Mysticka

Události - Mýty a legendy
Praotec Čech

	Kosmova kronika:
	V Evropě leží Germanie a v jejích končinách směrem k severní straně daleko široko se rozkládá kraj, kolem dokola obklíčený horami, jež se podivuhodným způsobem táhnou po obvodu celé země, že se na pohled zdá, jako by jedno souvislé pohoří celou tu zemi obklopovalo a chránilo. Povrch této země tenkrát zaujímaly širé lesní pustiny bez lidského obyvatele, zněly však jasně bzukotem rojů včel a zpěvem rozličného ptactva... (...) Je to divná věc a lze z ní uvážiti, jak vysoko se vypíná tato země: nevtéká do ní žádná cizí řeka, nýbrž všechny toky malé i velké, pojaty arci do větší řeky, jež slove Labe, tekou až do Severního moře. A poněvadž tato země za těch časů ležela nedotčena rádlem a do té doby do ní nevešel člověk, který by se jí dotekl, uznávám za vhodné o její úrodnosti či neúrodnosti pomlčeti, než říci něco nezaručeného. Když do těch pustin vstoupil člověk, ať to byl kdokoli - neznámo s kolika lidmi - hledaje příhodných míst k lidským příbytkům, přehlédl bystrým zrakem hory a doly, pláně a stráně, a tuším kolem hory Řípu mezi dvěma řekami, Ohří a Vltavou, prvá zařídil sídla, prvá založil obydlí a radostně na zemi postavil bůžky, jež s sebou na rameni přinesl. Tehdy starosta, jehož ostatní jako pána provázeli, mezi jiným takto promluvil ke své družině: "Druhové, kteří jste nejednou snášeli se mnou těžké trudy cesty po neschůdných lesích, zastavte se a obětujte oběť příjemnou svým bůžkům, jejichž zázračnou pomocí jste konečně přišli do této vlasti, kdysi osudem vám předurčené. To jest ona, to jest ona země, kterou jsem vám - jak se pamatuji - častokrát sliboval, země nikomu nepoddaná, zvěře a ptactva plná, sladkým medem a mlékem vlhnoucí, a jak sami pozorujete, podnebím k obývání příjemná. Vody jsou všude hojné a nad obyčej rybnaté. Zde se vám nebude ničeho nedostávati, protože vám nikdo nebude škoditi. Ale když takový, tak krásný a tak veliký kraj jest ve vašich rukou, rozvažte, jaké by bylo vhodné jméno pro tuto zemi." Ti hned, jako z božského vnuknutí, zvolali: "Poněvadž ty, otče, sloveš Čech, kde najdeme lepší nebo vhodnější jméno, než aby i země slula Čechy?" Tehdy starosta, jsa dojat touto předpovědí svých druhů, jal se z radosti líbati zemi, maje radost, že se má nazývati jeho jménem, pak vstal a obojí dlaně zdvíhaje k nebeským hvězdám, takto počal mluviti: "Vítej mi, země zaslíbená, tisícerými tužbami od nás vyhledávaná, kdysi v čas potopy lidu zbavená, nyní jako na památku lidstava nás zachovej bez pohromy a rozmnožuj naše potomstvo od pokolení do pokolení."	Zatímco Alois Jirásek ví, odkud naši předkové přišli, s jakými se cestou sešli národy, Kosmas, který byl přece jen o nějaké to století blíž inkriminované době (12. století), netuší, jaký národ do našich zemí vlastně dorazil. Navíc, aby bylo zmatení dokonalé, nazývá praotce Bohemem, protože svou kroniku samozřejmě píše v latině a latinský název Čech je Bohemia. Na druhé straně na rozdíl od Jiráska tvrdí, že byly Čechy zemí lidmi neobývanou... Proč je Kosmas tak opatrný v uvedení národnosti lidu, ať to byl kdokoli, který přišel asi pod horu Říp, i v určení jejich původní vlasti, když si o kousek dál vymýšlí, až se mu od pera práší?

	Titus Livius (59 p. n. l. - 17 n. l.)
	O příchodu Galů do Itálie jsme se dozvěděli toto: Když kraloval v Římě Priscus Tarquinius, Biturigové měli svrchovanou moc nad Kelty, kteří obývali třetinu Galie. Biturigové dávali Keltům krále. Tehdy to byl Ambigatus, velmi mocný vladař jak pro svou statečnost, tak i pro majetek, svůj soukromý i své obce. Za jeho panování byla totiž Galie tak plodinami úrodná a lidnatá, že se zdálo téměř nemožným vládnout tak početným lidem. Byl to už starší muž a sám si přál ulevit svému království od toho davu lidí, který byl na obtíž; proto prohlásil, že pošle syny své sestry, Belovesa a Segovesa, podnikavé to mladíky, do těch sídel, která mu bohové ukáží svými věštebnými znameními; měli k sobě povolat tolik lidí, kolik sami chtějí, aby nějaký kmen nemohl jim bránit, až tam přijdou. Tu byl Segovesovi losem určen Hercynský les. Belovesovi dávali bohové cestu o něco příjemnější - do Itálie...	Jako Hercynský les bylo v těch dobách označováno převážně zalesněné území ležící zhruba mezi dnešním Magdeburkem a Bratislavou, území, v jehož centru leží Kosmův "kraj kolem dokola obklíčený horami, jež se podivuhodným způsobem táhnou po obvodu celé země". Jsme v Čechách, v Bohemii...

