| K |
kacu!
též kwacu!, jap. (čín. che!); výkřik bez jednoznačného významu,
který je zenovými mistry používán podobně jako hůl (kjosaku), jenž
však také slouží při střetnutí s jinými mistry (mondó, hossen)
jako vyjadřovací prostředek, který transcenduje pojmový a verbální
výraz. Jako rána holí v pravý čas může i mocný výkřik mistra v
pravý okamžik napomoci zenovému žáku k průlomu k osvícení náhledu
(osvícení, kenšó, satori).
Podle tradice byl tento výkřik poprvé použit velkým čínským čchanovým
mistrem Ma-cu Tao-im (Basó Dóicu), který byl znám svým hromovým
hlasem. Proslulý svým obratným používáním "hole a výkřiku"
byl také Lin-ťi I-süan (Rinzai Gigen), který rozlišoval čtyři druhy
"che!": "Někdy je jako diamantový meč vadžrového krále;
někdy je jako zlatohřívý lev, který se přikrčen plíží; někdy je
jako vábnička, na jejímž konci se houpá svazek trávy; někdy to není
vůbec žádné che." Lin-ťi-lu obsahuje četné epizody, v nichž
mistr Lin-ťi používá výkřik a hůl..
Kadenšo
jap.; viz nó
kadó
jap., dosl.: "cesta květin"; jedna z japonským zenem
inspirovaných cest výcviku (dó), které přispívají k duchovnímu
rozvoji toho, kdo takové cesty praktikuje. Při kadó, jež je často
označováno též jako ikebana (dosl.: živá květina), nejde o to květiny
sázet či aranžovat, což by předpokládalo subjekt, který zachází s
květinami jako objektem, ale jde o to, aby se realizoval nedualistický
stav vědomí, v němž květina sama projeví svou podstatu.
kadžišó
jap., dosl.: "Jak vyhlíží podstata?"; často v zenu používaná
otázka, která se ptá po podstatě, tj. pravé či buddhovské přirozenosti
(buššó) věci.
kaidan seki
jap., dosl.: "kámen kaidan"; kamenná tabulka, která je umístěna
před zenovými kláštery a nese nápis: "(Požívání) masa, ryb a
alkohol (se zde) zapovídá". Kaidan je v klášteře hala zasvěcení,
v níž jsou mnichové uváděni do buddhismu (džukai) a přitom dostávají
buddhistické příkazy (kairicu, džúdžúkai).
kaidžó
jap., dosl.: "otevření ticha"; raní buzení mnichů v zenovém
klášteře údery na dřevěnou desku (han) nebo gong (umpan). Výraz se
také používá pro skončení období sezení v pohroužení (zazen)
zvukovým signálem.
kaigen
jap. (čín. kchaj-jen), dosl.: "otevřít oči";
výraz pro zážitek probuzení (osvícení), při němž člověk získá
vhled do světa pravé skutečnosti. Pravé pochopení žáka či mistra
na cestě zenu se často označuje jako jeho "pravé oko";
výraz pro obřad, v němž je vyobrazení Buddhy či bódhisattvy od
buddhistického mistra předáno svému účelu. To znamená, že takové
vyobrazení je naplněno životem teprve, když dostane své oči. Při
slavnostním aktu proto mistr zasadí skutečně nebo symbolicky oči
vyobrazení a potvrdí tímto "otevřením očí", že vyobrazení
je formovým výrazem v něm uctívané bezformové buddhovské přirozenosti
(buššó).
kaimjó
jap., od kai: "buddhistický příkaz" (kairicu, džúdžúkai)
a mjó: "jméno";
buddhistické jméno, které mnich či laik obdrží při svém uvedení
do buddhismu (džukai) od mistra, jenž ho uvádí. U mnicha v klášteře
vystřídá toto jméno dosavadní občanské jméno, čímž je
symbolizováno odvrácení mnicha od (světských) starostí, utrpení a vášní;
složením slibu začíná nový život, který zcela zaměřen na
realizaci probuzení (osvícení);
posmrtný buddhistický čestný titul pro laiky a mnichy kupovaný v dnešním
Japonsku za vysokou cenu.
kairicu
jap., dosl.: "příkazy a pravidla"; termín japonského
buddhismu pro buddh. příkazy (džúdžúkai), které mnich při obřadním
uvedení do buddhismu obdrží a uzná.
kaisan
jap., dosl.: "zakladatel hory"; označení pro zakladatele zenového
kláštera. Protože zenové kláštery ve starých dobách ležely obecně
na horách a jméno hory většinou přešlo na klášter, a často též
na prvního opata, vyjadřuje jap. san ("hora") v této
souvislosti klášter. Výraz kaisan byl používán též pro zakladatele
buddh. školy. Vzpomínková slavnost v den úmrtí zakladatele kláštera
či buddhistické školy se nazývá kaisan ki (dosl.: "na paměť
zakladatele hory").
