Na základě těchto údajů vystavěl V. V. Tomek následující hypotézu: kouřimské území náleželo podle všeho k panství Slavníkovců. Slavník byl podle Brunona z Querfurtu blízkým příbuzným císaře Jindřicha II., což bylo možné jen v případě, že si jeho otec vzal za manželku jednu z dcer vévody Arnulfa Bavorského. Příbuzenství si pak lze představit asi takto:
Toto manželství by muselo spadat někam do dvacátých let, tj. do doby před rok 922, kdy se Arnulf vypravil do Čech, zřejmě na pomoc svému zeti, který právě tehdy rozšiřoval své panství, mimo jiné i o Kouřimsko. To se pak opakovalo roku 929, kdy s podobnou pomocí Slavníkovu otci přišli na pomoc Arnulf i Jindřich I. Kristiánův zázrak se týká nějaké epizody této války. Tomkovo vysvětlení převyprávěl ve své vlivné Obraně sv. Václava J. Kalousek a setkalo se i se souhlasem V. Novotného. Ještě před několika lety podal variantu Tomkovy hypotézy R. Nový, jenž ovšem podobně jako J. Loserth vztahoval Brunonovu zprávu na Jindřicha I. a považoval tedy Slavníkova otce za spojence Jindřichova a ne Arnulfova.
Nemohl s ním tedy spojovat Arnulfovu výpravu do Čech roku 922, nýbrž pouze společnou Jindřichovu a Arnulfovu výpravu z roku 929, která prý intervenovala ve prospěch "Charvátů", napadnuvších na jaře roku 929 Přemyslovce. Tehdy se odehrálo ono střetnutí, o němž píše Kristián. Dohru pak měly tyto války roku 936, kdy Boleslav I. přepadl jakéhosi "sousedního podkrále", který "byl poslušen Sas", a zničil jeho hrad. Tímto hradem byla prý Kouřim a oním podkrálem Slavníkův otec.
Jádrem sporu jsou příbuzenské vztahy Slavníka a jeho rodiny. Zdánlivě jasný se zdá být původ jeho manželky Střezislavy. Ta je převážnou částí historiků považována za Přemyslovnu. Ve skutečnosti však o ní víme jen to, co říká Bruno, že byla "ze slavného slovanského rodu, velmi urozená". Kristián, jehož musíme považovat za syna Boleslava I., sice oslovuje Vojtěcha, syna Střezislavy, jako "nepos carissime", což by znamenalo "nejdražší synovče" za předpokladu, že Střezislava byla sestrou Boleslava I. a Václava, to však nelze považovat za průkazné. Nepos mohlo ve středověké latině znamenat jak "vnuk, synovec, strýc", tak "příbuzný" vůbec. Dodatečnou oporu pro přemyslovský původ Střezislavy by bylo možno spatřovat ve zprávě I. staroslověnské legendy, že Václav (a Boleslav) měl čtyři sestry, které jejich rodiče provdali do různých knížectví. To je však dodatkem českého redaktora společné předlohy ruských recenzí I. staroslověnské legendy z druhé poloviny 11. století, v původním textu toto tvrzení nebylo.
Střezislava měla se Slavníkem šest synů a nejspíše i přiměřený počet dcer. Protože Vojtěch, který jistě nebyl nejstarším z jejích synů, se jí narodil roku 956, musela se vdávat nejpozději okolo roku 950. Pokud by byla dcerou Vratislava a Drahomíry, měla by tehdy hodně přes třicet let, protože narodit se mohla nejpozději roku 920, těsně před Vratislavovou smrtí. To byl tehdy pro nevěstu věk více než pokročilý. Přemyslovnou tedy sotva mohla být.
Proto také nabývá na významu Dalimilovo tvrzení, že Střezislava pocházela z rodu kouřimských knížat. Dalimil píše:
"Druhý, svatý Vojtěch, ten také mnich bieše,
otec jeho jmě Slavník jmieše, matka jeho Střezislava bieše,
sestřenec knězi zlickému bieše."
"Sestřenec" se tu zcela jasně vztahuje na Vojtěcha a ne na Slavníka, což znamená, že Střezislava byla podle Dalimila sestrou kouřimského knížete, jehož jinde Dalimil nazývá Radslav. Shodovalo by se to i s Brunonem, který nepochybně Střezislavin původ znal. Napsal, že byla "ze slavného slovanského rodu". Pokud by tímto rodem bývali byli Přemyslovci, neopomenul by Bruno nepochybně připomenout, že pocházela z rodu světce Václava, a tím spíše by vyzdvihl skutečnost, že byla světcovou sestrou. Příbuzenství mezi rodinami předků Slavníka a předků Václava, na něž naráží Kristián, muselo být mnohem staršího data, příbuzným Bořivojovy rodiny musel být již Slavníkův otec či matka.
