umpan
též umban, jap. (čín. jün-pan), dosl.: "oblačná deska"; plochý bronzový gong používaný v zenových klášterech pro rozličné signály. Jméno je odvozeno od toho, že bronzová deska má tvar oblaku (k tomu viz unsui) a často je zpodobena ornamentem oblaků. Ozvučné nástroje jako umpan, han a inkin, byly používány v zenových klášterech, v nichž mniši především během seššinu zachovávali úplné mlčení, aby oznamovaly různé denní doby a činnosti. Kromě toho měl zvuk zvonku, gongu, dřevěné desky či dřevěných kastanět v panujícím tichu zenového kláštera zvláštní účinek na vědomí cvičících. Účinek náhlého tónu takovéhoto ozvučného nástroje na koncentrované srdce-ducha (kokoro) mnicha cvičícího zazen mohl být momentem vyvolávajícím průlom k zážitku osvícení (kenšó, satori).

unnó
jap. (čín. jün-na), dosl.: "oblačný oděv (buddh. mnicha)"; jiné slovo pro unsui

unsui
jap. (čín. jün-šuej nebo jün-seng), dosl.: "oblak a voda"; unsui jsou nazýváni novicové v zenovém klášteře, a ornamenty v zenových klášterech a chrámech znázorňují často stylizované motivy oblak a vody. Přicházet bez úmyslu, pohybovat se volně, vytvářet se a přetvářet podle vnějších podmínek a bez odporu plynout jako oblaka, jako voda mělce a bez váhání obtékat překážky a přizpůsobit se, jako voda nádobě, dokonale každé danosti; to je považováno za život v duchu zenu. Jiné slovo pro unsui je unnó. Vzít si oblaka a vodu za vzor pro styl života je představa, která pochází z taoismu, jenž přispěl k utváření zenu stejně silně jako buddhismus. Nesčetní taoističtí básníci opěvovali "bílá oblaka" jako symbol života v odloučenosti.

Vadžraččchédikápradžňápáramitá sútra
sa.; viz Diamantová sútra

Vairóčana
sa., dosl.: "roven slunci"; jeden z pěti transcendentních buddhů, k němuž je přiřazen Samantabhadra jako transcendentní bódhisattva a Krakuččhanda jako pozemský buddha. Vairóčana bývá většinou zobrazován s posuňkem nejvyšší moudrosti anebo poučování. Jeho symboly jsou kolo učení (dharmačakra) anebo slunce.
Asi v 10. stol. v mahájánském buddhismu došlo k rozšíření učení o existenci transcendentních buddhů a jim odpovídajících bódhisattvů. Objevila se postava nejvyššího buddhy, tzv. Ádibuddhy. Ten je pokládán za absolutno, ztělesnění dharmakáji (trikája). Vairóčana jako první z transcendentních buddhů (či dhjánibuddhů) byl během dalšího vývoje s tímto Ádibuddhou či Prabuddhou ztotožněn. V Japonsku je Vairóčana (jap. Birušana) chápán jako sluneční buddha a vytváří střed systému, v němž čtyři ostatní dhjánibuddhové kolem něj krouží jako planety (škola Šingon).

Vimalakírtinirdéša sútra
sa. (čín. Wej-mo-ťie-ťing), dosl.: "Rozprava Vimalakírtiho"; významné dílo mahájánského buddhismu, jež získalo velký vliv především v Číně a Japonsku. Vzniklo přibližně ve 2. stol. Originál se nedochoval. Existuje několik čín. překladů, z nichž nejdůležitější pochází od Kumaradžívy. Svůj název sútra odvozuje od hlavní postavy, Vimalakírtiho, bohatého stoupence Buddhy, jenž žije světským životem a přesto se ubírá cestou bódhisattvy. Tato sútra vděčí za svou oblibu tomu, že zdůrazňuje stejnou hodnotu života mnicha i laického vyznavače. Vimalakítrinirdéša sútra je ilustrací buddh. životního stylu vedoucího ke spáse a praktické aplikace znalosti prázdnoty (šúnjatá) jsoucna. Je především v zenu velmi vážena.
Rámcové pojednání vypráví příběh Vimalakírtiho, jenž leží doma nemocen. Buddha chce poslat své žáky, aby se informoval o jeho zdravotním stavu. Avšak všichni se zdráhají; cítí, zahanbeni Vimalakírtiho vynikající moudrostí, že toho nejsou hodni. Nakonec Maňdžušrí souhlasí a všichni ho následují. Vimalakírti pak následně podává vysvětlení nejdůležitějších učení mahájány: o transcendentní povaze Buddhy a především neduálnosti pravé skutečnosti, kterou Vimalakírti vysvětluje mlčením.