Kakjó
jap.; viz nó
kakunen daigo
jap., dosl.: "neomezené velké satori"; jiný výraz pro daigo
tettei; viz též satori.
Kanami
jap.; viz nó
kančó
jap.; 1872 vládou Meidži v Japonsku zavedený titul představeného
buddhistické školy. V zenu se jím označuje opat zenového kláštera (tera),
jemuž podléhá řada nižších klášterů.
kandonin
jap., dosl.: "člověk cesty povinnosti"; člověk, který prostřednictvím
hlubokého osvícení získal plnou svobodu, hluboce osvícený zenový
mistr.
kangi zatori
též gangi zatori, jap., dosl.: "postupné satori"; výraz pro
přiblížení k hlubokému osvícení (satori) postupnou řadou mnoha malých
prožitků kenšó. V dějinách zenu je představa "postupného osvícení"
spojována především se severní školou, která má počátek u Šen-sioua
(Džinšú), žáka 5. patriarchy čchanu v Číně; k tomu viz též
zengo, jižní škola.
kanna zen
jap., dosl.:"zen pozorování slov"; výraz, který byl ražen
za života čínského mistra čchanu Ta-chuej Cung-kaa (Daie Sókó) a
označoval způsob zenového výcviku, jenž považoval kóan za nejdůležitější
prostředek výcviku na cestě k osvícení (kenšó, satori). Již od
poloviny 10. stol. byly kóany doporučovány k výcviku, avšak Ta-chuej
podstatně přispěl k tomu, že se kóanová praxe etablovala jako cesta
výcviku ve škole Rinzai a dal jí konečnou podobu. Od té doby se kanna
zen stal prakticky synonymem pro zen linie Rinzai; praxe školy Sótó
byla označována jako mokušó zen.
kannó dókó
jap., přibl.:"obapolné opětování pocitu"; v zenu bezprostřední
komunikace mezi mistrem a žákem v dokusanu nebo mondó či mezi mistry v
hossenu. Je to taková okamžitá, nedualistická shoda v myšlení,
citech a chování, která je prožívána již ne jako dialog mezi dvěma
vzájemně rozličnými osobami, nýbrž jako jednotné dění. Dochází
k ní obvykle pouze ve stavu zvýšené, koncentrované pozornosti přivozené
cvičením zazenu.
Kannon
též Kanzeon či Kwannon, jap pro Avalókitéšvara
kan šikecu
jap., dosl.:"vysušená škrabka na lejna"; zenový výraz, jímž
se označuje osoba, která je v zajetí světa jevů. Kan šikecu je wató
slavného 21. kóanu Wu-men-kuanu. Výraz pochází z dob, kdy se v Číně
místo toaletního papíru používala dřevěná škrabka k vytření.
Kanzeon
též Kannon či Kwannon, jap pro Avalókitéšvara
karma
sa. (pa. kamma, jap. hó), dosl.: "čin, konání, jednání";
univerzální zákon příčiny a následku, který podle buddhistických
představ působí následujícím způsobem: Čin (karma) za jistých
okolností vytvoří plod (phala); jakmile uzraje, dopadne na svého původce.
Aby čin přinesl plod, musí být morálně dobrý (kušala) či špatný
(akušala) a podmíněný projevem vůle, který tím, že zanechává
stopu v psychice konajícího, řídí jeho život ve směru určeném pro
odplatu onoho činu. Protože délka uzrávání obvykle překračuje trvání
života, má odplata nezbytně za následek jedno či více znovuzrození,
které dohromady tvoří koloběh bytí (sansára).
Následek jednání, jež může být tělesné, duševní či slovní
povahy, tedy neurčuje v první řadě provedení činu samotného, ale především
záměr jednat. Právě úmysly jednat vyvolávají vznik karmických následků.
