| Náboženství | ||||
| Upavédy | Ájurvéda | |||
| Podle tradice jsou autorem Ájurvédy Brahmá,
Pradžápati, Aśvinové a další. Slučuje v sobě různá díla o vědě a medicíně.
Nejznámější i nejstarší staroindická pojednání o lékařství jsou Čaraka a
Suśruta. K medicíně patří například na Západě proslulé dílo Káma-sútra od
Vatsjájany.
Suśruta říká, že původně obsahovala sto tisíc veršů v tisíci kapitolách a Brahmá (Stvořitel) je jejím autorem. Brahmá tak měl učinit ještě před stvořením bytostí. Čaraka a Suśruta samhity jsou tantrické spisy. Již v Rgvédě najdeme božské lékaře Aśviny, kteří vracejí zrak slepým a chromým dávají schopnost chodit. Jeden zvláštní mýtus mluví o mladé dívce Viśpalá, která při nějakém neštěstí přišla o jednu nohu, kterou jí Aśvinové nahradili nohou železnou. V Atharvavédě hymny na vyléčení nemocí a proti napadení člověka démonem, který způsobuje nemoc, se jmenují bhaišadžjáni, na rozdíl od těch, jejichž předmětem je udržení dlouhého života a zdraví. Tyto hymny se jmenují ájušjáni – výraz, který se později nahrazuje slovem rasájana, sanskrtským ekvivalentem pro alchymii. První zmínka o nauce o chorobných změnách v lidském organismu se nachází již v Rgvédě. Raná buddhistická literatura se o tom také zmiňuje. Dílo Mahávagga v kapitole o léčivech se často odvolává na obsah Suśruty. Máme mnoho pozitivních historických důkazů o tom, že v době Buddhy a ještě i dřív nauka o nemocech a ájurvédská metoda léčebného postupu byla v oblibě. Z toho je zřejmé, že před narozením Hippokrata Indové již měli rozpracovaný systém medicíny. Kőrösi Csoma Sándor byl prvním, který poukázal na to, že tibetský kánon Tandžur obsahuje mezi jinými přeloženými texty i překlad Čaraky, Suśruty a Vághbatty. Suśruta popisuje příznaky více než sto padesáti onemocnění, způsoby jejich léčby a přibližně 760 léčivých přípravků. V Indii byly dobře propracovány chirurgické zákroky, jako odstranění kamínků a očního zákalu, operace kýly, amputace končetin a plastická operace (změna uší, nosu a úst). Suśruta sám byl obratným chirurgem. |
Ájurvéda je rozdělena do osmi kategorií:
— chirurgie (śalja)
|
|||
| Anatomie Starověcí hindští lékaři neměli spolehlivé znalosti o anatomii člověka. Není se co divit. Hindská medicínská věda se začala rozvíjet v buddhistickém období. Buddhisté považovali život za svatý a nebylo myslitelné brát život ani zvířatům či působit jim bolest z důvodu experimentální medicíny. Suśruta pokládá nervovou síť za část cévního systému, který dělí do čtyř
kategorií: Suśruta dále říká, že považovat vátu, pittu a kaphu za nervové, cévové atd. systémy je jen přibližné. „Cévy (kanálky, nervy, nosiče) váty jsou barvy světlozlaté hnědi, jež je tříslově zabarvená (aruna), a jsou naplněny vzduchem. Cévy pitty jsou všechny teplé a mají modrou (níla) barvu. Cévy kaphy jsou studené a jsou bílé (śvéta) barvy. Cévy krve jsou červené (lóhita) barvy a nejsou ani teplé ani studené.“ |
Věda nemocí Cokoliv způsobuje bolest, je nemocí (vjádhi). Nemoci jsou čtvera druhů: — z nehody čili mechanické (ágantu) — fyzikální (śárira) — mentální (mánasa) — přirozené (svábhávika) Mentální nemoci mohou vyvstat ze zlosti, smutku, strachu, příliš velké radosti, žárlivosti, koncentrace mysli, neštěstí, touhy, pýchy atd. Přirozené nemoci vyvstávají z hladu, žízně, senility a spánku. „Nemoci mají svůj původ v sedmi zdrojích: „Tělesné okysličování (agni) se třídí do čtyř druhů podle své činnosti:
|
|||
| Fyziologie „Potrava (anna) dodává tělu člověka tzv. elementy (dhátu), ze kterých se tělo udržuje a ze kterých se skládá.“ Potrava se mění v esenci (rasa) v zažívacím traktu pomocí antaragni (vnitřní oheň či hoření, okysličování). Okysličení probíhá přirozenou teplotou pitty v těle. „Otázka teď zní, zda zažívací oheň je odlišná věc od pitty, nebo je pitta ohněm? Odpověď zní, že podle určité hodnoty pitta může svou činnost projevit v podobě ohně ve své činnosti zahřívání (pačhana) a okysličování (dahana). Tak se pitta považuje za vnitřní oheň (okysličování).“ „Nervový systém (váju) je regulátorem fyzikálního mechanismu člověka. Nervy jsou patera druhů: prána, apána, samána, udána a vjána. Slouží fyzickým pohybům (svalové kontrakce), skrze ně jsou vyjádřeny smysly, jsou nositeli smyslového vnímání jako zrak, chuť, čich, hmat a sluch. Zesilují tělesné elementy (dhátu) a jsou koordinátorem tělesných orgánů. Aktivují řeč, základy zvuku, a tak i slyšení. Jsou hlavní příčinou uvědomování si zvuku a doteku. Jsou zdrojem příjemných a veselých pocitů. Zintenzivňují zažívací oheň a vyměšují z těla všechny nepotřebné produkty.“ „Nervy prány se nacházejí v mozku, hrudníku, uších, jazyku, tváři a nose. Jejich funkcí je plivání, kýchání, zvracení, dýchání a zažívání. Nervy udány se nacházejí v pupku, hrudníku a krku. Jejich funkce jsou: řeč, vynaložení sil, teplo, energie a tvářnost. Nervy samány se nacházejí v potních žlázách, cévách a v lymfatyku (amvu). Zesilují zažívací oheň. Nervy vjány (motorické) se nacházejí po celém těle. Jejich činnost je velmi rychlá. Umožňují chůzi, roztažení, pohyby rukou a nohou, kontrakci svalů, mrkání očí a jiné. Nervy apány se nacházejí ve varlatech, měchýři, v pohlavních orgánech, pupku (žaludku), koleně, kyčli a konečníku. Apána nervy umístěné ve střevech způsobují vylučování semene, výkalů a moči, vyhánějí ovum a zárodek.“ |
Léky Léky se získávají ze zvířat, minerálů a rostlin. Ze zvířat se používá med, mléko a mléčné produkty, žluč, mast, kostní dřeň, krev, maso, výkaly, moč, kůže, semeno, kost, šlachy, roh, pazour, kopyto, chlupy a žlučový kámen. Z minerálů se používá zlato, „pět kovů“ (stříbro, měď, cín, olovo a železo), jejich oxidy, písek, uhličitan vápenatý, arzén, drahý kámen (diamant), mořská sůl, železo, kalcium a antimon. Rostlinné drogy jsou ze čtyř zdrojů. (1) Vanaspati, které mají plod bez květů, (2) vánaspatja, rostliny, jejichž plod se vyvíjí z květů, (3) óśadhi (byliny), rostliny, které setrvávají jen pro vývoj semen a (4) vírudh, rostliny, které se roztahují (plazí). Používá se kořen (múla), kůra (tvak), jádro (sára), gumová pryskyřice (nirjjása), vlákna (náda), šťáva (svarasa), listy a vrchol květů (pallava), rostlinná zásada (kšára), mléčný výměšek (kšíra), plod (phala), květ (pušpa), popel (bhasma), olej (taila), trn (kantaka), lupen listí (patra), poupě květu (śúnga), oddenek a cibulka (kanda), nerozvinuté klíčky (praróha). Na závěr pojednání o indické medicíně si připomeňme stále aktuální poučení Suśruty: „Lékař, který nezná principy stravování, nemůže léčit nemoci.“ |
|||