Obecně 
   Z historie
Panovníci
VLADISLAV  II.  JAGELONSKÝ
(* 1. 3. 1456, + 13. 3. 1516 Budín) - český a uherský král z dynastie Jagellonců
Vladislav byl nejstarším synem polského krále Kazimíra IV. Jagellonského. Ve svých patnácti letech byl roku 1471 zvolen na kutnohorském sněmu českým králem, jak určil před svou smrtí Jiří z Poděbrad. Byl to skvělý úspěch jagellonské zahraniční politiky. Krakovský dvůr si představoval, že České království se stane sekundogeniturou, tj. místem uplatnění druhorozených synů, podřízených polským králům. Ale Vladislavovy osudy se vyvíjely jinou cestou.
V prvních letech své vlády byl Vladislav skutečně odkázán na diplomatickou i vojenskou podporu Polska, protože musel o českou korunu bojovat s uherským králem Matyášem Korvínem, zvoleným roku 1469 katolickým panstvem v Olomouci. Na Matyášovu stranu se postavila i papežská kurie a dala Vladislava do klatby, naproti tomu ho uznal císař Fridrich III. Válka skončila nerozhodně v roce 1478. Olomouckou smlouvou se oba čeští králové uznali navzájem a země Koruny české si rozdělili: Vladislavovi připadly jen vlastní Čechy, vedlejší země zůstaly Matyášovi.
Vladislav byl slabým a nerozhodným panovníkem. Traduje se, že ho česká šlechta pojmenovala král "Bene", neboť tímto slůvkem, znamenajícím přitakání "dobře", odpovídal většinou na její sdělení a požadavky. Sebevědomí šlechtici mu prý také říkávali: "Ty jsi náš král a my jsme tví páni." V každém případě klesala prestiž královské moci i samotného českého státu. Vladislav podporoval katolickou církev, což spolu s růstem pozic panského stavu vedlo k vyhrocení napětí mezi katolíky a kališníky. Kromě toho král ztratil sepětí s nižší šlechtou a měšťanstvem. Brzy bylo zřejmé, že v zemi, kde je většina obyvatel utrakvistická (pod obojí), může být jen stěží obnoven katolicismus v podobě běžné pro předhusitské období. V roce 1485 byl uzavřen kutnohorský náboženský smír, který uzákonil svobodu obou vyznání (na jednotu bratrskou se nevztahoval). Odstranění náboženských rozporů uvnitř šlechtických stavů vedlo k jejich dalšímu posílení a jednotnému vystupování jak proti královské autoritě, tak proti městům, v nichž šlechta viděla hospodářského konkurenta, a v neposlední řadě také proti vlastním poddaným. Výrazem šlechtické nadvlády v zemi a jejím uzákoněním bylo roku 1500 vydání zemského zákoníku, připraveného komisí sedmnácti pánů a rytířů. V roce 1502 podepsal toto Vladislavské zřízení zemské i sám král.
Vzdor všem výhradám vůči Vladislavově vnitřní politice léta jeho vlády představovala v Čechách dobu relativního klidu a prosperity, která se mj. projevila zvýšenou stavební aktivitou (tzv. pozdní či vladislavská gotika), jež zacelovala jizvy zanechané husitskými válkami.
Ironií osudu bylo, že právě nepatřičná mírnost a neschopnost pomohly Vladislavu Jagellonskému získat další korunu. Po smrti Matyáše Korvína v roce 1490 si ho zvolila uherská šlechta za svého krále v naději, že bude rozhodovat sama, což se také stalo. Vladislav jí nejen slíbil, že bude trvale sídlit v Budíně - do Čech pak přijížděl jen vzácně - ale také se neuváženě zřekl vybírání daně, která byla hlavním zdrojem příjmů jeho předchůdce.
Je zřejmé, že takové vnitřně oslabené postavení krále se muselo projevit i v zahraniční politice, zvláště chátrala-li panovnická moc v Polsku obdobným způsobem. Už od 30. let 15. století soupeřili Jagellonci o převahu ve střední Evropě s Habsburky. Roku 1491 se v Uhrách prosadil proti příštímu císaři Maxmiliánovi I. ještě Vladislav Jagellonský, ale další diplomatické akce Habsburků ho v roce 1515 přiměly, že se souhlasem Krakova uznal vzájemná nástupnická práva obou dynastií, zpečetěná sňatky jeho dětí Ludvíka a Anny s Maxmiliánovými vnoučaty, pozdějším českým králem Ferdinandem I. a jeho sestrou Marií. Jagellonská diplomacie pak rezignovala na středoevropský prostor tak dokonale, že ponechala Ludvíka u Moháče napospas drtivé převaze Turků. Toho se však král Vladislav už nedožil. Zemřel roku 1516, opouštěje své milované a hýčkané děti nepřipravené na obtížnou roli panovníka.

Zdroj: KDO BYL KDO