Když nebylo možné čin dokonat, ale byl zde úmysl, už ten sám o sobě
vytváří následek. Bez karmických následků je pouze čin, který člověk
vykoná bez touhy, hněvu a klamu. Přitom je třeba uvážit, že též
dobré činy, jež přinášejí "odměnu", způsobují karmu a
tím i nové znovuzrození. Abychom se vysvobodili z koloběhu životů,
musíme se zdržet jak dobrých, tak špatných skutků. Toho docílíme
pouze neosobním jednáním, prostým "já, mně, moje".
Nauka o karmě v žádném případě nepředstavuje determinismus: činy
sice předurčují druh znovuzrození, ale nikoli jednání člověka;
karma skýtá určitou situaci, ale ne odpověď na tuto situaci.
karosu
jap.; zenový výraz pro lidské tělo, který odkazuje na jeho pomíjivost
a zároveň na to, že může představovat určité vězení. Výraz, jenž
se skládá ze znaků pro "nemožnost", "uniknout" a
"dítě", označoval původně misku zmrzliny, později obecně
"schránku" a je v zenu nyní používán ve výše uvedeném významu.
karuná
sa., pa.; soucit, slitování, lítost, něžná příchylnost; význačná
vlastnost všech bódhisattvů a buddhů. Milosrdenství se vztahuje bez
rozdílu na všechny živé bytosti a zakládá se na pochopení jednoty všeho
jsoucího při osvícení (bódhi). Karuná musí být provázena moudrostí
(pradžňá), aby mohla působit správným způsobem. Ctnost milosrdenství
ztělesňuje bódhisattva Avalókitéšvara.
Karuná se často překládá též jako soustrast či soucit; protože však
tyto pojmy označují spíše pasivní postoje a nezahrnují aspekt činorodé
pomoci, jež je pro karuná podstatná, je vhodnější výraz
milosrdenství.
Karuná a pradžňá představují hlavní ctnosti vyznavačů mahájány,
zatímco v hínajáně se za nejvýznamnější faktor na cestě k osvícení
považuje moudrost.
kašaku
jap., dosl.:"zavěsit kněžskou hůl"; vstup mnicha do zenového
kláštera za účelem učení u róšiho po skončení angja. Volbu kláštera,
do něhož chce vstoupit, provádí mnich svobodně; velmi důležité pro
další průběh jeho cvičení je, že hledá zenového mistra, k němuž
může mít absolutní důvěru a rozvíjet hluboký lidský vztah. A tak
mnich na své pouti navštíví často více klášterů a setkává se s
tam žijícími mistry, než najde svého róšiho a vstoupí do jeho kláštera.
Avšak stejně tak jako mnich svého mistra, vybírá si mistr své žáky.
Když je mistrovi jasné, že není vhodným duchovním vůdcem pro určitého
mnicha, posílá ho k jinému mistrovi, jenž lépe odpovídá duchovním
a charakterovým schopnostem mnicha.
Když dospěje mnich na své pouti (unsui) ke vstupní bráně kláštera,
najde tam dvě vlevo a vpravo od vchodu zavěšené dřevěné tabulky: na
jedné stojí jméno kláštera, na druhé titul zenového textu, kterého
se róši kláštera právě přidržuje v tomto období výcviku teišó.
Projít masivními vraty, často působícími dojmem bašty vůči vnějšímu
světu, s úmyslem prosit o přijetí do kláštera, představuje vnější
znak odhodlání vydat se na nekonečnou cestu duchovního výcviku k
realizování buddhadharmy.
kattó
jap., dosl.:"(houština) úponkovitých rostlin"; zenový výraz,
jímž se označují příliš rozvláčné výklady buddhadharmy. Také
se používá pro lpění na slovech a jejich doslovném významu. Jako
kattó zen (též modži zen) se označuje zen, který lpí na doslovném
znění spisů, místo aby bezprostředně uchopil jejich hluboký význam.
keucge
jap., dosl.:"začínat léto"; první den ankja, letního období
výcviku v zenovém klášteře (tera).
kecumjaku
jap.; dokument, který dostane žák zenu při vysvěcení na mnicha
nebo bódhisattvu; ukazuje lini předání dharmy od Buddhy Šákjamuniho
až k majiteli kecumjaku.
