Obecně 
   Z historie
Panovníci
PŘEMYSL II. OTAKAR
(* kolem 1233, + 26. 8. 1278 Suché Kruty, Rakousko) - český král a moravský markrabě z rodu Přemyslovců
Vzestup a pak strmý pád Přemysla II. Otakara fascinoval už současníky (český král se dostal i do Dantovy Božské komedie) a vzrušuje i dnes. Muž, který vybudoval rozsáhlou středoevropskou říši, postavy ušlechtilé, srdnatý, moudrý a i nad obyčej svého věku výmluvný, obklopený slávou a bohatstvím, nakonec zůstal osamocen s hrstkou nejvěrnějších na Moravském poli, kdy v den sv. Rufa, pro Čechy tak nešťastný, ztratil i život, když to nejcennější - čest - si podržel.
Druhorozený syn Václava I. a Kunhuty z rodu Hohenštaufů se měl stát původně duchovním, ale po smrti staršího bratra Vladislava (+ 1247) převzal jeho úděl, markrabství moravské. Brzy se dostal do sporů s otcem, který se oddával více lovu než správě země. Odboj byl zosnován šlechtou, která nespokojena s Václavem zvolila 31. 7. 1247 Přemysla za mladšího krále. Nešlo tedy o odstranění Václava, ale o snahu dosadit spoluvládce, který by energicky prosazoval zájmy pánů a království. Přemysl chtěl navíc pokračovat v politice bratra, ucházejícího se sňatkem s Gertrudou (neteří posledního Babenberka Bedřicha Bojovného) o velkolepé dědictví: Rakousy a Štýrsko. V době, kdy ani papež, ani císař neměli dost sil k prosazení svých zájmů, se Přemysl II. domníval, že důslednější česká politika by mohla využít bezvládí a boje všech proti všem a připojit tyto země k Českému království. Místo toho vypukl otevřený boj mezi otcem a synem, když Václav porušil dřívější ujednání a Přemysla vojensky napadl. Mladý král sice načas opanoval celou zemi a Václav musel dokonce za hranice, ale nakonec se válečné štěstí, při Přemyslově neúspěšném obléhání Mostu, přiklonilo na stranu Václava. Obratným vyjednáváním pak král získal vrch, podařilo se mu obsadit Prahu a Přemysl se podrobil. Když později požadoval zmírnění podmínek smíru, byl na Týřově zajat a jeho straníci uvrženi do žaláře, takže Václavovo vítězství bylo úplné.
V té době už všeobecná anarchie v Rakousích vyústila v nabídku poddanství Václavovi. Roku 1251 tam byl poslán Přemysl, aby se ujal vlády. Po celou tu dobu neopomněl posilovat v Rakousích své pozice. Přes značný věkový rozdíl (bylo mu asi 19 let) se oženil se sestrou posledního Babenberka, více než padesátiletou Markétou. Úspěchy české strany vyvolaly odpor u Uhrů a Bavorů. Přemysl ohrožoval uherské zájmy v jižním Štýrsku a králi Bélovi se podařilo vytvořit protičeskou koalici, k níž se připojila i polská knížata. Roku 1253 se bojovalo po celé délce českých hranic, ale bez znatelných výsledků. Ještě před koncem bojů zemřel Václav I., a Přemysl se tak stal legitimním českým králem. O zprostředkování míru se nakonec zasadil papež, neboť spory oslabovaly jeho pozici v boji proti císařské rodině Štaufů.
Na podzim roku 1254 se král vydal na křížovou výpravu proti pohanským Prusům, za níž byl na jeho počest založen hrad Královec (Königsberg, Kaliningrad). Přemysl se tu snažil vytvořit české léno, které by sloužilo k nátlaku na polská knížata. Po návratu v únoru 1255, který patrně zapříčinila zpráva o smrti papeže, se přesvědčil, že jeho úmysl stát se římskoněmeckým císařem je neuskutečnitelný - byl již příliš mocný, než aby získal potřebnou podporu říšských knížat. Pragmaticky tedy podporoval střídavě oba kandidáty na trůn, protože oslabená vláda vyhovovala jeho záměrům na jihu, kde se schylovalo k novému střetnutí s Uhry. V zimě 1259 poslal pomoc štýrským šlechticům proti uherským posádkám, takže se je podařilo vypudit ze země. K rozhodujícímu střetnutí došlo 26. 6. 1260 u Kressenbrunnu, kde Přemysl především osobní statečností zvítězil. Mír s uherským králem Belou uzavřel až o rok později. Čekal totiž na rozvod s Markétou a chtěl si získaná území pojistit sňatkem s Kunhutou, Belovou vnučkou.
