Obecně 
   Ze světa
Ježíš
 
Roku 33 n. l. ukřižovali před branami Jeruzaléma muže prostého původu z města Nazaret. Jeho kázání byla předchozí téměř dvě léta nadšené přijímána zástupy, ale náboženské hodnostáře, zejména urozené kněze, kteří svým vlivem ovládali jeruzalémský chrám, přiváděla k zuřivosti. Zdálo se, že smrt na kříži bude pokořujícím koncem pro muže, o němž mnozí doufali, že oživí židovskou víru a svému lidu vrátí politické uznání. Nic takového se ale nestalo. Okamžité zklamání těchto naději však vedlo k nečekanému úspěchu v budoucnosti: smrt Ježíše Krista i jeho zmrtvýchvstání, kterého podle svých slov byli svědky jeho učedníci, se staly úhelným kamenem víry, jež obsáhla původní výklad židovských posvátných textů a získala celosvětové postavení. Písemné prameny o Ježíši a historickém pozadí jeho života — především evangelia, která vycházejí z kázání Ježíšových následovníků, svitky od Mrtvého moře a spisy židovského historika Josefa Flavia — si často protiřečí a zavdávají podnět k otázkám. Odmyslíme-li si ovšem některé křesťanské prvky, jež do ničil mohly být přidány později, poskytují obraz nábožensky a politicky rozbouřeného času, z něhož Ježíš vystupuje jako muž pronikavé inteligence, bezpodmínečné věrnosti svému poslání a odvaliv až k sebeobětování.
Když se Ježíš kolem roku 4 př. n. l. narodil, byla Palestina už 60 let pod římskou správou. Toho roku zemřel tamní loutkový král Herodes a Římané království rozdělili mezi jeho tři syny. Židé byli nepoddajnými poddanými. Pohrdali Římany, svými loutkovými vládci i vlastní veleradou zvanou sanhedrin, jejíž členové svými úřady záviseli na kolaboraci s římskými pány.
Evangelium podle sv. Matouše uvádí, že Josef, manžel Ježíšovy matky Marie, odvozoval svůj původ od krále Davida, který před 1000 lety osvobodil Izrael z cizího područí, Ježíš a jeho rodina si patrně ostře uvědomovali, že mezi židovským lidem roste očekávání příchodu Mesiáše neboli „Pomazaného", který Židy opět dovede ke svobodě. Navíc se předpokládalo, že Mesiáš obnoví dávnou smlouvu mezi Bohem a jeho „vyvoleným lidem" a založí na zemi Boží království. Ježíš — úžasný, plné si vědomý své povinnosti a často uzavřený do selíc — uvěřil, že je Mesiáš. Kdy se mu tohoto zjevení dostalo, není jasné, avšak Písmo s nekompromisní jasností stanoví předpoklady, jež jsou pro tuto úlohu zapotřebí: věrnost Bohu jako jedinému pánu a ochotu nést nezměrné utrpení ke spáse lidstva.
Podle proroctví měl Mesiášův příchod ohlásit návrat proroka Eliáše. Zdálo se, že tuto roli splňuje Ježíšův bratranec známý jako Jan Křtitel, kazatel a poustevník, i když někteří soudili, že on sám je Mesiáš.
Když byl Ježíš Janem pokřtěn — bylo mu tehdy víc než třicet let —, začal své životní poslání uskutečňoval. Brzy nato dal loutkový vládce Galileje Jana Křtitele uvěznit, protože prv ohrožoval veřejný pořádek a zákon. Ježíš zatím shromáždil své první učedníky a začal stavět na Janově poselství o nutnosti pokání a blízkosti Boího království. Síla, s níž tak činil, za ním přiváděla stále větší zástupy. Svému učení dodával váhy zázračnýmu uzdravováním.
Za Mesiáše, Davidova dědice a pravolatného židovského krále, se však prozam neprohlásil. To by vedlo k jeho uvězení, a to zejména v Judeji, jižní části Palestiny, jež byla pod přímou římskou správou. Usadil se proto v Galileji, která byla formálně nezávislá, záměrně mluvil nejasně a Boží výzvy jednotlivcům i společnosti halil do podobenství. Zvolil si 12 učedníků — počet symbolizující 12 kmenů izraelkých —, kteří se měli stát vůdci obnoveného „lidu Božího". Poselství pro Jeruzalém Po letech strávených zvěstováním svého luchovního poselství v Galileji Ježíš usoudil, že přišel čas, aby se přesunul do Svatého města — Jeruzaléma. To se v té době podobalo soudku prachu. Došlo tam už k bouřím, a když se je Římanům podařilo potlačit, odsoudil jejich místodržící Pilát Pontský povstalce a výtržníky k smrti. Byl mezi nimi i zloděj a vrah jménem Barabáš. Povstání lidu se obával i sanhedrin, protože by ohrozilo jeho postavení a vedlo k dalšímu útlaku ze strany Říma. Velekněží považovali za buřiče i Ježíše, a tak ho bedlivě sledovali.
