Obecně 
   Z historie
Panovníci
FERDINAND  II.
(* 9. 7.1578 Štýrský Hradec, + 15. 2. 1637 Vídeň) - český a uherský král, římskoněmecký císař z dynastie Habsburků
V soukromém životě prý byl prostý, laskavý, dobromyslný, bezpříkladně štědrý a příslovečně zbožný. Říkalo se, že má ctnosti mnicha. Jako panovník vladařskými schopnostmi nevynikal, "rozhodně výjimečnou postavou na trůně nebyl" (J. Janáček). Do života českých zemí zasáhl však tento přívětivý a usměvavý muž, který "na nešťastné a chudé byl laskav", neobyčejně tvrdě a krutě, jako snad žádný jiný z Habsburků.
Ferdinand II. byl synem arcivévody Karla Štýrského a Marie Bavorské. Po otci byl vnukem císaře Ferdinanda I. a bratrancem císařů Rudolfa a Matyáše. Výchovu a vzdělání nabyl u jezuitů v Ingolstadtu v Bavorsku. V roce 1598 se ujal vlády ve svých zemích (Štýrsko, Korutany, Kraňsko) a provedl v nich bezohlednou protireformaci. Ač byl znám jako fanatický a nesnášenlivý katolík, byl v roce 1617 přijat českým sněmem za příštího krále. (Matyáš i jeho bratři byli bezdětní.) Proti jeho přijetí vystoupili jen čtyři účastníci sněmu, mezi nimi pozdější vůdcové odboje M. Thurn a L. Collona z Felsu. Vlády se ujal po smrti císaře Matyáše v dubnu 1619. V průběhu českého stavovského povstání byl 26. srpna 1619 z českého trůnu sesazen a místo něj byl českým králem zvolen Fridrich Falcký. (Den nato byl Ferdinand zvolen římskoněmeckým císařem a ironií bylo, že mu svůj hlas dal i Fridrich Falcký.) Po bělohorské porážce českého povstání se Ferdinand znovu ujal vlády v českých zemích a zahájil zde tvrdý kurs proti povstalcům a proti českému národu vůbec. Za mnoha císařovými tvrdými postoji stál jeho zpovědník Lamormain, odpůrce smířlivé politiky arcibiskupa Harracha.
V Čechách se nechal Ferdinand II. zastupovat knížetem K. z Lichtenštejna, na Moravě kardinálem F. z Dietrichštejna. Dal popravit sedmadvacet účastníků povstání, zkonfiskovat majetek většiny české šlechty a měst a prováděl násilnou rekatolizaci spojenou s nucenou emigrací šlechty a inteligence a s ničením české literatury. V Obnoveném zřízení zemském z roku 1627 zakotvil důsledky porážky stavovského povstání. Potvrdil v něm dědičnost českého trůnu v habsburském rodě, omezil pravomoc českého sněmu, zemských úřadů a českých stavů vůbec. Němčinu zrovnoprávnil s češtinou a jediným dovoleným náboženstvím se stalo katolictví. To mělo za následek novou vlnu násilné rekatolizace a emigrace, příliv cizí šlechty do země a postupnou germanizaci. Nesmírné utrpení všemu lidu pak přinášela válka, v jejímž vedení pokračoval Ferdinand II. až do své smrti, aniž se dočkal jejího konce. Válka s sebou nesla drancování a pustošení země, hlad a epidemie a posléze i stupňování roboty a utužení nevolnictví.
V průběhu války se Ferdinand II. dostal do rozporu se svým vrchním velitelem Albrechtem z Valdštejna, kterého dal v únoru 1634 zavraždit. V květnu 1635 uzavřel separátní mír se saským kurfiřtem Janem Jiřím a odstoupil mu Horní i Dolní Lužici (jako dědičné léno), čímž o své újmě, bez souhlasu českých stavů, okleštil země České koruny.

Zdroj: KDO BYL KDO