|
Řešíme-li otázku reálnosti čí smyšlenosti
vyprávění o Atlantidě, stojíme hned na počátku před zásadním
problémem. Totiž jestli sám Platón mínil svoje vyprávění vážně,
nebo jako pouhé podobenství, kterým chtěl podpořit svoji vizi dokonalého
uspořádání obce, předestřenou v dialogu Ústava. A vlastně narážíme
na všeobecnou otázku posuzování pravdivosti v Antice. Naše dnešní měřítka
jsou totiž důsledkem dlouhého vývoje, jehož základy byly v Platónově
době teprve pokládány. Má se za to, že se posluchači mytických vyprávění
vůbec neptali po jejich pravdivosti, protože mýty prostě existovaly,
aby dávaly odpověď na určité otázky, a nebyly poměřovány z
hlediska doslovné pravdivosti, a nemusely být ani vnitřně rozumově
konzistentní, aniž by to škodilo jejich věrohodnosti. Tuto slabinu si
ovšem myslitelé uvědomili už dlouho před Platónem a pravidla logického
myšlení se postupně prosazovala, ačkoliv byla poprvé kodifikována až
v díle Platónova žáka Aristotela Organon, a sám Platón se těmito zásadami
řídil. Můžeme snad proto logicky rozebírat text dialogů, aniž
bychom se dopustili úplné myšlenkové mimoběžnosti. Jakožto východisko
pro zkoumání zvolme si i faktickou důvěru v popsanou historii, abychom
tak mohli bez omezení diskutovat o jednotlivých částech dialogů. Platónův
postoj k faktům se pak projeví jako výsledek rozboru, neboť se ukáže,
zda jím popisovaná historie odpovídá faktům, která můžeme dnes
posoudit, nebo mělo jeho vyprávění pouze filosofický rozměr, bez
doslovné vazby na realitu. Ostatně sám autor čtenáře nabádá
Sokratovými ústy k důvěře, neboť "jest jistě velmi důležito,
že to není smyšlená báje, nýbrž pravdivé vypravování" |
|