Obecně 
   Z historie
Panovníci
PŘEMYSL I. OTAKAR
(+ 15. 12. 1230) - český kníže a král z rodu Přemyslovců
Přemysl byl synem krále Vladislava II. a jeho druhé manželky Jitky Duryňské. O mládí příštího krále se zprávy nedochovaly, objevují se teprve roku 1180, kdy se zasnoubil, a pak roku 1185, kdy stál v čele vojska staršího bratra knížete Bedřicha a měl za úkol přinutit moravské Přemyslovce, které podporoval císař Barbarossa, k poslušnosti českému knížeti. Teprve na druhé výpravě přiměl Konráda II. Otu k boji a porazil ho v krvavé bitvě u Loděnic 10. prosince. Následovalo smíření, které Konráda Otu vyneslo po Bedřichově smrti na knížecí stolec (1189-91). Když se po jeho smrti stal knížetem Václav (syn Soběslava II.), vypověděl mu Přemysl poslušnost a začal sám bojovat o vládu. Na jeho stranu se přidal i biskup Jindřich Břetislav. Václav se opevnil v Praze a po neúspěšném obléhání vyslal Přemysl biskupa k císaři. Za úplatek 6 000 hřiven stříbra Jindřich VI. udělil Přemyslovi Čechy v léno a Václav nakonec prchl do ciziny. Přemysl tak roku 1192 poprvé usedl na knížecí stolec, ale nemohl sehnat slíbenou sumu, a tak se biskup musel odebrat jako rukojmí k císaři. Přemysl zatím vyjednával s císařovým odpůrcem Jindřichem Lvem, což vedlo k jeho pádu. Rozzuřený císař ho zbavil vlády, kterou svěřil biskupu Jindřichu Břetislavovi (1193). Přemysl sice proti vracejícímu se biskupovi vojensky vytáhl, ale k bitvě nedošlo. Většina šlechty přeběhla z Přemyslova tábora a ten musel utíkat. Exil však netrval dlouho, protože už v červnu kníže a biskup zároveň zemřel. Čeští páni, zřejmě v obavě před odvetou, zvolili za nového knížete Přemyslova mladšího bratra Vladislava. Přemysl nehodlal ustoupit, přitáhl do Čech a schylovalo se k bratrovražednému boji. Vladislav, i když měl převahu, před bitvou uznal přednostní právo Přemysla, postoupil mu dobrovolně vládu (6. 12. 1197) a až do smrti ho oddaně podporoval, což byl neobvyklý čin, který mu vynesl obdiv souvěkých kronikářů.
Přemysl bratra jmenoval moravským markrabětem, a když upevnil své postavení v Čechách, začal usilovat o královskou korunu. Roku 1197 totiž zemřel císař Jindřich VI. a v následujících bojích několika rivalů o korunu Přemysl správně vycítil příležitost. Nejprve uzavřel smlouvu s Filipem Švábským a za podporu při jeho volbě v březnu 1198 byl v srpnu - společně s Filipem - slavnostně korunován s tím, že právo nosit korunu měli i jeho dědici. Dosáhl i dalších výsad: právo investovat (dosazovat) pražské biskupy, omezení císařské moci tím, že svobodně zvoleného českého krále může císař pouze potvrdit.
Roku 1201 zasáhl do sporů o císařství i papež Inocenc III., který podporoval protikandidáta Otu Brunšvického a vyzval Přemysla, aby odstoupil od Filipa. Protože Ota zatím neuznával Přemyslův královský titul, po změně tábora byl Přemysl 24. 8. 1203 znovu slavnostně korunován v Merseburku. Připojil se i papež a bulou z 29. 4. 1204 potvrdil titul i všechna privilegia království na věčné časy. Ale pro Přemysla to nebyla poslední změna spojence. Poté co byl zavražděn Filip Švábský, postavil se za kandidaturu štaufského pretendenta Fridricha II., syna Jindřicha VI. Ota sice zbavil za trest Přemysla všech lén, ale na válečné výpravě Fridricha II. se Přemysl vyznamenal a vděčný panovník, který ještě neměl císařskou pečeť, mu všechna privilegia stvrdil a rozšířil Zlatou bulou sicilskou. Český král se mohl vyplatit z dávného závazku doprovázet císaře na římské jízdě a musel se zúčastňovat pouze těch říšských sněmů, které byly v bezprostředním dosahu jeho území. Zároveň se upevnilo právo volitelského (kurfiřtského) hlasu pro českého krále.
Panování Přemyslovi I. Otakaru zkomplikoval rozchod s manželkou Adlétou Míšeňskou, přičemž zbavil prvorozeného syna Vratislava nástupnictví, a ještě téhož roku se oženil s Konstancií Uherskou. Nepřátelství Míšeňských na sebe nedalo čekat, a navíc volbou nového biskupa Ondřeje (1214) místo spojence získal Přemysl protivníka, který usiloval o vymanění církve z područí světské moci. Pět let trval spor s biskupem, na jehož stranu se postavil i papež a nechal nad Čechami vyhlásil klatbu. Nakonec - díky obratné Přemyslově politice - došlo v otázce církve ke kompromisu a svou moc panovník ještě posílil. Konkordát vymezující vztahy mezi králem a pražským biskupem byl 10. 3. 1222 Přemyslovým privilegiem rozšířen na všechny církevní instituce v království.
Na sklonku vlády se Přemyslovi podařilo vyřešit letitý problém, který dlouho oslaboval český stát - otázku nástupnictví. Seniorát, starobylé právo o nástupu nejstaršího člena rodu z dob Břetislava I., nahradil primogeniturou, právem prvorozeného, která odpovídala upevňujícím se feudálním vztahům. Už v roce 1216 nechal nejstaršího syna z druhého manželství Václava uznat šlechtou za budoucího krále. Volbu pak potvrdil i císař Fridrich II. a korunovací v roce 1228, ještě za svého života, mu Přemysl následnictví pojistil. Brzy nato se zároveň rozkmotřil s císařem i rakouským vévodou Leopoldem. Podle dohody se Přemyslova dcera Anežka z druhého manželství měla stát ženou císařova prvorozeného syna. Leopold císaře přiměl, aby dohodu urážlivě zrušil a oženil syna s Markétou Rakouskou. Anežku, dlící na vychování na rakouském dvoře, otci roku 1225 vrátili - odešla pak do kláštera, stala se abatyší a nakonec světicí (také dcera z prvního manželství Markéta, provdaná do Dánska pod jménem Dagmar, je dodnes vysoce ctěnou královnou). Přemysl poté vytáhl proti Leopoldovi, ale roku 1226 válka skončila příměřím, i když přátelské vztahy se již neobnovily.
Přemyslova pragmatická politika, při níž měnil snadno spojence, nemusí vzbuzovat na první pohled sympatie. Její výsledky však lapidárně zhodnotil F. Palacký: "nalezl Čechy svržené až na nejhlubší stupeň politické nevlády a nevážnosti, blízko konečného úpadku ... a když umřel, pozůstavil je synu svému co mocnářství nikomu nepodlehlé, v sobě uspokojené a svorné a požívající ve valné části Evropy netoliko vážnosti, ale i ostrahu." Přemysl jako politik patřil rozhodně k největším v celé naší historii.

Zdroj: KDO BYL KDO