Vinajová škola
(čín. Lü-cung, jap. Ricu šú), škola buddhismu v Číně a Japonsku, která zdůrazňovala především přísné dodržování pravidel obsažených ve Vinajapitace, třetím dílu Tripitaky. Zde byl upraven život mnichů, popř. mnišek do všech podrobností z morálního, etického a duchovního hlediska a vyloženy přesné podoby společného života v klášteře, zasvěcení mnichů apod. Ve velkých buddh. klášterech v Číně a Japonsku, které často poskytovaly přístřeší mistrům různých buddh. škol, byl obvykle vinajový mistr (upádhjája) kompetentní pro mnišské zasvěcení; viz též Lü-cung, Ricu šú.

wan-wu
čín., dosl.: "deset tisíc věcí nebo bytostí"; stereotypní výraz pro úhrn forem jevů ve vesmíru. "Deset tisíc" zde znamená jednoduše nesčetné nebo všechny

wasan
jap. dosl.: "chvalozpěv"; obecně buddh. chvalozpěv, v němž je opěvován Buddha, bódhisattva, patriarcha (sóšigata) či jiné buddh. téma. V oblasti zenu je znám především "Chvalozpěv na zazen" sepsaný velkým jap. zenovým mistrem Hakuin Zendžim (Hakuin Zendži zazen wasan), v němž je oslavován základní význam praxe zazenu k odhalení stále přítomného pravého bytí.

wató
jap. (čín. chua-tchou), dosl.: "slovo-hlava"; pointa, jádro kóanu, slovo, v němž se kóan rozřeší, když se zabýváme kóanem jako duchovním prostředkem výuky. Kóan může mít pouze jedno, nebo také více wató, a wató se může skládat z jediného slova (ičidžikan) nebo dlouhé výpovědi.

wen-ta
čín.; viz mondó

Wu-men-kuan
čín. (jap. Mumonkan), dosl.: "Brána bez vrat" nebo "Průchod bez dveří"; jedna ze dvou nejvýznamnějších sbírek kóanů zenové literatury, druhou je Pi-jen-lu. Wu-men-kuan byla zkompilována čínským čchanovým mistrem Wu-men Chuej-kchajem (Mumon Ekai). Sestává ze 48 kóanů, které Wu-men sebral,sestavil a v roce 1229 vydal spolu s krátkými výklady pravého chápání příslušných kóanů a oslavnými básněmi (džu). V roce 1254 vzal jap. mistr Kakušin, Wu-menův žák a následovník v dharmě (hassu), Wu-men-kuan s sebou do Japonska. Šun´o Reizan, dědic Kakušinovy dharmy ve 4. generaci, vydal v roce 1405 v klášteře Kóondži dodnes autoritativní jap. edici tohoto díla. Zde je celé dílo Wu-men-kuan.

wu-sin
čín.; viz mušin

zadan
jap., dosl: "v sedě odříznout"; odříznutí všech zaslepujících myšlenek a pocitů, tj. dualistického světového názoru, ve cvičení zazenu. Jiný výraz pro zadan je zasecu.
Jestliže jsou projekce neosvíceného vědomí (bonpu no džóšiki) odříznuty, tedy si člověk může uvědomit pravou skutečnost, prázdnotu (jap. kú, sa. šúnjatá), jež je základem všech jevů, nosí je a plodí. Pokud je člověk spoután jevovým aspektem skutečnosti a považuje ho za jedinou skutečnost, je mu podstatné zakryto jevovým. Při cvičení zazenu je projekcím zakrývajícím pravou skutečnost systematicky odnímán základ, až dualistický světový názor, který je tím udržován, se jednou zcela zhroutí a dojde k "velké smrti" (daiši) já, jež sama vede k "velkému znovuzrození", "velkému životu", tj. k osvícenému každodennímu životu (mudžódó no taigen).

zafu
jap., dosl: "poduška na sezení"; kruhová poduška z černé látky, která je napěchována kapokem a je nutná k zazenu. Tato zafu je poduška, jež je zmíněna v slavném zenovém výroku "Musíš jednou na zafu zemřít" (daiši).

zage
jap., dosl: "sezení v létě"; jiný výraz pro ankjo.

zagu
jap., dosl: "látka na sezení"; původně lehká rohožka, která patřila k šesti povoleným součástem majetku buddhistického mnicha (jap. rokumotsu). Když byl mnich na cestách, nesl tuto rohožku složenou pod svým oděvem. V zenu se z toho stala látka, tzv. zenová látka, jež se používá ještě dnes především k určitým obřadním příležitostem, když ji zenový mistr např. rozprostírá po zemi v některých starých kóanech.

