Obecně 
   Ze světa
Mezpotámie - Žena ve společnosti
 
  zpracoval: Lenka Ládková
  Svobodné postavení žen z předchozího matriarchálního uspořádání zřetelně omezil až sumerský vladař Uruinimgina z Lagaše v polovině 24.stol. př.n.l., když zakázal polyandrii. Žena, která by žila se dvěma muži, měla být ukamenována. Do té doby zřejmě polyandrie byla možná.
Přesto si ženy i pod stále sílící nadvládou mužů dokázaly zachovat částečnou volnost alespoň v práci. Různé písemné doklady z chrámů a paláců vypovídají už ve 3.tis. př.n.l. o ženách, pracujících jako hrnčířky, přadleny, tkadleny, kadeřnice atd. Dokonce se vyskytovaly i písařky.
Mezi ženami zaujímala nejčelnější místo velekněžka. Právě pro svůj bezprostřední vztah k božstvu se mohla honosit postavením dokonce významnějším, než měla sama královna. O volbě velekněžky rozhodovali sami bohové různými znameními ve vnitřnostech obětního zvířete.
Povinnosti velekněžky v podrobnostech neznáme. Kulty starého Předního Orientu byly vždy zaměřeny na tuto zemi. Lidem záleželo na tom, aby pole dávala úrodu a dobytek se množil, i na tom, aby člověk sám měl hojné a zdatné potomstvo. V přírodních kultech šlo tedy především o to, aby bohové ochotně udíleli plodnost lidem a celé přírodě. Člověk přitom ovšem nesměl zůstat nečinný. Ve smyslu napodobivé magie předváděl bohům, co se od nich očekává.
Společnost zastupoval před svým hlavním bohem král. Jeho partnerkou byla velekněžka. Měli dvojí úkol: před bohy zastupovali svůj lid a před lidem zastupovali bohy. Hlavní slavnost byla novoroční, v Babylónii o jarní rovnodennosti. V její první části se král před bohem kál za hříchy lidu a ponižoval se, aby božstvo obměkčil, načež s jeho požehnáním mohl přistoupit k dalšímu úkolu - k prosbě o zajištění plodnosti domovů, polí i chlévů v novém roce.
Aby byl nebi co nejblíže a mohl svým příkladem na bohy mocně zapůsobit, vystoupil král na vrcholek zikkuratu, kde ve svatební komnatě na něho čekala velekněžka. V nejstarších dobách tato dvojice představovala v "posvátných zásnubách" či "svatém sňatku" mladistvou sumerskou bohyni lásky Ištaru a jejího miláčka Tammúze, který se právě vrátil z podsvětí a přinesl nový život celé přírodě. Příkladu krále a velekněžky následovali pak i ostatní účastníci slavnosti.
Svědkem této slavnosti byl také řecký historik Herodotos (5.stol. př.n.l.). Citujme z jeho popisu: "Každá tamní (babylónská) žena musí jednou za život (právě o novoročních slavnostech) usednout v posvátném obvodu Afroditině (=Ištařině) a souložit s cizím mužem. Většina žen to udělá takto: v posvátném obvodu Afroditině usedne mnoho žen, které mají na hlavách věnce ze šňůr. Některé přicházejí, jiné odcházejí. Mezi ženami je možno přímo procházet všemi směry a cizinci tudy procházejí a vybírají si. Jakmile žena usedne, neodchází domů dřív, dokud jí některý cizinec nehodí do klína peníz (pro bohyni) a nespojí se s ní mimo posvátný obvod... (Žena) jde za prvním, kdo jí peníze hodil, ať je to kdokoli. Souloží vykonala svou posvátnou povinnost vůči bohyni a odchází domů..."
Vzhledem ke své hodnosti obývaly velekněžky vlastní paláce. Směly se i provdat, ale bylo jim zakázáno mít děti. Nesměla, pod trestem upálením, navštěvovat například krčmy.

Kněžky
Ze starobabylónských písemností známe různé třídy kněžek. Podrobněji však známe jen třídu nadítum a částečně ještě třídu šugítum.
Kněžky nadítum žily společně v uzavřeném objektu gagúm. Vrchním dozorcem byl muž. Kněžky mohly mít v rámci "klášterního" objektu své vlastní příbytky, měly volnost v obchodním podnikání a směly přijímat návštěvy. Měly nárok na věno a dědictví. Směly se provdat, ale nesměly mít děti. Kněžka však mohla svému muži děti obstarat pomocí jiné ženy.

Hieroduly
Chrámová prostituce byla součástí náboženských úkonů. Ženy, které se jí zasvětily, nikterak společensky nesnižovala. Kněžky k tomu povolané se v obvodu svatyně oddávaly volně účastníkům slavnosti. Šlo tím o výraz "mystické úcty k plození jako božskému aktu".
Služebnice se řídily jen příkladem své Paní. Ať už se Paní - bohyně jmenovala Inanna, Ninlil, Nintu, Ištar, Antum atd., často se o ní psalo jako o velké nevěstce a nebylo v tom naprosto nic snižujícího. Zachovalo se množství sošek této "Nevěstky" a to nejen v chrámech. Sošky patřily takřka k majetku každé řádné domácnosti, neboť každá žena potřebovala její pomoc a přispění.
Hieroduly, chrámové nevěstky, byly tedy služebnicemi své bohyně. Jako takové se těšily ve společnosti jisté úctě. Jejich vlastní rodiny s nimi počítaly dál jako se svým členem. Ony sami měly možnost se provdat a některé směly nosit závoj.