Ježíš postupoval opatrně. Zdržoval se v chrámu a nikdy nekázal v ulicích, aby se nedostal do vězení. Nikdy také ve městě nezůstával na noc — přenocoval ve vesnici Bethánie východně od Jeruzaléma. Tam se rovněž připravoval na poslední dějství dramatu. To se mělo odehrát o svátku Velikonoc, oslavě toho, jak Hospodin zhruba před 1300 lety osvobodil Izraelity z egyptského zajetí.
Proč očekávali Židé příchod Mesiáše? Po tři století, od okamžiku, kdy ji dobyl Alexandr Veliký, byla Palestina ohniskem svárů. Počátkem 2. století př. n. l. se řecký vládce pokusil potlačit židovskou víru, ale úspěšné povstání vedené Judou Makabejským v letech 165—163 př. n. l. vyústilo ve století židovské nezávislosti. Podle proroctví odvozených ze Starého zákona se přiblížil „konec časů", kdy se navždy rozhodne zápas mezi dobrem a zlem. Zbožní Židé věřili, že Bůh si vyvolil Izrael — židovskou Palestinu — za předvoj svého království. Jeho předzvěstí se měl stát velký vůdce Mesiáš, „Pomazaný", řecky Christos. Příchod Mesiáše a Božího království závisel na náboženské čistotě Židů. Mnozí soudili, že Židé v tomto ohledu zaostávají, a tak útoky na ně sílily. Roku 63 př. n. l. se Římané zmocnili Jeruzaléma, Později tam ustavili loutkového vládce Heroda, za jehož panování se nepořádky a spory ještě stupňovaly. Když Herodes přibližně v době Kristova narození zemřel, všichni čekali apokalyptickou změnu. Palestina byla rozdělena mezi Herodovy tři syny. Jižní provincie zvaná Judea se nakonec dostala pod správu římského mistodržícího Piláta Pontského. Pro zbožné lidi to byla jasná znamení:„konec časů" byl na dosah ruky.
Co bylo základem Ježíšova učení? Ježíš nikdy netvrdil, že jeho poselství je zcela původní; prohlašoval, že nepřišel zákon změnit, nýbrž naplnit. V jeho slovech a činech se mísí tradice a původnost. Přitom si byl vědom, jak výbušná je v Palestině politická situace. Čtyři hlavní sekty - kněžští saduceové, farizejové, jejichž spiritualita má mnoho společného se stanovisky Ježíšovými, militantní zélóti i samotářsky žijící essejci, jejichž vira v konflikt dobra a zla rovněž jeví souvislosti s Ježíšovým učením — se lišily v názoru na to, jak má židovská nezávislost vypadat. Ježíš spíše než Hospodina-soudce zdůrazňoval představu Boha laskavého. Myšlenka,že by člověk měl milovat své nepřátele, hříšníky a chudé, byla bezpříkladná. Svými styky se ženami včetně nevěstek se Ježíš vysmíval přijatému kodexu chování. Přestože tolik hovořil o nenásilí, nelze pominout politické důsledky jeho učení. Království Boží by znamenalo osvobození od římské nadvlády. Ježíš snad dokonce předpokládal, že i takový extremismus má své opodstatnění. K jeho učedníkům patřil Šimon zvaný Horlitel. Jiný, Jidáš Iškariotský, byl jedním z takzvaných sicariů — tak se označovali ti zélóti, kteří používali malou zakřivenou dýku zvanou síca k úkladným vraždám.
Jak se stalo Kristovo učení základem nového náboženství? Ježíš se svými stoupenci věřil že umírá proto, aby svému lidu otevřel cestu k Božímu království na zemi, a to pro dobro Židů i pohanů. Záhy po jeho smrti se však jeho stoupenci museli vyrovnat se skutečností, že k žádné takové převratné změně nedošlo. Měly-li Ježíšův život a jejich víra mít smysl, muselo jeho poselství dostat jiný význam. A tak začali o Ježíši a jeho učení kázat sami. Nejaktivnější v tom byla sekta známá jako nazaréni a vedená Petrem a Jakubem, bratrem Ježíšovým. Protože tvrdili, že Ježíš je král, představovali hrozbu pro Římany i židovské vládnoucí vrstvy. Na nazarény se proto konaly štvanice, v nichž obzvláště vynikal jistý Saul (Šavel) z Tarsu. Když se opět jednou vypravil, aby zničil další křesťanskou komunitu, zažil na cestě do Damašku náhlé a dramatické ob rácení na víru a sám se stal nazarénem. Jeruzalémští