Kegon
jap. Kegon šú, dosl.: "Škola Avatansaky"; škola jap.
buddhismu, odpovídající čínské škole Chua-jen. Do Japonska ji v
roce 740 přinesl z Číny Šeng-siang (Šinšó). Prvním japonským
stoupencem školy Kegon byl Roben (689-772). Císař Šómu chtěl zemi řídit
podle zásad této školy. V Naře založil Tódaidži (Velký východní
klášter), v němž se nachází gigantická socha Buddhy Vairóčany.
Tento klášter je dodnes významným centrem školy.
Škola Kegon byla mimořádně důležitá pro filosofický vývoj jap.
buddhismu. Základní sútra školy, Buddhávatansaka sútra (jap. Kegon
kjó), byla vykládána z politického hlediska a v duchu potvrzení národní
jednoty. Tím jap. buddhismus dostal specifické národnostně politické
zabarvení; více viz Chua-jen.
kekka fusa
jap.; označení pro lotosovou pozici (sa. padmásana), která je považována
na Dálném východě za nejvhodnější pozici k sezení při meditaci. V
této pozici je Buddha ikonograficky znázorňován.
V lotosové pozici jsou nohy zkříženy, pravá noha leží na levém
stehně, levá na pravém stehně, záda jsou narovnaná a ruce spočívají
s nahoru obrácenými dlaněmi na patách obou nohou. Na rozdíl od většiny
ostatních buddh. škol leží při cvičení zazenu levá dlaň na pravé,
v čemž se vyjadřuje nadvláda pasivní nad aktivní stranou těla při
této formě meditativního cvičení.
kencui
jap., dosl.:"kleště a kovářské kladivo"; zenový výraz pro
způsob, jímž mistr své žáky vyučuje; ten není, jak ukazují mnohé
příklady starých mistrů (kóan), nic pro citlivé povahy. Často tvrdě
působící způsob cvičení je však výrazem největšího milosrdenství
mistra, který jím pomáhá svým žákům realizovat jejich nejhlubší
potenciál, aby pokročili na cestě k probuzení (osvícení) co nejdále.
Kenčódži
jap.; klášter jap. školy Rinzai, za jehož prvního opata byl v roce
1253 povolán čínský čchanový mistr Lan-čchi Tao-lung (Rankei Dórjú).
Leží v Kamakuře a patří k "Pěti horám" (Gosan) tohoto střediska
zenu v Japonsku. Kenčódži je jedním z mála japonských klášterů, v
němž jsou ještě dnes mniši cvičeni v pravé zenové tradici.
kenčúši
jap.; viz pět stupňů osvícení
kenčúto
jap.; viz pět stupňů osvícení
kendó
jap., dosl.:"cesta meče"; šerm v japonském stylu, při němž
se meč drží oběma rukama. Zvláště ve středověkém Japonsku, v němž
se umění boje s mečem dostalo zvláštní vážnosti a bylo přímo životní
nutností, avšak také ještě až do novověku bylo běžné, že adepti
kendó se cvičili v zenu, aby rozvíjeli duchapřítomnost a spontánní
schopnost reakce (džóriki) i připravenost zemřít beze strachu. Někteří
japonští zenoví mistři byli zároveň vynikajícími mistry meče.
Kennindži
jap.; klášter školy Rinzai v Japonsku, za jehož prvního opata byl v
roce 1202 povolán Eisai Zendži. Na území Kennindži se nacházela také
kultovní místa buddhistických škol převládajících v Kjótu v době
založení kláštera, tj. Tendai a Šingon. Mnoho opatů Kennindži mělo,
především během jap. středověku, úzké vztahy k buddhismu školy
Tendai a bylo jí ve svém způsobu vyučování ovlivněno. Kennindži
patří k "Pěti horám" (Gosan) Kjóta.
kenšó
jap., dosl.:"vhled do (vlastní) podstaty"; zenový výraz pro zážitek
probuzení (osvícení). Jako všechna slova, která se snaží pojmově
neuchopitelný zážitek osvícení pojmově zachytit, ani toto slovo není
zcela přesné, ne-li dokonce mylné, protože zážitek neobsahuje žádnou
dualitu nazírajícího a nazíraného; pak není žádný "vhled do
sebe" jako objekt, který byl nazírán jedním z těchto rozdílných
subjektů.