Královny
Jen některým ženám se podařilo prosadit v konkurenci ostatních žen z králova harému a zapsat se do dějin.
Úděl princezen byl nepoměrně těžší, pokud se některé z nich nepodařilo dostat do popředí v postavení královny. Princezny se staly v podstatě vývozním artiklem. Někdy je králové posílali do harému silnějšího krále, jemuž v boji podlehli, jindy je provdali za krále, o jehož spojenectví stáli. Ženy, které se octly v panovnických harémech, v nich většinou zůstaly jako v doživotním vězení, ze kterého jim už nikdo nepomohl.
Šťastnější postavení měly nesporně ty princezny, které byly zasvěceny některému božstvu jako kněžky.

Milostnice
Staroorientální paláce nebyly myslitelné bez harémů. Kdy se poprvé harémy objevily dnes nelze bezpečně zjistit.
Král byl ručitelem plodnosti pro celou svou zemi a viditelným důkazem jeho zvláštního obdaření bylo právě množství žen a ženin.
V harému se sešly ženy nejrůznějšího původu a ovšem i nejrůznějších povah. Jejich vzájemné vztahy tedy nemusely být vždy přívětivé. Nedostatek soustavného zaměstnání jistě vedl k popudlivosti jedněch a otupělosti druhých. K tomu jistě přispívala žárlivost opomíjených vůči šťastnějším družkám, pletichaření a podobně.
Žádné starověké vyobrazení života v harému ani jeho popis neznáme. Je to pochopitelné, neboť vstup do harému byl nepovolaným zakázán a jakékoliv vyzrazení tajemství se přísně trestalo. Spojení s vnějším světem bylo téměř nemožné a navíc krajně nebezpečné. Útěk z harému byl vůbec vyloučen.
Hromadění žen v harémech nutně vedl k jejich nedostatku jinde. Neudiví proto, že se v sásánovském období ženy i půjčovaly.

Ženy v domácnosti
Do doby vladaře Uruinimgina nikomu nevadilo, když žena žila se dvěma muži. Uruinimgina (kolem 2355 př.n.l.) takový případ trestal ukamenováním ženy. Za Chammurapiho byla žena muži podřízena už tak dokonale, že zákon v jistých případech stanovil smrt utopením, když odmítala se svým mužem manželsky obcovat.
Muž se stal hlavou společnosti a ve své rodině byl pánem. Ženu si kupoval a mohl s ní tudíž zacházet jako se svým majetkem. Pokud zrušil zásnuby, ztrácel nárok na vrácení částky, kterou předal budoucímu tchánovi jako "dar" za nevěstu. Dívka zásnuby zrušit nesměla. Muž mohl manželku zapudit, žena směla opustit muže jen v docela výjimečných případech a to teprve po soudním rozhodnutí.
Za nepořádné vedení domácnosti mohla být žena z trestu dokonce utopena, manžel za podobné jednání stíhán nebyl. Žena ručila za manželovy dluhy i z doby před uzavřením manželství a muž měl případně právo ji zastavit věřiteli jako otrokyni, aby jeho dluhy odpracovala.
Neplodná žena měla svému muži poskytnout jinou ženu, která by mu byla schopna porodit děti, nebo mu nesměla bránit, pokud si ji chtěl najít sám.
Teoreticky se ženám přiznávalo právo uzavírat smlouvy, adoptovat děti, byly zákonem chráněny před násilím. Ale nikdo je nebránil před jejich manželi.
Úkolem ženy bylo rození dětí, nových pracovních sil.
U dívky se předpokládalo, že do manželství vstoupí jako panna. Jestliže někdo dívku znásilnil, musel si ji vzít za ženu nebo jejímu otci zaplatit trojnásobek její kupní ceny.
Potraty se trestaly nabodnutím na kůl. Manželství záviselo ve svém trvání výhradně na muži. Chtěl-li se zbavit ženy, prostě ji zapudil. Vrátil jí pouze věno a vyplatil odbytné. Žena byla majetkem muže a proto neměla právo od něho odejít.
Velmi vážně se posuzovala nevěra ženy. Staroorientální zákony pojem mužovy nevěry vůbec neznaly. Muž měl možnost mít kromě své hlavní ženy ještě další ženu a také jeho styk s otrokyněmi byl pokládán za zcela přirozený. Mohl mít dítě dokonce s pouliční nevěstkou. Manželskou nevěrou se mohla provinit jenom žena, protože tím zasáhla do práv svého muže. Za toto provinění byla potrestána smrtí utopením.

Otrokyně
Zajaté ženy se dostávaly do otroctví. Mladší a hezčí se stávaly otrokyněmi - vedlejšími ženami svého pána. Pokud s ním měly děti, nabývaly určitého lepšího postavení v rodině.
Prodej dětí, zejména dcer, do otroctví se často halil do roušky adopce.
převzato z časopisu Natura Plus (http://natura.baf.cz)