele. U mužských božstev, zejména u Kršny a Ganéśi, lze pod žebry vidět široký pás, udarabandhu. V případě Ganéśi jde také o hada. Pás, který nosí Śiva-Natarádža na svých prsou, se nazývá uras-sútra.

Identifikovat božskou bytost lze také z vlasů nošených bez koruny. Rozlišují se hladké, dlouhé (kéśa) a pletené vlasy (džata). U bohyně lze z účesu vždy rozpoznat její okamžitou pozici v hierarchii. Často nosí vlasy vyvázány do vysokého drdolu, rovně nebo do copů (kéśabandha nebo džatabandha) a zdobeny drahokamy. V případě, že je uzel o něco rovnější a nižší, nebo svázán na boku (dhammilla), potom jde o bohyni nebo člena jejího doprovodu, která má v daném okamžiku vedlejší pozici.

Démoni jsou často zobrazováni s účesem ve tvaru turbanu (śirastraka).

Ze všech hinduistických bohů má snad nejvíce forem Śiva. Jeho různé aspekty se zřetelně odlišují korunou a účesem. Takže je pokrývka hlavy skvělým rozlišovacím prostředkem pro jednotlivé formy. Známe ho pod jménem kaparda a tvar účesu prozrazuje, kdo ho nosí. Kajícnické copy jsou spirálovitě zavinuty kolem hlavy jako šnečí domek. U tančícího Śivy (Śiva-Natarádža) lze nalézt jiný pro něj charakteristický účes. Jde o dalece vanoucí copánky, často zdobeny hady.

Džatabhára – Předchozí obrázek Śivova účesu je speciální formou džatabháry. Toto slovo značí upletené břímě a účes ukazuje zejména bočně směřující množství copánků, jako u Śiva-Dakšinámúrti.
Džatamandala – V případě, že božstvo vstoupí do své hrůzostrašné formy, lze to zpozorovat podle odstávajících vlasů stojících okolo hlavy ve věnci z rovných vlasů (kéśamandala), nebo copánků (džatamandala).
Džvalakéśa – Slovo značí „plápolající vlasy“, které u tohoto účesu stojí buďto divoce, nebo obklopují hlavu ve tvaru plamene hořící svíčky. Je charakteristickým pro boha ohně Agni, lze ho ale spatřit také u bohyně Kálí.  

Každý mladík ze tří nejvyšších kast se na začátku puberty zúčastní zasvěcovacího obřadu (upanajana nebo džanéu), který je obdobou křesťanského křtu. Označení džanéu poukazuje na část rituálu: Chlapec obdrží obětní provaz, který se skládá ze tří do sebe zapletených pásů délky výšky dospělého muže. Tři pásy symbolizují tři guny (základní vlastnosti hmoty): sattva, radžas, tamas. Oslava je začátkem nové životní fáze, kdy je chlapec považován za znovuzrozeného, protože se stává mužem.

Provaz probíhající od poutka na levém rameni k pravému kyčli je u všech bohů, mužských i ženských, pevnou součástí oděvu. Obecné označení je jadžňópavíta.

Od materiálu po provedení se obětní provaz shoduje se zbytkem oblečení odpovídajícího božstva, stejně jako aspektu, ve kterém se zjevuje. Často používaným materiálem jsou látka (vastrajadžňópavíta) a antilopí kůže (adžinajadžňópavíta). Zvláště když božstvo ukazuje svůj slavnostní aspekt, je provaz bohatě zdoben, často klenoty. Bohyně hojně používají jako obětní provaz květinové řetězy. Ve své odstrašující formě se božstva zjevují s provazy ověšenými lidskými lebkami.

Bohové se specifickými provazy jsou např. Ganéśa s provazem z hadů (valajadžňópavíta) nebo Śiva, který je nahým jóginem a jako obětní provaz nosí kobru (sarpajadžňópavíta).

Původně nosili lidé amulety, aby část těla, na kterém je nosili, byla ochráněna od chorob, nebo aby jim propůjčovaly zvláštní síly. Po dekoraci se z nich vyvinuly šperky. Tvary těchto ozdob mají u hinduistických bohů hlubší význam, a pochopitelně také odrážejí formu zjevu daného božstva, tedy zda jde o přívětivý nebo odstrašující aspekt. Bohové sice nosí šperky rovněž na místech, která jsou obvyklá u lidí, přesto se ale podstatně liší v materiálu používaného u „lidských“ ozdob. V závislosti na aspektu, pod kterým se bůh zjeví, může být šperk z květů, bobulí, dřeva, zlata, stříbra, drahokamů, perel nebo hadů, ale také ze škorpiónů, zubů, kostí a lebek. Někdy lze spatřit zvláštní znaky nebo emblémy, které přímo umožňují rozpoznat účel amuletu.

Rozlišují se šperky v tvaru diadémů, náhrdelníků a girland (málá), náušnic (kundala), jiných ušních ozdob (avatamsa), prstenů, náramků (valaja) a pásků, které se nosí na kotnících. Všechna tato provedení lze spatřit jak u bohů, tak u bohyň, a jen stěží lze od sebe rozpoznat šperky pro mužská a ženská božstva. Přesto existují určité formy, které jsou považovány za typicky mužské nebo ženské, zvláště náušnice.