|
Peruánská poušť Nazca připomíná stránky obřího náčrtníku.
Do zdejší červené pouštní horniny vyrili lidé více než stovku
obrazců v podobě známých tvarů zvířecích a rostlinných těl,
geometrických vzorů i podivných sérií přímek. Řada teorií se pokoušela
vysvětlit, co tyto obrazce představují a proč vůbec vznikly, avšak
jejich skutečný smysl, pokud nějaký měly, zůstává naprostou hádankou.
Toto nejrozměrnější dílo světa se prostírá na ploše 520čtverečních
kilometrů mezi Andami a Tichým oceánem. O obrazcích v poušti Nazca se
tu a tam zmiňují španělští cestovatelé 16. a 17. století, pro svět
však zůstaly v podstatě až do dvacátých let tohoto století, kdy je
poprvé zakreslil zakladatel peruánské archeologie Julio Tello. Předmětem
seriózního zkoumání se obrazce staly až roku 1941, kdy se do Nazky
vypravil Paul Kosok, americký archeolog z Univerzity na Long Islandu. Po něm
se mapováním a pokusy o interpretaci obrazců už více než čtyřicet
let zabývá německá matematička a astronomka Maria Reicheová.Kresby v
poušti Nazca vznikly všechny stejně: dávní tvůrci seškrabali načervenalou
vrstvu písku, oblázků a hlíny a obnažili bledě žluté skalní podloží.
To vše patrně dělali ručně - nezachovaly se alespoň žádné stopy
nasvědčující použití zvířat. Každý obrazec byl přitom bez ohledu
na tvar, velikost či zobrazovaný předmět vytvořen jedinou nepřerušovanou
linkou.Tematicky spadají obrazce kultury nazka do dvou širokých kategorií:
siluet a linek. Linky se táhnou souběžně jako tramvajové koleje nebo
vytvářejí geometrické vzory. Siluety jsou zřetelně starší, protože
čáry je na mnoha místech překrývají. Siluety zobrazují listy a větve
různých rostlin, dále těla zvířat a ptáků či podivné kombinace
obou, jako je například postava muže s hlavou sovy nebo pták s předlouhým
hadem místo zobáku. Linky jsou tak přímé, že byly pravděpodobně zaměřovány
pomocí tyčí kontrolovaných lidským okem. Jednou ze záhad však zůstává,
jak tito dokázali přímky zaměřit i na velké vzdálenosti. Některé
linky, dlouhé osm a více kilometrů, se totiž odchylují o pouhé dva
metry na kilometr. Na mnoha místech zase vějířovitě vybíhají z
jednoho místa v seskupeních, které Maria Reicheová nazývá hvězdovité
shluky. Linky se také často zdánlivě nahodile navzájem kříží, přičemž
vytvářejí obrovské obdélníky a trojúhelníky.Obrazce v poušti Nazca
pocházejí nejspíše z období 500 př. n. l. až 500 n. l. Vytvořil je
podle všeho lid, který v těchto částech Peru sídlil před rozmachem
incké říše. Byli to zemědělci obdělávající úrodné planiny na pobřeží
Tichého oceánu. Nezanechali po sobě žádná písemná svědectví; všechno,
co je o nich známo, se zjistilo výzkumem jejich pohřebišť a předmětů
v nich. Své mrtvé pohřbívali v poloze připomínající pozici zárodku
v mateřském lůně a obklopovali je pestrobarevnou keramikou a dalšími
artefakty. Mnohá pohřebiště - některá sestávala až z 5000 hrobů - však
byla vyloupena.Naše zlomkové znalosti kultury v poušti Nazca nám neumožňují
pochopit, proč její nositelé obrazce v poušti vůbec vytvářeli. Podle
jedné hypotézy se mělo jednat o dávné silnice; to však není pravděpodobné,
neboť mnohé náhle končí na vrcholcích kopců. Nejobecněji přijímanou
hypotézu vyslovil Paul Kosok. Byl přesvědčen, že máme co dělat s
"největší knihou astronomie na světě". Tento názor sdílí i
Maria Reicheová. Domnívá se že obrazce předpovídají pozice hvězd a
souhvězdí v různých fázích roku a že se jich užívalo k určování
období setí, sklizně a podobně. Například zobáky některých
vyobrazených ptáků směřují do míst, kde o letním slunovratu vychází
Slunce.Protože systém čar lze plně docenit jen z ptačí perspektivy,
zrodila se teorie, že lidé kultury nazka uměli létat nebo se alespoň
vznášet nad zemí a konstrukci čar tak mohli sledovat. Tato poněkud zvláštní
myšlenka není úplně za vlasy přitažená - určité malby na keramice z
pouště Nazca zachycují objekty, které poněkud připomínají papírové
draky či balony plněné horkým vzduchem -, nevysvětluje však, proč čáry
v poušti vůbec vznikly.
|
|