Ve své podobě jako svrchovaný Tanečník svým kosmickým tancem zosobňuje neustále probíhající události stvoření i ničení. Jeho neobyčejná tvář vyzařuje dokonalý klid, poznání a ovládnutou disciplínu askety. Pohyb jeho těla vyjadřuje energii světa v nekonečných rytmech. Je to vznešený obraz duality univerza. Je všudypřítomný, nachází se ve svrchovaném osamocení a současně svůj zrak upíná na lidi. Je to On, po čem jóginovo srdce touží.

Śivův tanec představuje pět činností: stvoření (sršti), udržování (sthiti), ničení (laja), ochraňování či vykoupení (anugraha) a tiróbhavu. Tiróbhava je ztělesnění otáčení věčného kola života a smrti, jež zakrývá Skutečno májou. Tyto aktivity v hinduismu jsou znázorněny i jinými bohy jako Brahmá (Stvořitel), Višnu (Udržovatel), Rudra (Ničitel), Paramaśiva či Mahéśvara (Ochraňovatel) a Sadáśiva (ztělesnění).

„Śiva, agent pěti operací stvoření, udržování, ničení, udělující milost a zatemnění mysli, je vědomá příroda. Uctívání, recitace manter, zasvěcení a jóga jsou věčnými projevy toho, kdo uskutečnil, že sám je, v plnosti vlastní svobody, tímto agentem.“

Gangá, jejíž zvířená voda se zachytla ve vlasech Śivy, ztělesňuje čit-śakti, sílu Vědomí, která je nesmrtelná a spojuje Nebe i Zemi. Z bubínku se zrodí veškeré základní zvuky. Podobně i všechny jazyky jsou z tohoto zvuku odvozeny. Oheň reprezentuje vědomé poznání, lotos, na kterém Śiva stojí, je srdcem každého člověka. Démon, na kterém Śiva tančí svůj Tanec, představuje šest nepřátel osvícení (vášeň, zlost, lakota, nepravé poznání, sobeckost a žárlivost). Śivův tanec ukazuje, že jógin má přemoci tyto nepřátele a pak zatančit tanec vítězství nad ohraničeným bytím. Zdvižená noha Śivy symbolizuje svobodu duše. Ohnivý prsten kolem tančícího Śivy ukazuje na univerzum, že všechno pochází z Jednoho, a také se k Němu vrací. Tančící figura se interpretuje i ve smyslu paňčákšary, pětislabičného pozdravu Śivovi (na-ma-śi-vá-ja), která je spojena s posvátnou slabikou AUM. AUM je ztělesněn prstenem, kde oheň reprezentuje paňčákšaru. Ti, kteří zničili své vlastní omezené jáství a oddělili sebe od pomíjejícnosti osvobozením se od všech překážek, uskuteční krásný tanec Śivy.

U bronzové sošky Natarádži z jižní Indie je vidět opravdu výtečnou syntézu hluboké filozofie a vizuálního vyjadřování. Málokterý jiný věk zhotovil výraznější plastický obraz, který je uspořádán v dokonalé formě jak z náboženského, tak i z uměleckého hlediska. I v dnešní době je soška Natarádži inspirujícím projevem umění, poselstvím věčného života, klidu a absolutna.

Je psáno: „Svrchovaný tančí v duši člověka, rozptýlí temnotu máji, spálí všechny nečistoty (karma), drtí špatné myšlenky (avidjá, mala), je dárcem milosti a se soucitem se prolíná s duší člověka v oceánu Blaženosti (ánanda)... Z ruky, která drží bubínek, vyvstane stvoření (úderem na bubínek jakožto prvotním projevem energie ve formě anáhata śabdy, tedy samoznějícího původního zvuku či vibrace). Ruka, která žehná, ochraňuje všechny tvory. Od ruky, která drží oheň, přichází ničení. Zdvižená noha dává vykoupení a noha, která stojí na zemi, odvrátí všechnu temnotu.“

1) Sandhja tándava
V dávných dobách se říkalo, že na sněhem pokrytých vrcholech hory Kailása seděla Matka tří světů na zlatém trůně, když světy byly udržovány v rovnováze mezi váhajícím dnem a přicházející temnotou noci. Matka požádala Śivu o tanec. Písma říkají: „Ten, jenž spatří tento tanec, bude ochráněn od všeho zla.“ Tento tanec Śivy byl tancem stvoření. Předtím se na světě ještě žádné zlo nezrodilo.

2) Ánanda tándava
Tento tanec byl předváděn kvůli ochraně Śivových žáků. Do nesmrtelné podoby bronzové sošky zobrazili tento tanec velcí umělci jižní Indie. Śiva je zde znázorněn se čtyřma rukama. V jedné drží bubínek a v druhé oheň. Pravou rukou ochraňuje abhaja mudrou, levou rukou žehná. Levá noha je v tzv. kuňčitě a pravá noha šlape na duši, která neustále hledá vysvobození. Natarádža tančí na zádech trpaslíka Apasmáry. Śivova forma je obklopena zářící svatozáří paprsků (prabhámandala), které představují opakující se zrození, průběh a zánik přírody. Jeho vlasy jsou přikrášleny dhatúra květy. Na pravé straně hlavy je usazena maličká figurka nebeské bohyně Gangá. Dolní část jejího těla připomíná vlnící se vodu. Śiva zachytil do svých vlasů tuto vodu, a tím zachránil svět od velké potopy. Filozofický symbolismus tohoto tance je, že chrám, kde Boží obraz věčně tančí, je srdcem každého člověka a ničí všechnu máju, osvobozuje duši člověka zevnitř.

3) Kálí či Śakti tándava
Kálí je śakti Śivy, kterou je nemožno oddělit od Śivy samotného. „Jen ve sjednocení se Śakti má Śiva sílu stvořit, bez Ní se nemůže ani pohnout. Nejsem hoden se Ti klanět a zpívat Ti modlitbu, ó Ty, jež jsi obsluhována Harim, Harou a jinými“ – píše velký Śankaráčárja.

4) Tripura tándava
Rákšasa Táraka měl tři syny, kteří působili velký nesvár v srdcích lidu. Nikdo z bohů nemohl přemoci tyto démony. Pak přišel velký Śiva se Zemí jako Jeho vozem, s Méruem jako Jeho lukem, se Sluncem a Měsícem jako kola Jeho vozu, s Ádiśéšou jako lanem, s Višnuem jako šípem, se čtyřmi védy jako koňmi a Brahmou jako vozatajem. Tak šel do války, zničil všechny rákšasy (démony) a osvobodil tři světy od zla.

5) Satí a Śiva tándava
Je to tanec věčného Člověka a Ženy, jenž je zobrazován v jednotě puruši a prakrti.

6) Ardhanárí tándava
Śiva, aby ukázal Jednotu mezi prakrti a purušou, zjevil Párvatí, svou věčnou Společnici, ze Sebe, a poté se společně zjevili v podobě Ardhanárí (z poloviny Muž, z poloviny Žena).

7) Pralaja tándava
Bharata tento tanec popisuje drastickým způsobem. Hory se převrací v prach, pak ten tanec způsobí, že oceány pokryjí svět. V této formě Śiva tančí rozpuštění světa.