Přemyslova říše se pak rychle rozrůstala - roku 1262 obdržel fojtství salcburské a pasovské, roku 1266 připojil Chebsko. Papež připomínal Přemyslovi jeho slib nové kruciáty, a tak český král znovu uvažoval o vytvoření lenního území na severovýchodě, přičemž z olomouckého biskupství se mělo stát arcibiskupství spravující dobytá území. Proti tomu se postavila církev, odmítající oddělit moravskou diecézi, ale také rozmary počasí - obleva znemožnila pochod vojska. Přesto Přemysl nová území získal - Korutany, které mu postoupil bezdětný vévoda Oldřich. Získal i Krajinu a patriarchát aquilejský. Nové rozšíření Přemyslova panství sahajícího až k Jadranu vedlo k dalšímu střetnutí s Uhry, které se však podařilo znovu odrazit.
Za poměrně dlouhé Přemyslovy vlády se Čechy dotvořily ve vrcholně feudální stát, kde rozhodující slovo měl král. Přemysl věděl, že vnitřní síla státu je základem jeho mezinárodního postavení. Hned na počátku vlády zřídil zemský soud v Praze, kde byly vedeny zemské desky. Moc panovníka ohrožovali mocní feudálové zejména v okrajových oblastech, kteří měli často zájmy protikladné ústřední moci. Proto Přemysl podporoval kolonizaci pohraničních území a zval hlavně německé kupce a řemeslníky do nově zakládaných královských měst (založil např. Kolín, Klatovy, České Budějovice, Domažlice, Louny, Kadaň), což zároveň znamenalo přínos i pro královskou pokladnu. Lesk Přemyslovy moci pocházel z této promyšleně budované základny hospodářské, mocenské i vojenské. Ne nadarmo se mu přezdívalo král železný (podle obrněné jízdy) a zlatý. Ovšem kroky vedoucí k posílení královské moci měly i svůj rub. To, že král získával od šlechty zpět statky zastavené otcem, promyšlené rušení domácích práv a zavádění západoevropských, zejména německých obyčejů a omezení vlivu šlechty, postavilo nakonec řadu nejmocnějších českých pánů proti králi. Dokud byl úspěšný ve výbojích, mohl dávat českým pánům výnosné úřady v alpských zemích a platit obrněnou jízdu, nebyla opozice příliš cítit. Ale volbou Rudolfa Habsburského římským králem po smrti Richarda v roce 1273, kterou Přemysl neuznal, začal nezadržitelný soumrak jeho moci.
Obrovský rozsah říše i bohatství Přemysla II. Otakara byly trnem v oku nejen sousedním panovníkům, ale především novému králi říše, který neměl žádné vlastní území odpovídající váze titulu. Začal proto uplatňovat nárok na všechny Přemyslovy výboje s tím, že to jsou odumřelá říšská léna, resp. v dalších zemích vyvolal protičeská povstání. Navíc našel, zejména ve Vítkovcích, i spojence uvnitř Českého království. Když Rudolf vpadl vojensky do Rakous a hrozilo povstání Vítkovců, Přemysl se vídeňským mírem 26. 11. 1276 vzdal vlády ve všech zemích kromě Čech a Moravy. Ale Rudolf požadavky stupňoval a žádal Přemyslovu úplnou kapitulaci včetně přijetí Čech a Moravy v léno. Přemysl raději volil válku, v níž neměl příliš nadějí na vítězství. Roku 1278 byl poražen na Moravském poli v rozhodující bitvě, v níž sám zahynul. Zanechal po sobě následníka, nezletilého syna Václava (II.) a královnu-vdovu Kunhutu, ale také nemanželského syna, plod jeho poměru s Anežkou z Kuenringu zvanou Palceřík, vévodu Mikuláše (I.) Opavského.

Zdroj: KDO BYL KDO