křesťané na něj zprvu hleděli s podezřením, a tak ho jako misionáře poslali z Antiochie do východního Středomoří. Šavel za svých pozdějších cest vešel ve známost pod svým římským jménem Pavel. Za svého čtrnáctiletého působení — v letech 43—57 n. l. — zahájil Pavel svou vlastní revoluci. Aby pohané Ježíše přijali, předkládal jim jeho učení jako nadřazené ostatním římským, řeckým a perským kultům. Slovník těchto náboženství přitom využíval k tomu, aby Ježíšovo poselství přizpůsobil změněným okolnostem. Starší výklad Ježíšova učení neodmítal, ale i učinil ho základem významů nových. Aby jeho změněný výklad nebyl chápán jako přímá výzva Římu, vypustil z něho všechny narážky na židovský nacionalismus. V Pavlově pojetí se tak Ježíš stal čistě duchovním vůdcem s poselstvím univerzálního dosahu: tato víra byla dostatečným vymezením statutu křesťana. Jidášova zrada umožnila učinit za Ježíšovu smrt zodpovědnými Židy, a nikoli Řím. To popudilo křesťany v Jeruzalémě a způsobilo naprostý rozkol mezi Pavlem a nazarény. Vliv nazarénů ale slábl v souvislosti s tím, jak se na Židy valila jedna pohroma za druhou. Roku 70 n. l., když Palestina opět povstala, Římané Jeruzalém dobyli znovu a zbořili tamní chrám. Roku 73 padla zélótská pevnost Masada a její obránci — na 960 mužů, žen a dětí — raději zvolili sebevraždu, než aby se vzdali. Po dalším povstání roku 135 byli Židé rozehnáni. Pavla dlouho před tím, než se toto stalo, odvezli do Říma, kde už působila činorodá křesťanská komunita. Podle tradice do Říma odjel i Petr — o něm se v evangeliu praví, že je skálou, na níž bude postavena církev — a později tam byl uctíván jako první papež.
Křesťané byli považováni za zvláštní odnož judaismu, dokud je roku 64 n. l. císař Nero neobvinil ze založení požáru, který zničil velkou část Říma. Ve vlně násilí, která proti nim byla vzápětí rozpoutána, možná zahynuli i Pavel a Petr. To ovšem nikterak nezabránilo postupnému rozkvětu Pavlovy podoby křesťanství v době, kdy po rozptýlení Židů ve světě hlas ortodoxního judaismu slábl. Evangelia se objevila v druhé polovině l. století. Byla napsána řecky, tedy jazykem východní části římské říše, a určena jak pro židovské křesťany, tak pro Římany a Řeky. Jsou výrazem rostoucího pochopení církve pro Ježíše a jeho dílo. Jejich autoři byli stejně jako Pavel přesvědčeni o svém neutuchajícím mystickém spojení s Ježíšem. Evangelia byla oporou křesťanským menšinám po příští dvě století, dokud jejich pronásledování po konverzi císaře Konstantina ve 4. století neustalo.
Co znamenalo být ukřižován? Ve starověkém světě bylo ukřižování tradičně nejbolestivější a nejdelší formou popravy. Odsuzovali se k němu političtí vzbouřenci, aby byli vystaveni veřejné potupě. Po porážce Spartakova povstání proti Římu roku 71 př. n. l. bylo na silnici Via Appia ukřižováno na 6000 zajatých otroků. V odpověď na nepokoje po Herodově smrti roku 4 př. n. l. ukřižovali Římané v Jeruzalémě 2000 buřičů. Než byl odsouzený ukřižován, obyčejně ho nejprve zbičovali. Poté do země zapustili svislé břevno kříže. Oběť přivázali k příčnému břevnu, nebo jí probili zápěstí hřeby; kdyby totiž hřeby byly vedeny skrz dlaně, jak je tomu na mnoha vyobrazeních, dlaně by se vahou těla roztrhly. Nakonec příčné břevno i s odsouzeným vytáhli vzhůru. Smrt nastala vyčerpáním a zadušením, když váha visícího těla stlačila hrudník. Římané mučení dále zdokonalili: oběť se na kříži mohla opřít patami o zvláštní opěru a natáhnout si nohy. Tak se tlak na hrudník zmírnil a odsouzený mohl dýchat, dokud si svou daň nevybralo vyčerpání. Silní jedinci takto dokázali přežít i dva až tři dny. Někdy byla smrt záměrně uspíšena tak, že se oběti zlomily nohy. Když ukřižovali Ježíše, bylo třeba jeho tělo i těla dalších dvou odsouzenců odstranit před nadcházející sobotou. Oběma lotrům vojáci nohy zlámali, Ježíšovy však ušetřili, neboť se domnívali, že je již mrtev.
  Zdroj: http://pes.eunet.cz/shtml/readers/kristus/      
 

