Obecně 
   Z historie
Panovníci
MARIE  TEREZIE
(* 13. 5. 1717 Vídeň, + 29. 11. 1780 tamtéž) - česká a uherská královna z dynastie Habsburků
Od roku 1526 se na českém trůnu vystřídalo osmnáct panovníků z habsburského rodu a mezi nimi byla jen jedna žena. Vládla čtyřicet let a výrazně ovlivnila další osudy habsburské říše. Je považována za tvůrkyni moderního rakouského státu a řazena mezi "velikány dějin".
Jako nejstarší dcera Karla VI. se ujala vlády po smrti svého otce 20. října 1740 na základě tzv. pragmatické sankce, která stanovila nedělitelnost dědičných zemí habsburského domu a nástupnictví podle prvorozenosti v mužské i ženské linii.
Po otci přejímala dědictví dosti neutěšené. Neúspěšné války zcela finančně vyčerpaly hospodářsky zaostalou monarchii a rozvrátily armádu. Chyběly i výrazné osobnosti v armádě a politickém vedení říše. Již první dny a týdny vlády Marie Terezie navíc ukázaly, že nesmírné úsilí, které Karel VI. vynaložil na mezinárodní uznání pragmatické sankce, bylo marné. Bavorský vévoda Karel Albrecht, který měl za manželku jednu z dcer císaře Josefa I., si dělal nároky na české a rakouské země a nástupnická práva Marie Terezie neuznal. Pruský král Fridrich II. požadoval odstoupení některých slezských knížectví, a když Marie Terezie odmítla, vtrhl v prosinci 1740 se svými vojsky do Slezska. Španělsko uplatňovalo nároky na Lombardii. Albrecht získal podporu Francie i jiných států a v listopadu 1741 vnikla bavorská, francouzská a saská vojska do Čech. Nejistým spojencem Marie Terezie zůstala v té době jen Anglie. A tak se mladá panovnice musela prvních osm let své vlády zabývat především "mužskou záležitostí", tj. válkou. V dlouhé řadě válečných střetnutí nazývaných válkou o rakouské dědictví ztratila téměř celé Slezsko (s výjimkou Těšínska, části Opavska, Krnovska a Niska) a některá menší území v Itálii. Zvítězila však v nejdůležitějším - vybojovala si právo na vládu v monarchii. Po smrti Karla Albrechta pak prosadila zvolení svého manžela Františka Štěpána Lotrinského římskoněmeckým císařem (1745).
Marie Terezie prokázala v této těžké době obdivuhodnou energii, rozhodnost a odvahu. Půvabná plavovlasá žena vysoké štíhlé postavy v průběhu těchto let poněkud ztloustla, což prý dodávalo "její kráse velebné majestátnosti". Uprostřed válečných střetnutí rodila děti, nabývala vladařských zkušeností i sebevědomí a vyzrála jako panovnice. Měla nepochybně politický talent, zvláštní ženskou bystrost při posuzování lidí, zdravý úsudek, byla rozvážná a velmi pracovitá.
Válečná střetnutí těchto let, stejně jako pozdější sedmiletá válka s Pruskem, která skončila naprostým hospodářským vyčerpáním obou stran a pohřbila naděje na znovuzískání Slezska, Marii Terezii názorně přesvědčily o zaostalosti habsburské říše. Panovnice pochopila, že bez urychleného překonání této zaostalosti nelze udržet tradiční mocenské postavení monarchie v Evropě. A protože zachování moci dynastie bylo vždy hlavním motivem její činnosti, začala svoji říši modernizovat. Doba její vlády se stala obdobím rozsáhlé a všestranné reformní činnosti, obdobím počátku a rozvoje tzv. osvícenského absolutismu v Rakousku. Nazýváme tak systém vlády, kdy reformy nezbytné pro rozvoj společnosti jsou zaváděny shora, osvíceným panovníkem, prostřednictvím státu.
Reformami byla posílena moc panovníka a vytvořených ústředních úřadů na úkor stavovských orgánů jednotlivých zemí. V zemích a krajích pak přecházela rozhodující část správy na státní úředníky jmenované panovníkem. Zestátnění správy na úkor stavů napomáhaly také soudní a berní reformy. Poslední navíc i zdanila šlechtickou půdu. Stát také stále více zasahoval do dalších oblastí života, včetně vztahů mezi vrchnostmi a poddanými, a některými opatřeními usiloval o zlepšení situace poddaných. Radikálnějšího zásahu, jakým bylo zrušení nevolnictví, se však Marie Terezie neodvážila. Celními úpravami, omezováním cechů aj. podporoval stát zakládání manufaktur a rozvoj průmyslové výroby. Hospodářskému rozvoji napomáhalo i budování cest, zlepšení poštovního spojení, zavedení jednotné soustavy měr a vah i jednotné měny, školské a další reformy. Díky reformám se z habsburského konglomerátu velmi nesourodých zemí postupně stával moderní centralizovaný stát, který se přizpůsoboval osvícenskému století.
vlády osvícenského absolutismu neznamená, že panovník musí být nejosvícenější z osvícených a iniciátorem všech změn. Marie Terezie byla značně konzervativní, přesvědčená katolička protireformačního zaměření a některé ideje osvícenců zůstávaly jejím názorům velmi vzdálené. Blízké jí však byly názory osvícenců na úlohu panovníka a státu, a proto si ministry a rádce vybírala z jejich řad. Patřili mezi ně především hrabě Haugwitz, kancléř A. V. Kounic, osobní lékař Gerhard van Swieten, právník Karel Antonín Martini, představitelé ekonomické a politické vědy Johann Heinrich Gottlob Justi a Joseph von Sonnenfels a posléze i prvorozený syn a od roku 1765 spoluvladař a císař Josef II. Mezi osvícence je počítán i manžel Marie Terezie František I. Štěpán Lotrinský. Osvícenci navrhovali reformy a panovnice se spíše bránila, zmírňovala jejich radikálnost. Tento způsob zavádění reforem vedl v mnoha případech k polovičatosti a nedůslednosti. Na druhé straně však díky smyslu panovnice pro realitu a poznání mezí, jež nemůže překročit, tlumil ostří odporu stavů proti reformám. Konečné rozhodnutí si vždy ponechávala Marie Terezie, která až do konce života držela otěže vlády pevně ve svých rukou.
Konzervatismus Marie Terezie, narůstající s postupujícím stářím, vedl v posledním období její vlády k častým rozporům mezi ní a Josefem II.
Svým způsobem života byla Marie Terezie více než feudální panovnicí "pravou měšťankou německou", rozumnou a pilnou hospodyní, milující a věrnou manželkou i starostlivou matkou. Měla celkem šestnáct dětí, z nichž deset ji přežilo, a jejich výchově věnovala velkou péči.
Tereziánské reformy podstatně oslabily český stát. Obavy vlastenců také vyvolávalo upřednostňování němčiny ve státní správě a školství. Pociťovali, že panovnice není Čechům příliš nakloněna. F. M. Pelcl ve svém soukromém deníku výstižně zaznamenal, že s Čechy jednala "nejinak než macecha". Nemohla českým stavům zapomenout, že když se Karel Albrecht dal v prosinci 1741 provolat českým králem, složila mu svůj hold většina české šlechty, téměř všechno duchovenstvo a skoro všechna královská města.

Zdroj: KDO BYL KDO