Výběr místa, kde se má chrám nacházet, je stanoven zákony, které zkoumají vlivy okolí, podzemí, duchovních úrovní atd. Védskými mantrami a komplikovaným rituálem se místo pro budoucí chrám nejprve jemnohmotně vyčistí. Samozřejmě, než se vůbec začne stavět, astrolog označí místo, kde má být položen základní kámen. Pod tímto kamenem, podle víry Indů, leží had podpírající svět. Zednický mistr uřízne z khádirového stromu kůl a zarazí ho pomocí kokosového ořechu do země přesně na označeném místě tak, aby napíchl hadovu hlavu. Základní kámen (padmaśíla) je položen na kůl. Je umístěn přesně ve středu kosmu neboli v středu jantry. Položením základního kamene se pokaždé opakuje zároveň kosmologický akt, poněvadž tím, že se zarazí a upevní kůl do hadí hlavy, se napodobuje prvotní úkon Sómy nebo Indry, který Hada udeřil v jeho doupěti, když mu svým bleskem uťal hlavu. Vrhnout blesk a utnout hlavu je úkon, který se rovná aktu stvoření. Znamená to přechod z nezjeveného k zjevnému, od beztvarého k ztvárněnému.

Každý sebemenší postup při stavbě je přesně předepsán. Čaturaśríkárana neboli čtvercová forma je základní strukturou jak chrámů, tak i divadel. Země je reprezentována esotericky prthiví mandalou, čtvercem. Sochy uvnitř a vně chrámu zrcadlí kosmické dění. Působení různých druhů energií v chrámu vytváří pak posvátnou atmosféru. Do chrámu se chodí Domů, k Bohu.

Hinduistický chrám je hierarchická struktura s podobou univerza. Ve své vertikální elevaci zrcadlí tři světy: bhú, bhuvar, svar. Základ chrámu je bhú, země, vertikální tělo chrámu je bhuvar, éter či božské ovzduší a vrchol chrámu je svar, nebe. Božstvo dlí v poloprázdné temné svatyni uprostřed, nedotčeno dnem ani nocí, což podle hinduistické kosmologie je metafyzický obraz univerza. Jeden posvátný text popisuje výrobu podoby božstva následovně: „Umělec by měl nejprve meditovat (dhjána) nad božstvem, jehož podobu chce vytvořit... Pratimakára (sochař) by měl být expertem více v této vědě meditace, než ve vědě pratjakša (přímé přebrání a adoptování podrobností vizáže božstva podle různých popisů, textů).“

Ze svatyně, která je tak za časem i prostorem, řídí božstvo chod kosmických zákonů, ničení i stvoření světa. Proto chrám není jen reprezentací duchovního světa, či místem, kde se můžeme přiblížit k aspektu Boha, ale manifestací celého univerza. Chrám je také kosmický Člověk, na jehož těle se projeví celé stvoření, jak hmotné, pránické, tak i duchovní síly. Tato projevenost se soustředí do středu vlastní svatyně, kde se nachází srdce Puruši, střed Všeho.

Ve středověkých textech o architektuře, jako je Agni-purána, Íśánaśivagurudéva-paddhati a jiné, se tento symbolismus rozebírá velmi realisticky. Každé části chrámu přísluší určitý ikonografický vzor, jenž je zrcadlem jednotlivých orgánů těla Mahápuruši jako sídla božských sil, které závisí na aspektu božstva uvnitř svatyně. Tím se celý chrám stane, analogicky k symbolismu božstva svatyně, manifestací všech substancí, tattev, mahábhút, a jeho struktura obsahuje všech čtrnáct sfér kosmu.

Śilpa-prakáśa je důležitý śaktický text o architektuře, jehož datování je kladeno nejpozději do 12. stol. n.l. Kniha začíná modlitbou k Viśvakarmovi, Stvořiteli světa. Ten, kdo stvořil celý svět, je touto modlitbou přivoláván k asistenci stvoření malého světa – chrámu. V dhjána formě, tedy pro ikonografickou meditaci, je Stvořitel představován, jak drží ve svých čtyřech rukou měřící tyč, provázek, dláto a palici. Stvořitel je prototypem chrámového zedníka a slučuje v sobě i architekta, kněze a sochaře. Nástroje, které Viśvakarma ve svých rukou drží, jsou posvátné. Reprezentují jeho sílu, tedy jeho śakti v tantrické terminologii. Tyto nástroje jsou pak vzývány pod společným jménem Kálí, jež tak představuje ženský aktivní element v rukou pasivního Stvořitele. Dynamická konstrukce chrámu je tak zasvěcena Viśvakarmovi a Kálí; svět je tak znovustvořen v redukované formě.

