Obecně 
   Z historie
Panovníci
RUDOLF  II.
(* 18. 7. 1552 Vídeň, + 20. 1. 1612 Praha) - český a uherský král a římskoněmecký císař z dynastie Habsburků
Do obecného povědomí vstoupil tento panovník jako podivín, který více než vladařským umem a schopnostmi udivoval svojí nákladnou sběratelskou vášní, mecenášskou podporou alchymistů, šarlatánů, na druhé straně však i skutečných umělců a badatelů. Panovník, jehož nevypočitatelné reakce, lhostejnost k etiketě, dvorským i státnickým povinnostem udivovaly současníky. Osobnost, která je stálým otazníkem pro hodnocení historiků.
Narodil se z nesourodého manželství královského páru Marie Habsburské a Maxmiliána II. Habsburského. Matka, jež byla ortodoxní katolička vychovávaná na španělském dvoře, nelibě nesla Maxmiliánovu názorovou uvolněnost a náboženskou vlažnost. V této napjaté rodinné atmosféře vyrůstal i princ Rudolf. Po dlouhých sporech o výchovu budoucích dědiců habsburských držav zvítězil Madrid, a tak přes odpor a nechuť otce byl Rudolf s mladším bratrem Arnoštem vyslán na podzim 1563 do Španěl. Princům se zde sice dostalo poměrně širokého vzdělání a výchovy k vladařským účelům, avšak zvláště na formování Rudolfovy osobnosti necitlivě zapůsobila upjatost madridského dvora, atmosféra přemrštěné zbožnosti, odlidštěnost vztahů a stálé vštěpování nadřazenosti osoby panovníka. Když roku 1564 nastoupil Maxmilián na trůn, začal okamžitě usilovat o navrácení synů do Vídně. Jeho pokusy byly bez úspěchu a Rudolf s Arnoštem se vrátili až roku 1571. Rudolfovo postavení prvorozeného a otázky nástupnictví řešil císař záhy po jeho návratu z Madridu. V září 1572 byl princ korunován svatoštěpánskou korunou v Prešpurku. O rok později přijíždí Rudolf do Prahy, aby zde jednal s českými stavy. Na české straně převládala značná obava ze španělského vlivu na následníka trůnu a zůstávala tady nevyřčená otázka jeho budoucí náboženské tolerance. Ke korunovaci v pražském chrámu sv. Víta došlo až po zdlouhavých jednáních císaře se stavy 22. 9. 1575. Maxmilián přislíbil, že Rudolf bude spravovat zemi v době jeho nepřítomnosti a že se podle starého práva naučí češtině. V říjnu téhož roku byl také zvolen římským králem a 1. 11. 1575 slavnostně korunován.
Za necelý rok však nečekaná smrt císaře vynesla 24letého Rudolfa na trůn významné středoevropské monarchie. Na základě původních plánů otce soustředil Rudolf II. ve svých rukou veškerou vladařskou moc a jeho ostatní sourozenci (5 bratrů) měli být zabezpečeni pravidelnými ročními důchody. Maxmilián nezvolil šťastné řešení a bylo jen otázkou času, kdy se Rudolfovi bratři začnou domáhat podílu na moci. V počátečním období vlády do roku 1580 nebyly spory o vladařské způsobilosti nového císaře. Rudolf II. se dostává do konfliktu s matkou, který vyvrcholil jejím odjezdem do Španělska (1581). Příčinou sváru byla nespokojenost císařovny s postupem panovníka v náboženských otázkách, jenž byl sice katolické církvi nakloněn, ale rekatolizační změny prosazovat nemínil. Na konci roku 1580 Rudolf II. těžce onemocněl. Přes postupné zlepšování choroby a zdánlivé vyléčení lze již tady zaznamenat počátky psychických změn. Začal omezovat své projevy na veřejnosti, styk s lidmi. Odmítal cestovat a od roku 1583, kdy rozhodl přenést dvůr do Prahy, opouštěl město jen výjimečně. Problematická byla i otázka sňatku pro zajištění dědiců trůnu, projednávaná již od roku 1579. Nejvhodnější nevěstou byla vybrána dcera Filipa II., Rudolfova sestřenice Isabela. Dlouhotrvající váhání císaře vedlo madridský dvůr k zrušení zasnoubení a nevěstu získal jeho bratr Albrecht. Zpráva o tomto zasnoubení byla bezprostředním podnětem k propuknutí Rudolfovy duševní choroby (1598). Císař, který podezříval členy habsburské rodiny ze snah o uchvácení koruny, upadal do stavů střídavých záchvatů zlosti a apatie. Téměř dva roky byla jeho choroba bez výrazného zlepšení. Ke změně dochází až působením císařova zpovědníka Jana Pistoria, jenž Rudolfovu pozornost odvracel od všech záležitostí, které jej zatěžovaly a rozrušovaly. Panovník se soustředil na sbírky a další zájmy. Svérázná léčebná metoda přinesla zlepšení, ale od roku 1600 byl Rudolf II. pro zasvěcené osoby nemocný člověk, trpící stihomamem a depresemi.
