Sídla
Libice

 

Libice - model hradiště

V půvabné polabské krajině 4 km od Poděbrad stojí historická obec Libice nad Cidlinou, dle slov kronikáře Kosmy z počátku 12.století "ležící v místech, kde řeka Cidlina ztrácí své jméno a vlévá se do volnějšího toku řeky Labe".
archeologický výzkum
Popis:
Nejvýznamnější památkou Libice je slovanské hradiště, které bylo v devátém století sídlem Slavníkovců. Je zde jezero, které se v létě využívá pro rekreaci. Poslední víkend v dubnu na sv. Vojtěcha je zde známá a v okolí vyhlášená pouť, druhý a třetí týden v září je tu divadelní festival FEMAD. V budově obecního úřadu je stálá expozice odkrytých materiálů ze slavníkovského hradiště, které byly nalezeny při archeologickém výzkumu.
Slovanské hradiště Libice nad Cidlinou se nachází přibližně 5 kilometrů od města Poděbrady, nedaleko soutoku řek Labe a Cidliny. Vzniklo na dvou štěrkopískových ostrovech, které byly vytvořeny toky obou řek, tyto ostrovy převyšují okolní plochý terén cca o 4 - 6m. Na menším z obou ostrovů (o rozloze 11,5 ha)se nacházelo ve 2. polovině 10. století sídlo knížecí rodiny Slavníkovců. Větší z ostrovů (14,6 ha) pak sloužil jako předhradí, hospodářské zázemí tohoto sídla. Na ploše předhradí se nachází centrum dnešní obce Libice nad Cidlinou.
Historie:
Prostor Libice byl osídlen slovanskými zemědělci již v 6. století. Ti zde nahradili dřívější obyvatelstvo patřící k takzvané lužické kultuře a zanechali nám po sobě skromné zbytky svých obydlí, polozemnic, a především pozůstatky keramiky takzvaného pražského typu. Ta je průvodním jevem existence osad prvních Slovanů na našem území. Ti osídlili prostor pozdějšího hradiště mnohem silněji již v průběhu 7. a 8. století. Po krátké době odlivu zdejších obyvatel došlo kolem roku 800 k opětovné vlně osídlovacího procesu, který vrcholil urbanistickým činem spočívajícím v založení mohutného opevněného hradiště. To patří do skupiny u Slovanů velice oblíbených takzvaných blatných hradišť. Pro srovnání uveďme alespoň polohou podobné Mikulčice na Moravě, které se tolik proslavily právě v 9. století. Je třeba upozornit na to, že řeky Labe a Cidlina měly v raném středověku poněkud jiná řečiště než dnes. Jejich soutok byl blíže tehdejší pevnosti a řeka Cidlina bezprostředně tvořila součást opevnění v Libici. Libici nad Cidlinou spojujeme také s mocenským konfliktem konce 10. století, který přerostl v neskutečnou tragédii.
Příběh konce Slavníkovců trochu naplňuje přísloví, že za vším jsou peníze. Zakladatel rodu kníže Slavník, spřízněný s Přemyslovci sňatkem s Přemyslovnou Střezislavou, chtěl také podíl na zisku z ražby mincí a začal proto podle všeho tajně razit nekvalitní kopie přemyslovských denárů, na nichž byl uveden název LIVBVZ, což je nejstarší dochovaný tvar názvu Libice. V roce 981 však kníže Slavník umírá a vlády se ujímá jeho syn Soběslav, který už nekopíruje, ale vydává vlastní měnu. První oficiální minci vydává na počest svého bratra Vojtěcha, který se se souhlasem Přemyslovců stává v roce 982 pražským biskupem. Svár mezi spřízněnými rody narůstá. V roce 987 navíc umírá kněžna Střezislava a mizí poslední pojítko mezi Přemyslovci a Slavníkovci. Soběslav úporně razí své mince (jejich množství dosáhlo podle odhadů až úctyhodných 70 000) a zobrazuje na nich orla útočícího na kořist a ruku s dýkou - což odborníci považují za přímou politickou výhružku. Nakonec se na minci objevuje Soběslavova podobizna s korunou, což museli Přemyslovci vzít jako hozenou rukavici...
Psal se rok 995 a byl pátek 28. září, na nějž právě připadalo 60. výročí zavraždění sv. Václava, když Libici překvapivě oblehli dobyvatelé. Obrana byla jen slabá. Slavníkovské vojsko se účastnilo výpravy císaře Oty III. proti pohanským Obodritům. Navíc suchý podzim zbavil hradiště přirozené ochrany, kterou mu skýtala blata živená Cidlinou a jejími slepými rameny. Nevelká posádka chránící početnou knížecí rodinu dokázala vzdorovat přesile jen dva dny a pak nastala jatka. Marně obránci žádali o odklad kvůli uctění sv. Václava. »Je-li vaším svatým Václav, naším je Boleslav (jeho bratr a vrah),« odpověděli posměšně útočníci a jen co zdolali opevnění, začali s vražděním. Knížecí synové a jejich rodiny s dětmi marně hledali azyl v kostele. Ozbrojenci Boleslava II., zvaného Pobožný, neměli slitování. Zachovala se jen jména zabitých synů knížete Slavníka: Spytimír, Pobraslav, Bořej a Čáslav. Poté rychle padla i ostatní hradiska kdysi mocného rodu, který údajně ovládal celou východní polovinu Čech, jak ukazuje mapa v Slavníkovské pamětní síni na