Kde a jak se má tento malý svět nacházet ve vztahu k velkému světu, jehož částí je? Chrám nemůže být kdekoliv a také není jedno, na kterou světovou stranu směřuje. Když je místo pro chrám již vybráno, přivolaný kněz založí centrální bod (śanku), který představuje vertikální osu chrámu mezi zenitem a nadirem, tj. mezi Brahmou dlícím v nejvyšší lóce a Anantou dlícím v nejnižší pátále.

Ananta znamená nekonečný. Je to jedno ze jmen světového hada, krále nágů. Višnudharmóttara (3.65.2.) popisuje Anantu jako čtyřrukého s mnoha kapucemi. Na centrální kapuci stojí překrásná bohyně Země. Ze čtyř rukou Ananta drží ve dvou pravých lotos a paličku moždíře, v levých lasturu a radlici. Ananta symbolizuje kosmické Vody, což je nediferencovaný stav kosmu před stvořením. Ananta také představuje věčnost nekonečných vyjádření času. Vody jsou zdrojem nového světa.

Zenit a nadir jsou také symbolicky svrchovaným principem a vitálním kořenem v zemi. Kolem tohoto centrálního bodu pak kněz nakreslí kruh, jehož poloměr je čtvrtinou délky celé budoucí budovy. Tento kruh pak rozdělí podle světových stran, které jsou dále zasvěceny jednotlivým božstvům, tzv. digpálům. Vykonání obřadu (púdžá) Narasimhovi v centru má zabezpečit ochranu. Mezi těmito deseti orientačními body (tj. osm světových stran plus zenit a nadir) se založí chrám a nasměruje se podle znalostí kosmických vztahů. Většinou chrámy směřují k východu, ale podle božstva, jemuž je chrám zasvěcen, někdy i na jiné strany. Digpálové, božstva světových stran, jsou navíc v hmotné formě soch umístěna v mnoha chrámech společně s tzv. druhořadými božstvy (ávarana dévatá), jejichž úloha spočívá v tom zvenku chránit chrám. Sochy těchto božstev se nacházejí kolem celé chrámové stavby. Nastíněné záležitosti jsou fundamentálními operacemi, které jsou potřebné k znovustvoření miniaturního světa ve vztahu duchovních a prostorových hodnot. Tyto operace jsou zrcadlem každodenního obřadu pravověrného bráhmana, který provádí každé ráno. Tento obřad má nastolit jeho přiměřené postavení v kosmu, v čase a prostoru. Stojící na břehu řeky či přehrady, tváří k východu, zprvu se pokloní před zemí v její podobě udržovatele Ananty a Kúrmy. Potom si sedne, pokloní se před guruem na levou stranu, před Ganéśou na pravou stranu, místnímu božstvu (kšétrapála) za záda a k osobnímu božstvu (išta dévatá) před sebou. Posléze tak učiní digpálům. Poté adresuje své modlitby svrchovanému Bohu ve formě vycházejícího slunce.

Chrám má být umístěn jak v prostoru, tak i v čase. V našem chrámu funkci času přebírá umístění tzv. nágabandhy a jóginí jantry. Nágabandha je společná všem chrámovým stavbám a poukazuje na velkého hada Anantu v nadiru, který drží zemi na své hlavě. Sídlo chrámu obklopuje svým tělem rozděleným do osmi částí, které jsou tak spojovány s digpály. Nága představuje okruh roku, řídí postavení chrámu ve vztahu ke kardinálním bodům. Tělo nágy se otočí přesně za rok, směřuje tedy tři měsíce na každou světovou stranu. Hlava hada se otáčí od východu k jihu, poté k západu a severu. Neznamená to, že během tří měsíců nága zůstává na jedné straně, pohybuje se neustále. Každá světová strana je dále rozdělena po devadesáti stupních, tedy každý stupeň pro jeden den. Východ tak znamená celou plochu mezi severovýchodem a jihovýchodem. Celý proces je tak symbolickou reprezentací každoročního opakování solárního roku. Z toho vyplývá, že samotná stavba chrámu může být započata pouze tehdy, když se hlava nágy nachází ve vhodné pozici. Vhodnost či nevhodnost se zjišťuje podle aspektu hlavního božstva, jemuž je chrám zasvěcen.

