| Obecně | ||||
| Z historie | ||||
| Přemyslovci |
|
|||
| Kníže Václav | ||||
| Je-li řeč o patronu české země,
svatém Václavu, je vůbec otázka, je-li řeč o skutečně žijícím
knížeti Václavovi. Proč? Copak chci zpochybnit jeho existenci? To vůbec
ne, ale jeho obraz. Obraz světce, laskavého, dobrosrdečného a mírného
nespravedlivě umučeného zlolajným bratrem se totiž velmi málo kryje
s tím, co o Václavovi a jeho době víme. Podle legend to byl člověk až pacifistický, hodiny trávil v modlitbách a rozjímání, otrokům dával svobodu a peníze rozdával chudým. Je to ale obraz vládce z desátého století? Těžko. Nepředstavujme si ho jako nějakého pobožného nedorostlého nekňubu. V době, kdy průměrná výška byla kolem 155 cm měřil 185. Byl urostlý a v zacházení s mečem se mu málokdo vyrovnal. Koneckonců o tom mluví i legendy. Chceme-li si ho představit dnes, byl by to muž sportovní postavy s výškou přes dva metry a prvotřídním výcvikem v bojových sportech. Postavit se mu v boji - tedy žádná legrace. Když legenda hovoří o Zlickém knížeti, který před soubojem s Václavem uviděl znamení z nebe a proto se mu pokořil, není to daleko od pravdy. Václav asi často nemusel sahat k bezprostřednímu násilí, stačilo jím pohrozit. Legendy vůbec málokdy mluví o tom, jak systematicky budoval přemyslovské knížectví - vždyť jeho dědictvím bylo území menší než Střední Čechy. Ale za pár let své vlády k němu stačil připojit většinu dosavadních sousedů. Dokonce i Slavníkovci - bohatší a ve válce nejspíš silnější - raději uznali jeho hegemonii. Dobrovolně? Taková představa by byla naivní. Přijal křesťanství a byl jeho horlivým propagátorem. Věřím, že upřímným. Ale křesťanství pro něho bylo i výborným politickým atributem - své sousedy si podmaňoval ve jménu nové víry. Nemějme mu to za zlé, bylo to naprosto přirozené, kdyby to neučinil on, učinil by to některý z jeho konkurentů. Nabízí se nám srovnání s franckým králem Chlodvíkem z přelomu pátého a šestého století, také on byl horlivým křesťanem a ochráncem katolické víry. Bojoval proti pohanům i ariánům a vybudoval si tak pevnou pozici u byzantského císaře i u papeže. A sjednotil mnoho "franckých" kmenů. Vybudoval mocný stát. Václav mu byl vůbec v mnohém podobný, představa "českého chlodvíka" by české obrozenecké historiky jistě pobouřila, ale není daleko od pravdy. Přes Václavovu víru si nesmíme myslet, že by křesťanství v desátém století bylo u nás všeobecně rozšířené, je dokonce pravděpodobné a logické, že se týkalo pouze poměrně úzkého okruhu lidí kolem knížecího dvora. Bylo náboženstvím nobility. Pohanství bylo v naší zemi rozšířené ještě několik staletí. Ještě ve dvanáctém století nosily některé vsi jména podle pohanských bohů, kteří tam byli uctívání a dokonce ve třináctém století si biskup Ondřej stěžoval, že král nepodniká účinné kroky k obrácení mnoha vesničanů ke Kristu. Václav samozřejmě jeho rozšíření prosazoval, ale jistě si i on sám byl vědom reality. To byl úkol s časovým harmonogramem na pět staletí. Zato politický nástroj to byl mocný ihned. Prosazování křesťanství bylo legitimním ospravedlněním podrobení si sousedních knížectví. Václav byl knížetem nejen horlivě věřícím, nejspíš i opravdu dobrým a spravedlivým, ale především pragmatickým, prozíravým a velmi rychle a účelně konajícím. Vždyť za patnáct let sjednotil většinu kmenů v českém regionu. A měl samozřejmě odpůrce - u sousedů i v rodině. Boleslav, nejspíš jeho bratr, měl na politiku názory odlišné a toužil po tom je prosadit. Samotné místo Václavovy smrti ve Staré Boleslavi je víc než pochybné. Legendy hovoří o Boleslavově dvorci, ale ten mohl koneckonců stát i v Praze. Pověst vypráví o tom, jak kruťas Boleslav sťal sloužícího, který mu odporoval při stavbě románského kamenného hradu. Je zcela vymyšlená, žádný takový hrad u nás nikdy nestál; pověst vznikla účelově k dokreslení Boleslavovy ukrutnosti. Proč si povíme později. Proč ne Stará Boleslav? Podle dostupných materiálů totiž severní hranicí přemyslovských domén té doby byla řeka Labe... Jeden z mýtů našich dějin popisuje, jak se Václav zavázal platit "zlým Němcům", zatímco Boleslav jim odporoval. Pravda je