	Odkud vlastně přišel do Čech Kosmův praotec Bohem (tedy možná Segovesus)? Přesněji řečeno: Odkud vlastně vyrazili dva bójští bratři vyrazili Segovesus a Belovesus, o nichž se zmiňuje Titus Livius? Odpověď není až tak úplně jednoduchá. Zprávy ze "země barbarů" jsou v antických análech velice řídké. Málokterý "civilizovaný" člověk se totiž tehdy odvážil do nitra evropského kontinentu. Dokonce i kupci většinou své zboží směňovali na hranicích, takže dál je pak rozváželi jejich "domorodí" obchodní partneři. Nezbývá tedy než se spolehnout na archeologické nálezy. Ty vypovídají sice poněkud obecněji, ale přesto dávají celkem uspokojivou odpověď. V místech, kde se dnes stýkají hranice severního Švýcarska, východní Francie a jižního Německa, vřel v době pátého století před naším letopočtem hotový kotel keltských kmenů. Zřejmě tu vznikaly problémy podobného typu, jaké líčí Titus Livius. Pro nastupující generace chyběla půda, majetek i seberealizace ve válečných taženích. Výsledkem bylo, že se odtud postupně vydávaly na cestu válečné i kolonizační výpravy. Jedna z nich mohla být klidně bójská. Bájný Segovesus i jeho bratr Belovesus vyrazili tedy nejspíš z oblasti, kde nyní stojí města Ženeva, Dijon, Basilej - a Kostnice... Tím ovšem padá obrozenecká představa o tom, že Kosmův praotec dorazil do našich zemí od východu. Kosmova "nejistota" byla tedy nanejvýš oprávněná! Pokračujme však dál: Kudy k nám přišli historičtí Keltové? Pokud vycházíme z atmosféry Kosmova textu, zdálo by se nejlogičtější, že se svými jezdci, pěšími bojovníky, vozy, ženami a dětmi postupovali celkem schůdným okrajem Severoněmecké nížiny, načež poté, co narazili na tok Labe (tehdy neslo dnes neuvěřitelné jméno Albh - tedy Čistá), zamířili podél řeky k jihu, prošli soutěskami v Děčínských stěnách, překonali České středohoří a stanuli v rovině, které vévodil Říp... Je to sice pěkná romantická představa, nicméně archeologové jsou neúprosní. Tahle varianta je podle nich velice nepravděpodobná. Jejich nálezy totiž svědčí o něčem zcela jiném. Historičtí Keltové postupovali ze své domoviny přímo k severovýchodu - to znamená na dnešní Řezno, odtud přes Šumavu (tehdy Gabrétu, Pohoří kozorohů), Všerubským průsmykem na Plzeňsko a odtud... Stop! Tady začíná jeden z dalších otazníků keltského tažení bájného Segovesa. Jižní a západní Čechy byly dlouhá staletí obývány lidem, který pohřbíval své vůdce do mohyl a na poslední cestu je vybavoval četnými milodary. Patřil podle všeho k protokeltským národům. Jako jeden z mála dokázal víceméně překonat hospodářskou krizi předchozího tzv. halštatského období. Donedávna se soudilo (viz například tlustospis Pravěk Čech), že jejich osídlení zmíněné tažení nenarušilo. Dnes se však jeví pravděpodobnější, že se tito "lidé mohyl" najednou, bez zjevného důvodu, v historických měřítcích těsně před příchodem "praotce Kelta", prostě sbalili a vyrazili za lepším, nejspíš do Itálie. A co je na tom nejpodivnější - historičtí Keltové praotce Segovesa tedy tenkrát skutečně dorazili do neobývané krajiny (že by měl Kosmas i v tomhle pravdu?), nicméně touto kdysi obývanou krajinou protáhli, aniž by se zde usadili! Proč? Změna klimatu? Špatné věštebné znamení? Ať tak či tak, Keltové se sem vrátili teprve po půldruhém století (tentokrát ze severních a středních Čech), aby zde vybudovali kromě jiného i řadu dnes proslavených oppid... Vraťme se však na Plzeňsko poloviny čtvrtého století před Kristem, odtud můžeme sledovat cestu praotce Kelta a jeho lid dál. Na řadě je teď Berounsko, které bylo zřejmě svým způsobem poslední oblastí, kde byly Segovesovy houfy pohromadě. Odtud totiž vede už celá řada stop - na sever, severovýchod i východ. Tedy i do pražské kotliny a posléze i k pověstnému Řípu. Zdá se, že rozptýlení houfů historických Keltů bylo logické. Ani zde totiž, proti původním předpokladům, zřejmě nenarazili na významný odpor. Místní poměrně bohaté kultury totiž prošly velice těžkou krizí. O jejím důvodu se můžeme jen dohadovat. Změnilo se podnebí a pole přestala rodit? Došlo k místním válkám? K sociálním nepokojům? Skutečně nevíme. Jisté je jedno - honosné komorové hroby místních knížat, vybavené četnými milodary včetně vozů, drahých součástí uzdění a celých souborů keramiky, mizí ještě před příchodem lidu "praotce Kelta". To samo o sobě svědčí o značném zchudnutí a v důsledku toho i snížení bojeschopnosti "domorodců". Nic tedy nebránilo tomu, aby se Bójové natrvalo usídlili v krajině, které později dali své jméno...





Zdroj: http://www.fenomen.cz/