Sémanticky má kenšó v podstatě stejný význam jako satori a oba
pojmy jsou často používány synonymně. Je však běžné použít
slovo satori, když se mluví o osvícení Buddhy a patriarchů, zatímco
při počátečním zážitku osvícení, jenž především potřebuje ještě
prohloubení, se mluví spíše o kenšó.
kenšó džóbucu
jap., dosl.:"vhled do (vlastní) podstaty - buddhovo zrození";
přiléhavý popis cíle zenového výcviku, který má dovést cvičícího
s pomocí zazenu a kóanového výcviku k zážitku probuzení (osvícení,
kenšó, satori) a nekonečným prohlubováním tohoto zážitku ho
nakonec dovést k dokonalému osvícení buddhy.
"Buddhovo zrození" je zde třeba chápat ve smyslu prožitku,
neboť podle učení zenu je každý tvor v podstatě Buddhou, tj.- je
obdarován bezúhonnou buddhovskou přirozeností (buššó), tedy dokonalý.
Nicméně si neosvícený (bonpu no džošiki) této identity s
buddhovskou přirozeností není vědom, proto se mu zdá, že se stává
Buddhou, teprve když si v osvícení poprvé uvědomí svou pravou
podstatu.
kentan
jap., dosl.:"prohlížení tanu"; obchůzka zenového mistra síní
zendó podél řeky cvičících zazen časně ráno během prvního kola
sezení seššinového dne. Mistr přitom nabývá dojem o duševním
stavu cvičícího a je jím zdraven pozdravem gaššó.
kesa
jap., dosl.:"hrubá vlněná štóla"; původně látka přes
ramena, která patří k součástem oděvu buddhistického mnicha. V zenu
je tento z hrubé látky (zpravidla záplatované) vyrobený přehoz
stylizován do přehozu přes prsa z kusů brokátu, který ztělesňuje záplatovaný
oděv a je nošen zenovými mistry a knězi ke svátečním příležitostem
nebo při seššinu.
kchan-chua-čchan
čín.; viz kanna zen
ki
jap., dosl.:"konání"; v zenu zcela vlastní způsob vyučování
žáků, odpovídající u každého mistra individualitě jeho osobnosti
a hloubce zenového zážitku.
Kičidžódži
jap.; zenový klášter v Kjótu náležející ke škole Sótó, který
byl založen 1457 vojevůdcem a vzdělancem Óta Dókanem (1432-1486) a
jenž patřil v tokugawské době k nejvýznamnějším centrům zenu v
Japonsku.
kikai tanden
jap.; viz hara
kikan kóan
jap.; viz kóan
kimó tokaku
jap., dosl.:"srst želv a zaječí roh"; zenový výraz, jímž
se označuje výra v něco, co ve skutečnosti neexistuje, tj. víra ve věčnou
podstatu jevů či já jako subjekt, který je oddělen a odlišný od
objektu "tam venku".
kinhin
jap.; cvičení zenu v chůzi, jak se cvičí v zenových klášterech (tera)
mezi jednotlivými dobami sezení (zazen). Ve škole Rinzai se chodí
rychle a energicky, často v poklusu, zatímco ve škole Sótó se kinhin
cvičí ve zpomaleném tempu.
kissako
jap., dosl.:"Pij (šálek) čaje!"; zenový výrok, který pochází
od velkého čínského čchanového mistra Čao-čou Cchung-šena (Džóšú
Džúšin). Odkazuje na to, že život ze zenového zážitku není nic
zvláštního, odděleného od každodenních povinností.
kjó
jap; pro sútra
kjógen becuden
jap., dosl.:"zvláštní tradice vně (ortodoxního) učení"; předávání
buddhadharmy od srdce-ducha k srdci-duchu (išin denšin) v zenové
tradici, které nelze zaměňovat s předáváním Buddhova učení posvátnými
spisy; viz též fukasecu.
kjosaku
též keisaku, jap., dosl.:"hůl na buzení"; zploštělá hůl
75 až 100 cm dlouhá, jíž jsou sedící v zenovém klášteře během
dlouhého období zazenu k povzbuzení a pobídnutí biti přes ramena
nebo záda. Kjosaku je vždy používána k pomoci, nikdy, jak je často
mylně uváděno, k trestání. Symbolizuje meč moudrosti bódhisattvy Maňdžušrího,
který jím odsekává veškerou zaslepenost, a je proto vždy užíván s
úctou. Pomáhá překonat únavu, uvolňuje napětí, zvyšuje intenzitu,
povzbuzuje skryté síly a může, použita v pravý okamžik, dokonce
pomoci i k zážitku osvícení (kenšó, satori).