složitější. Naše dějiny nikdy neprobíhaly bez úzkých vazeb na sousední Říši. Učit české dějiny bez mezinárodních vazeb znamená vytrhávat z věty jednotlivá slova a zbavovat je tím smyslu. A v Říši v první půlce desátého století probíhal tuhý boj o vládu. Na jedné straně stál bavorský vévoda Arnaulf a na druhé straně vévoda Sasský, Jindřich Ptáčník. Čím si Češi s kandidátem na císařský trůn byli vzájemně prospěšní? Český kníže potřeboval, aby mezinárodní autorita uznala legitimnost vybudování - tehdy ještě neexistujícího - státu na území české kotliny; sjednocení českých kmenů. Jindřich potřeboval spojence, který by mu jistil východní hranici před vpádem Maďarů. Pokud by se spojili Maďaři se slovanskými knížaty, neštěstí by bylo hotové. Naopak, pokud se Slované stanou spojenci říše, je jistota, že první nápor Maďarů zadrží a on mezitím stačí vypravit vojsko, které jim pomůže Maďary zadržet úplně. Jestli to nebezpečí bylo tak velké? Jen si uvědomme, že jen pár let předtím (906) Maďaři zničili Velkomoravské "království", a to nebylo jen a tak něco. Sám Jindřich se proto vypravil s vojskem do Prahy, pomohl Václavovi upevnit moc a vyjasnit zdejší situaci. A Václav uzavřel spojenectví s Jinřichem, logickou součástí tohoto spojenectví bylo i uznání lenního vztahu k Jindřichovi. Bavorsko však bylo bohatší, mělo delší kulturní tradici a koneckonců i užší vztahy k Čechám. Pro mnoho slovanských knížat se spojenectví se Sasy nutně muselo zdát chybnou; Drahomíra, Boleslav a mnoho velmožů patrně sázeli právě na Bovory a spojenectví s nimi. Tomu odpovídají i další okolnosti Václavovy smrti - zemřel necelý rok poté, co Jindřicha Ptáčníka ranila mrtvice a Sasským dědicem se stal mladičký Otto. Tato situace se mnoha současníkům musela zdát jasným koncem sasské moci, a když Václava nepřemluvili po dobrém, zosnovali spiknutí a do jeho čela postavili Boleslava. A okamžitě přehodili výhybku na mezinárodním poli. Špatně - Otto nejenže obhájil dědické nároky, ale vybudoval silný stát, probavorští spiklenci v čele s Boleslavem si nabili. A jaký vůbec byl Václavův nástupce? Postavu měl podobnou, byl nejspíš také obávaným bojovníkem, ke svým sousedům uplatňoval stejnou politiku - ve jménu křesťanství si podroboval jednoho po druhém a budoval mocný stát. Vlastně tedy - až na chybu v hodnocení vývoje v Říši - nenastala žádná změna. Koneckonců, nebyli-li ti dva bratry, byli tak jako tak blízkými příbuznými a byli si nejspíš podobní jako vejce vejci. Chytří, tvrdí, racionální a úspěšní panovníci. V tomto světle se nabízí otázka, proč se Václav stal svatým a Boleslav získal přídomek Ukrutný. Za vraždu? To dělali všichni... Za bratrovraždu? Té se ale také dopouštěl každý třetí vládce raného středověku a Přemyslovci patřili vždy spíš mezi ty ukrutnější. A jak jsme již řekli - expanzívní politiku s mečem v ruce nezahájil ukrutník Boleslav, ale světec Václav. A Slavníkovce dal vyvraždit Boleslavův syn - Boleslav II., kterému dějiny daly přídomek Pobožný. Důvody k tomu všemu měli spíš pisatelé legend o Václavovi - pokud ho chtěli vylíčit opravdu jako světce, museli z jeho vraha učinit co největší bestii. Když o tom všem budeme přemýšlet, zjistíme, že Václavové jsou dva. Jeden se zrodil z legend, stal se patronem naší země a jeho všichni známe. Laskavý, zbožný, mírný člověk. Druhého porodila Drahomíra. Byl to prozíravý, úspěšný vládce, který obratně porážel jednoho souseda po druhém, využíval jejich nejednotu i spojenectví se sasskými vévody a položil základy českého státu. Během své krátké vlády dokázal obrovský kus práce, bez Václava by český stát možná nikdy nezvnikl, alespoň v té podobě, jakou známe. A kdo se pouští do velké práce, často si nadělá nepřátele, Václava ti jeho zabili. Zemřel a byl zapomenut. Jeho místo na dlouhá staletí zaujal jeho jmenovec z legend. Který byl skutečný? Středověcí scholastičtí nominalisté by řekli, že ten skutečný kníže Václav se snažil podobat svému idelánímu já, světci Václavovi. Jejich odpůrci realisté by řekli, že jediným skutečným Václavem byl křesťanský světec a kníže Václav byl jen jeho nedokonalým obrazem. Ale to už je spor o něčem jiném. |
||||