Náboženství | ||||
Hinduismus | Vztah guru - žák | |||
Žák by měl z přesvědčení milovat a mít v úctě svého gurua. Úcta nesmí být naučeným gestem ani napodobováním úkonů ostatních žáků. Nejde-li to ze srdce, žádný úkon či dary nepomohou. Skutečný guru vidí do nitra žáka, a je mu jedno, jaké úkony žák provádí, má-li čisté srdce. Guru je nejlepší přítel, jakého kdy žák potkal. Může se na něj obrátit s problémy, o nichž by nemluvil ani s rodiči či nejbližšími osobami. Ba často ani sám se sebou. Guru je oživeným hmatatelným zrcadlem nitra a svědomí člověka, které se většinou ozývá jen občas, a jehož „hlas“ je nezřetelný. Guru je „náhražkou“ pro toto svrchované Svědomí, jež je Bohem v nitru člověka. Povinností gurua není obrátit pozornost žáka na svou osobu (ačkoliv je naplněn Poznáním Nejvyššího), ale naučit ho vnímat toto Svědomí. Toto je cesta jógy, hledání věčné Pravdy. Jen guru může vysvětlit pravdivou Podstatu věcí, kterou nelze popsat ani vyčíst z písem. Potkat gurua osobně v těle je pro žáka velkou milostí. Ti, kteří se domnívají, že gurua nemají, nemusí mít vždy pravdu; mohou být vedeni na dálku, aniž o tom vědí. Takové vedení může mít neosobní formu, kdy se žák domnívá, že ho vede „nějaká síla“. Když bude připraven, guru se může ukázat. Každému opravdovému hledači Pravdy je dán guru odpovídající jeho vývojovému stupni v pravý čas a pravým způsobem. Védy říkají, že ten, kdo zná Brahmana, je sám Brahman. Slova takového mudrce jsou jako hymny véd. Kritérium fenoménu Guru vyjadřují násl. tři závislé úrovně. (1) Tělo jako učitel: bolesti a další z tělesné schránky odvozené karmické programy. (2) Vnější učitel: nauka, fyzický nebo abstraktní učitel. (3) Svrchované Svědomí: átman, Brahman, nejvyšší Vědomí. Tyto úrovně jsou závislé, protože tvoří trojakost hrubého, jemného a příčinného aspektu. Budou-li propojeny všechny tři aspekty v jeden, žák se stává guruem tvořící Jednotu. Podle védánty služba guruovi v Indii pozůstává
z následujících dvou bodů: Žák by se měl snažit zdržovat se v blízkosti gurua (když to nejde fyzicky, alespoň v myšlenkách) a zabezpečit mu jídlo a pohodlí. Je jeho povinností chránit život gurua. Cílem služby guruovi je: Jestliže žák takto obětuje všechno, na čem lpěl, může si být jistý, že časem mu guru ukáže cestu k Bohu. Žák vyhledává pomoc gurua proto, že se sám není schopen v sobě vyznat a nevidí správně do vlastního nitra. Nedokáže rozlišovat mezi tím, co by chtěl, aby bylo pravdou, a tím, co pravdou je. Guru mu ukáže cestu; to však předpokládá, aby žák gurua poslouchal i v těch záležitostech, které se mu zdají být „divné“ nebo krajně nepříjemné. Jistěže je odkrývání vlastních nečistot bolestivé. Bez pevné důvěry či víry v gurua, který poukazuje na ty problémy, jež žák dlouho odsouvá a neřeší, nelze jógu praktikovat. Pokud jsou pro žáka guruova slova pouze informacemi, s kterými posléze zachází podle svých představ (co se hodí, je k užitku, co ne, nato zapomene) a neotevře se guruově snaze mu pomoci, tak nemůže očekávat, že mu guru bude radit v jógických záležitostech. Jedna věc jsou informace, které lze vyčíst i z knížek, a druhá věc jsou konkrétní nezaplatitelné rady gurua. Kdo nechápe tento závažný rozdíl, nemůže očekávat, že pronikne do tajů skutečné jógy. Kandidát na adepta jógy nemůže myslet, že stačí gurua potkat dvakrát a hned poté po něm