Kjóun šú
jap., dosl.:"Sbírka Bláznivého oblaku"; sbírka básní
japonského zenového mistra Ikkjú Sódžuna, který si sám dal básnické
jméno "Bláznivý oblak". Ve zde sebraných básních napsaných
v čínském stylu (jap. kambun) opěvuje Ikkjú velké zenové mistry
starých dob, s kousavým posměchem oplakává úpadek zenu v Japonsku
jeho doby, ostře kritizuje slabosti zkorumpovaných kněží a staví
jejich životní styl do protikladu k svému vlastnímu nekonformnímu životu
mezi poustevnou a nevěstincem.
kjúdó
jap., dosl.:"cesta luku"; "umění lukostřelby",
jedna z tělesně duchovních cest výcviku (dó) v Japonsku, jejichž
praxe je prodchnuta duchem zenu.
kjúhai
jap.; viz sampai
kóan
jap. (čín. kung-an), dosl.:"veřejná vyhláška"; v čín.
kung-an znamená původně právnický precedens, kauza. V zenu je to
formulace ze sútry či výklad zenového zážitku (teišó), epizoda ze
života starých mistrů, mondó nebo hossen, které všechny poukazují
na nejvyšší pravdu. Podstatou každého kóanu je paradox, tedy to, co
je "mimo očekávání" či "mimo představitelné",
co transcenduje logické pojmové chápání. Kóan tedy není hádankou,
neboť se nedá řešit pochopením, k jeho řešení je třeba skoku do
jiné roviny chápání.
Přibližně od poloviny 10. stol. byly kóany v zenu zaváděny
systematicky jako prostředky k výcviku. Protože se kóan vyhýbá jakémukoli
řešení prostředky pochopení, ukazuje zenovému žáku jasně hranice
myšlení. Vycházeje z této zkušenosti může žák spontánně
demonstrovat mistrovi v dokusanu své vlastní řešení kóanu. Slovo či
výraz, v němž se kóan vyřeší, když se s ním zachází jako s
duchovním prostředkem výuky, se nazývá wato; je to pointa kóanu.
Existovalo prý asi 1700 kóanů, z nichž však dnešní zenoví mistři
používají pouze 500-600, neboť mnohé představují opakování nebo
nejsou tak hodnotné pro vyučování. Většinu z těchto kóanů obsahují
velké sbírky Wu-men-kuan (Mumonkan), Pi-jen-lu (Hekiganroku), Cchung-žung-lu
(Šójóroku), Lin-ťi-lu (Rinzairoku) a Denkóroku.
Obecně je kóanová praxe spojována se školou Rinzai (kanna zen), avšak
kóany byly jak v Číně tak v Japonsku používány i ve škole Sótó.
Kóanovým výcvikem se zamezuje především tomu, aby se žák po prvním
zážitku osvícení (kenšó, satori) opět vrátil k vědomí obyčejného
člověka (bonpu no džóšiki); nadto mu kóany pomáhají prohloubit a
rozšířit jeho prožitek.
V rámci systematizace kóanového výcviku přijaté ve škole Rinzai, se
rozlišuje pět druhů kóanů: hoššin kóan, kikan kóan, gonsen kóan,
nantó kán a go i kóan.
Hoššin kóany (hoššin: jap. pro dharmakája; viz
trikája) jsou kány, které žákovi napomáhají k průlomu k osvícenému
náhledu a pomáhají mu zdomácnět ve světě pravé podstaty, buddhovské
přirozenosti (buššó). V hoššin kóanech jde o svět nerozlišitelnosti,
avšak žák nesmí na této úrovni osvícení setrvat.
Kikan kóany (kikan: jap. "pomůcka, nástroj") mají cvičit
schopnosti žáka k rozlišování v nerozlišitelnosti.
U gonsen kóanů (gonsen: jap. "čištění slov") se jedná o
nejhlubší smysl a obsah výroků a formulací starých mistrů, ležící
mimo lexikální definice a pojmové zastoupení.
Nantó kóany (nantó: jap. "obtížné k vykonání") jsou konečně
takové kóany, které jsou neobyčejně obtížné k řešení.