zaike
jap., dosl: "obyvatel domu"; člověk, který žije ve svém domově, buddhistický laik, na rozdíl od mnicha, jenž je též označován za "bezdomovce".

zammai
též sanmai, sammai; jap. výslovnost sa. slova samádhi (čín. san-mej). Jestliže samádhi v mahájánském buddhismu označuje obecně vnitřní rovnováhu, klid a usebrání ducha, pak zammai v zenu znamená nadto stav plné pohrouženosti ducha do sebe sama při plné bdělosti. Je to nedualistický stav vědomí, při němž neexistuje žádné rozlišení subjektu a objektu, vnitřního a vnějšího, v němž také duch meditujícího (subjekt) není zaměřen na předmět meditace (objekt) či koncentrován na bod (tzv. vyostření ducha); subjekt a objekt jsou v zammai jedno.
Z hlediska úplného osvícení jsou zammai a osvícení identické, tj. totožné. Pokud jde o stupně, které vedou k osvícení (satori, kenšó ), jsou však zammai a osvícení odlišné. To znamená, že dočasný zážitek stavu zammai, k němuž může dojít v lidském životě za určitých podmínek, ještě není významově totožný s osvícením.

zasecu
jap., dosl: "umírat v sedě"; vymazat zaslepenost při cvičení zazenu. Jiný výraz pro zadan.

zaslepenost
též klam, šálení (jap. majoi); být zaslepen znamená jít zcela po nepravé cestě. Zaslepenost označuje víru v něco, co odporuje pravdě. V buddhismu je zaslepenost totéž co nevědění (avidjá), neuvědomování si pravé či buddhovské přirozenosti (buššó) věcí nebo pravého významu jsoucna.
Podle buddhistického názoru jsme našimi smysly, k nimž jako šestý patří též intelekt, nerozlišující, diskurzivní myšlení, zaslepeni. Vědomí v zajetí našich smyslů nás vede k omylu, podněcujíc nás k tomu, abychom svět jevů považovali za celou skutečnost, zatímco je v podstatě omezeným, pomíjivým aspektem skutečnosti. K mylnému pohledu, jímž nás naše smysly klamou, patří i víra, že svět je mimo nás, zatímco po pravdě je projekcí našeho já. To však neznamená, že jevový svět vůbec neobsahuje žádné skutečno. Když buddhističtí mistři říkají, že všechny jevy jsou klamné, pak mají na mysli víru v objektivní existenci věcí vnímaných prostřednictvím smyslů a v jejich status jako celé skutečnosti. Cílem buddhismu je, následuje příkladu Buddhy Šákjamuniho, překonat osvícením tento zaslepující pohled, přičemž ze všech buddhistických škol zvláště zen zdůrazňuje ústřední roli zážitku osvícení (sarori, kenšó).
Podle nejhlubších učení buddhismu, která představují jádro a stěžejní bod zenu, jsou však zaslepenost a osvícení, jevový svět a absolutní skutečnost, tvar a prázdnota, sansára a nirvána zcela jedno. K této výpovědi můžeme, jako některé buddhistické školy, přijít buď sami prostřednictvím logicko-filosofické analýzy nebo, jako moderní přírodní vědy, prostřednictvím závěrů z experimentálních pozorování. Zen však zdůrazňuje, že myšlenky a touhy člověka zplozené a motivované zaslepením, jež vedou k nekonečnému utrpení v jevovém světě, nakonec budou překonány pouze vlastním bezprostředním zážitkem této jednoty (tj. osvícením).

zazen
jap. (čín. cuo-čchan), dosl: "sedět v pohroužení"; meditativní praxe, jak ji učí zen jako nejpřímější cestu k osvícení (sarori, kenšó). Zazen nicméně není meditací v tradičním smyslu, neboť ta zahrnuje, přinejmenším zpočátku, upření ducha na meditační objekt (např. mandalu nebo názorné zobrazení bódhisattvy) či přemýšlení o abstraktních vlastnostech (např. pomíjivosti nebo soucítění). Zazen však má osvobodit ducha z područí jakékoliv myšlenkové formy, vize, věci či představ, ať jsou jakkoli vznešené a posvátné.
Ve své nejčistší podobě je zazen přebýváním ve stavu myšlenek prosté, bdělé pozornosti, která však není zaměřena na žádný objekt a nelpí na žádném obsahu (šikantaza). Jestliže je cvičen s vytrvalostí a oddaností po dlouhý časový úsek, přenáší zazen ducha člověka do stavu úplné bezobsažné bdělosti, z níž může dojít v náhlém průlomu k osvícení své vlastní pravé či buddhovské přirozenosti (buššó), jež je identická s podstatou celého vesmíru.

