U zrodu českého křesťanství stojí postavy tří světců: svaté Ludmily, jejího vnuka knížete svatého Václava ( vládl 922 - 929 ) a svatého Ivana. Co do místa, hraje tu svou roli kraj blízko Berouna, neboť na zdejším Tetíně došlo k setkání poustevníka s Ludmilou a jejím chotěm Bořivojem, prvním křesťanským českým panovníkem, který přijal křest z rukou sv. Metoděje na Moravě.
Duch záporu nemiluje svatost a tak k postavám světců se obvykle váže zpochybňování. Neušel mu ani svatý Ivan. Existuje o něm staroslověnská legenda, dochovaná však jen v ruských opisech, jež by měla být zárukou starobylosti. Osvícenec a racionalista Dobrovský ji bez důkazu prohlásil za smyšlenku. Povrchnímu pohledu se zdá, že její stáří je otřeseno tím, že do Ruska se dostala polským prostřednictvím až z pozdní Hájkovy kroniky (1541). Jenže ruská staroslověnská verze obsahuje i odchylky, které u Hájka nejsou. Tím více překvapuje lehkověrnost nejnovějšího sborníku o českých světcích Bohemia sancta (1990), kde ve zlehčující pouze několikařádkové stati. Otázka svatoivanská od zesnulého vídeňského profesora F.V. Mareše je postava Ivanova odbyta slovy: "... jsou zde ( u Sv. Jana pod Skalou ) ostatky svatého Ivana, jejichž pravost je však pochybná a velmi sporná je i historická existence Ivana vůbec."
Zarážející je na tomto výroku jeho nevědecká apriornost, když v čase jeho otištění nebyly ostatky dosud odborně prozkoumány. K tomu však již dnes došlo a výsledek je právě opačný.
Antropologický průzkum provedený prof. Vlčkem z Národního muzea v Praze (který mimo jiné zkoumal také ostatky všech Přemyslovců) konstatuje, že jde o pozůstatky člověka z doby Bořivojovy a který žil delší dobu ve vlhkém prostředí, což se u Ivanova pobytu v jeskyni plně shoduje. Navíc lze ze složení ostatků zjistit, že se živil převážně vegetariánskou, skromnou a málo výživnou stravou.
Co se týče historické spolehlivosti legendárního životopisu, tu potvrzuje řada faktů o prokazované úctě dávno před Hájkem. Tak už kníže Břetislav I. ( 1035-55 ) zde dal postavit kaplanku v "pustině sv. Ivana" a podřídil ji klášteru Ostrovskému, jehož mniši zde zřídili benediktinský klášteřík. To vše jsou projevy starobylé úcty, navazující bezprostředně na legendu svatoivanskou.
Do kulturně náboženských dějin českých ovšem určitě patří vznik náboženského bratrstva ivanitů ( 1725 ), kteří žili v různých poustevnách, obstarávali osamělé poutní kostely a kaple, např. jako kostelníci, zvoníci či hrobaři a měli dovoleno nosit řehoní oděv. Kongregace byla zrušena v roce 1782.
Zajímavé poznatky k historicitě sv. Ivana přinesl ve 30. letech našeho století prof. Josef Vašica, vynikající znalec staroslověnského a barokního písemnictví. Ve zmíněné staroslověnské legendě se třikrát činí zmínka, že jde o Ivana Korvatského (což se dříve interpretovalo podle Hájka jako Chorvatský a původ světcův tak byl kladen k jižním Slovanům ). Byl synem knížete Gostomysla ( lat. Gostimulus ). Ten opravdu žil, ale byl vladařem polabských Obodritů, jinak Bodrců. Padl roku 844 v bitvě proti císaři Ludvíku Němci, měl tři syny: Sigfrida, Evarda a Ivana, což nesouvisí se slovanským Ivanem, ale se slovní podobou Owein, Ivayn, Eventus (doklad iroskotských misií mezi Slovany).vDuchovně spadla Ivanova vlast pod klášter Cobeia Nova, čili Corwei u Höxteru na řece Veseře ( založen 822 ). Epiteton korvatský znamená příslušnost k tomuto klášteru, kam bylo mezi léty 856-77 zapsáno 50 nových mnichů a mezi nimi figuruje i Unwanus nebo Unvanus, což může být podoba tehdejšího pravopisu Iuuanus. Odpovídá to časově Bořivojově epoše u nás. Tak dostává podoba popíraného světce překvapivě konkrétní rysy, stvrzené antropologicky, starobylou úctou i historickými podrobnostmi.
Církevní úcta je povolena na den 25. června. Pražský arcibiskup Ferdinand Sobek z Bilenberka ( 1618-75) dal tomuto prvotnímu českému křesťanu na místě jeho pobytu u Sv. Jana pod Skalou postavit Carlem Luragem barokní chrám, místními ctiteli v současné době - po totalitním chátrání - opět zvelebený. Základní kámen k němu položil r. 1656 Leopold I. ještě jako princ. Už roku 1598 sem přivedli jezuité barokní procesí, později sem putovali i císařové Matyáš, Ferdinand II. i III.