chtít přiblížit závažné metafyzické záležitosti. Adept musí být také připraven, že duchovní disciplína je skutečný boj (se sebou samým) a jako takový předpokládá pravidelné cvičení, změnu životosprávy a otevřenou mysl. Nevystačí s desetiminutovou „meditací“ jednou za týden, čtením knížek či poslechem přednášek. Práce na sobě samém je těžká a potřebuje člověka celého. Jógu nelze dělat ani na 50%, ani na 99%. Pro běžné výsledky je takový přístup jistě dostačující, pro uchopení skutečné podstaty jógy však ani vzdáleně. Proto skutečná výuka může začít až tehdy, kdy je vztah guru–žák již delší dobu ukotven. Toto období je přechodné a může trvat různě dlouho. Není výjimkou, že v Indii žáci čekají řadu let (tradičně se mluví o 12 letech, což je však nutno chápat částečně symbolicky). Pro uspěchaného Evropana, který se domnívá, že za pět minut stihne všechno, je tento neměnný a stále platný fakt zdrcující. Samozřejmě zde mluvíme o skutečném vztahu guru–žák a ne o rozšířeném novodobém pseudoguruovství, kde se „žáci“ přijímají po prvním setkání a kde je kvantita „žáků“ rozhodující pro věhlas takovéhoto „gurua“. V podobných smutných případech nikdy nejde o skutečný vztah guru–žák: „žák“ se ke svému „božskému guruovi“ často nedostane ani na pohovor a může ho jen vzdáleně obdivovat. Degeneračním jevem současnosti je v Indii bohužel také to, že „guru“ má mnohem větší věhlas, má-li následovníky ze Západu. „Cena“ jednoho následovníka ze Západu je hodnocena min. na tucet Indů. To proto, že silně egocentričtí lidé Západu se neradi nechávají podvolit a když se přesto stane „žákem“, jistě je pak dotyčný „guru“ výjimečný. Faktem je, že se jedná o skutečný hon a souboj na získávání přízně adeptů ze Západu. Proto tito „guruové“, aby si získali co nejvíc následovníků, se neštítí „učit“ tajné procedury hned ze začátku (kundaliní techniky apod.) nebo ukazovat „své“ zázračné (omezené) schopnosti. Je to silná profanace nauky; pravá černá Kalijuga. Ale jak jsem psal výše: každému hledači Pravdy je dán učitel odpovídající jeho vývojovému stupni. Vraťme se však k opravdovému vztahu guru–žák. Žák má mnoho povinností, které musí plnit, ale současně si musí uvědomit, že tyto úkony a úkoly mají jen jediný cíl: dovést jeho samotného k duchovnímu Cíli. I druhá strana vztahu má své povinnosti a není jen jakýmsi komandérem, který si jednou usmyslí toto, jindy podle nálady tamto. Ačkoliv pro vnějšího pozorovatele se to tak jevit opravdu může. Závažnou povinností gurua je otevřít nevědomostí uzamčené srdce žáka a včas žákovu pozornost přesměrovat od jeho „osoby“ k oddanosti k Nejvyššímu. Je-li žák pevně ukotven v touze dosažení duchovního Cíle, jistě překoná všechny překážky a Cíle dosáhne. Je ale zapotřebí hledat gurua? Potřebuje ho vůbec duchovně hledající? Vždyť jsou v dnešní době dostupné kdysi tajné jógické texty, filozofická a esoterická pojednání! Přece hledajícího (snad) mohou vést ty knihy samotné! Nemusí nikomu své ego podrobit a nemusí nikomu otevírat své srdce! Nebo je to jinak? Co se týká informací, dnešní hledající má obrovské možnosti. Z mnoha hledajících, kteří prostudovali jógickou a tantrickou literaturu a částečně intuitivně popisované věci pochopili, se na veřejnosti stali „kompetentními znalci“ ba „učiteli“. Sarkasticky (a možná i pravdivě) se dá říci, že je v současné době přemíra „guruů“ a