Konal Ježíš zázraky?

Christ in der Gegenwart

Co jsme slyšeli o tvých činech v Kafarnaum, udělej i zde (Lk 4,23)

Evangelia podávají zprávy o četných Ježíšových zázracích. Jsou to však zprávy o skutečných událostech, nebo legendy? Nebo dokonce pohádky k ohlupování lidí? Historicko-kritická exegeze dochází k podstatně diferencovanému úsudku.

Nedá se vážně popírat, že Ježíš konal divy (zcela opatrně řečeno: skutky, které se lidem jeho doby jako divy jevily). Hovoří pro to příliš mnoho indicií. Mluví se o nich ve všech evangeliích a v nejrůznějších tradicích: v tradici předmarkovské stejně jako v pramenu proslovů (Q), v samostatných zprávách u Matouše a Lukáše i v apokryfních evangeliích. V prostředí Židů, Řeků a Římanů existovaly divy, divotvorci a zprávy o zázracích. Léčit nemocné a vyhánět démony náleží mezi úkoly, které dal Ježíš učedníkům, když je vysílal ke hlásání evangelia (Mk 6,6-13). Pro Pavla patří charizma léčit k základnímu duchovnímu vybavení církve (1Kor 12).

Ještě závažnější je, že se v evangeliích o Ježíšových zázracích jenom nevypráví, nýbrž že jsou diskutovány. Když je Ježíšovi předhazováno, že vyhání démony v ďáblově jménu (Mk 3,20-30), pak to exorcismy předpokládá. Diskuse se netočí kolem toho, zda Ježíš vyháněl či nevyháněl zlé duchy, nýbrž zda tak činil ve jménu Boha nebo satana. Ježíšovo prorocké slovo o soudu, pronesené na adresu nekajících měst Chorazin a Betsaidy (u Genezaretského jezera) - „Běda ti, Chorazin, běda ti, Betsaido! Kdyby se v Týru a Sidónu dály takové mocné skutky jako u vás, dávno by byli oblékli žíněný šat, sypali se popelem a činili pokání“ (Mt 11,21 par Lk 10,13) - by bylo bez účinku, kdyby neexistovaly zázraky, které Ježíš učinil. Ježíšův výrok „Jestliže vyháním démony prstem Božím, pak už vás zastihlo Boží království“ (Lk 11,20 par. Mt 12,28) by musel narazit na čiré nepochopení, kdyby se nemohly připomenout Ježíšovy exorcismy.