Esotericky je celý proces zrcadlem probuzení hadí síly, což v makrokosmu je aktem stvoření univerza. Kundaliní je reprezentována třemi a půl závity. Půl závitu je aktem, kdy se bráhman pokloní nadiru. Z hlubin časoprostoru se objeví had. Tento nadir je prodloužená osa sušumná nádí, jež vede symbolicky od múládháry níž. Kundaliní vystrčí svou hlavu na úroveň múládháry, tj. tam, kde je kořen (múla) projeveného světa. Celý závit pak značí otočení o třista šedesát stupňů ve směru hodinových ručiček, počínaje od východu, tj. zpřed sebe. Toto otáčení se má odehrát třikrát, protože tím se adept dostane nad všechny tři světy. Otočit se kolem značí, že jsme poznali vše, co je uvnitř kruhu. Celý svět se nachází uvnitř. Prvním otáčením uskutečníme úroveň lidstva (bhú), druhým úroveň polobožských bytostí (bhuvar), a třetím uskutečníme svět bohů (svar). Jenom pokud se otočíme i potřetí, můžeme pochopit strukturu kosmu a sami Sebe. Tři a půl závitu tedy má hluboký smysl a jako mikro-makrokosmický proces je instalován do symbolismu architektonických základů.

Védy říkají, že obejít kolem svých rodičů znamená obejít, pochopit svět. Rodiče jsou zdrojem našeho bytí, symbolizují Zdroj. Puránická legenda vypráví, že Śiva a Párvatí vyslali své dva syny, Ganéśu (Ganapati) a Kárttikéju (Skanda), aby obešli celý svět, a to třikrát. Ten, kdo se z nich vrátí dřív, bude se moct dřív oženit. Kárttikéja ihned vystartoval, ale moudrý Ganéśa klidně zůstal a rituálně třikrát obešel své rodiče, poté tvrdil, že obešel celý svět, pokud védy nelžou. Museli mu přiznat vítězství. Ale o čem vlastně tato legenda vypráví? Śiva a Párvatí (Śakti) jsou celé univerzum, statický i dynamický Brahman současně. Celý příběh je vlastně esoterický proces otáčení kundaliní pod rouchem mytologie. Mnohé puránické, védské, na první pohled naivní mýty mají velkou hloubku.

Vedle nágabandhy, jež patří každému chrámu, jóginí jantra patří śaktickému chrámu. Tato jantra je speciálně uctívána a používána jako základ nejvnitřnější svatyně, ve které je umístěna podoba božstva (garbha-grha). Tato jantra je po uctění obklopena ochrannou zdí, a pak zabudována do základu chrámu. Tato jóginí jantra se skládá ze sedmi trojúhelníků. Do vnějšího prostoru sedmi trojúhelníků jsou rituálně umístěny šedesát čtyři jóginí. Tyto jóginí vládnou nad třiceti muhúrtami, jež tvoří časový posun dne a noci. Tím jantra reprezentuje i ahórátru – neustálý cyklus dne a noci, do něhož je celý dualistický svět ponořen v znamení polarit.

Śivaistické a višnuistické chrámy mají za svůj základ čtvercovou formu, ale chrámy zasvěcené Déví obdélníkovou. Architekt nejprve nakreslí čtverec, pak ho rozdělí dvěma vertikálními čarami na tři stejné části. Poté jednu z těchto částí přidá na stranu čtverce a dostane obdélník. Ten dále rozdělí dvěma horizontálními čarami a výsledek je obdélník o dvanácti čtvercích.