Jestliže žák zdolal rozličné kóany tříd 1 - 4, je jeho pravé
pochopení ještě jednou důkladně prosvíceno go i, pěti stupni (osvícení)
od Tung-šan Liang-ťiea (Tózan Rjókai), a podrobeno zkoušce.
Po prvním zážitku osvícení začíná kóanové cvičení "v
prostoru"; na konci kóanového cvičení stojí obeznámení se s
pravým obsahem pravidel a příkazů, jako džúdžúkai a rozličné významové
úrovně "tří drahocenností" (sambó). Jestliže se žák
zhostil kóanů různých stupňů k plné spokojenosti svého mistra,
splnil jeden z podstatných předpokladů k obdržení inka šómei.
kobucu
jap., dosl.:"starý buddha"; původně buddha minulého času. V
zenu je výraz používán, podobně jako kobuššin, jako uctivé označení
hluboce osvíceného zenového mistra.
kobuššin
jap., dosl.:"srdce-duch starého buddhy"; uctivé označení
ducha hluboce osvíceného zenového mistra (róši).
kocu
jap., dosl.:"kost"; též njoi (čín. žu-i); asi 35 cm dlouhá
hůl zenového mistra, jež mu byla udělena jeho mistem a je znamením
jeho mistrovské hodnosti. Hůl vykazuje lehké prohnutí ve tvaru písmene
S jako lidská páteř. Róši používá kocu např., aby při teišó
dodal důraz určitému místu, aby se při sezení o ni opíral nebo také
aby příležitostně jí dával úder žákovi.
kokjú no daidži
jap., dosl.:"velký zážitek vlastního já"; jiný výraz pro
zážitek osvícení (kenšó, satori).
kokoro
jap. (sinojap. šin); jap. čtení čín. znaku sin, který může být překládán
jako "srdce, duch, duchovní vědomí, duše, mysl, smysl, nitro, myšlení"
atd. V zenu znamená podle souvislosti buď ducha člověka ve smyslu především
jeho sil vědomí, mysli, srdce a duše, nebo absolutní skutečnost,
ducha mimo rozlišování ducha a hmoty (buššó), podstatu svého já či
pravé bytí.
kokorozaši
jap., dosl.:"vůle, chtění, úmysl, záměr, smýšlení, cíl, ctižádost,
přání, doufání, odhodlání". Této vůli je vlastní touha po
pravdě, po skutečnosti; je to popud dát se na cestu k probuzení (osvícení)
a jít po ní stále dál.
kokuši
jap., dosl.:"učitel národa" či "zemský mistr"; čestný
titul pro buddhistického učitele jap. císaře. Je to jap. ekvivalent čín.
kuo-š´.
kokušiccú
jap., dosl.:"vědro z černého laku"; zenový výraz, který
označuje stav totální temnoty, v němž se mnohdy nachází ten, kdo
cvičí sezení v pohroužení (zazen), před průlomem k zážitku osvícení
(kenšó, satori).
komusó
jap., dosl.:"mnich prázdnoty"; mnich školy Fuke, který putuje
zemí a hraje na bambusovou flétnu (šakuhači). Komusóové nosí
klobouky ve tvaru pletených úlů, které skrývají jejich obličej a tím
jejich individuální totožnost.
Kozen gokokuron
jap.; dílo jap. zenového mistra Eisai Zendžiho, který jako první úspěšně
přenesl zen do Japonska. Napsal ho jako odpověď na výtky z rivalských
buddhistických škol a vyložil v něm, že přijetí učení zenu může
být Japonsku pouze k dobru. Kozen gokokuron je první v Japonsku napsanou
knihou o zenu.
Kšitigarbha
sa., dosl.: "lůno země"; bódhisattva, který je obyčejně
uctíván jako vysvoboditel z pekelných muk a pomocník zemřelých dětí.
Často byl považován též za ochránce pocestných. Je to jediný bódhisattva,
který je zobrazován jako mnich, ale s úrnou, jedním z třiceti dvou
znaků dokonalosti, na čele. K jeho atributům patří klenot splňující
přání a mnišská hůl se šesti kruhy, jež symbolizují, že Kšitigarbha
pomáhá všem bytostem v šesti oblastech bytí (gati). V Číně je Kšitigarbha
známý jako Ti-cchang, v Japonsku jako Džizó.
kú
jap.; viz šúnjata
kung-an
čín.; viz kóan
kuo-š´
čín.; viz kokuši |
|