Slavník byl ale také zároveň příbuzným Jindřicha II. Bruno píše, že Slavník "se dotýkal v pokrevní linii králů. Králi Jindřichovi, jehož se dnes, práva (či zákony) dávajícího, obávají národy, byl blízkým příbuzným (nepos)". Míněn je zde evidentně Jindřich II (1002 - 1024) a ne Jindřich I (919 - 936). Vyplývá to zřetelně z kontextu. Bruno mluví o své současnosti, v níž se národy bojí "práva dávajícího", tj. vládnoucího, současného Jindřicha. Pro Jindřicha I. mluví jen doslovná interpretace nepos jako "vnuk". Vnukem Jindřicha II. by Slavník samozřejmě být nemohl, protože byl mnohem starší než král. Pokud by měl být vnukem Jindřicha I., znamenalo by to, že Jindřich dal svou dceru slovanskému knížeti v Čechách. To je ale vyloučené. Jindřich měl z manželství s Matyldou dvě dcery, Gerbergu, kterou provdal za Giselberta, vévodu lotrinského, a Hedwigu, provdanou Otou I. za Huga Velkého, vévodu Francie. Pro svého syna Otu nepovažoval Jindřich za dobrou žádnou jinou nevěstu než dceru z královského rodu, kterou mu opratřil až z daleké Anglie. Bylo by tedy absurdní předpokládat, že by v této vysoké sňatkové politice mělo své místo i nějaké bezvýznamné knížátko z Čech.
Příbuzenství Slavníka s Liudolfovci v přímé linii přichází sotva tedy v úvahu; Bruno určitě přeháněl. Muselo by jít o příbuzenství zprostředkované některým ze vznešených rodů v říši, spřízněným s Liudolfingy, kterých byla celá dlouhá řada; téměř celá říšská aristokracie se považovala, ať již právem či neprávem, za příbuzné královského rodu. Otóni to ostatně podporovali, protože byly tak upevňovány svazky mocných i méně mocných rodů s králem. Zatím byly navrženy jen dvě možnosti, výše zmíněná Tomkova, spojující Slavníkova otce s Liudolfingy v nepokrevní linii (přes sestru manželky Jindřicha, syna Jindřicha I.) a druhá, předložená D. Borawskou, která má tu přednost, že vysvětluje Brunonovu proximus nepos poukazem na příbuzenství pokrevní. Podle Borawské byl Slavníkovým příbuzným mageburský arcibiskup Adalbert, o němž víme, že pobýval na Libici a biřmoval Vojtěcha, jenž byl později k němu, do Magdeburku, poslán do škol. Adalbert zřejmě pocházel z rodu tzv. starších Babenberků, nazývaných též Poponi, kteří byli příbuznými Liudolfingů, protože z jejich rodu pocházela nejspíše matka Jindřicha I. Hathui (Hadwig). Mohli bychom tedy předpokládat, že Slavníkův otec si vzal někdy ve dvacátých letech 10. století za blíže neznámých okolností nějakou Babenberkovnu. Vadí tu ovšem skutečnost, že tehdy o žádných stycích Babenberků s Čechami nevíme. Tento rod působil tehdy převážně ve Východních Francích a s Čechami měl sotva co společného. Teprve po roce 939 obdržel jeden z jeho příslušníků, Bertold, Severní marku sousedící s Čechami a zasahující za jeho syna Jindřicha ze Schweinfurtu aktivně do české politiky. To je však příliš pozdě, protože Slavník, který zemřel roku 981, se sotva dožil více než 60 let (což je na svou dobu vysoký věk, jehož dosahovali také potomci Boleslava I.) a musel se tedy narodit někdy v první polovině dvacátých let. Na druhé straně má však předpoklad příbuzenství s Babenberky jednak tu přednost, že vysvětluje Brunonovo zdůrazňování příbuzenství "v pokrevní linii" a také že vysvětluje Slavníkovu "saskou orientaci". Dostali bychom tedy asi následující představu o příbuzenských svazcích Slavníkovy rodiny:
Tomkova hypotéza se opírá o ztotožnění Slavníkova otce s kouřimským knížetem a předpokládá, že Střezislava byla Přemyslovna. Ukázali jsme si, že není možná, což tedy znamená, že kníže, s nímž Václav bojoval, nemohl být ve spojení s Arnulfem. Měla-li by být manželkou "Radslavovou" Arnulfova dcera, musel by se tento kníže zachovat stejně jako Pribina před sto lety. Musel by přijmout křest a především postavit na svém hradě kostel. Na Staré Kouřimi však žádný kostel nikdy nestál, to, co považoval M. Šolle za dřevěný chrám, mohlo být čímkoliv, sotva však řádným kostelem, srovnatelným se sakrálními objekty stavěnými tehdy na svých hradech Přemyslovci. Kouřimské knížectví nemělo také před rokem 950 se "Slavníkovci" nic společného. Slavník se objevil na Libici teprve okolo roku 950 a teprve tehdy si vzal Střezislavu, patrně sestru nebo dceru sousedního kouřimského knížete, ostatně zřejmě již zbaveného svého hradu i vlády.