Zazen jódžinki
jap., "Opatření, na které je třeba při zazenu dávat pozor"; známý spis o cvičení zazenu, který byl sepsán ve 14. stol. Keizan Džokinem, patriarchou jap. školy Sótó.

zazen kai
jap., dosl: "potkat zazen"; setkání přívrženců zenu, aby společně cvičili zazen, poslouchali výklad buddhadharmy (teišó) prostřednictvím róšiho a došli k dokusanu.

Zazen wasan
jap.; viz Hakuin Zendži zazen wasan

Zeami
jap.; viz nó

zemban
jap., dosl: "zenové prkno"; prkno, které používali zenoví mniši ve starých dobách. Během dlouhého období intenzivní výuky, v němž mniši cvičili nepřetržitě zazen, aniž by se ukládali ke spánku, umisťovali při velké únavě zenové prkno na ruce přeložené před sebe a podpírali si o ně bradu, aby nepadali dopředu, kdyby přece jen usnuli.

zembjó
též zenbjó, jap., dosl: "zenová nemoc";
- výraz pro klamné pocity a jevy (makjó), které se mohou vyskytnout při cvičení zazenu;
- jakákoli vazba na vlastní prožitek osvícení; též vazba na prázdno (jap. kú, sa. šúnjatá) je zenovou nemocí.
Zvlášť těžká podoba zembjó nastává, když někdo dělá velmi povyku kolem svých prožitků učiněných na cestě zenu a pokládá se za něco zvláštního; také když je na někom příliš zjevné, že zažil osvícení (k tomu viz moššóseki), označuje se to jako zenová nemoc.

zenbjó
jap.; viz zembjó

zendó
jap., dosl: "zenová síň"; velká síň či místnost, v klášterech zvláštní stavba, v níž se cvičí zazen. I když zendó postavená v tradičním stylu je cvičení zazenu velmi prospěšná, mistři zenu přesto stále zdůrazňují, že k praxi zenu není zapotřebí žádné zvláštní místnosti v klidném a idylickém prostředí - i když takové okolnosti přirozeně napomáhají a pro začátečníka v zazenu jsou dokonce nepominutelné. Jak praví Dógen Zendži: "Waga šin kore dódžó" ("Tvé vlastní srdce je tvou síní pro cvičení").

zendži
jap. (čín. čchan-š´), dosl: "zenový mistr"; čestný titul s významem "velký" či "slavný zenový mistr". Tento titul byl zpravidla udělován posmrtně; někteří mistři obdrželi toto označení však ještě za svého života.

zendžó
jap. výslovnost čín. znaků, jimiž bylo do čínštiny převedeno sanskrtské slovo dhjána (čín. čchan-na). Toto slovo označuje stav meditativního pohroužení či toho cvičení, jež jako zazen tvoří základní praxi zenu.

zen´en
jap., dosl: "zenová zahrada"; zenový klášter (tera), jiný výraz pro zenrin.

zengo
jap. (čín. ťien-wu), dosl.: "učení o postupném osvícení"; učení o postupném osvícení, jak se spojuje se severní školou čchanu v Číně, na rozdíl od učení "náhlého osvícení" (tongo), jež charakterizuje jižní školu čchanu.

zenke
jap., dosl: "zenový dům, zenová rodina";
- zenový chrám či klášter (tera);
- "rodina" příslušníků zenu, mniši, mnišky a laici patřící k velkým školám pravé zenové tradice (goke šičišú).

zenrin
jap., dosl: "zenový les"; společenství zenových mnichů v zenovém klášteře (tera).

Zenrinkušú
jap., dosl: "Sbírka výroků zenových mistrů"; antologie výroků ze súter, spisů velkých čín. čchanových mistrů, konfuciánských a taoistických textů a veršů z básní velkých čín. básníků, kterou sestavil v roce 1688 zenový laik Idžúši. Je založena na stručné sbírce výroků zkompilované na konci 15. stol. jap. zenovým mistrem Tójó Eičóem, pokračovatelem v dharmě (hassu) v 7. generaci Kanzan Egena. Zenrinkušú se skládá z asi 6000 záznamů, jež jsou seřazeny podle počtu tahů výroku. Od doby Hakuina Zendžiho je to v jap. škole Rinzai oblíbený pramen džakugo.

zensu
jap., dosl: "zenové dítě"; zenový žák, který je uváděn mistrem (róši) na cestu zenu.

zuisokukan
jap.; viz susokukan