Obecně 
   Z historie
Panovníci
VÁCLAV IV.
(* 26. 2. 1361 Norimberk, + 16. 8. 1419 Kunratice u Prahy) - český a německý král z dynastie Lucemburků
Dlouho a toužebně očekávaný dědic trůnu se narodil až v třetím manželství Karla IV. s Annou Svídnickou (prvorozený Karlův syn z manželství s Annou Falckou zemřel ve věku dvou let). Podle císařova přání dostal jméno českého patrona - Václav. Karel IV. byl v době Václavova narození na vrcholu své moci, a soustředil proto svůj zájem na to, aby svému synovi zajistil odpovídající postavení. Zahrnoval Václava nebývalou přízní, znásobenou po úmrtí matky (1362).
První Karlovou snahou bylo zabezpečit synovi český trůn, a tak již 15. června 1363 byl teprve dvouletý Václav korunován Arnoštem z Pardubic na českého krále. Arcibiskup také zprvu dohlížel na výchovu a vzdělání malého Václava. Po něm převzal starost o Václava Jan Očko z Vlašimi, který ho zasvěcoval i do politické správy země. Celá výchova malého prince byla vedena pod dohledem otce, a tak z Václava postupně vyrůstal díky až přehnané péči sice vzdělaný člověk, ale velmi závislý na konání svého okolí. Zde je třeba hledat důvody jeho pozdější nerozhodnosti i nesamostatnosti v řešení vladařských problémů. Václav se nenaučil vládnout sám bez cizí pomoci, využívat vlastních zkušeností a znalostí, vše bylo záležitostí učitelů a rádců, kteří mu od dětství uhlazovali cestu. Karel IV. dohodl také první sňatek Václava s Johankou Bavorskou, který se mezi oběma nedospělými dětmi za velké slávy uskutečnil 29. 9. 1370 v Norimberku.
Karel IV. pro svého syna usiloval rovněž o německou korunu. Po mnoha diplomatických jednáních, podporovaných nemalými finančními prostředky, byl Václav skutečně 10. června 1376 zvolen za německého krále a 6. července 1376 v katedrále v Cáchách korunován. Nikdy však nepodnikl římskou jízdu a nebyl korunován císařem.
Když Karel IV. 29. 11. 1378 zemřel, nastoupil Václav v českém státě i v říši na jeho místo. Z počátku si v mnoha jednáních počínal celkem obratně a rozvinul správní činnost i politickou aktivitu. Osamocený se cítil především v rodině, kde jeho mladší bratři Zikmund a Jan nacházeli vždy účinnou podporu u své matky Alžběty Pomořanské.
V průběhu Václavovy vlády se ujali dvorských úřadů představitelé z řad nižší šlechty, o které se Václav opíral. Ve většině případů to však byli lidé bez potřebných zkušeností, znalostí i politického rozhledu po evropském dění, zato vedení touhou po moci a majetku. Měli na Václava velký vliv, ale nebyli schopni mu pomoci na potřebné úrovni. Václav s nimi často trávil chvíle při různých radovánkách a honitbách v lesích, které jej odváděly od řešení závažných problémů. Zábavy, pitky, kterým stále častěji dával přednost před unavujícími panovnickými povinnostmi, však Václava postupně dostávaly do konfliktu především s vyšší šlechtou, které vadili i královi milcové. K vyřešení problémů nepřispěly ani neustálé spory s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna, které nakonec přerostly v otevřené osobní nepřátelství.
Rovněž v říši vznikly nesrovnalosti mezi mladým králem a jednotlivými kurfiřty. V jejich důsledku se Václav postupně stahoval do relativně klidnějšího Českého království, přestal se účastnit důležitých jednání, na něž vysílal za sebe jen zástupce. Narůstající nespokojenost nakonec v roce 1394 vedla ke spojení představitelů vyšší šlechty s moravským markrabětem Joštem a přešla do přímého útoku proti králi. Ten vyvrcholil tím, že krále při jeho cestě z Žebráku do Prahy zajali, když mu předtím přednesli nejdříve stížnosti na nepořádky ve správě země i říše, na opomíjené nároky panstva a libovůli králových oblíbenců. Václav byl sice za pomoci svého bratra Jana Zhořeleckého osvobozen, bylo dosaženo určité dohody (30. července 1394), ale konflikty pokračovaly. Proti Václavovi vznikla široká panská koalice, do jejíhož čela se postavil opět Jošt. Páni předložili králi podmínky a ten byl nakonec donucen, aby je přijal listinou z 19. března 1396. Tento akt znamenal jasné vítězství české šlechty nad králem. Klid však nenastal ani potom. V letech 1402-03 byl Václav držen znovu v zajetí, tentokrát zcela jasně z podnětu Zikmunda, který se mezitím snažil ovládnout České království.
Obdobně jako v Čechách předložili v prosinci 1397 i porýnští kurfiřti v říši Václavovi soupis požadavků a stížností. Týkaly se Václavovy nedůslednosti v řešení říšských problémů, církevní politiky, zejména v otázce papežského schizmatu, ale i jeho postoje vůči bratrovi Zikmundovi Lucemburskému, se kterým byl Václav v neustálých konfliktech. Na konci 90. let vznikla i v říši proti Václavovi koalice, jejíž činnost vyvrcholila v srpnu 1400 rozhodnutím o sesazení Václava IV. z německého trůnu s odůvodněním, že jde o krále "nepotřebného a nečinného i nedbalého". Jeho nástupcem se stal Ruprecht III. Falcký. Ale ani on nedokázal vyřešit všechny problémy v říši, která se zmítala neustálými mocenskými boji světských i církevních feudálů. Když se v roce 1409 sešel v Pise církevní koncil, uznal znovu Václava IV. za německého krále. Ten se však vlády v říši fakticky již neujal. Poslední léta jeho panování v Čechách zkomplikovalo rodící se husitské hnutí.
Václav IV. zpočátku Husa podporoval, ale kritika prodeje odpustků, který znamenal přínos také pro královskou pokladnu, je odcizila. Ani odsouzení Husa jako kacíře a naléhání koncilu i Zikmunda, aby zasáhl proti "sílícímu kacířství" v Českém království, nedokázaly Václava IV. vyburcovat k jednoznačnému postoji. Stále více se uchyloval do ústraní, kde ho také zastihla zpráva o první pražské defenestraci. Srdeční záchvat, který následoval, vedl k rychlé Václavově smrti.
Stejně jako byl neklidný jeho život, měl král nelehký konec a komplikovaný posmrtný úděl. Druhá Václavova manželka Žofie nechala pohřbít jeho pozůstatky na Zbraslavi. Klášter byl však za husitských válek vypleněn a královo tělo dokonce vytaženo z hrobu. Teprve v roce 1424 byl Václav slavnostně uložen v hrobce českých králů pod Svatovítským chrámem po boku Karla IV.

Zdroj: KDO BYL KDO