Démokritova filozofie
Eleatští filozofové, zejména Parmenidés ukázali, že mnohost, pohyb, změna, vznik a zánik nejsou možné, pokud nepředpokládáme existenci ne-jsoucna, tedy zcela prázdného prostoru, kam se jsoucno může pohybovat. Stejně tak to, co se teprve má stát, předtím ještě není "jsoucí". Protože se však jim tato hypotéza zdála nemožnou, dospěli k závěru, že pohyb, mnohost, změna, vznik a zánik neexistuje a jedinou skutečností je neměnné jsoucno. Démokritos byl na jedné straně přesvědčen, že absolutní vznik z ničeho je nemožný. Na druhé straně se mu zdálo neudržitelné zcela popírat pohyb a mnohost. Proto se na rozdíl od Parmenida rozhodl předpokládat, že existuje nejsoucno, prázdný prostor. Svět se skládá z plného jsoucna, které vyplňuje prostor, a z nejsoucího prázdna, prostoru.
Ono plné, které vyplňuje prostor, není jedno. Tvoří je nespočetná nepatrná tělíska, která pro jejich malý rozměr nevnímáme. Nejsou dělitelná, proto se nazývají atomy (řec. atomos = nedělitelný). Atomy nezanikají, všechny jsou z téže látky, mají ale rozličnou velikost a jí odpovídající hmotnost. Všechno složené vzniká spojením oddělených atomů a všechen zánik spočívá v rozlučování atomů dosud spojených.
Všechny vlastnosti věcí jsou výsledkem rozdílů ve tvaru, poloze, velikosti a uspořádání atomů, z nichž jsou složeny. Věcem o sobě přísluší jen vlastnost tíže, neprostupnosti a tvrdosti. Všechno ostatní, jako je barva, teplo, vůně, chuť, zvuky, které věci vytvářejí, má své příčiny v ustrojení našich smyslů a našeho vnímání a je to tedy přídavek, který přidáváme subjektivně k věcem. "Podle dohody barva, podle dohody sladké, podle dohody kyselé, ve skutečnosti však jsou jen atomy a prázdno."
Atomy se od věčnosti pohybují v nekonečném prostoru podle zákona tíže. Z jejich srážek vzniká víření, ve kterém se atomy shlukují a spojují. Připojuje se stejné ke stejnému a vznikají viditelné věci, tak od věčnosti vznikají a zanikají bezpočetné světy a my jsme součástí jednoho z nich. Takový svět nevyžaduje žádného plánujícího a řídícího ducha, ani pohybující síly, ale také nepodléhá náhodě. Všechno se děje podle zákonitostí, které jsou věcem vlastní (imanentní).
Člověk, jeho tělo i duše se skládají z atomů. Po smrti se atomy duše rozptýlí.
Blaženost, které může člověk dosáhnout, spočívá v radostné spokojenosti mysli (řec. ataraxiá). Vede k ní umírněnost, pohrdání smyslovými požitky, ale vysoké hodnocení duchovních statků. Tělesná síla je dobrá u tažných zvířat, ale člověka šlechtí jeho síla duševní.