Obecně 
   Z historie
Panovníci
FERDINAND  I.
(* 10. 3. 1503 Alcale de Henares, Španělsko, + 25. 7. 1564 Vídeň) - český a uherský král, římskoněmecký císař z dynastie Habsburků
Tento napůl Němec a napůl Španěl, syn Habsburka Filipa Sličného a španělské princezny Juany Šílené, který se nikdy nenaučil pořádně česky, zahájil téměř čtyřistaletou vládu Habsburků v českých zemích.
Narodil se a vyrůstal ve Španělsku, kde se mu dostalo dobrého vzdělání a přísné náboženské výchovy. V roce 1521 se oženil se sestrou českého krále Ludvíka Jagellonského Annou. Od roku 1522 vládl na základě rodinné dohody v rakouských a alpských zemích. Když se smrtí Ludvíka Jagellonského uvolnily trůny český a uherský, rozhodl se Ferdinand, že se o ně bude ucházet. Původně chtěl jako manžel Ludvíkovy sestry uplatňovat dědické nároky. Ale čeští stavové je odmítli a hájili své právo svobodné volby panovníka. Ferdinand tedy ustoupil a ucházel se o český trůn v předvolebním boji. Jako příslušník v té době již mocné dynastie měl ze všech kandidátů největší šance a skutečně byl také 24. října 1526 jednomyslně zvolen českým králem. Ostatní země České koruny uznaly jeho dědické nároky a za panovníka ho přijaly. Složitější situace byla v Uhrách. Zde většina šlechty zvolila králem sedmihradského vévodu Jana Zápolského. Ferdinand se však přesto nechal částí uherské šlechty rovněž zvolit. Se Zápolským a potom s jeho synem Janem Zikmundem, podporovanými Turky, vedl dlouholeté boje, jejichž výsledkem v roce 1547 bylo, že Ferdinandovi zůstaly západní Uhry, Slovensko a Chorvatsko, zatímco většinu Uher drželi zčásti Zápolský, zčásti Turci.
Největší a nejvýznamnější část Ferdinandova rozsáhlého středoevropského panství představovalo České království. Ve svých třiadvaceti letech se zde ujímal vlády v nezáviděníhodné situaci. Za slabé vlády Jagellonců si stavové, zejména vyšší šlechta, zvykli suverénně rozhodovat o životě a osudech země. Ferdinand hned v prvních letech vlády dosáhl obratnou a cílevědomou politikou obnovení pořádku (učinil např. přítrž samovládě skupiny jedinců sesazením J. Paška z Vratu a odvoláním Lva z Rožmitálu) a posílil královskou autoritu v zemi. Stejně tak v dalších letech "bez hluku, úsilím pomalým a neustálým, pozorností bdělou povznesl ve všech královstvích, jichž se zmocnil, moc královskou, těžce otřesenou..." (Denis).
V roce 1545 při obnově zápisů do desek zemských, které shořely při velkém požáru v Praze v roce 1541, se mu podařilo prosadit do nich dodatečné uznání svého dědičného nároku na český trůn. V roce 1549 přijali čeští stavové na Ferdinandovu žádost jeho nejstaršího syna Maxmiliána (II.) za příštího českého krále. Zároveň se snahou o povznesení královské moci a zajištění vlády svému rodu vyvíjel Ferdinand cílevědomé úsilí o pevnější spojení zemí, ve kterých vládl, jejich centrálním řízením. Vytvořil za tím účelem několik společných institucí či úřadů, jako byla např. tajná rada, dvorská komora a později vojenská rada. Méně zdařilé byly již jeho pokusy o svolávání společných sněmů.
Důležitou oporu své moci viděl v katolické církvi. Snažil se o její povznesení a o sjednocení svých zemí v jejím lůně. Nebyl však náboženský fanatik ani nerealistický politik a postupoval v tomto směru podle podmínek v té které zemi. V Čechách usiloval o sjednocení katolíků s utrakvisty. Jeho snaha však ztroskotala na odporu novoutrakvistů, nakloněných šířícímu se luteránskému učení. Ostatní náboženské směry a sekty v Čechách pronásledoval. Posilováním královské moci na úkor stavů, snahou po centralizaci a postupem v náboženských otázkách se dostával do rozporu s protestantskou většinou českých stavů, který vyústil v první velké protihabsburské povstání v Čechách v roce 1547. Porážky stavů využil k jejich tvrdému potrestání. Čtyři účastníky povstání dal popravit, dalším zkonfiskoval majetek a vůbec nejtíživěji postihl královská města a jednotu bratrskou, které stály v čele povstání. Města zbavil hospodářské moci a oklestil jejich politická práva. Proti jednotě bratrské vydal mandát, který znamenal novou vlnu jejího ostrého pronásledování. Když neuspěly jeho pokusy o splynutí utrakvistů s katolíky, snažil se o větší podporu a povznesení samotné katolické církve. V roce 1556 proto zavedl do Čech jezuitský řád a v roce 1561 se mu podařilo, po stu letech, obsadit opět arcibiskupský stolec A. Brusem z Mohelnice.
Od roku 1531 byl Ferdinand římským králem a od 1556 římským císařem. Říšské povinnosti podobně jako problémy v ostatních zemích a války s Turky měly za následek, že od roku 1547 v Čechách mnoho nepobýval. Svou úlohu v tom snad sehrála i nedůvěra a nechuť k Čechům pro jejich odboj z roku 1547. Svým zástupcem (místodržitelem) v Čechách stanovil svého mladšího syna, arciknížete Ferdinanda, protože prvorozený syn Maxmilián se svými sklony k protestantismu mu nepřipadal vhodný. Ale zklamal se i ve Ferdinandovi, který se proti všem zvyklostem tajně oženil s měšťanskou dívkou, krásnou dcerou významného augšpurského finančníka Filipinou Welserovou.
Před svou smrtí rozdělil vládu v rakouských zemích mezi své tři syny. Maxmilián dostal obojí Rakousy, Ferdinand Tyrolsko a Karel Štýrsko, Korutany a Kraňsko. Českým, uherským a římským králem (později císařem) se stal Maxmilián.
Ferdinand I. patřil mezi nejschopnější habsburské panovníky. Byl tvůrcem středoevropské habsburské politiky a položil základy středoevropské habsburské monarchie. Za téměř čtyřicetileté vlády dosáhl tento rázný, rozvážný, vzdělaný a pracovitý muž s pevnou vůlí takových úspěchů, "že chyby jeho potomků nedovedly zmařit jeho dílo" (A. Denis).

Zdroj: KDO BYL KDO