Obecně 
   Z historie
Panovníci
JAN  LUCEMBURSKÝ
(* 10. 8. 1296 Lucemburk, + 26. 8. 1346 Kresčak) - lucemburský hrabě, český král z dynastie Lucemburků
Jan Lucemburský bývá často označován jako král cizinec, v příznivější charakteristice jako král diplomat a statečný rytíř.
syn lucemburského hraběte a později císaře Jindřicha VII. byl vychován v kultivovaném prostředí pařížského dvora. Poté co byl jeho otec zvolen německým králem, nabídla Janovi část české šlechty ve spojení s cisterciáckými opaty českou korunu a spolu s ní ruku poslední neprovdané přemyslovské princezny Elišky. Svatba se konala 1. září 1310 ve Špýru. Koncem měsíce se novomanželé vydali na cestu do Prahy. Zde je čekala tvrdá realita, kterou mohl Jan zvládnout jen stěží, přestože byl přirozeně nadaný, vybraně vzdělaný a obklopený spolehlivými rádci svého otce. Chyběly mu zkušenosti, nebyl připraven na styk s drsným prostředím a pyšnou českou šlechtou, jejíž sebevědomí od zavraždění posledního Přemyslovce v roce 1306 značně vzrostlo. Janovy představy o vznešeném poslání panovníka, jak je poznal ve Francii, jí byly na hony vzdálené. Byl prvním českým králem, jemuž se šlechta odvážila předložit volební kapitulaci, požadující především omezení panovníkovy moci. Jan ji potvrdil, byť ne v celém rozsahu, v Inauguračních diplomech, dříve než se ujal vlády. Počátky Janovy vlády byly nejisté, přitomnost zkušených rádců sehrála spíše negativní roli, neboť vytvořila mezi králem a domácími šlechtickými předáky bariéru v době, kdy si potřeboval vytvořit vztah k nim sám. V roce 1313 bylo navíc Janovo postavení oslabeno smrtí jeho otce. Po krátké epizodě, v níž sám usiloval o získání německé koruny, podpořil Jan nového krále Ludvíka IV. Bavora a často pak válčil po jeho boku, zejména proti jeho konkurentům Habsburkům.
letech 1310-19 sváděl Jan Lucemburský zápas s českou šlechtou o větší moc ve státě, a dokonce i o větší podíl na královských důchodech. Šlechta sama pak byla rozdělena na dvě uskupení. Vůdčí osobností jednoho byl Jindřich z Lipé, jenž čas od času vystupoval jako králův věrný spojenec, ve skutečnosti byl však velmi ambiciózní a toužil vládnout králi i království. Přes veškeré nepřátelství a rozpory byl pán z Lipé jediný, kdo Janovi, pociťujícímu k českému panstvu téměř odpor, imponoval, podobně jako jeho životní družka královna-vdova Eliška Rejčka, s níž ho později, po Jindřichově smrti, sblížily nesváry ve vlastní rodině. V čele druhé kliky stál Vilém Zajíc z Valdeka, přívrženec a důvěrník královny Elišky, která marně usilovala o návrat poměrů z doby vlády Václava II. a vlastními politickými kroky nebezpečně ohrožovala Janovo postavení. Rozpory mezi králem a šlechtou se vystupňovaly na přelomu let 1317-18 do otevřeného povstání, které Jana donutilo obrátit se o pomoc k Ludvíku Bavorovi, jenž zprostředkoval v dubnu 1318 smíření v Domažlicích. O rok později se pokusil o vzpouru proti králi pražský patriciát, který uzavřel spojenectví s Valdekem a královnou Eliškou. Přestože Jan po neúspěšném obléhání Starého Města potvrdil Pražanům starobylé privilegium, postihl o něco později vůdce vypovězením a ostatní měšťany vysokou pokutou.
První Janovo manželství s Eliškou Přemyslovnou nebylo šťastné. Rozdílnost povah manželů byla snad nejvíce konfrontována v odlišném přístupu k politické praxi. Po přechodných obdobích, kdy se zdálo, že Janova politická linie se shoduje s přáními královny, vyvrcholily neshody manželského páru počátkem roku 1319 úplným rozchodem krátce poté, co Eliška Janovi porodila druhého syna. Janovo zřejmě oprávněné podezření, že královna usiluje sama o vládu ve jménu prvorozeného syna Václava, zesílilo poté, co Eliška odešla na Loket. Jan pronikl na hrad téměř násilím a odebral jí tři starší děti. Tříletého Václava, o němž se domníval, že je vychováván v nenávisti k otci - později mu proto nedůvěřoval - držel ve vězení a poté odvezl na francouzský dvůr, kde sám vyrůstal. Uražená Eliška odešla na Mělník, kde v následujících letech pobývala nejčastěji. Janovi porodila ještě tři děti: Jana Jindřicha a dcery dvojčata (Annu a Elišku). Ztroskotání manželství mělo na Jana neblahý vliv: lhostejný vztah k Čechám, cynismus k ženám, dobrodružný a prostopášný život, od kterého upustil až po svém druhém sňatku, jejž uzavřel v prosinci 1334 s Beatrix Bourbounskou. K synu Václavovi, pozdějšímu hraběti z Lucemburka, z tohoto manželství měl zcela jiný vztah než k Eliščiným dětem.
Po roztržce s královnou pobýval Jan většinou mimo Čechy, často ve svém milovaném Lucembursku. Byl neobyčejně statečným bojovníkem - zúčastnil se řady významných válečných konfliktů - a vynikajícím diplomatem, ale také vyhledávaným společníkem na dvorských slavnostech a turnajích, okouzlujícím kavalírem. Právě na poli mezinárodních vztahů prospěl Českému království nejvíce. Bojoval, zasnuboval své sestry a děti, získal pro českou korunu definitivně Chebsko, Budyšínsko a Zhořelecko v Horní Lužici, a především vyšehradskou smlouvou z roku 1335 větší část Slezska. Stinnou stránkou jeho dynastické politiky byl podstatně zvýšený daňový tlak na obyvatelstvo českých zemí, do jejichž vnitřních záležitostí přestal Jan téměř zasahovat. Trvalá nepřítomnost panovníka a vláda panské kliky Jindřicha z Lipé začaly počátkem 30. let vzbuzovat nevoli. Roku 1333 donutila část šlechty Jana, aby svěřil vládu v Čechách synu Václavovi (Karlovi). Při své návštěvě v zemi v roce 1341 král ustanovil, že dědici Českého království se stanou jedině Karel a jeho potomci. V té době už byl Jan slepý, přesto se účastnil stoleté války na straně Francie a byl činný v říšské politice. S pomocí svého strýce trevírského arcibiskupa Balduina, který byl jedním z říšských kurfiřtů (právě tak jako sám Jan z titulu českého krále), připravoval volbu nového německého krále. 11. 7. 1346 jím byl zvolen jeho syn Karel - jako panovník římskoněmecké říše Karel IV. To byl Janův diplomatický triumf, nejvyšší meta, kterou pomohl zajistit svému následníkovi. Krátce nato mu byla doručena žádost francouzského krále o pomoc proti Angličanům. Jan i Karel se neprodleně vypravili do Francie. K rozhodujícímu střetnutí došlo 26. 8. 1346 u Kresčaku. Slepý král nechal odvést svého syna z předem prohrané bitvy násilím, sám údajně se slovy: "Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!" splnil rytířskou povinnost a zvolil si jistou smrt.

Zdroj: KDO BYL KDO