Obecně 
   Z historie
Panovníci
JOSEF  II.
(* 13. 3. 1741 Vídeň, + 20. 2. 1790 tamtéž) - římskoněmecký císař, panovník habsburské monarchie z dynastie habsbursko-lotrinské
Josef II. byl nejstarší syn Marie Terezie a Františka Lotrinského. Po smrti otce v roce 1765 se stal římskoněmeckým císařem a Marie Terezie ho jmenovala svým spoluvládcem. Po její smrti 29. listopadu 1780 se ujal vlády v monarchii.
Protože šlo o následníka trůnu, Josefova výchova i vzdělání měly poměrně vysokou úroveň. Hodně také cestoval po evropských státech i jednotlivých zemích monarchie. Stal se osvícencem, přesvědčeným o nutnosti podstatných reforem tehdejší společnosti. Radikálnost jeho názorů však vedla k rozporům mezi ním a matkou. Desetileté období Josefovy vlády pak bylo vyplněno horečnou reformní činností. Jejím mozkem i hnací silou byl sám Josef, u kterého byly vynikající schopnosti spojeny s pevnou vůlí a obrovskou pracovitostí.
Josefovým ideálem byla jednotná centralizovaná říše spravovaná všemocným státním aparátem, v jehož čele stojí panovník, který rozhoduje o všech důležitých otázkách. Pokračoval proto v již Marií Terezií započatém úsilí o centralizaci a postátnění správy monarchie. Neváhal v tomto směru provést i radikální opatření, kterými měla být státu podřízena i katolická církev. Zřízením generálních seminářů převzal stát výchovu kněží a hospodářská i politická moc církve byla podlomena zrušením všech klášterů nezabývajících se společensky prospěšnou činností.
V tolerančním patentu i v dalších Josefových reformách našly svůj výraz základní ideje osvícenství - svoboda myšlení a náboženská tolerance. Toleranční patent z 13. října 1781 vyhlásil občanskou rovnoprávnost a svobodu bohoslužeb (byť omezenou) pro stoupence obou hlavních směrů protestantismu - luterány a kalvinisty - a pro řeckokatolickou církev. V zdůvodnění patentu se mluví o "škodlivosti všeho nátlaku na svědomí". Téměř současně s tolerančním patentem byla zrušena řada starších nařízení diskriminujících Židy. Podle zásad vydaných pro cenzuru, neměly být zakazovány knihy pro kritická stanoviska namířená proti komukoliv, pokud se nejednalo o hanopisy a spisy anonymní. Vědecká díla neměla podléhat cenzuře vůbec. Uvedené reformy znamenaly v životě tehdejší společnosti převratné změny.
V duchu osvícenských názorů poskytoval Josef II. podporu rodící se průmyslové výrobě a zrušením nevolnictví patentem z 21. listopadu 1781 radikálně zasáhl do vztahu mezi vrchnostmi a poddanými. Vyvrcholením Josefovy reformní činnosti byla berní a urbariální reforma, která snižovala daně poddaným a nahrazovala robotu peněžními a naturálními dávkami. Vstoupila v platnost v listopadu 1789, s přechodnou jednoroční lhůtou, kdy poddaní měli ještě robotovat, ale za mzdu. Po Josefově smrti však byla zrušena.
Prováděné reformy se dotýkaly zájmů nejmocnějších tříd společnosti, aristokracie a církve, centralizační opatření narážela i na odpor vlasteneckých kruhů jednotlivých zemí. Odpor často vzbuzoval i způsob uskutečňování reforem, neboť Josefovi bylo cizí taktizování a postupoval přímočaře, despoticky, bez ohledu na překážky, tradice či zvyklosti. Také neúspěšná zahraniční politika Josefova, především válka s Tureckem (od 1788), jež pohlcovala dvě třetiny státních příjmů a zhoršovala hospodářskou situaci, vzbuzovala odpor proti politice panovníka. A tak ke konci vlády Josefa II. vyrostla zejména v Belgii, Uhrách a Tyrolsku silná opozice. Uherští stavové přinutili v lednu 1790 již nemocného panovníka ke zrušení všech reforem v zemi kromě tolerančního a nevolnického patentu. Zdálo se, že reformní úsilí Josefovo je v troskách. Další vývoj ukázal, že tomu tak nebylo. Rozhodnost jeho zásahů znemožnila v mnoha oblastech cestu zpět.
snaha jednotně řídit monarchii celkem přirozeně vyvolávala potřebu společného státního jazyka, kterým za daných okolností mohla být jedině němčina. Ta se proto stala vyučovacím jazykem na všech vyšších školách a její znalost byla předpokladem pro přijetí do státní služby. Tato opatření znevýhodňovala neněmecké národy monarchie a vyvolávala u českých vlastenců obavy z poněmčení národa. Hrozící germanizace však podnítila obrannou aktivitu vlastenců, kterým na druhé straně právě Josefův osvícenský režim poskytl možnost i prostředky k obraně českého jazyka a rozvíjení vlasteneckého cítění. Začaly vycházet české noviny, zrodila se česká publicistika, rozmach zaznamenalo české divadlo aj. Právem proto považují historici právě období Josefovy vlády za počátek národního obrození.
Josef II. již za svého života získal sympatie českého lidu. Vzniklo o něm mnoho legend, básní i písní a jeho jméno je dodnes nejčastějším křestním jménem u nás. Kladně ho hodnotí i soudobá historiografie, která období jeho vlády považuje za vyvrcholení tzv. osvícenského absolutismu v habsburské monarchii.
Josef II. měl své slabiny i nedostatky a jeho záměry a plány byly dalekosáhlejší než dosažené výsledky. Ale jak napsal již Denis: "Mocnář, jenž konec učinil pronásledování náboženskému a zrušil rabství, zasluhuje, aby zaujal místo v panteonu národním vedle nejlepších panovníků."

Zdroj: KDO BYL KDO