Obecně 
   Z historie
Panovníci
Břetislav I.
(* mezi 1002-05, + 10. 1. 1055) - český kníže z rodu Přemyslovců
Nemanželský syn knížete Oldřicha, tou dobou již ženatého, a krásné Boženy, ženy Křesinovy, byl podle kronikáře Kosmy právem nazýván českých Achillem. Byl to opravdu výjimečný válečník a prozíravý politik. Ještě za otcovy vlády dobyl (pravděpodobně roku 1029) Moravu, ztracenou za bojů s Boleslavem Chrabrým, a byl pověřen její správou.
Břetislav nemínil pokračovat v kolísavé politice Oldřicha vůči říši, pochopil, že dobrý vztah bude ku prospěchu oběma stranám. Dokazuje to i výběr manželky Jitky, sestry Oty Bílého, potomního švábského vévody, a dcery Jindřicha, markraběte nordgavského z rodu Babenberků, kterou unesl z kláštera ve Svinibrodu. Po smrti otce mu slepý strýc Jaromír (1035) předal vládu a kníže přijal na sněmu v Bamberku od římského krále Konráda Čechy v léno. Roku 1039 uskutečnil válečnou výpravu do Polska, aby odčinil příkoří utrpěná od dob Boleslava Chrabrého a připojil území za moravským pomezím, jež za doby Boleslavů patřilo Přemyslovcům. Dobyl Krakov, kde získal ohromnou kořist, a rozhodl se táhnout dále. Padla Poznaň, posádka mocného hradu Hedč se mu vzdala, a nakonec téměř bez boje dobyl Hnězdno, kde ukořistil ostatky sv. Vojtěcha, jeho bratra Radima a mučedníků Pěti bratří, ale také obrovské poklady. Zde vydal tzv. Břetislavova dekreta, v nichž se spolu se svou družinou zavázal dodržovat v Čechách svátost manželskou, stíhat vraždy, potírat opilství v krčmách, zachovávat církevní předpisy o zákazu práce v neděli a svátcích, pochovávat mrtvé ve svěcené půdě na hřbitovech.
Polskou stížnost u papežské kurie čeští vyslanci uplatili částí kořisti a Břetislav jako pokání musel postavit kostel sv. Václava ve Staré Boleslavi. Horší to bylo s novým římským králem Jindřichem III., kterému se rostoucí moc Břetislava nezamlouvala. Vytáhl hned v létě 1040 s velkou válečnou výpravou dvěma proudy do Čech: ze severu vedl vojska míšeňský markrabí Ekkehard a mohučský arcibiskup Bardo, z jihu sám Jindřich. Břetislav nejprve porazil Jindřicha a zajal mnoho říšských hrabat. Pak se obrátil na sever a zahnal i Ekkeharda, kterému umožnil proniknout do země zrádný správce hradu Bíliny Prkoš. Ten byl za trest oslepen a s osekanými údy byl zmučený utopen v Bílině. Následujícího roku byl Jindřich při novém tažení opatrnější, obešel hraniční záseky, hrozně poplenil zemi a oblehl Břetislava v Praze. Biskup Šebíř přeběhl k císaři a Břetislav, když zvážil situaci, se nakonec podrobil. Za to obdržel v léno Čechy, Moravu a Slezsko. S Jindřichem pak dvakrát úspěšně táhl proti Uhrům. Za třetí výpravy onemocněl a brzy poté zemřel. Před smrtí ještě s ohledem na svých pět synů upravil nástupnický řád - na stolec měl nastupovat vždy nejstarší žijící Přemyslovec (tzv. seniorát).