místním úřadě. Vraždění přežili jen Slavníkovci, kteří byli v té době mimo hranice právě zceleného státu: vládnoucí kníže Soběslav, který zahynul ve službách polského Boleslava Chrabrého při jeho pokusu ovládnout Prahu, sv. Vojtěch - »první Čech Evropan« , který se vydal na sebevražednou misi k pohanským Prusům a jeho nevlastní bratr, levoboček Radim, který se stal prvním polským arcibiskupem. Vypálené hradiště na Libici bylo obnoveno a jeho správa svěřena Vršovcům. Avšak i tento rod nakonec stihl hrozný osud svých předchůdců. Po údajné zradě předního Vršovce Mutiny přikázal kníže Svatopluk v roce 1108 povraždit všechny členy rodu, které se podaří dopadnout. Tak padla Libice podruhé. Jako župní sídlo se uvádí Libice naposledy roku 1130. Později se dostala do majetku svatojiřského kláštera a v 15. století byla připojena k poděbradskému panství. Už nikdy neobnovila slávu druhého centra země.
Význam:
Poznámky:
Libici nechala zbudovat Libuše
Kněžna Libuše byla podle pověstí nejmladší dcerou praotce Kroka. Její starší sestry Teta a Kazi měly svoje sídla na Tetíně a Kazíně. Kněžna Libuše svých hrádků a hradisek měla prý hned několik. Často cestovala v doprovodu své družiny po Čechách a hledala vhodná místa pro jejich vybudování. Jednou dojela do kraje, kde řeka Cidlina ztrácí své jméno a vlévá se do silnějšího toku Labe. Stanula na úbočí nedalekého kopce a rozhlížela se po okolí. Své družině hned sdělila, že se jí zdejší kraj moc líbí. Na bílém koni dojela až do míst nedaleko soutoku dvou již zmíněných řek. Tady na příhodném místě rozkázala založit hradisko, které bylo nazváno podle jejího jména. Název Libice zároveň prozrazoval, že jde o líbezné, hezké místo. V doprovodu kněžny Libuše bylo mnoho zručných řemeslníků, kteří se dali hned do práce. Nejdříve začali s ohrazením vznikajícího hradiska a kopáním vodního příkopu. Asi za tři týdny se kněžna přijela podívat, jak práce pokračují, a pověřila svého věrného služebníka Voška vedením stavby. Uprostřed vznikajícího sídla nařídila postavit dřevěný roubený palác. Za osm měsíců bylo dílo hotovo. Libuše si vše prohlédla a byla nadmíru spokojena. O něco později svolala k sobě přední členy družiny a oznámila jim, že tady na tomto hradišti chce být pohřbena. Hned také ukázala na místo nedaleké vstupní brány. Od těch dob kněžna Libuše často a hlavně ráda do Libice přijížděla a na hradisku pobývala.
V těsné blízkosti soutoku Labe s Cidlinou vystupuje naproti starému hradisku nad okolní krajinu nevelký podlouhlý kopeček, který se od nepaměti nazývá Kuchyňka. Kopeček byl v minulosti obehnán vodním příkopem napájeným z Cidliny. Tady v těchto místech prý stávala Libušina kuchyně. Za kněžnou sem často jezdívala její sestra Kazi. Společně pak sbíraly na svazích nedalekého kopce Oškobrhu všelijaké léčivé byliny. Rostlo jich tam prý veliké množství a hlavně se nevyskytovaly nikde jinde než tam. Proto byly velmi vzácné. Mezi nimi byla jedna velice neobvyklá bylina, která rozkvétala jen jednou po sedmi letech. Začala kvést po západu slunce a vydávala tak omamnou vůni, že kdo se k ní jen trochu přiblížil a přivoněl, bloudil lesem celou noc. Ráno květ odkvetl a opadal. Obě kněžny bylinám z Oškobrhu rozuměly a dokázaly je správně používat. Na Kuchyňce je sušily a hlavně z nich zde vařily rozličné lektvary, které prý měly léčivou a některé i čarovnou moc.
Za hradiskem směrem na půlnoc, v místech, kde je dnes jen nevelká mokřina téměř zarostlá rákosím, bylo dříve malé, ale hluboké jezírko. Lidé říkali, že ani v časech největšího sucha, kdy okolní tůně vysychaly, nikdy neztratilo vodu. Toto místo se odedávna nazývá Libušino jezírko nebo také zdrobněle Libušinka. Sem se kněžna chodívala se svými družkami koupat. Přes jezírko nechala postavit proutěnou lávku a často na ní v podvečer sedávala. Do klína jí prý hned skočila zlatá žába a Libuše nadaná věšteckými schopnostmi začala předvídat časy a události, které měly přijít.
Když kněžna Libuše umírala na pražském Vyšehradě, nechala si zavolat ke svému loži věrného Voška a za jeho mnohaleté služby mu Libici i s okolím odevzdala k dědičnému užívání. Po její smrti kníže Přemysl nechal kněžnu převézt v zasmolené rakvi na libické hradisko. Tady byla na místě, které dříve určila, tedy pod východní branou, pochována. Nejlepší kameník na příkaz knížete vytesal do nejtvrdšího kamene kněžnino jméno a hodnost. Kámen byl pak položen na tento hrob, kde prý Libuše odpočívá na věky.
Fotogalerie:
Libice - sv. Vojtěch  Libice - památník Slavníkovců  
Libice - hradiště  Libice - socha sv. Vojtěcha a Radima