Přesunem císařského dvora do Čech a s ním i papežského nuncia začíná postupný nástup rekatolizace v zemi (1584, 1602 se obnovuje mandát proti českým bratřím). Tlak katolické církve byl omezen vypuknutím války s Turky v srpnu 1593. Turecké nebezpečí postavilo císaře před nové problémy - finance a vojsko. Válka se protahovala, neboť na uherském bojišti byly síly poměrně vyrovnány. Již téměř sjednaný mír prostřednictvím papežských vyslanců nebyl potvrzen pro onemocnění císaře. Další komplikací bylo povstání v Uhrách vedené magnátem Štěpánem Bočkajem, jehož jednotky postupně obsadily Slovensko (Horní Uhry) a pustošily svými vpády Moravu. Když pak v létě 1605 zahájila turecká vojska nové tažení, musel habsburský dvůr rychle sjednat příměří.
23. 9. 1606 byla podepsána Vídeňská smlouva, kterou bylo Sedmihradsko a část Uher postoupeno Bočkajovi, byl dán slib náboženské svobody v Uhrách a císař se zavázal uzavřít mír s Turky. Turecku zůstaly všechny dosažené výboje a mělo od císaře dostat 200 000 dukátů. V roce 1606, při opětném propuknutí Rudolfovy choroby, začal bratr Matyáš otevřeně projevovat své dosavadní snahy a plány projednáváním otázky nástupnictví. Na konci roku již vyzýval uherské stavy k odboji vůči císaři. Nastává skutečný rozkol uvnitř monarchie a obě strany zbrojí. České stavy se v tuto kritickou chvíli nepostavily na Matyášovu stranu, a tak arcivévoda musel s Rudolfem jednat o částečném odstoupení. Byl uzavřen tzv. libeňský mír, kterým Matyáš získal uherskou korunu, rakouské državy a Moravu. Záhy však čeští protestanté na sněmu předkládají panovníkovi své požadavky, které svou šířkou předstihovaly svobody, jež přislíbil Matyáš ve svých zemích. Postupně se konflikt vyhrocuje a Rudolf nakonec z obavy před bratrem vydává 9. 7. 1609 listinu Rudolfův majestát, která uzákoňuje náboženskou svobodu v Čechách. Panovník zaměřil všechny své síly na pomstu. Tragickým epilogem, jenž urychlil konec jeho vlády, byl vpád pasovských žoldnéřů do země v únoru 1611. Po jejich porážce je Rudolf nucen abdikovat (23. 5. 1611). Na sklonku téhož roku vážně onemocněl a v lednu 1612 umírá.
Pro současnou dobu je nejzajímavější císařova sběratelská činnost, která byla velmi nesourodá. Přes medailérství, malířská a sochařská díla, po grafiku, sklo a různé kuriozity. Bohužel převážná část sbírek byla v době třicetileté války vyvezena z Čech Švédy.
Ze všech věd se Rudolf II. zajímal nejvíce o alchymii (uvádí se, že jedno období bylo u dvora na 200 alchymistů, mj. Alessandro Scotta, Edward Kelley, sir John Dee), byl však i mecenášem takových vědců, jako byli Tadeáš Hájek z Hájku, Johannes Kepler nebo Tycho Brahe.

Zdroj: KDO BYL KDO