čím dál, tím méně potencionálních žáků. Při povrchním pohledu je velmi těžké rozlišit člověka bez skutečného Poznání, ale s dostačujícími vědomostmi, od skutečného Znalce. Je-li pozorovatel povrchní a hledá-li jen omezené lidské cíle, nerozřeší tento problém nikdy. Opravdový hledač Pravdy však za krátkou dobu, ne-li hned, rozdíl vycítí. Mluví-li někdo jen z knih a na základě svých omezených duchovních zkušeností, jistě může být charismatickou osobností, bavičem posluchačů; svým (nedostačujícím) poznáním však neoslní hledače Pravdy, a když ano, tak jen nakrátko. Velmi často tito hledající „učitelé“ nepronikli do jádra jógy (či duchovní disciplíny jako takové) a sami nechápou rozdíl mezi informací a Poznáním. Klamou sami sebe buď vědomě, nebo nevědomě z nedostatku znalosti zpětné jógické analýzy. Začnou na veřejnosti vystupovat jako „učitelé“ a jsou-li pak okolím takto bráni, bude pro ně jednou velmi těžké si to v sobě svědomitě urovnat. Dřív nebo později pochopí svou skutečnou duchovní úroveň, ale to může být pozdě. Někteří jejich následovníci je už berou jako vůdce a spoléhají se na ně. Je to pak nebezpečně začarovaný kruh, který je karmicky velmi závažný. Úkol skutečného gurua je nezáviděníhodný. Musí ukázat Cestu, která je však pro každého adepta trošku jiná. Není to lehký úkol ani pro jógina žijícího v Poznání. Jedna věc je sám se k Cíli dopracovat a druhá tam někoho dalšího dovést. Sám sebe může jógin „korigovat“, druhé jen ale s jejich pomocí a ochotou řídit se jeho radami. Proto je na místě žákova poslušnost, důvěra či víra v gurua. Platí, že pokud takový jógický vztah mezi guruem a žákem není nastolen, neuslyší žák od gurua nic skutečně podstatného. Je na místě to zopakovat: nic podstatného. Skutečná jóga není popsaná v knihách. V knihách jsou jen obecné návody a techniky, moudrosti a vědomosti, teorie a parafráze k zamyšlení. Žádná kniha se nezabývá konkrétními karmickými problémy konkrétního hledajícího... |
|
|||
Rituální zasvěceníVíme dobře, že Kšémarádža, velký kašmírský mudrc a komentátor, byl dobře vyučen ritualismu stejně jako jeho učitel, Abhinavagupta. Jeho obsáhlé komentáře k Svaččhandabhairava-tantře a Nétra-tantře jsou dokladem jeho hlubokého poznání v tomto směru. Podle Abhinavagupty obřady, které zasvěcují žáka do śivaistické komunity, mají za úkol pomoct žáku, aby se sjednotil se Śivou (Brahmanem). Tyto praktiky jsou společné śivaistickým komunitám a jsou v základu popisovány v siddhántě (jižní śivaismus). Abhinavagupta tyto základní kameny rituálů zesiluje a dále rozpracovává spojením s rituálními praktikami z kaula tanter a bhairava tanter. Tímto spojením Abhinavagupta z dualistického rituálu siddhánty vypracoval monistickou rituální techniku, jež byla již dlouho mezi śivaistickými mudrci očekávána. Mýlíme se, pokud si myslíme, že tito śivaisté, kteří rozvinuli tak vysoce sofistickou a abstraktní monistickou filozofii (Trika, Pratjabhidžňá, Spanda), která je podporována jógickými technikami, zavrhnou hodnotu ritualismu. Tyto rituály pro mistra nemají velkou hodnotu, ale pro žáka, který tápe ve světě karmické hry, hrají velkou a důležitou roli. Formální zasvěcení žáka přináší vitalitu ducha. Ačkoliv je to jen symbolismus, ale pro hledajícího symbolismus důležitý. Skrze symboly má možnost částečně uchopit neviditelné síly a karmicky dozrát k uskutečnění