Tato složitá operace má svůj důvod – celý proces je aktem napodobení stvoření. Prvotní čtverec symbolizuje číslo jedna, prapůvodní Jednotu, která dlí Sama v Sobě, tj. Brahman bez dynamického napětí. Je To jedno bez druhého, všeobsahující, leč bez pohybu. Když se pak projeví prvotní kreativní akt (krijá-śakti), toto Jedno se rozdělí na tři stejné části, které se sobě rovnají. Vzniklé tvary obdélníků charakterizují dynamičnost. Tato dynamika vytvoří ještě jeden stejný obdélník, který se přidá na stranu. Tři stejné obdélníky jsou projevené tři guny, ale k samotnému stvoření je zapotřebí narušená rovnováha gun. Z krijá aspektu se tak vytvoří další stejný obdélník, což tím poukazuje na akt stvoření „k svému obrazu“. Tři guny již nejsou v absolutní rovnováze a tím se projeví univerzum. Projevené univerzum je znázorněno dvanácti malými čtverci. V této jantře dva centrální čtverce, jako číslo dva, reprezentují Śivu a Śakti v neoddělitelném spojení, ale již v koncepci aktivního projevení. Zevnitř řídí celé univerzum (ostatní čtverce). Avšak to neznamená, že Śiva-Śakti se nachází pouze uvnitř a kolem Nich je něco jiného, než jsou Oni. Vnitřní obdélník je totéž, co celý velký obdélník, celá jantra. Tato symbolika je užívána u všech chrámů, které jsou zasvěceny Bohyni. Je zřejmé, že zde vystupuje vlastní metafyzická koncepce, kde Bohyně hraje centrální roli, je středem uctívání. Ona představuje kosmickou všudypřítomnost a všetvořící Energii. Bez Ní nemůže tvořit ani Brahmá, nemůže svět udržovat ani Višnu a svět nemůže být rozpuštěn ani Rudrou. Dynamika či energie je tak silně zvýrazněna v śaktickém základu chrámu. V jiných chrámech tomu tak není, protože nesymbolizují stejnou metafyzickou koncepci. Čtvercový základ je statický.

Jiné texty o architektuře (Śilpa-śástra) přikládají velkou důležitost založení a uctění Vástu-puruša-mandaly. Tato mandala je koncentrická jantra, většinou čtvercové formy, rozdělená do 64 (8x8) nebo 81 (9x9) čtverců, jež jsou sídlem pětačtyřiceti božstev. Brahmá sídlí uprostřed v centrálních čtyřech (resp. devíti) čtvercích. Kolem něho je umístěno dvanáct Áditjů a kolem hranice jsou tzv. Pádadévaty – božstva vládnoucí nad 28 nakšatrami. Dále jsou zde i božstva čtyř „planet“, určující slunovraty a body rovnodennosti. Čtyři strany celé mandaly ukazují, že celá mandala se má umístit v souvislosti s postavením hvězd a planet, tedy v určitém postavení v prostoru, a také v času. Božstva Vástu-puruša-mandaly se nacházejí na těle Vástu-puruši reprezentujícím původní elementy, z čehož se rozvinulo univerzum. Tyto elementy jsou disharmonickou energií života, mytologicky démonickou (ásurickou) silou, kterou si podmaní a podřídí Stvořitel (Brahmá) spolu s ostatními bohy. Tito ostatní bohové pak následně tvoří míru, rozdělení a řád. Vástu-puruša je představována v čtvercové mandale dvěma úhlopříčkami od rohu k rohu. Imaginárně leží nízko na zemi tváří dolů, a její nohy se protahují a ohýbají k rohům čtverce, přičemž bohové na něm sedí. Je důležité si všimnout, že Vástu-puruša symbolizuje chaotickou energii a má se nacházet v úhlopříčkách, a bohové, kteří mají tvořit řád a míru, jsou umístěni v horizontálním a vertikálním směru. Horizontální a vertikální směr je statický a konstruktivní, a kosý úhel je dynamický a rozvratný. Tento nezvratný zákon převládá i ve figurativním umění.

Text Śilpasáriní v kapitole o Vástu-puruši říká: „Následovníci Śivy, Višnua, Ganéśi a Slunce považují Vástu-purušu za Pána sídla chrámu, ale śáktové s nimi nesouhlasí.“ Můžeme tak předpokládat, že v chrámech zasvěcených Déví namísto Vástu-mandaly je instalována jóginí jantra. I když jóginí jantra není nakreslena na budoucím místě chrámu jako základ před samotnou stavbou, ale uvnitř v základu svatyně v přesné pozici a dimenzi garbha-grhy, symbolismus je podobný. Po konsekraci jóginí jantry v základech garbha-grhy se začnou stavět zdi chrámu. Symbolika janter je abstraktní a přináleží k esenci a přirozenosti kreativních procesů, ale v zabudované formě v chrámu je formální a plastická a náleží již konkrétním projevům světa změn a forem. Tím se makrokosmos jeví jako mikrokosmos. Mahápuruša, kosmický Člověk, je člověk (puruša). Chrám představuje oba. Tak je vnější hmotný chrám totožný i s vnitřním chrámem duše. Protože chrám je reprezentací velkého aktu stvoření světa v malém, jsou tam umístěny všechny zákony Stvořitele. Protože mezi mikrokosmem a makrokosmem není rozdílu, všímavý adept rozpozná v architektuře chrámů i stavbu mikrokosmických čaker.