Narodil se jako nemanželský syn z legendárního milostného vztahu knížete Oldřicha (byl ženatý, bez mužských potomků) a krásné Boženy (ta byla asi také vdaná). Na knížecí stolec usedl roku 1035, ale to již řadu let spravoval jako údělný kníže Moravu, kterou někdy v letech 1027-29 dobyl a znovu připojil k přemyslovskému státu. Po boku svého otce získal cenné vojenské i politické zkušenosti. Oldřich sloužil jako český kníže císařům Svaté říše římské, jmenovitě Konrádovi II. Když roku 1034 zemřel, přešlo nástupnictví na jeho staršího bratra Jaromíra, v té době starého, oslepeného a zmrzačeného muže, který už k panování neměl dost sil ani vůle. Rozhodl se předat nástupnictví na volebním shromáždění v Praze synovci Břetislavovi (který v té době již navíc měl mužské potomky). Břetislav pak na sněmu v Bamberku přijal od Konráda II. oficiálně. Čechy v léno. Udržoval pak s Konrádem přátelské vztahy, pomohl mu v tažení proti Luticům, současně se však chystal k získání královské koruny pro sebe a arcibiskupství (tím i církevní samosprávy) pro české knížectví, jak tomu bylo v sousedních Uhrách a Polsku. Přijal smělý plán: svévolně vyzvednout ostatky svatého Vojtěcha z arcibiskupské katedrály v polském Hnězdně (což se rovnalo svatokrádeži), převézt je do Prahy a nad novým světcovým hrobem zřídit arcibiskupství. Tím také hodlal odčinit příkoří, způsobená Čechám za dob polského panovníka Boleslava Chrabrého, zejména získat zpět území za moravským pomezím, které patřívalo Přemyslovcům. Koncem června 1039 vyrazila válečná výprava přes Vratislav do Hnězdna. Vojska dobyla Krakov, Poznaň a také Hnězdno, všude ukořistila množství majetku i zajatců. Po třech dnech modliteb a duchovní očisty dobyvatelů byly Vojtěchovy ostatky vyzvednuty z hrobky. Břetislav ještě z kazatelny pobořené hnězdenské katedrály vyhlásil Břetislavova (nebo také Hnězdenská) dekreta – první zákoník přemyslovského státu, který byl v souladu s představami sv. Vojtěcha o morálce a pořádku v zemi. Následoval velkolepý návrat do Prahy a čekalo se na reakci říšského císaře. Vstřícný
Konrád II. však roku 1039 zemřel a jeho nástupce Jindřich III. nebyl tak smířlivý jako tehdejší papež (toho uchlácholila kromě obratného vyjednávání českých biskupů značná část kořisti a Břetislavův slib, že ve Staré Boleslavi postaví klášterní chrám sv. Václava. To splnil r. 1046). Břetislava čekal válečný konflikt. V bitvách u Brůdku u Domažlic a Bíliny (1040) nad Jindřichem zvítězil, o rok později jej však zradili vlastní lidé a Břetislav byl nucen se podrobit. Podmínky „pokání“ však byly přijatelné. Za slib další věrnosti a poslušnosti dostal Břetislav v léno Čechy, Moravu a Slezsko. Oba panovníci pak až do své smrti vzniklý partnerský svazek udržovali.
K Břetislavovu sňatku s Jitkou (Juditou) se rovněž pojí legenda, na níž je však kus pravdy. Německá šlechtična z krve nordgavských hrabat byla dána na vychování do kláštera ve Schweinfurtu (Svinibrodu) na řece Mohanu v Bavorsku. Břetislav se již předtím do patnáctileté krásky zamiloval, byl však levoboček a rodina ho nemohla veřejně přijmout. Nezbylo, než Jitku z kláštera unést. Ta mu pak byla po celý život věrnou družkou, od roku 1031 spolu měli 7 dětí, z toho 5 synů (Spytihněva, Vratislava, Konráda, Otu a Jaromíra). Než Břetislav zemřel, prozíravě formuloval stařešinský řád – nástupnický princip, podle kterého měl zemřelého vladaře napříště na přemyslovském stolci nahradit vždy nejstarší žijící příslušník dynastie. Mladší podělil úděly (samostatnými správními oblastmi, podřízenými pouze pražskému knížeti).
Když mladý Břetislav I. po připojení Moravy k přemyslovskému státu organizoval správu území, neobnovoval nefunkční, zastaralá a neekonomická slovanská hradiště, ale zakládal blízko nich nové hrady, odpovídající požadavkům doby. Tak pravděpodobně v letech 1029 – 1934 založil na skalnatém ostrohu Petrova hrad, který nazval podle nedaleké vesnice Brno (ležela asi v místech dnešního Starého Brna). Od roku 1054, kdy byly na Moravě určovány úděly pro členy rodu Přemyslovců, byl Brněnský hrad téměř neustále sídlem údělného knížete. Od svého založení byl Brněnský hrad středem správy brněnského hradského obvodu (provincie). Hraničil s obvodem olomouckým, přerovským, břeclavským a znojemským a byl protažen až k českým hranicím. Správu provincie vedl hradský úředník (kastelán, purkrabí) s družinou. Brněnská údělná knížata razila již v 11. století vlastní mince, což byl důležitý předpoklad hospodářského rozvoje oblasti. Za nejstarší jsou považovány denáry Konráda I. a Oty I. Znojemského. Mincovna byla původně také v hradním areálu na Petrově.
Břetislav I. vyrostl v politika, který se úspěšně pokusil vrátit knížecí moci lesk a zemi svéprávnou roli v evropském dění. Dvacetiletá éra jeho panování umožnila organické spojení Moravy s územím přemyslovského panství v jeden státní útvar. Brno pak jako sídlo údělného knížete získalo předpoklady pro svůj další rozvoj a význam.

Zdroj: KDO BYL KDO    droj: Brno-city