Cíle. Podívejme se nyní na zasvěcovací obřad. Zde přiblížíme pouze śivaistický model (není možné se zde zabývat všemi směry a filozofickými školami). Podle śivaistické teorie je zasvěcení způsob, skrze který se individuální duše může osvobodit od pout, která ji poutají k dualistickému vnímání světa. Tato pouta jsou tzv. tři nečistoty (mala). Učitel, který zasvěcuje svého žáka, ho musí přivést na stezku kosmických zákonitostí. Tato stezka je poznáním souhrnu 36 forem základních existenčních rovin (tattev). Tato stezka je rozdělena do šesti paralelních cest dvojího druhu. První cesta prvního druhu je substanciální (dravjátmaka) a obsahuje sféry světů, jejichž počet podle různých ágam je 224 nebo 214. Jsou to tzv. bhuvany či možné sféry existence ve vesmíru. Druhá cesta obsahuje 36 tattev. Třetí cesta se skládá z pěti sfér energií (kalá), v nichž se celá manifestace, od Śivy k nejhrubšímu elementu, nachází. Druhý druh cesty je způsob Řeči. Obsahuje cestu hlásek sanskrtu, mantry a sekci manter. Všechny jednotky z těchto šesti cest se vzájemně prolínají. Sómaśambhupaddhati pomocí zasvěcovací procedury hlásá pateronásobnou cestu energií jako základ dosažení tattvy Śivy. Rozděluje ji na Obecné zasvěcení, Speciální zasvěcení a Zasvěcení do nirvány způsobem přenosu energií. Podívejme se na ně podrobněji. Obecné zasvěcení (samajadíkšá) Speciální zasvěcení (viśéšasamajadíkšá) Zasvěcení do nirvány způsobem přenosu energií Předběžná konsekrace (adhivásana) Zasvěcení Celý rituál pokračuje podobně až k poslední energii. Tím bude celý provázek spálen, což symbolizuje destrukci všech ohraničeností, pout. Žákovi ostříhají vlasy, což značí, že se zbavil sil zakrývajících Pravdu (ródhaśakti) a že tyto síly se změnily v požehnání (anugrahaśakti). Duše se navrací žákovi do těla a je připraven spojit se se Śivou. Zprvu učitel jeho duši znovu vytáhne a položí ji do vlastního srdečního centra. Pronese kořennou mantru HAUM a nechá žákovu duši sjednotit s vlastním dechem, který vystoupí dvanáct palců nad jeho hlavu. Zde sídlí Śiva bez forem a řídí celé Univerzum. Výstup se odehrává stupňovitě, protože kauzální bohové (karanadévatá) v tom překážejí. Sídlí v jemných centrech těla a řídí pět energií. Tento výstup vyvolává sérii sedmi fúzí či srovnávání (višuvat), což nakonec vede k identifikaci Jednoty Sebe samého žáka, dechu učitele, sušumny a zvuku (který vzniká v sušumně) s energií, která vzniká tímto zvukem, časem a Śivou současně. Když to proběhne bez komplikací, učitel obřadně obětuje přepuštěné máslo do ohně. Učitel navrátí žákovi jeho duši a žák nyní musí zopakovat a prožít ve vlastním těle toto virtuální Spojení. Extrahování duše žáka z těla je speciální technika učitele, kterou Sómáśambhupaddhati popisuje následovně: „Učitel uhodí srdce žáka květem, nad kterým pronese mantru střely (astra) a představí si své Vědomí (čaitanja), že se zde nachází ve formě zářící jiskry. S touto jiskrou vstoupí do srdce žáka výdechem, který sjednotí s mantrou HUM. Přivábí duši mudrou háku a nádechem spojeného s mudrou odtažení umístí duši ve svém srdci. Posléze mudrou vyslání přemísťuje duši výdechem do lůna Vágíśvarí a přednese násl. mantru, která vyjeví lokaci duše v srdci: „Óm hám hám hám, poklona Nejvyššímu“. Tři energie, aspekty Śivovy metafyzické síly činnosti, které
operují skrze učitele, jsou: |
||||