I když se musí historicky připustit, že Ježíš konal divy, neodpovídá se tím na otázku, jaké. Je na místě provést celou řadu diferenciací.

Za prvé: Ježíš učinil daleko víc zázraků, než jsou ty, o nichž se mluví v evangeliích. Není tam žádná zpráva o zázracích v Chorazin a Betsaidě, ačkoli tam Ježíš zcela jistě jako divotvorce působil (viz výše). Jan se v závěru svého evangelia výslovně přiznává k výběrovému principu (20,30n). Evangelisté nejsou kritici, kteří by se báli víry opřené o zázraky. Soustředili se však na takové mocné činy a znamení, z nichž bylo podle jejich názoru nejvíce možné poznat Ježíšovu osobu a jeho úmysly.

Za druhé: Ve slovní tradici se mluví o uzdraveních, o vyhánění démonů a kříšení mrtvých, ne však o takzvaných přírodních zázracích. Historické dotazování proto dochází k pozitivním výsledkům mnohem snadněji v prvním případě než ve druhém. Při zázraku s proměněním vody ve víno, při chůzi po hladině vody, při utišení bouře na moři i při rozmnožení chlebů mají lepší karty v rukou ti, kdo vsadili na symbolický výklad.

Za třetí: Novozákonní zvěsti o zázracích neposkytují lékařské diagnózy v moderním slova smyslu. Nemoci a jejich uzdravování stojí zde v kontextu jiné kultury, než je naše. Při mnohých nemocech - jako např. horečce (srov. Mk1,29-), epilepsii (srov. Mk 9,14-29), schizofrenii (srov. Mk 5,1-20), menstruačních obtížích (srov. Mk 5,25-34), atrofii svalů (srov. Mk 3,1-6), ochrnutí (srov. Mk 2,1-12; Jan 5), neurodermitidě a jiných kožních nemocech (Mk 1,40-45), hluchotě a němotě (Mk 7,31-37), slepotě (srov. Mk 8,22-26; 10,46-52; Jan 9) znají i současní lékaři jednotlivé případy spontánního a charizmatického vyléčení, někdy trvalého, ale spíš dočasného. O probuzení mrtvých se v evangeliích mluví jako o vystupňovaném vyléčení a je zbytečné spekulovat, zda by současný lékař v těchto případech konstatoval smrt. Pro Jaira byla jeho dcera mrtvá (Mk 5,21-24.35-42) stejně jako pro vdovu z Naimu její syn (Lk7,11-17) a pro Marii a Martu jejich bratr Lazar (Jan 11), a Ježíš tyto mrtvé povolal zpět do života.

Za čtvrté: Novozákonní sdělení o zázracích se neuvádějí proto, aby se protokolovaly ve všech podrobnostech epizody z Ježíšova života. Vypráví se o nich proto, aby v „malých“ zázracích uzdravování a vyhánění démonů byl viditelný „velký“ zázrak Božího království, ve sdělení o zázraku evangelium a v divotvůrci Boží Syn. Většina těchto vyprávění určitě spočívá na konkrétních událostech; zvláště tam, kde se uvádějí místní a osobní názvy, se dá předpokládat historický základ. Při srovnání vyprávění o totožné události se projevuje vypravěčská svoboda evangelistů; ti ji však nevyužívají ke stupňování podivuhodnosti, ale spíš k vyvození poučení z události: aby ukázali požehnání Božího království a Ježíše jako mocného zachránce.
 
Zdroj: Telogické texty http://www.teologicketexty.cz