Začínaje od základů, první element chrámu se nazývá nohy (páda). Páda může být jednoduchý plochý podstavec, který může mít různé profily a římsy. Páda je vždy ta část, která lne k zemi a prostírá se horizontálně v celé šířce zdi. Podpírá celý chrám a pozdvihuje ho více či méně od země. Je vitálním základem pro všechny duchovní vzestupy.

Druhá část, kde začíná svislá elevace chrámu, se nazývá paňča-karma. V orisských chrámech se jmenuje pá-bhága (část nohy). Paňča-karma obsahuje pět (paňča) činností (karma), kdy pět různých objektů je položeno jeden na druhý. Symbolismus těchto objektů je nám již neznámý.

Nad paňča-karmou se nachází třetí část chrámu – vertikální stěna zv. báda či bhitti. Není to čirá stěna, ale seskupení určitého počtu úzkých svislých sekcí zdí. Jejich počet je tři, pět, sedm nebo devět na každé straně a schodišťovitě ochraňují vnitřek ve formě čtverhranných pilířů. Tyto pilířovité elementy se nazývají džángha (stehno) a představují stehno Mahápuruši. Džánghy mají různá jména podle svého postavení.

Další část chrámu je bandhaná. Je to unie horizontálních říms v prstenovém okruhu po celé zdi, která drží pohromadě všechny sekce. Bandhaná nemůže chybět v žádném chrámu.

Nad bandhanou se nachází garbhaka či śikhara. Garbhaka znamená lůno a śikhara spirálovitý vrchol, kupoli, věž. Tyto dva pojmy, které se na první pohled zdají být neslučitelné, jsou komplementární. Každý vyjadřuje jiný úhel pohledu na chrám. Pokud se díváme na chrám zevnitř, je lůnem (garbhaka), sídlem božství. Pokud se na chrám díváme zvenku, má tvar válce, věže. Oba pojmy se používají pro celý chrám.

Nejvnitřnější svatyně, kde se nachází soška božstva, je místo lůna (garbha-grha). Vnější struktura, śikhara, reprezentuje trup chrámu. Tento trup má přední, zadní a další dvě strany. Končí ve výši ramen a krku. S krkem hranatost a čtvercovost śikhary přechází v kruhový tvar, jenž představuje sféru nad hmotou.

Nad kruhovým krkem je amalaka. Amalaka je nehybná, čistá hlava Mahápuruši. Hlava chrámu dosahuje nebe. Esotericky je to místo brahmarandhry. Nad amalakou je amrta-kalaśa, jež znamená nádobku, která je naplněna nektarem nesmrtelnosti (amrta). Kdo se z ní napije, nikdy již nezemře, bude věčně žít, tj. nepodléhá již smrti a zrození. Esotericky je to sahasrára. Jógačúdámani-upanišad říká: „Voda Nebe teče dolů od hlavy a ničí všechny bolesti a smutek.“ Jógamárga-prakáśiká: „V čisté sahasráře, která je obklopena září pěti set barev (paprsků), má adept meditovat nad božskou Purušou, (Jejíž místo se nachází) v centru kruhu.“ Śilpa-prakáśa jasně identifikuje osu chrámu se sušumnou, tedy méru-dandou Mahápuruši: „Bod (bindu) v ústředním centru amalakí musí být v jedné lince (se středem) garbha-jantry.“ Bindu v amalakí je ádžňá, jež vyúsťuje do otvoru na temeni hlavy (brahmarandhra), a garbha je múládhára. Přímá linka mezi nimi je osa sušumná.

Každý chrám má kromě božstva, jemuž je chrám zasvěcen a jehož podoba je instalována do vnitřní svatyně, i tzv. přidružená božstva, která se nazývají párśva-dévatá. Tato božstva mají buď nějaký bližší vztah k hlavnímu božstvu (např. různé inkarnace či aspekty), nebo jsou jeho částmi (anga). V śivaistických chrámech tato božstva jsou např. Ganéśa, Ambiká a Kárttikéja, která jsou umístěna v jižním, severním a západním výklenku. Každý chrám má ještě i další skupinu božstev, jsou to ávarana dévaty, tj. obklopující božstva druhořadého významu. Vytvářejí kolem hlavního božstva a chrámu ochranný prstenec, přičemž jsou i přímými emanacemi hlavního božství. Tím jsou jejich funkce následně ilustrovány. V śivaistických chrámech je tak šest Rudrů, jejichž podoby jsou umístěny do výklenků tak, že jsou po dvou na obou bočních stranách a v zadní části chrámu. V přední části chrámu (tj. východ) Rudrové nejsou. Jejich jména jsou Sadjódžáta, Tatpuruša, Śríkantha Rudra, Ghóra, Mrtuňdžaja a Vírupákša. Tito Rudrové představují různé aspekty hlavního božstva, Śivy. Vyjadřují Śivovy milující a hrůzostrašné aspekty. V śaktických chrámech jejich místa okupuje tzv. mithuna sousoší. Jejich jantry detailně přinášejí texty, v nichž se dovídáme i o jejich významu.

