Obecně 
   Z historie
Panovníci
JIŘÍ z PODĚBRAD
(* 23. 4. 1420 Poděbrady, + 22. 3. 1471) - český král
Jiří z Poděbrad bývá často označován jako husitský král. Je to především zásluhou díla A. Jiráska, ale rozhodně to není představa přesná. Jiří nereprezentuje vlastní husitské hnutí, ale to, co řadu let po bitvě u Lipan bylo jeho nejvýraznějším výdobytkem, totiž přijímání pod obojí - kališnictví - které král považoval spíše za záležitost politickou než náboženskou (v náboženských problémech své doby se příliš nevyznal).
Jiří - obratný diplomat a politik, ale také člověk bez zbytečných ohledů - pocházel z rodu pánů z Kunštátu. Jeho příbuzní se přidali k Janu Žižkovi a vynikli v husitských válkách. Jiříkův otec Viktorin Boček z Kunštátu se hlásil k sirotkům, zemřel však už roku 1427. Nově nabytý majetek umožnil pánům z Kunštátu získat nebývalou politickou moc, jaké dosáhlo vedle panovníka jen několik nejvýznamnějších šlechtických rodů. Na vzestup jejich politického vlivu ukazuje skutečnost, že Jiří mohl sáhnout i po královské koruně. To byl případ v českých dějinách naprosto ojedinělý. Nikdy předtím ani potom neseděl na českém trůnu panovník, který by pocházel z domácí šlechty. Jiříkova cesta ke královskému titulu však nebyla jednoduchá a fakt, že byl jen jedním z českých pánů, který se dokázal povýšit nad sobě rovné, mu situaci značně komplikoval.
Politicky začal mladý dědic kunštátského majetku vystupovat v roce 1437, kdy se stal plnoletým a mohl se ujmout svých statků. Ovšem už předtím se účastnil bitvy u Lipan na straně panské jednoty. Když po smrti císaře Zikmunda zůstaly české země bez panovníka, staly se kolbištěm, na němž se svářili katolíci s kališníky i šlechta s městy. Protože anarchií byly postupně poškozovány všechny složky obyvatelstva, začala si šlechta a královská města vytvářet seskupení na ochranu pořádku, tzv. landfrídy v čele s hejtmany, které se sdružovaly na úrovni jednotlivých krajů a představovaly orgány místní správy. Roku 1440 se do čela spojených východočeských landfrídů, v nichž získali převahu kališníci, dostal Hynek Ptáček z Pirkštejna. Jiří, jeho přívrženec i osobní přítel, byl zvolen za hejtmana boleslavského kraje. Po Hynkově smrti v roce 1444 zaujal jeho místo, neboť přes svůj věk byl schopný a zkušený ve věcech válečnických i diplomatických.
tímto úspěchem se však nespokojil. Roku 1448 dobyl Prahu, ovládanou katolickými pány, a uvedl sem kališnického arcibiskupa Rokycanu. Jeho cílem bylo obnovit politickou jednotu země a dát jí opět krále. Podporu ve svém úsilí nacházel u nižší kališnické šlechty a měst z východních Čech, které měly zájem na překonání bezvládí a vytvořily protiváhu ke Strakonické jednotě, svazu katolické šlechty z jižních a západních Čech. Jiřímu se podařilo dosáhnout kompromisu mezi oběma svazy (nejvyšším purkrabím jmenoval např. jednoho z nejvýznamnějších katolických pánů Zdeňka ze Šternberka, bratra své první ženy Kunhuty, ale dobyl také Tábor, aby zničil středisko radikálního, tedy odstředivého směru kališnictví). Roku 1452 byl vybrán sněmem za zemského správce. Tuto funkci vykonával i poté, co byl za krále přijat nezletilý Ladislav Pohrobek. S mladým králem nevycházel Jiří příliš přátelsky, neboť více než jeho radám popřával Ladislav sluchu pomluvám nepřátel. Přesto během pěti let trvajícího správcovství se Jiřímu podařilo stabilizovat poměry uvnitř země a upevnit mezinárodní postavení českého státu. Přirozeným důsledkem jeho úspěchů byla pak volba českým králem, ke které došlo v březnu 1458 po předčasné smrti Ladislava.
S Jiříkovým zvolením souhlasilo i katolické panstvo, neboť se domnívalo, že bude mít povolného panovníka. Novopečený král se musel v předvečer korunovace tajně zavázat papežským legátům, že zachová poslušnost kurii a bude pronásledovat kacíře, aby obnovil jednotu víry. Tento slib byl nezbytný, pokud chtěl být legálně korunován. Aby mu dostál, vystoupil roku 1461 proti ustavující se jednotě bratrské, ale vážnější zásahy proti kališníkům podniknout nehodlal. Jinak si vykládal Jiříkovu přísahu papež. Autoritativní Pius II. vyžadoval, aby český král přestoupil na katolickou víru a kališnictví zlikvidoval. Jiří naopak usiloval o uznání kalicha.
Od samého počátku král tušil, že jednou dojde k jeho střetu s kurií, a snažil se proto předejít případné izolaci kališnických Čech v katolické Evropě a zajistit si spojence. Jeho diplomatická aktivita vyvrcholila po roce 1462, kdy Pius II. zrušil basilejská kompaktáta, která povolovala Čechům přijímat z kalicha. Po panovnických dvorech v západní Evropě se rozjelo v letech 1462-64 poselstvo, vedené Lvem z Rožmitálu (bratrem druhé Jiříkovy ženy Johany), a nabídlo jejich vládcům plán na vytvoření mírové unie evropských států, založené na zásadách rovnoprávnosti členů, jejímž cílem by bylo řešení vzájemných sporů bez použití násilí. Je nasnadě, že šlo především o zabezpečení Českého království před papežem, i když byla zdůrazňována společná obrana proti turecké expanzi. Tento projekt však přesto předstihl v mnoha ohledech svou dobu. To byl jeden z důvodů, proč zůstal bez žádoucí odezvy. Poselstvo bylo všude vlídně přijato, jak vylíčil jeho účastník Václav Šašek z Bířkova, a poté propuštěno na další cestu, aniž by získalo konkrétní odpověď na předložený návrh.
Jak se prohlubovalo nepřátelství mezi českým králem a kurií, začala narůstat také vnitřní opozice. Katolické panstvo se roku 1465 spojilo pod vedením Zdeňka ze Šternberka do Zelenohorské jednoty, jíž se dostalo požehnání od nového papeže Pavla II., a zahájilo spolu s katolickými městy proti králi odboj. A když papež prohlásil roku 1466 Jiřího za kacíře, vyobcoval jej z církve a vypověděl proti němu křížové tažení, chopil se příležitosti Jiříkův bývalý zeť, uherský král Matyáš, a jako vykonavatel papežovy vůle se postavil roku 1468 do čela výpravy. V únoru 1469 však skončil po bitvě u Vilémova v králově obležení a při jednáních slíbil, že od další války upustí a přičiní se o smíření Jiřího s papežem. Vzápětí po svém propuštění se však nechal zvolit katolickými pány v Olomouci za českého krále. Jiří, který pochopil, že českou korunu pro své syny neudrží, nabídl následnictví polským Jagelloncům. Měsíc po olomoucké volbě český sněm odmítl Matyáše a uznal nástupnické právo Vladislava Jagellonského, syna krále Kazimíra IV. Pustošivá válka vyčerpala obě strany a počátkem roku 1471 se objevily naděje na smír. V březnu však král Jiří nečekaně zemřel.

Zdroj: KDO BYL KDO