Další skupina obklopujících božstev je umístěna do výklenku mukhaśály. Mukhaśálá je předsíň v přední části hlavní svatyně. Někdy je nazývána i mandapa nebo džagamóhana. Ve višnuistických chrámech je umístěno osm Digpálů, v śivaistických chrámech osm Bhairavů a v śaktických chrámech deset Mahávidjí či Bhairav (případně deset Mátrk). Kámakalávilása říká, že ávarana bohyně jsou údy svrchované Śakti, nebo jsou Jejími paprsky. Sousoší mělo zpočátku vyjádřit specifické ideje, ale během staletí tyto podoby byly standardizovány a pomalu se vytrácel původní význam. Jednotlivá mithuna sousoší nebyla rozvržena kolem chrámu jen tak nahodile, ale podle vlastního významu a podle určitého řádu. Protože tento řád a mnoho dalších zákonitostí předpokládá kompetentní zasvěcení, nejsou obsaženy v zachovaných textech o architektuře, a tudíž jsou nám již neznámé. Některé zákonitosti jsou však jasné, jako např., že plnost životem zářících soch a sousoší kolem chrámu představuje celý stvořený svět, takový, jaký je. To, co je uvnitř, je „uvnitř“ světa, tedy Lůno a Zdroj všeho. Člověk, který uskutečnil Brahmana, zvenčí pro lidi zůstává nadále člověkem z masa a krve, jeho tělo podléhá vlivům přírody, ale to, co je uvnitř, je tento vnitřní Chrám. Svrchovaným Poznáním rozpozná, že vše pochází zevnitř, že celý svět změn je stvořen principem, jenž se nachází ve vnitřním Chrámu. Uvnitř, v Lůně je Zdroj. Zde je šero (ani pozitivní světlo, ani negativní temnota), zde nepůsobí ani čas ani prostor. Jak vně chrámu, tak i vně Chrámu se tak projeví celý svět.

Alasá kanjá představuje důležité skulpturální ornamenty či reliéfy na tantrických chrámech. Je to buď půvabná ženská postava nebo dvojice při laskání. Śilpa-prakáśa slovy mistra Architekta říká: „Jako dům bez hospodyně, veselá společnost bez ženy, tak i monument bez ženských tvarů bude podřadné kvality a nepřinese ovoce.“ Znamená to, že bez ozdob krásných ženských postav chrám nejenže bude mít menší uměleckou hodnotu, ale také ztratí svou sílu a působení. O sousoších představujících sexuální spojení (mithuna-múrti) náš text výstižně vyjadřuje základní śakticko-tantrický pohled: „Touha je kořenem univerza. Z Touhy se zrodily všechny věci. Prvotní hmota (múlabhúta) a každá bytost je znovuabsorbována toutéž Touhou. Bez Śivy a Śakti by stvoření znamenalo iluzi. Bez činnosti Touhy (kámakrijá) by neexistoval život ani smrt.“

Nakonec si přiblížíme určení kardinálních bodů.
„Nejdříve urči ve středu sídla místo pro svatyni (jantra garbha) a z centrálního bodu ho rozděl na šestnáct sekcí. Urči Indru pro východ, Agniho pro ágnéju (tj. jihovýchod), držitele hole (Jama) na jih, toho, který osedlá člověka (Nirrti) na nairitju (tj. jihozápad), Varunu na západ, Váju by měl být vždy ve směru vájavja (tj. severozápad), Kubéra na severu a Íśána na aiśánji (tj. severovýchod). Pod ústředním bodem si představ Anantu a nad bodem Brahmu. Na straně Jamy je piśáča a na straně Vájua Guhjaka. Na straně Nirrti je Kinnara a na straně Śamkary (tj. Íśána) je gandharva. Jakša i Siddha závisí od Vájua.“